Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lidí před pandemií, zaujala mě diagnóza šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha, která byla přesnější než bláboly všech politologů a mentálních koučů. V rozhovoru pro denik.cz Pohlreich řekl: „Současný svět byl hrozně vyhajpovaný. Ke všemu se přistupuje pozitivně, je móda být pozitivní. Lidi si na všechno vytvořili pozitivní vidění a přístup a ztratili kontury normálu. A když se něco stane, je z toho obrovský problém. Jsme pod hrozným tlakem médií a – jak jsme u všeho, ztratili jsme schopnost řešit, co je opravdu důležitý."

Už dlouhá léta mě znepokojuje stále zjevnější skutečnost, že „vyhapjpované" rady mentálních koučů v golfu zoufale selhávají – a nikdo se nad tím nepozastavuje, ani nemá odvahu k analýze. Modlící mlýnek mantry pozitivního myšlení možná zklidní mysl materiálně zajištěných důchodců v kvalitním útulku, ale pro soutěživého golfistu, byť na amatérské úrovni, je to stejně škodlivé jako kokain nebo heroin. Chvíli se může zdát, že to funguje, ale při delším užívání to nahlodává přirozenost člověka.

Pro ty opravdu zatvrzelé, kteří nechtějí prohlédnout
Chápu, že Pohlreich a já možná nejsme ty správné autority pro některé zatvrzelé adepty „vyhajpovaného" vnímání světa a pozitivního myšlení. Pro tyto „skalní" případy kovaných pozitivistů uvádím citát z časopisu FORBES. Ten vychází ve Spojených státech od roku 1917 a je to globální autorita pro obdivovatele úspěchu. Jeho redakce sídlí v New Yorku na 5. Avenue. Je jedním z nejpopulárnějších magazínů o byznysu a celosvětově vychází v nákladu více než 6 milionů výtisků. A je především známý svými žebříčky úspěšných lidí a firem.

Vzhledem k tomu, že nejspíše existuje určitá korelace mezi „vyhajpovanou" pozitivní generací a touhou po materiálním úspěchu, pak se mi zdá, že časopis FORBES by mohl být vlivným advokátem mé teze, že všechno se dá přehnat a vše může být škodlivé. I pozitivní myšlení.
M. Wildingová v časopise FORBES napsala: „Existuje nespočet teorií, které tvrdí, že opakováním pozitivních frází dokážete změnit svůj život k lepšímu. Že vaše obavy zmizí jednoduše tím, když si budete pravidelně opakovat, jak úspěšní a silní jste. I když strávíte touto recitací klidně 20 minut, ve zbylých hodinách dne pravděpodobně sklouznete opět k původním opakujícím se myšlenkám, které se vám vryly hluboko do mysli. Pozitivní prohlášení jsou problematická v tom, že fungují na povrchové hladině vědomého myšlení. Nejsou tak schopna prostoupit do podvědomé mysli, kde se skrývají naše přesvědčení, která nás limitují.

Pokud si poručíte myslet ,Jsem zdravý a bohatý‛, zatímco vaše hluboké přesvědčení říká opak, je pravděpodobné, že váš mozek vyhlásí vnitřní válku. Pokud se sami sobě snažíte vsugerovat, jak jste úspěšní, ale zápasíte s nejistotou v návaznosti na vaše schopnosti a úspěchy, vaše podvědomí vám pravděpodobně připomene ty momenty, kdy jste se nějak ztrapnili nebo pochybili. Pravdou je, že přirozené a zdravé je prožít celou škálu pocitů, včetně těch méně příjemných jako zklamání, smutek nebo vinu. Není pochyb o tom, že přemítání nad negativními myšlenkami se může stát toxickým, ovšem zakrývání vašich nejistot pozitivními myšlenkami je jen dočasným řešením. Neuváženě optimistické smýšlení může spustit sebepoškozující spirálu, obzvlášť u těch, co jsou náchylní k úzkostem a depresím. Zatímco opakování pozitivních sebehodnocení může být přínosné u egoistických lidí, tak u jedinců s nízkým sebevědomím spíše selhává."

Proč se pozitivní myšlení stalo nyní tak módním?
Odpověď je explicitně vyřčena v citaci z časopisu FORBES: vsugerování si pozitivního sebehodnocení za každou cenu je typickým chováním egoistů. A naše společnost se stala doménou narcisů a egoistů.
Určitě vás to někdy postihlo, že jste hráli s jedním egoistou (nedej Bože se dvěma) ve skupině. Nikdy se nedívají, kam letí váš míček, málokdy pomáhají hledat, při pohybu okolo odpaliště a greenu neberou ohledy na ostatní. Jdou si pouze za vlastní vizí úspěchu, nadrogováni poučkami pozitivního myšlení.

