Z mé dřívější žurnalistické zkušenosti vím, že redaktoři mají tendenci spíše nečíst vlastní tiskovinu. Já však i po více než 15 letech přispívání čtu dosud pozorně každé vydání časopisu Golf. Kriticky se zamýšlím nad vlastními články a čerpám inspirace od ostatních autorů.

„Učit se bez přemýšlení je zbytečné. Přemýšlet bez učení je nebezpečné."
Konfucius

V posledním čísle roku 2017 mne zvláště zaujal rozhovor se slavkovským profesionálem Davidem Golcem. Jedním z nejdůležitějších sdělení tohoto úspěšného trenéra bylo: „Golf se na rohožce nenaučíte!"
Mám chuť volat „Hallelujah, brother!" a jsem vděčný autorovi rozhovoru, že tuto moudrost dal i do titulku. Jak věděl už dávný čínský učenec Konfucius, učit se bez přemýšlení je zbytečné.
Jsem přesvědčen, že v posledních letech nebylo dosti seriózních analýz, jež by se zabývaly tím, na jakých površích mají adepti golfu trénovat, a konsekventně také tím, jak velké procento tréninku mají a mohou začínající i pokročilejší golfisté strávit na rohožkách na driving range. Tedy přesněji – jak velký podíl tréninku je ještě efektivní na rohožce a co se tam nelze naučit nikdy a nijak.

Vzhledem k tomu, že se specializuji na behaviorální psychologii a ekonomii, vypůjčím si jeden termín z těchto oborů – „ekon". Jde o ony vybájené dokonalé bytosti, na kterých stojí klasická ekonomie. Podle ní činí „ekoni" vždy ideální rozhodnutí, optimalizují své volby a celkově žijí v ideálním světě. Že to takhle nefunguje, to už naštěstí víme, a slepá víra ve vševědoucí „neviditelnou ruku trhu" už naštěstí pomalu ustupuje realističtějším směrům.
Proč to zmiňuji? Inu proto, že v ideálním golfovém světě by ideální golfisté nikdy žádnou rohožku nepotřebovali, protože by vždy měli možnost hrát na skvělé trávě i trénovat na ní. Jenomže takový koncept je od reality ještě vzdálenější nežli klasická ekonomie.

Přijměme tedy východisko, že v současném reálném golfovém světě se bez tréninku z rohožky neobejdeme. V České republice to platí vzhledem ke klimatickým podmínkám dvojnásob. Za této situace bude prospěšné se otevřeně zabývat tím, kdy je nám rohožka dobrým sluhou a kdy zlým pánem.

Dobrý sluha
V uplynulých letech, zvláště po zavedení „pouťového" HCP 54, jsem se v ČR občas setkal s adepty golfu, kteří si mysleli, že jde o jednoduchou hru, kterou lze ovládnout a „zmistrovat" rychle. Z hlediska sociálně psychologického na to mám svou teorii, protože se ve statisticky významném vzorku jednalo o lidi, kteří díky vývoji trhu, ekonomiky a zlomu v paradigmatu naší společnosti poměrně rychle dosáhli statutu materiálního úspěchu a tím i uznání.
Všem takovým lidem musím otevřeně říci, že se jednalo pouze o anomálii. A zejména, že takové anomálie rychlého úspěchu v golfu nejsou a nebudou. Golf je dlouhá cesta a k úspěchu vede jen poctivá dřina.

Když vyjdeme z axiomu, že golf je spousta práce a mnoho hodin tréninku, vyjde z toho, že chtě nechtě musíme počítat s významnou částí přípravy na rohožkách. Ve fázi, kdy si žák pod dohledem trenéra vytváří správné návyky a krok za krokem se prokousává taji herní techniky, asi dnes nelze ničím nahradit pohodlí boxu na driving range, kde se míčky nesbírají, a intenzita výuky může být vysoká.
Pro středně pokročilé hráče zůstávají rohožky dobrými sluhy při doplňkovém tréninku, kdy pár desítek míčků před hrou vhodným způsobem uvolní tělo. Ti hloubavější si pak osvojují zvyk zajít si odehrát pár míčků i po hře a zjistit, proč se třeba některé charakteristiky švihu nechovaly obvyklým způsobem.
A rovněž pokročilí golfisté mohou najít v rohožce věrného sluhu, který jim nabídne efektivní odezvu při tréninku například tvarování ran a kalibrace vzdáleností. K tomu potřebujeme poměrně velké množství odehraných ran, a to nám nejsnáze umožní rohožka.

A v zimě v našem podnebí považuji za efektivnější dát si alespoň jednou týdně trénink z rohožky, než se brodit bahnem na hřišti a snažit se odehrávat míček obalený tlustou vrstvou hlíny ze „žížalinců".

