Z hlediska toho, co jsme zvyklí nazývat „historií", se 25 let může zdát jako krátká doba. Ale když vezmeme v úvahu, že náš první nezávislý stát zvaný „První republika" trval jen dvacet let a že střední délka života mužů u nás nedosahuje ani 75 let, pak lze čtvrtstoletí v životě člověka považovat za vzdálenost, z níž se lze na cokoliv podívat s dostatečným odstupem.

Když jsem se však po 25 letech vracel na svahy golfového hřiště v Praze Motole, bylo mi stále jasnější, že se na místo mých golfových začátků nedokážu podívat s chladným nadhledem. Vybavil se mi úryvek z povídky, kterou jsem nedávno napsal:
„Očekával tohle setkání se směsicí zvědavosti a obav. Jakoby se vypravil na nevyhnutelnou schůzku s milenkou, kterou před mnoha lety opustil, a důvody toho rozchodu se někde vytratily. Zbylo jen napůl dráždivé a napůl bojácné očekávání, jaké to bude, jak budou vypadat a co uvnitř pocítí, až proti sobě stanou po letech tváří v tvář."

Když jsem odbočil z hlavní silnice a blížil se k úzkému podjezdu staré železniční tratě zahalené v zeleni smíšeného lesa, pocítil jsem intenzivní napojení na zážitky minulosti. Byl to velmi realistický stav, žádná paramnézie, u které se dostavují vzpomínkové bludy a fantazie dosazené na místo reálných zážitků. Prostě jsem byl na místech, kde mne kdysi oslovil golf.
Když jsem přicházel ke klubovně, bylo mi jasné, že je to stále ten samý domek „teskáč" jako tehdy. Jenomže hned mne napadl Parkinsonův zákon, podle něhož si organizace stavějí honosná sídla až ve chvíli, kdy už jsou v rozkladu a neefektivní. Aniž bych to uměl přesně vysvětlit, byl jsem moc rád, že si to místo zachovalo svůj původní genius loci včetně domácky přátelské klubovny a žádný developer tu dosud nevztyčil exhibici svého ega. Beze slova jsem se usmál, nadechnul a šel jsem vstříc tomu setkání.
Vybral jsem pro tu intimní schůzku speciální chvíli. Právě začínal semifinálový zápas mistrovství světa v hokeji, kde náš tým kdesi na severu Evropy nastupoval proti Slovensku. A v Motole byl krásný teplý podvečer s jasnou oblohou a hřiště se nezvykle vylidnilo. Možná v té chvíli osamění cítilo něco podobně intimního jako já. Stáli jsme tam proti sobě se sklopenýma očima a čekali, jaké to bude.

Už na prvním odpališti se vynořil první démon vzpomínky. Vybavilo se mi, jak jsem přišel oblečený do těchto míst na můj první golfový turnaj v životě. Počátkem 80. let minulého století nebyly obchody zrovna nabité kvalitním sportovním oblečením.
Jako tenista jsem byl pyšný, že jsem „pod rukou" v Domě módy sehnal zahraniční teplákovou soupravu značky Spalding. Byla značně odlišná od modrých tepláků reálného socialismu, měla řvavě červenou barvu a výšivka „Spalding" mi připadala jako autentický vzkaz ze západního světa za železnou oponou, kam jsem tehdy nesměl ani nahlédnout.
Když jsem takto vystrojený dorazil do Motola na můj první golfový turnaj, radost mi pokazil kamarád ing. Velden (dnes už rovněž golfový „arch"). Chytil se za hlavu a pak se začal smát, načež jsem rychle pochopil, že v teplákách se golf nehraje, i když mají autentickou západní výšivku. Cestou na první odpaliště jsem při vzpomínce na tu ostudu ještě dnes pocítil na zádech střídání horka a zimy. Ale takové to tehdy bylo, takoví jsme byli.

Takže jednička. Začal jsem zvolna, jen trojkou dřevem na jistotu. Když jsem pak stál na značce 150 metrů, pokračovalo mé „déjà vu". Tak jako kdysi, i tentokrát jsem se bál a raději nedohrál na green, za kterým je prudký svah. Následovala přihrávka na green a „dělnické bogey".
Na dvojce jsem si uvědomil, že odpaliště jsou nyní o hodně kvalitnější – pevná rovná a dobře zatravněná. Hodně golfistů si neuvědomuje, jak velký vliv má na přesnost a délku jejich hry kvalita povrchu odpaliště. Při pohledu na fervej dvojky jsem si vybavil, jaký rituální význam pro nás mívala bříza ve ferveji blízko značky 100 metrů ke greenu.
Měli jsme tehdy před 25 lety hole posháněné, jak se dalo. Mnoho z nás mělo v bagu každou hůl jiné značky. Pokud to ovšem bylo v bagu. Já jsem v té době nosil hole v upraveném plastovém patníku od silnice... Drajvry byly dřevěné a otlučené. Po večerech jsme ty staré hole opravovali, lakovali a převazovali omoty nití v místě dnešní feruly. Takové vybavení logicky nemělo potenci dnešních holí, takže dostat míček k bříze byl výkon, který sklízel obdiv.

