Drobná, sympatická blondýnka s úsměvem na tváři a štěnětem na vodítku vstupuje do budovy Pavilonu Slunce na Slapech. Panečku, to je pro mě překvapení, když si představím, jaké věci vznikají pod jejíma rukama, jací obři z bronzu vychází z její dílny! Žije v hájence na samotě u lesa, kde má i svůj ateliér, psy a koně. Prostě pohodářka. Jsem opravdu ráda, že tato mladá dáma, výtvarnice, sochařka, ale i kurátorka v jedné osobě bude mít v létě velkou výstavu právě u nás v Galerii sv. Jan na Slapech. Seznamte se, Paulina Skavova.

V její rodině mají k výtvarnu, umění a tvoření vůbec blízko. Paulina je sice jediná, kdo se rozhodl jít touto cestou i profesně, ale původně to v plánu neměla. Předpokládalo se, že z ní bude učitelka, jako je třeba její sestřenice. Po gymnáziu ale místo na vysokou školu odešla na střední sochařsko-kamenickou školu do Hořic, kde se chtěla připravit na talentové zkoušky na AVU. A jak sama připouští, pro rodiče to byl šok.

Co vás tedy přivedlo k potřebě vyjadřovat se prostřednictvím umění, artefaktů?

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že potřebu tvořit máme v sobě každý, jen se to liší v intenzitě a projevu. Mě k tomu vedla a moc mě podporovala moje maminka, která to vlastně dělá dodnes. Člověka ovlivňuje spousta faktorů, rodina, škola, prostředí, ve kterém vyrůstá. Teď ani sama nevím, co bylo to zásadní. Pamatuji si, že mě bavily různé materiály, které jsem našla, například kyt na okna. Modelování jsem asi měla už tehdy v sobě...

Dostala jste se na výtvarnou školu hned napoprvé?

Řekla jsem si, že si dám dva pokusy. Dostala jsem se hned napoprvé, jsem asi klikařka. Vtipné bylo to, že jsem se původně hlásila do ateliéru k profesorovi Zeithamlovi, k mému štěstí si mě ale na talentových zkouškách vybral pan profesor Nepraš.

V ateliéru prof. Nepraše studovala Paulina vlastně až do jeho smrti, pět let... Poté přešla na intermediální ateliér k prof. Knížákovi, což je popravdě hodně velký rozptyl. Jací asi byli oba pánové jako pedagogové a vůdci svých ročníků?

Osobně mám věci Karla Nepraše ráda, považuju jeho objekty za geniální spojení moderního a klasického vyjádření, jeho kovové konstrukce jsou pro mě jako umělecké oxymoróny – ultramoderní a nové materiály, nové tvary a barevnost v kontrastu klasického spodobnění. Na druhou stranu Milan Knížák ve mně svými díly vyvolává hodně rozporuplné emoce, blízké spíš škále negativní, což je také posláním umění, jakákoli emoce je dobrá, protože v člověku něco roznítí a rozpoutá jeho vlastní mozek, nicméně výběr mezi díly obou autorů je pro mě zcela jednoznačný – Nepraš 100% ano, Knížák 100% ne. Proto mě velice zaujalo zjištění, že Paulina prošla školu právě pod vedením obou tak odlišných výtvarníků (soudě dle jejich děl nikoli dle osobnosti!).
Ano, měla jsem to nesmírné štěstí, že jsem studovala v sochařském ateliéru u profesora Karla Nepraše. Byla to krásná léta, moc ráda na studia vzpomínám a je mi líto, že tu pan profesor už není. Tak, jak popisujete jeho práci, takový byl i člověk, uměl si udělat legraci sám ze sebe, jeho smysl pro humor byl směsí ironie a hravosti. Současně měl v sobě nesmírnou pokoru, uměl nás podpořit v hledání sebe sama. Ráda v této souvislosti poslední dobou cituji, že talent je jako kůň, záleží na tom, kdo na něm jede. Studovala jsem v pátém ročníku, když v roce 2002 odešel, což bylo strašné, najednou se mi vytratil smysl, proč na škole zůstávat, byli jsme všichni jako sirotci.
Tehdy jsem dostala nabídku dokončit studium v intermediálním ateliéru u profesora Milana Knížáka. Šlo o výbornou zkušenost, vysokou školu asertivity. Pana profesora si vážím, je to složitá osobnost a přirovnání, že „blesky bijí vždy do vrcholků hor", je na místě. Pro mě bylo důležité, že jsem od něho v danou chvíli dostala motivaci a podporu, abych zrealizovala diplomovou práci, což hrálo roli v dokončení jedné etapy.