Americká psycholožka Jean M. Twengeová, mj. autorka knihy Epidemie narcisismu (2010), ve svých nejnovějších výzkumech dospěla k závěru, že ze současných internetových netholiků a „z těch, kteří jsou online", vyrůstají bytosti, které jsou stále více egoistické a stále hůře připravené na normální životní výzvy a smysluplnou interakci ve společnosti.
Po sledování sebedůležitosti napříč několika uplynulými desetiletími zjistila, že dnešní mladá generace – Generace Já, jak ji pojmenovala, projevuje více narcismu než generace předešlé (její příslušníci souhlasí například s tvrzeními jako „myslím, že jsem mimořádný člověk"). Narcismus je ve vzájemném vztahu s materialismem a jde ruku v ruce s touhou se proslavit a s přehnanými očekáváními. Narcismus je také spojený s nedostatkem empatie a podle dalších výzkumů se míra empatie snížila například u vysokoškolských studentů. Vědci se domnívají, že tomu je tak z důvodu zaneprázdněnosti dnešních mladých lidí při jejich honbě za společenským uznáním a úspěchem.

Podle mého názoru je současná popularita technik výuky pozitivního myšlení podmíněna také skutečností, kterou odhalila J. M. Twenegeová – neboli, že novější generace jsou jaksi „změkčilejší", mají nižší schopnost odolnosti a obtížně vyzrávají k „dospělému chování" ve smyslu schopnosti porvat se s nepřízní podmínek.

To vše je velmi relevantní pro golfovou psychologii. Golf totiž nic neodpouští. Pokud občas lze oblafnout lidi v zaměstnání nebo v nějakém zájmovém sdružení pomocí manipulativních technik chování, pak v golfu nic takového není. Lee Trevino říkal, že „slajzu lze domluvit, ale huk neposlouchá". Bylo to vtipné a díky tomuto bonmotu je Trevino často vzpomínán.
Ve skutečnosti však neukecáte slajz ani huk. A jakákoliv snaha nahradit hlubší znalosti vlastní hry poučkami pozitivního myšlení skončí vždy žalostně. Jde jen o to si to přiznat. Část golfistů se však v tomto směru bohužel drží poučky Járy Cimrmana, že „pouze přiznaná chyba se stává chybou".

Propastný rozdíl mezi pozitivním myšlením a sebepoznáním
Víte, jak podle mě vypadá prakticky použitelný model pozitivního myšlení v golfu? Nabídnu moji soukromou techniku. Navzdory dlouhým desítkám let strávených na golfových hřištích a cvičných odpalištích různých kontinentů se musím přiznat, že mám trému i před turnajem kategorie „pouťový". Vždycky mě dokáže znervóznit, jak se lidé před startem „myší" kolem prvního odpaliště, jejich rádoby chytré řeči, kterými se odreagovávají.
Nejhorší je to, když se jedná o lidi dosud neznámé. V takové chvíli nervozity a pochyb se snažím poněkud vzdálit od hluku skupiny a prohlédnout si profil ferveje, vizualizovat první ránu. A pak si řeknu v duchu: „Vole, vzpomeň si, kolik let jsi promarnil hraním přesně podobných jamek, kolikrát jsi už byl v téhle situaci, kolik desítek tisíc míčků jsi odehrál do dálky a směru, které jsou tady zapotřebí. Mohl jsi za tu spoustu let dělat úplně jiné věci, mohl ses naučit něco jiného, možná lepšího. Ale ty jsi celá ta léta mlátil do golfových míčků a to jediné, co ses v tom mizerným životě opravdu naučil, je právě tohle. Tak nebuď srab a prodej to, co umíš."

Ale téhle chvíli vnitřního dialogu předchází fáze dosti technická. Než se člověk může začít přesvědčovat, že následující rána je na 99,99 % v jeho možnostech, musí znát potřebnou délku rány v poměru ke svým standardním délkám ran. Musí vyhodnotit potřebu stranové rotace v poměru ke své přirozené stranové rotaci. A – pokud se jedná o par 4 a 5 – stanovit si, kam chce míček umístit v zájmu správné pozice pro další ránu.
Aby tohle všechno golfista dokázal, nepotřebuje nějaké univerzální „Prêt-à-Porter" pozitivní myšlení, které by mu „mazalo med kolem huby". Potřebuje zcela brutálně upřímnou znalost sebe sama, svých herních preferencí a svých technických možností.