Trojka mi připomněla, jaké to bývalo, když se ta jamka hrávala jako jednička. Asi to mělo své přednosti. Nebyl tam ten dlouhý a poněkud nelogický přechod. Důvod změny mi byl zřejmý, driving range je potřeba a místa je málo. Ale když už člověk stojí na odpališti trojky, je to hezká jamka.
Čtyřka – no jasně, hukaři pozor! U toho pětiparu opravdu nezáleží na tom, jaké má jamka číslo. Bez ohledu na její pořadí v hřišti a na století, ve kterém se hraje, visí nad ní kategorický imperativ – nezatáhnout drajv doleva do lesa.
Překvapení mne však čekalo poté, když jsem po třetí ráně došel ke greenu. V prostoru mezi ním a sousedním greenem pětky byla tabulka s nápisem: „Z důvodu zamezení ztrát nenechávejte své golfové bagy bez dozoru. Ani našemu hřišti se nevyhýbají různí kapsáři bagů apod. Zejména jamkám 4 a 5."
Nerad se při hraní golfu nechávám obtěžovat negativními myšlenkami, ale tentokrát jsem se neubránil. Musel jsem se zamyslet nad tím, jak naše společnost využila léta svobody od roku 1990. Bylo mi jasné, že ze strany GCP se jedná pouze o dobře míněné varování a provozovatel má jen málo prostředků, aby na hranicích hřiště zastavil převládající paradigma chování společnosti. Ale je těžké vymazat ty otázky z podvědomí. Kam jsme to došli?

Snažil jsem se rychle zapomenout na neplánované vytržení z golfových myšlenek. Po chvíli soustředění se to podařilo a pětku jsem si potom užil. Tady nebylo žádné „déjà vu", ale právě naopak, vyřízení si starých účtů a úlevná katarze. Tentokrát vysoká rána železem na horní patro greenu, dva metry od jamky. Tak konečně jsem na ni vyzrál, nikdy není pozdě. Ale také na tom asi mají kus zásluhy dnešní hole, kterým stačí, aby se jim hráč moc se nepletl do rány.
Pozitivní zážitky z pětky mi umožňují odreagovat se, rozhlédnout se a nezatíženě vnímat realitu očima golfového publicisty. Uvědomuji si, že motolské hřiště má v první polovině sezony 2012 nadprůměrné ferveje a greeny, zvláště když vezmeme v potaz geologický a půdní kontext té svažité lokality historicky zvané „Na Hliníku".

Šestka do kopce. A opět stejná myšlenka jako před čtvrt stoletím – nedat to do hlohu nebo těsně před hloh na horizontu. Úkol splněn, míček vedle hlohu. Jen jsem tentokrát pocítil nostalgii nad tím, jaký pahýl zbyl z jednoho z těch stromů. Nemohl jsem se ubránit myšlence na analogii toho hlodání zubu času. Jsme si s tím hlohem podobní.
Sedmičku by objektivní kritik golfové architektury nejspíše nepochválil kvůli slepé ráně z pánského odpaliště a kvůli profilu ferveje, která je hřebenem odkloněným do stran – neboli do rafů mezi stromy. Jenže já jsem tu byl na schůzce s historií a tak mi ani nevadilo, že jsem pro tentokrát zkazil i ránu „na jistotu" železem. Alespoň jsem se mohl při hledání o chvíli déle procházet po hřebeni té ferveje. Zapomněl jsem u toho na hledání míčku a zadíval se na Prahu.
Čert vem „zlatá pravidla" golfového designu. Samozřejmě, že ta jamka je nestandardní. Ale ten pohled! Kolik toho zde může pozorný a vzdělaný pozorovatel vidět a pocítit! Hleděl jsem na Strahovský stadion a představoval si, jaké to asi bylo, když tam vjížděl hlavní branou při slavnostním zahájení Sokolského sletu prezident T. G. Masaryk na koni.