Kdo další z profesorů nebo z umělců pro vás je nebo byl vzorem, motivací?

Dodnes se mi nepodařilo přestřihnout pupeční šňůru s naší alma mater, stále tam jezdím a udržuji kontakt s některými profesory. Je to už doživotní potřeba konfrontace. Mezi mé oblíbenkyně, které obdivuji za to, jak tvořily a co prožily, patří Alina Szapacznikow. Studovala po válce v ateliéru Josefa Wagnera a její věci jsou nesmírně nadčasové. Mám ráda práce Mereth Oppenheim a ze současných autorek například Sarah Lukas.

Máte za sebou hodně zahraničních stáží, Mexiko, Švýcarsko, Finsko... Co vám daly?

Myslím, že každá zahraniční cesta je zkušenost a forma vzdělávání, pokud se tedy nacházíte v centru dění, poznáváte kulturu a mentalitu dané země. Na cestách jsem byla sama, tím více jsem se snažila infiltrovat a poznávat. Čím jsem ale starší, tím víc je mi dobře doma, užívám si rodinu, naše zvířectvo a ateliér.

Co nejvíc ovlivňuje vaši současnou práci?

V podstatě zpracovávám to, co se děje kolem mě, hraju si s tématy, vytvářím si své příběhy. V soše je to náročné, protože samotný tvůrčí proces je dost zdlouhavý, je těžké udržet koncentraci. Téma mě musí hodně bavit, aby mi to vydrželo.

Jakou roli ve vaší práci hrají klasické techniky, malba a kresba, tedy to, co staří mistři nazývali „řemeslo"?

Nejraději modeluji, nerozlišuji, jestli pracuji na zakázku nebo zpracovávám něco svého, vždy k tomu musím vymyslet příběh, který pak roste se sochou. Jsem sochařka, ráda vycházím z řemeslné zkušenosti. Hlína se dnes pomalu ze sochařských ateliérů vytrácí, což je škoda. Pro mě to bude vždy jeden ze základních materiálů. Ráda pracuji s bronzem v mé oblíbené slévárně HVH v Krkonoších, kde mám skvělé podmínky pro práci. Přesto se nebráním novým materiálům, pryskyřicím a polyuretanovým materiálům. Lákají mě i 3D techniky, ale v návaznosti na něco, co vzniklo haptickou (hmatovou) cestou.

Myslíte, že se uměním dá dnes uživit? Kombinujete volnou tvorbu například s tvorbou reklamní na zakázku?

To je různé a každý to má jinak. Já mám velké štěstí, že nejsem odkázaná na to, jak si na sebe vydělám svou tvorbou, což je osvobozující. Pracuji jako kurátorka pro Galerii UFFO, což mi dává jistotu a řád. Díky tomu, že jsem ale zůstala věrná sochařině jako řemeslu, nemám nouzi o klasické zakázky, jako jsou portréty, pamětní desky, realizace do konkrétních prostorů, většina zakázek je v bronzu. U rozměrnějších soch či objektů pracuji s polystyrenem. Vlastně každá socha si řekne o svůj materiál, podle toho se postupuje při odlévání a pak i při povrchových úpravách.

Jaké to je, být chvíli na opačné straně „barikády"?

Tvorba je osamělá činnost, proto je pro mě osvěžující být chvíli mezi lidmi a mít na práci úplně jinou činnost. Práce v galerii je přesto velmi kreativní, potkávám se s lidmi, kterých si vážím a mám je ráda.