Vícero velkých golfistů historie říkalo, že v okamžiku golfového úderu je naprosto nejdůležitější tomu věřit. Ale ještě předtím je nutno projít jinými fázemi, o kterých už se tolik nepíše a nemluví.

Kdo jsem, co od toho chci a jaké mám „zbraně"
Rekreační golfistky a golfisté mají krásnou výhodu, kterou většinou nedoceňují. Profesionálové, které to živí, jsou odsouzeni hrát podle přísně statistických metod a s cílem minimalizovat chyby. Tedy – pokud nejsou jako Kevin Costner ve filmu Zelený svět. V určitém smyslu jsou na tom golfoví profesionálové stejně jako poctiví podnikatelé. Když udělají minimum chyb, vydělají. Když spáchají vážné chyby, mohou se dostat na mizinu. Naproti tomu má rekreační golfista pohádkovou možnost si zvolit strategii, která mu dělá největší radost.

Namísto pouček o pozitivním myšlení by si měl rekreační golfista nejdříve ze všeho pohlédnout do nitra, zamyslet se a ujasnit si, jaká strategie hry mu poskytuje největší uspokojení. I na laické úrovni je obecně známo, že lidé mají různé osobnosti. Někteří milují riskování a jiné naopak uspokojuje pouze hra na jistotu.
Má to docela zajímavou korelaci s tím, jak různí lidé řídí auta. Jsou takoví, pro které je rychlá jízda největším požitkem i za cenu rizika. A jiní naopak cítí uspokojení z jízdy defenzivní a bezpečné.

Díky behaviorálním psychologům, ze kterých se stali rovněž ekonomové (A. Tversky, D. Kahneman, R. Thaler) je dnes již uznávána existence lidského chování, které se nazývá averze ke ztrátě.
Každý člověk má při rozhodování určitou míru averze k potenciální ztrátě. Například náklady na ztrátu určité částky peněz jsou u většiny lidí vyšší než užitek ze stejně vysoké získané částky. Každopádně výzkumy na rozhraní behaviorální psychologie a ekonomie prokázaly, že obvyklá střední hodnota averze ke ztrátě je 1:2. Neboli že dvakrát více toužíme neprohrát, než vyhrát za cenu rizika. Že ztrátu tisíce korun emočně vyrovná nalezení dvou tisíců.

Jenomže v reálném životě, jak sami víte, potkáte pestré ptáčky a jedince značně odlišné od střední hodnoty. Například já bych s největší pravděpodobností byl býval úspěšnější v golfu i v investicích, kdyby u mě nebyla vyvinuta averze k riziku více než zmíněná střední hodnota. Dozajista nejméně třikrát více mě štve ztráta, než láká naděje na riskantní zisk. A to samozřejmě ovlivňuje moje rozhodnutí před každou ránou v golfu.
Jsou však rekreační golfisté, pro které hrát riskantně je jediný zdroj potěšení. Poměr mezi radostí z riskování a obavou ze ztráty může být značně extrémní a pro takové jedince nemůže opatrná „hra při zdi" nikdy přinést skutečnou radost.

To je další důvod, proč obecné poučky o pozitivním myšlení nemohou být užitečné pro všechny. Aby vaše golfová hra přesně reflektovala vaši identitu a váš temperament, musíte se prostě a jednoduše zamyslet a odpovědět si na dvě otázky: Jaký doopravdy jsem? A co od toho chci? Na základě této introspekce dokážete určit celou polovinu vaší budoucí strategie. Zjistíte, že vám vyhovuje buďto riskovat, nebo hledat rovnováhu mezi zisky a ztrátami nebo jste ten typ, který bude šťastný díky pečlivé strategii minimalizace všech rizik. Je to jen na vás.

V okamžiku, kdy dokončíte tuto introspekci a máte jasno, kdo jste a co od toho chcete, čeká vás druhá polovina úkolu: Skloubit vaši volbu ohledně míry rizik s reálným stavem vaší herní techniky. Jinak řečeno – víte, jakým stylem chcete bojovat, ale je nutné vyhodnotit zbraně, které máte k dispozici.
Především se musíte vyhnout situaci, ve které by se míra agresivity vaší strategie dostala do neřešitelné kontradikce s vašimi reálnými možnostmi. Představte si golfistu, kterého vzrušuje a přitahuje agresivní riskantní hra a současně je schopen hrát pouze krátké rány. Nesmějte se, může se to stát.
Už si sami umíte představit, jak politováníhodná by byla kombinace touhy po riskantní a agresivní hře se situací, kdy dotyčnému chybí délka ran. Jenomže golfovou herní techniku lze měnit, osobnost skoro ne. A proto jsem v tomto „domácím cvičení" introspekce záměrně začal od zkoumání míry averze k riziku.