Zlý pán
Dokud si budeme jasně vědomi, že hra z rohožky je doplňková část ve výkonnostním růstu golfisty, zůstane naším přítelem. Jak už to v životě bývá, nebezpečné začnou být rohožky ve chvíli, kdy je přeceníme a nabudeme falešného dojmu, že se na nich můžeme naučit skutečný golf.

V průběhu uplynulých 35 let, které jsem zažil jako aktivní golfista, se měnily materiály plastových rohožek. Daleko nejnebezpečnější bývaly v dobách starších, kdy se u nás málo obměňovaly a sedřel se z nich povrch imitující trávu. Vzniklé plastové artefakty pak měly schopnost vyloženě mrzačit švih. Vysvětlím proč.
Na rozdíl od dobrého travnatého povrchu umožňuje rohožka, aby při špatném načasování sestupu hlavy hole k míčku hlava sklouzla po plastu a výsledek velmi špatného úderu se tak často může podobat docela dobrému švihu. Zvláště patrný je tento nedostatek při tendenci zasahovat zem před míčkem. Je to kapitální prohřešek, ale pokud budeme příliš dlouho tento nešvar opakovat na rohožkách, je pravděpodobné, že se zafixuje do svalové paměti a – hasta la vista golf!

Skutečný golfový švih vede hlavu hole k míčku tak, aby jej zasáhla jako první objekt. Aby míček přitlačila k povrchu a následně proklouzla kousíček pod míčkem a zanechala po sobě malý řízek v trávě. Na dobré rohožce není nemožné tento jediný správný způsob trénovat. Jde to, ale i zkušený golfista se během tréninku na rohožce musí soustavně soustřeďovat na to, aby atakoval první míček a aby jej hlava hole komprimovala proti povrchu. Pro méně zkušené existuje fatální riziko, že si při přehnaně vysokém podílu tréninku z rohožek neosvojí správný způsob zásahu míčku a namísto toho si vytvoří zlozvyk impaktu před míčkem.
Snažte se vybírat k tréninku rohožky zachovalé, které mají dosud na povrchu vlas či chlup imitující trávu. To poněkud mentálně i technicky usnadní, abyste si vždy připomínali správnou sekvenci kontaktu hlavy hole s míčkem a nutnost jeho komprese proti povrchu.

Co se na rohožce nenaučíte nikdy
V různých oblastech lidské činnosti se vyskytují různí falešní samozvaní „guruové". A sem tam nějaký skutečný. Dave Pelz z USA je nejen guru skutečný, ale navíc už za ním stojí výsledky práce, kdy mnoha skvělým golfistům z profesionální PGA Tour pomohl dosáhnout hvězdné úrovně díky výuce krátké hry. Dave má jedno poselství, které bychom si měli opakovat před každým tréninkem a možná si to i napsat na bag: „80 % úderů, které golfisté zahrají nad par, se odehraje ze vzdálenosti 100 yardů a kratší."
Když si tento statistický výsledek extrapolujeme z celkového mediánu do kategorie rekreačních hráčů, bude toto procento ještě vyšší. Jednoznačně z toho vyplývá, že v porovnání s krátkou hrou jsou ostatní součásti golfu spíše folklórem pro zpestření. Každý golfista je tak dobrý, nakolik je dobrá jeho krátká hra.

Jenomže právě krátkou hru se z rohožek nenaučíte! Má to velmi solidní fyzikální důvody. Začnu důvodem méně závažným – konstrukcí boxů s rohožkami. Kdysi jsem se snažil v Hodkovičkách zahrát z krytého boxu s rohožkou plný úder s lob wedží a míček poslušně vyrazil strmě vzhůru. Poté se prudce střetnul se stropem, divoce poletoval boxem a já se snažil přežít.
Existují však pádnější důvody, proč netrénovat krátkou hru z rohožek. Pro zjednodušení si rozdělíme přihrávky z kratších vzdáleností na plné wedže, loby a čipy. Zkušenější golfisté mívají rozdílně namíchané lofty wedží tak, aby plynule navazovaly na set želez a aby to vyhovovalo jejich charakteristikám švihu a oblíbeným technikám. Já mám například wedge 54° a 58°.

Každopádně každý golfista, který chce hrát slušné skóre, si musí osvojit techniku hry plného švihu wedžemi, které následují po PW. U mě například vstupují plné rány wedží do hry ze vzdálenosti 68 metrů a blíže. Je známo, že golfová obec se dělí na ty, kteří mají strmější útok na míček a dělají větší řízky (diggers), a ty, kteří mají plošší tendenci k mělčím řízkům (sliders).
Sice patřím spíše mezi „sliders", ale při plné ráně wedží se snažím donutit, abych se choval jako „digger". A tento úder prostě není možné z rohožky zahrát, tím méně jej lze z rohožky trénovat.