Jak už zaznělo, Paulina působí pohodově a vyrovnaně, možná k tomu přispívá i to, že žije v odlehlém koutě jižních Čech a setkání s lidmi si užívá. Bere den jako celek, dobře strávené odpoledne musí navázat na dobře strávené dopoledne. A ačkoli by to člověk asi u umělkyně nečekal, věřte, že má ráda plány a úkoly, pevný řád, vytvářející v ní pocit bezpečí. Na každý den si stanoví nějaký malý cíl nebo úkol. Když ho splní, tak se odmění. A vzhledem k tomu, že je hodně na cestách, dělá si i týdenní plány. Svou tvorbu střídá s prací pro galerii UFFO.
Do ateliéru pak chodím na celý den, pracuji na několika věcech současně, abych se nezakoukala. Některé sochy se klubou dlouho, všechno chce svůj čas, obzvlášť tvorba. Pak si dávám dny na vystřízlivění, kdy se věnuji práci pro UFFO. Ráda trávím čas s mým partnerem, společné chvilky jsou nám vzácné, protože jsme oba dost vytížení. Ráda se věnuji našim psům a koním.

Na slapské výstavě se můžete těšit na díla, která v jejím ateliéru vznikala v posledních letech. Půjde o výběr soch, objektů i nástěnných plastik a spolu s autorkou věřím, že vystavené exponáty vás pobaví a budou vtipně korespondovat s interiérem. Od začátku července do konce sezony 2016 jste všichni srdečně vítáni!

Převzato z časopisu GOLF 6/2016
Za rozhovor děkuje Pavla Charvátová, foto: archiv autorky

Související články:

První slapský texas sezóny je tu! 31. března od 9:30 pořádá Golf Park Slapy otevírací Texas Scramble dvojic. Co Vás při Openingu slapské sezóny 2019 čeká a nemine? Skvělá atmosféra našeho úžasného hřiště, welcom... Každé golfové hřiště je jedinečné Je již golfových hřišť u nás moc, nebo máme naopak málo golfistů? A jak se vlastně vede domácím golfový... OGS: Slapský turnaj ovládli Jan Černý a Tomáš Klesa; v čele žebříčku se usadil Jan Hovězák Třetí turnaj Open Golf Series 2018 se odehrál 9. května na Slapech a nejlépe se ve vypsaných kategoriích dařilo Janu Černému (na snímku uprostřed) a Tomáši Klesovi. Žolíka Gecco... Ve hře na jamky mají na Slapech vítěze Letošní ročník jamkovky byl na Slapech opravdu napínavý a přinesl velmi zajímavé hry nečekaných dvojic! Přihlášení hráči od května sehrávali jednotlivá kola a v průběhu sezony d... Slapy už mají svého mistra a mistryni Slapský klub už zná klubové šampiony pro rok 2017! Stali se jimi Pavel Hoffman s uhranými 79 ranami a Lucie Vydrová s 91 ranami, oba dva obhájili titul z předchozích let. Gratul... Meníčková tour na Slapech finišuje! Tak jako každý rok i letos na Slapech bojují hráči v jednotlivých kolech Tour sv. Jana o lákavé ceny v podobě poukazů, zájezdů či letenek. Vítězové na prvních třech místech v ce... Slapy zvou na červencový meníčkový turnaj (23. 7.) Oblíbená série Tour sv. Jana pokračuje v neděli 23. 7. dalším turnajem. Opět začátek ve 13 hodin, hraje se na 18 jamek a neschází lákavé menu. V průběžných kolech výborná a oceň... Slapy zvou na květnový meníčkový turnaj! 21. 5. od 12 hodin je na programu slapský meníčkový turnaj. Připraveno je lákavé jarní menu, přihlašujte se! Oblíbená série Tour sv. Jana začíná! Vždy v neděli po poledni zakonč... Slapy zvou na první meníčkový turnaj! Ten se uskuteční 17. dubna od 12 hodin a připraveno je lákavé jarní velikonoční menu. Nezapomeňte se přihlásit!, přihlašujte se! Oblíbená série Tour sv. Jana začíná! Vždy v nedě... Slapy otevírají kompletní osmnáctku Je to tady! Sezona začala! Od soboty 11.3 března hrajeme už celou osmnáctku. Hřiště je po zimě v dobré kondici, počasí má být příznivé – slunečno a teplo. Hru objednávejte přes ...