Jak vypadá reálná varianta strategického myšlení potom v praxi
Představte si, že spolu hrají jamkovku typičtí zástupci výše uvedených skupin. Neboli golfista agresivní s nízkou averzí k riziku a s dlouhými ranami. Středně dlouhý golfista s vyváženou strategií a defenzivní golfista s krátkými údery.
Pokud se za normálního počasí střetnou na hřišti, které bylo postaveno velmi dobrým architektem, existuje vysoká pravděpodobnost, že dojdou na 18. jamku all square. Základní filozofie kvalitního designu golfových hřišť, která bohužel na některých našich hřištích nebyla dodržena, se totiž zakládá na východisku: nedat výhodu jedné stranové rotaci ani jednomu stylu hry.

Pokud naši tři teoreticky vymodelovaní golfisté poctivě vypracovali a dokázali internalizovat korelace vlastní strategie v návaznosti na míru averze ke ztrátě a v korelaci s herními možnostmi, pak lze odhadnout jejich myšlenky před každou ranou. A lze předpokládat vysokou míru mentální odolnosti u všech tří. Když agresivní ranař s nízkou averzí k riziku zahraje do rybníka ve snaze atakovat druhou ranou green na paru 5, pravděpodobně ho to nepoloží, protože si v duchu bude říkat. Však já si to na vás, kluci, vyberu jinde.
Když zůstane adept vyvážené strategie v nevýhodné pozici pro druhou ránu na green, nejspíše zachová ledový klid a přihraje si přesně na svou oblíbenou vzdálenost, protože ví, že statisticky má odtamtud s wedží v ruce pořád dobrou šanci to zahrát do vzdálenosti jednoho patu.
A defenzivní krátký golfista, pokud je jeho volba autentická, internalizovaná a necítí žádné vnitřní zahanbení vůči delším golfistům, v klidu vyčkává na chyby obou soupeřů. Pokud se pečlivě věnoval volbě a broušení zbraní synergických s jeho strategií, pak ví, že při každé ráně z bankru, při každém čipu a každém patu má šanci na soupeřích něco uhrát.

Jediné opravdu užitečné pozitivní myšlení v golfu je takové, které přesně odráží naši osobnost, naše schopnosti riskovat a celý arzenál naší herní techniky. Vše ostatní je heroin nebo kokain.

Text: Ondřej Kašina

Související články:

Chcete se vyhnout Alzheimeru? Stáří je etapa života a demence je nemoc. Jsou lidé, kteří v osmdesáti hrají tenis, lyžují, přednášejí, píší knihy, najdou si třeba i nového partnera. A jsou jiní, kteří netrefí... Lucas Herbert: Jak na nízkou ránu s doběhem Univerzální rada pro čipování zní následovně: je-li to možné, preferujte nízký chip s doběhem před vysokou ... Max Homa: Dostatečně dlouhá železa Každý hráč potřebuje schopnost švihat s určitou výbušností. Nesouvisí to s délkou švihu nebo s tím, že ... Letní vedra vyžadují až čtyřnásobný pitný režim Sport v tropických teplotách může i uškodit. Organismus se rychleji vyčerpá a ztráty vody pocením mohou činit až 10 litrů za den. Je proto na místě přizpůsobit venkovním podmínk... Objevte Mayrovu metodu a získejte opět dobrou kondici! Vyzkoušeli jste už kdejakou dietu, a stejně se vám kilogramy po čase vrátily? Pak vyzkoušejte moderní verzi Mayrovy metody, díky níž tělo pročistíte, naučíte se jíst správně a j... Tiger Woods: Tipy na hru z bankru Míček v písku obvykle nevěstí nic dobrého a rány z bankru amatérští hráči nemají příliš rádi. Tím spíš, když mí... Xander Schauffele: Chip z husté trávy Zdaleka ne všechno vyjde během osmnácti jamek podle plánu. Občas tak čelíte ranám z míst, která nepatří ... Xander Schauffele: Ošidné rány Zdaleka ne všechno vyjde během osmnácti jamek podle plánu. Občas tak čelíte ranám z míst, která nepatří zrov... Paul Casey: Rána z rafu Nikdo z nás není bezchybný, občas se tak stane, že náš míček skončí v hustém rafu. V takovém případě je štěst... Georgia Hall: Sebevědomí na greenu Stará golfová pravda praví, že o výsledku se rozhoduje na greenech a v jejich okolí. Abyste zvýšili pravděpodob...