S váháním otáčím pohled západně od Strahovského stadionu. Tam na hraně Břevnova, poblíž staré tvrze U Ladronky, jsem prožil dětství a mládí. Z balkonu našeho bytu byl výhled na svahy Motola a na Vidouli. Občas zaznívalo z té strany romantické houkání vláčku na trati zvané Pražský Semmering. Byla postavena v letech 1868 až 1872 zejména pro nákladní dopravu uhlí a dřeva směrem do Hostivice. Na osmi kilometrech překonává výškový rozdíl 93 metrů a já mám její kouzlo spojeno také s motolským golfem, podél kterého vede.
S povzdechem odvracím pohled od míst, kde stával rodný dům, a otáčím se směrem k centru Prahy. Dívám se na kopec Vítkov a na památník Jana Žižky z Trocnova. V roce 1420 se tam odehrála bitva a sedm let po ní byl Vítkov přejmenován na Žižkov.
Zdá se mi, že náš národ dosud nenašel cestu ke svojí skutečné historii, nedokázal se z minulosti poučit a v intencích výroku filozofa G. Santayany tak je nucen omyly minulosti stále opakovat. Ale stateční ti muži a ženy tehdy na Vítkově určitě byli, protože poražený míšeňský markrabě Bedřich I. řečený Bojovný, který vedl neúspěšný útok křižáků, o tom napsal: „... když tu vyšlo tolik kacířů z města pražského na pomoc těm, kteří na vrchu byli, že bylo potřeba stáhnouti naše lidi, kteří byli těžce raněni, a mnoho ztratilo své koně."

A s pohledem na mé město ustávám v hledání míčku a sedám si na fervej sedmičky. Všude je ticho, kromě nakřáplého křiku sojky z blízkého lesa. Jak je to zvláštní být v hlavním městě a u toho v lese. Uvědomuji si, jak mnoho historie prochází těmito místy nedaleko od Bílé hory.
Také náš golf, i když je poměrně mladý, měl své vzestupy a své „Bílé hory". Hřiště v Motole a Golf Club Praha byly svědky těch vzmachů, porážek i znovuvzkříšení. GC Praha je součástí toho, co se začalo dít po vzniku Československa, když jsme se v roce 1918 stali samostatným státem, aniž bychom na to byli připraveni.
Pan Ivan Vávra o tom napsal v pojednání Historie čs. Golfu: „Do tohoto prostředí prvních krůčků na hladkém parketu mezinárodní scény – snaživých, leč ne vždy obratných – vešel slavobránou diplomatický sbor, na čele s nejvýznamnějšími misemi Dohody. Oslnivá to suita, která však neměla zpočátku kde se usídlit, kde rozvinout své aktivity úřední a společenské (ty druhé v oněch dnech převládaly), kde bydlet, ani kde trávit chvíle svého volna. To maloučko, co v té době Praha měla (tenisové dvorce I. ČLTK a LTC, šermírnu v klubu „Rieger"), bylo brzy ztečeno mladými vojenskými přidělenci a tajemníky vyslanectví, avšak pro golf příležitosti nebylo.
Proto si skupina diplomatů anglosaských států dala upravit svými zahradníky tři kratší hrací dráhy v pražském parku Stromovka, za tichého (avšak velice vstřícného) souhlasu Magistrátu hlavního města Prahy. Francouzští diplomaté, budujíce pro svou zemi v mladé ČSR pozice a vlivy co nejsilnější, pohlíželi s nevalným nadšením na anglosaskou enklávu ve Stromovce, kolem níž se postupně počínaly shromažďovat některé významné osobnosti života veřejného, jak prozradil dobový tisk. Francouzští jezdci tedy „náhodou a z neznalosti" cválali přes upravené golfové dráhy Anglosasů. Italové se shodou okolností ve stejných místech a v tutéž dobu počali cvičit ve střelbě na asfaltové holuby.
Tím byl pochopitelně zcela rozrušen golf Anglosasů a plašeni koně Francouzů; došlo k pádům a k lehkému zranění dvou jezdců – a britskému vyslanci, Siru Georgi Clerkovi, byl kopytem koně přelomen milovaný driver. Následky byly nedozírné: a) britský vyslanec byl opravdově znepokojen; b) objednal si nový driver; c) uplatnil veškerý svůj vliv a vážnost k tomu cíli, aby v Praze byl založen řádný golfový klub. Takové tedy byly pohnuté události roku 1920 v pražské Stromovce; jejich důsledkem byl vznik prvního pražského golfového hřiště v Motole a zrod GC Praha."