Opravdu vzrušující a efektivní začne být hra plnými wedžemi až od chvíle, kdy se donutíte atakovat travnatý povrch a dělat řízky. A to opravdu nelze jinak než hrou z trávy. (Pokud takové údery uskutečníte na hřišti, vždy dbejte, abyste řízek pečlivě vrátili na místo a zašlápli. Ideální je k tréninku takového úderu dobrá travnatá driving range.)
Při lobu například ze vzdálenosti 15 metrů od greenu už tak brutální řízky není třeba dělat. Je to hodinářská práce, u níž záleží na každém milimetru úhlů mezi hlavou hole a míčkem. Dobře se to trénuje například z méně „vymazlených" míst okolo cvičných greenů, která jsou ponechána v podobě imitace rafu. Ale z rohožky to opravdu nejde.
Profesurou golfové herní techniky jsou pak nízké čipy okolo greenu, které se podle potřeby kutálejí více nebo méně a mají více nebo méně zpětné rotace. Je to královský a velmi užitečný úder, který je třeba hodně trénovat. Ale z rohožky to nejde ani ve snu.

Závěr
Myslím, že se mi podařilo nastínit, že rohožky nejsou z principu ani prokletím, ani spásou golfové techniky. Jedná se jen o nástroj, o jednu z metod mající své přirozené fyzikální limity. Pokud si budeme tato omezení uvědomovat, mohou nám rohožky věrně sloužit.
V souvislosti s definicí ideální proporce tréninku z rohožek a z trávy musím konstatovat, že naše hřiště mají ve statisticky významném vzorku buďto nedostatečné, nebo špatné travnaté plochy k tréninku. Občas také žádné. To závažně omezuje možnosti našich golfistů trénovat ty části techniky, jež nelze nacvičovat z rohožek. Tento nedostatek je podle mého názoru také do značné míry zodpovědný za to, že naši golfisté se v poctivé snaze pokoušejí naučit z rohožek i to, co nelze.

Z ekonomického hlediska chápu (i když neschvaluji!), že se majitelům a údržbářům hřišť moc nechce nabízet a neustále obnovovat tréninkové plochy s kvalitní trávou. Ale to nic nemění na skutečnosti, že golfisté trávu na driving range potřebují. A pokud někdo trénuje správně, pak prostě kus té trávy po jeho hře zmizí.
Dokud se nenaučíte dělat ty správné řízky, golfisté z vás nebudou. A pokud si majitelé hřišť a údržba usnadňují život tím, že kvalitní travnaté plochy k tréninku nenabízejí, nelze to nijak omluvit. Nelze vystoupat k vyšším metám na základě snížených standardů!

Převzato z časopisu GOLF 1-2/2018
Text: Ondřej Kašina, ilustrační foto: Ingram Image

Související články:

Učte se hrát golf Seniorní věk přináší různé neradostné důsledky, ale pokud jsme vnímaví, nabízí rovněž jednu výhodu: větší schopnost odstupu a nadhledu a tím lepší pochopení toho, o co jsme se s... Chcete hrát lépe golf? Chcete si více užít golf a u toho se současně zlepšovat? Že tahle kombinace není možná? Ale je! Stačí jen zapom... Proč v golfu nefunguje móda pozitivního myšlení Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lid... Pasti golfové konverzace Od počátku chci dát jasně najevo, že podle mého názoru je legrace na golfu nejen možná, ale rovněž žádoucí... Ondřej Kašina: Highway 61 revisited V uplynulých čtyřech letech jsem napsal několik článků o golfových míčích vhodných pro seniorské golfi... Ondřej Kašina: Jak Lee Trevino prosázel výhru z Open s jeptiškami Americký golfista Lee Trevino byl nejen skvělý a úspěšný profesionál, ale po celý život to byl člověk s... Ondřej Kašina: Konec světa jak jsme ho znávali? Nedávno jsem na facebooku zaregistroval větu: „Měli bychom si uvědomit, že George Orwell mínil své knih... Ondřej Kašina: Proč je dodnes Ben Hogan vzorem William Ben Hogan byl americký golfista, který se narodil 13. 8. 1912 a zemřel 25. 7. 1997. Nebudu vás ... Ondřej Kašina: Proč nehrát míčky vylovené z vody Po světě se vypráví vtip o začátečníkovi, který sám začínal hru na prvním odpališti v jednom klubu. Dlo... Ondřej Kašina: Proč nelámat a neházet hole Nedávno jsem během víkendu viděl, jak Sergio García v turnaji PGA Tour vzteky zlomil patr, na velkém te...