Golf Club Praha a jeho motolské hřiště tak byly po Karlových Varech (1904) a Mariánských lázních (1905) v roce 1926 naší třetí nejstarší golfovou relikvií. V neděli 1. června 1930 již byl Motol svědkem významné sportovní události. Bylo sehráno první Amatérské národní mistrovství Československa v golfu o putovní pohár prezidenta T. G. Masaryka.
Hrálo se jeden den, a to 36 jamek na rány. Mistrovství se zúčastnilo 17 hráčů. Zvítězil Fr. Ringhoffer ml. (43+42+45+45=175) před H. Petschkem (50+46+44+44=184) a Dr. Proskowetzem (49+46+47+50=188). Vrcholem sezony 1932 bylo 1. Mezinárodní amatérské mistrovství ČSR, které se hrálo v Motole ve dnech 8. a 9. října již také za účasti nejlepších amatérů z Německa a Rakouska.
Golf se u nás začal rozvíjet za tzv. První republiky v návaznosti na to, jak ekonomicky sílila naše země. Jenomže pak přišly horší časy. Nejprve II. světová válka, okupace a takzvaná Heydrichiáda a represe s ní spojené. GCP nezůstal ušetřen tragédií tohoto období. Jak píše I. Vávra, bylo po dobu stanného práva uzavřeno golfové hřiště v Klánovicích. Dále vzpomínám z Vávrovy Historie: „Po přechodném otevření hřiště v létě byl přímo na hrací dráze zatčen JUDr. V. Wahl, později popravený. Zatčeni a uvězněni byli i další členové GC Praha."

Těžké časy pro český golf pokračovaly i po válce, v 50. letech minulého století. Dokazuje to dopis komunistických orgánů řídících tělovýchovu, kde se sděluje stanovisko vůči další budoucnosti golfu. Ing. Prokop Sedlák uvádí tento dopis v Historii českého golfu z roku 2001: „Stanovisko SÚTVS ke hraní golfu je toto: Nepovažujeme za účelné u nás zavádět a rozšiřovat golf. Pro mládež máme u nás celou řadu lepších sportů, bez přídechu všeho toho měšťáckého, co bylo v golfu, který byl opičením po západu a jeho provozovatelé byli takoví „sportovci", že si nechali nosit sluhou pár holí, své sportovní náčiní."
Státní úřad pro tělovýchovu a sport doporučil namísto golfu provozovat sovětskou lidovou hru gorodky. Ta se sice u nás neujala, nicméně Klánovice a první motolské hřiště zanikly.

Ale přišly lepší chvíle. Myšlenka na zřízení nového pražského golfového hřiště vznikla v roce 1968 pod vlivem politického oteplení. Volba nakonec padla na vojenské cvičiště na stráni nad motolskou vozovnou. První studii vypracoval arch. Klimeš.
Díky kontaktům Hanuše Goldscheidera, který patřil k nejdůležitějším „otcům zakladatelům" našeho golfu, byl povolán profesionální architekt z Anglie pan J. J. Frank Pennink, člen technické komise EGA a přední odborník na stavbu golfových hřišť. Ten v projektu pražského hřiště doporučil drobné úpravy a o vybraném terénu se vyjádřil uznale. (Napadá mne, že jako správný golfista měl asi rád výzvy...)
Na začátku 80. let minulého století už bylo současné motolské hřiště akceptovanou a významnou součástí našeho golfu. A také originální a svéráznou. V análech roku 1981, kam spadají mé golfové začátky, se dočteme:
„Největší nárůst pořádaných turnajů zaznamenal pražský Motol. V roce 1981 se zde konaly pouze dva turnaje, a to Velká Cena Motola a Výročí SČSP. V roce 1988 se zde konalo již 14 soutěží, a to Soutěž Vítězství, Májový turnaj, Memoriál Dr.Klementa, Intersigma, Velká Cena Prahy, Golf pohár, Air India, Pohár Sportturistu, Turnaj TJ Kuželky, Memoriál Míly Plodka, Turnaj Čedoku, Turnaj Konstruktivy, 17. listopad a Tradiční turnaj."

Slunce už se schovalo za západní svahy směrem k Bílé hoře a začíná se šeřit. Vstávám z ferveje sedmičky, vyklepnu míček zpod borovice a jdu si pro své bogey. Osmička mne uvítá další živou vzpomínkou. Je třeba hrát na pravou stranu greenu tohoto tříparu, ale ne až do příkrého svahu, který by mohl míček odrazit vlevo, až do lesa. Know-how využito, par sklizen a jdu na devítku.
Jako před lety, znovu jsem zahrál míček příliš vlevo. Druhá lay-up rána se trochu zbrzdí o listy dubů v zatáčce ferveje u cesty. Třetí rána tak musí být nízká a pančovaná do dró. Ale green nacházím. Jsem zpátky pod terasou klubovny, ale nikdo nesleduje můj pat. Za obvyklého nedělního večera bych tu asi cítil trému před zraky desítek lidí usazených na terase. Ale toho večera byl klid jako v kostele.
Ještě v tu chvíli nevím, že národ u televizí truchlí po prohraném semifinále v hokeji se Slovenskem. Ale stejně by mi to bylo jedno. Jsem plný dojmů z toho intimního setkání s Motolem po 25 letech. Tentokrát určitě nebudu čekat tak dlouho na další schůzku. Už mi to nedovolí vyměřený čas mého života. A taky by to byla škoda znovu se nevidět.

Motol stojí za to hrát. Pokud si ho však chcete opravdu užít, neměli byste k němu přistupovat ledabyle a sebestředně, jako k některému z těch desítek nových hřišť, dosud bez osobnosti a bez historie, hřišť, která vznikla v posledních letech kdesi na polích místo řepky. Možná, že motolské hřiště není úplně podle ideálů golfového designu, ale má na golfisty výchovný vliv, nutí k přesné a promyšlené hře.
A když po něm kráčíte, jste spojeni s historií této země a našeho golfu. Vstupujete do mnoha smutných i šťastných příběhů vepsaných do svahů tohoto města, které jsou vzájemně navždy propleteny.
Pro ty, kterým dosud nebylo dopřáno pochopit cenu historie a jejích doteků, mám jeden zcela pragmatický závěr. Motolské hřiště kdysi vzniklo na periferii hlavního města. Ale dynamika rozvoje Prahy způsobila, že dnes je prostě uvnitř města. Lze tu najít průnik, který se v angličtině popisuje jako „to nejlepší z obou světů". Být v hlavním městě a současně v oáze přírody.

Text a foto: Ondřej Kašina, foto: archiv GCP, Antonín Krčmář
Převzato z časopisu Golf 7/2012

PRAHA – MOTOL
Adresa: Plzeňská 401/2, 150 00 Praha 5
Tel.: +420 257 216 584
Web: www.gcp.cz
Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
GPS: 50°3'43" N | 14°20'19" E
Rok otevření: 1926
Počet jamek: 9 | Par: 70 (2×9 jamek)
Délka (m): 5 510 (žlutá) | 4 864 (červená)
Green fee (18 jamek): 600 Kč (po–pá) | 750 Kč (so–ne, sv.)
Služby: driving range (vč. krytých stání) | chip & putt | výuka golfu | půjčovna vybavení | pro shop | klubovna | restaurace
Akceptace voucherů 1=2: pondělí–pátek (7.00–15.00)

Související články:

Učte se hrát golf Seniorní věk přináší různé neradostné důsledky, ale pokud jsme vnímaví, nabízí rovněž jednu výhodu: větší schopnost odstupu a nadhledu a tím lepší pochopení toho, o co jsme se s... Chcete hrát lépe golf? Chcete si více užít golf a u toho se současně zlepšovat? Že tahle kombinace není možná? Ale je! Stačí jen zapom... Proč v golfu nefunguje móda pozitivního myšlení Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lid... V Praze a okolí tají ledy Pojmy jako „spolupráce, schopnost kompromisu nebo dlouhodobá společná vize" zatím nebyly českému g... Pasti golfové konverzace Od počátku chci dát jasně najevo, že podle mého názoru je legrace na golfu nejen možná, ale rovněž žádoucí... Ondřej Kašina: Highway 61 revisited V uplynulých čtyřech letech jsem napsal několik článků o golfových míčích vhodných pro seniorské golfi... Je možné se na rohožce naučit golf? Z mé dřívější žurnalistické zkušenosti vím, že redaktoři mají tendenci spíše nečíst vlastní tis... Ondřej Kašina: Jak Lee Trevino prosázel výhru z Open s jeptiškami Americký golfista Lee Trevino byl nejen skvělý a úspěšný profesionál, ale po celý život to byl člověk s... Ondřej Kašina: Konec světa jak jsme ho znávali? Nedávno jsem na facebooku zaregistroval větu: „Měli bychom si uvědomit, že George Orwell mínil své knih... Ondřej Kašina: Proč je dodnes Ben Hogan vzorem William Ben Hogan byl americký golfista, který se narodil 13. 8. 1912 a zemřel 25. 7. 1997. Nebudu vás ...