Před nedávnem jsem hrál golfový turnaj na krásném hřišti La Dehesa v Santiagu de Chile. Zaujalo mne, že mí partneři ve skupině sice pečlivě zaznamenávali výsledky do turnaje, ale podstatně více než hra o plastikový pohár je zajímaly vzájemné sázky.

„Nikdy se v golfu nesázejte o peníze s neznámým chlápkem, který má ve tváři spoustu vrásek od slunce a v bagu jedničku železo."
Dave Marr

Každý měl vsazeno s každým a ta hra pod povrchem oficiální hry byla zjevně daleko napínavější. Donutilo mne to k zamyšlení. Když jsem se ohlédl do své dlouhé golfové minulosti, s překvapením mi došlo, že všechny mé nejlepší golfové zážitky byly tak či onak spojeny s nějakým druhem sázek.

Když jsem před více než 33 lety začínal hrát golf, přinesl tehdy můj první golfový kamarád Jiří Velden (dnes golfový architekt) průpovídku, kterou jsem použil jako motto. Dnes vím, že to moudro vyslovil David Francis Marr Jr. (1933–1997), profesionální golfista z USA a mj. vítěz PGA Championship 1965.
Od časů D. Marra se golfové vybavení značně změnilo, už bychom asi těžko potkali nějakého golfistu s jedničkou železem v bagu, ale i v současné době se na našich hřištích asi vyskytují podobně zkušené typy, jejichž oblečení může být poněkud obnošené, hole ohrané, avšak vrásky od slunce a podezřelá skromnost napovídají, že jsou to oni protřelí lišáci a znalci hřišť i hry samé, s nimiž prohrajeme každou sázku týkající se výsledků hry.
Podbízí se mi však otázka, zda prohrát pivo nebo večeři s podobným „golfovým profesorem" není ve skutečnosti spíš dobrá investice a cenná zkušenost. Přinejmenším pro golfisty se zdravou osobností.

Legendy minulosti i současnosti mají rády sázky
Když jsem začal hlouběji studovat problematiku sázek v golfu, narazil jsem na výpovědi legend minulosti i současnosti, které vcelku bez mučení doznaly, že sázení pro ně bylo a je neodmyslitelnou součástí golfu.
Sam Snead z USA vyhrál v životě 82 turnajů a z toho sedm majorů. Tento velikán světového golfu se v závěru života v jednom z rozhovorů přiznal: „Nikdy jsem se neúčastnil žádné hazardní hry v kasinu. Na druhou stranu jsem však za celý život nesehrál ani jedno kolo golfu, kde by nebyly ve hře nějaké penízky. Ale to nebyl gambling. Výsledek jsem vždy mohl ovlivnit."
Američan Curtis Strange (28 profesionálních vítězství, 2 majory) zašel ve chvále sázení ještě dál. Možná některým puritánům stoupne adrenalin, když si přečtou jeho názor: „V mládí, na golfovém hřišti, kde jsem vyrůstal, jsem hrál sázky o peníze neustále a se svolením otce. Nejednalo se o velké peníze, ale pět dolarů už mne dokázalo motivovat. Vždycky jsem se cítil lépe, když byla při hře nějaká sázka. Jsem přesvědčen, že sázky mohou pozitivně ovlivnit kvalitativní růst a mentální odolnost mladého golfisty."

Pro někoho to může být příliš „silný tabák", ale jako člověk, který se po většinu života zabývá sportovní psychologií, musím přiznat, že na tom něco je. Jakkoliv se to zdá nepedagogické, hraní o nápoje, jídlo či malé finanční částky může zvyšovat mentální odolnost golfistů. V konci konců vždycky ten mentálně odolnější nakonec zvítězí nad tím, kdo má hezčí švih...

Sázkařská vášeň Phila Mickelsona je mezi příznivci golfu známá. Sází se s ostatními kolegy v PGA Tour, kdykoliv je to možné. Při turnajích i v tréninku. Častými partnery v sázení s ním bývají například Keegan Bradley, Rickie Fowler a Dustin Johnson.
Bradley a Steele uvedli, že sázení s Mickelsonem občas bývá větší drama než samotný turnaj. Oba shodně přiznali, že s Philem mnohokrát sázku prohráli, ale že to byly dobře investované peníze, protože jim to pomohlo ke zvýšení psychické odolnosti – takže peníze prohrané v sázkách se jim následně mnohonásobně vrátily v ziscích za umístění v turnajích.

Sázky a legrácky jsou prostě důležitou stránkou golfu. Mickelson v roce 1998 vyhrál v tréninkovém kole sázku nad Tigerem Woodsem. Potom udělal barevné fotokopie stodolarových bankovek, které mu Woods odevzdal, a nechal je v jeho šatně se vzkazem: „Just wanted you to know Benji and his friends are very happy in their new home." („Jen jsem chtěl, abys věděl, že Benji a jeho přátelé jsou šťastní v jejich novém domově." Poznámka autora: V USA se stodolarové bankovce občas říká „Benji" podle vyobrazeného Benjamina Franklina.)

Hry jakožto zdravý ventil našeho „Id"
Mám rád lidi takzvaně nezištné, kteří jsou schopni pomoci bližnímu i bez materiálního zisku a kteří mají tendence jednat eticky, aniž by za to byla nějaká odměna. Můj oblíbený filozof Baruch Spinoza zastával názor, že „skutečná ctnost je odměnou sama o sobě".
Lidé se zdravou osobností jsou schopni rozlišit, že podle vyšších morálních principů nesmějí „podrazit" kolegu v práci, aby získali namísto něj povýšení, že by měli být ohleduplní ke starším lidem v tlačenici, že nesmějí pomluvit někoho, kdo usiluje o citovou přízeň stejné osoby atd.

Úspěch v profesi, tlačenice v autobuse i souboj o srdce našeho idolu – to jsou sice všechno svého druhu hry, avšak etika naší civilizace v nás vytvořila cosi, co náš krajan (narozen v Příboru) Sigmund Freud pojmenoval „Superego" – a co nám umožňuje rozlišovat různé druhy her a respektovat pravidla.
Nejhlouběji v našem nevědomí spočívá „Id" (naše iracionální stránka, která se domáhá okamžitého uspokojení potřeb bez skrupulí = podrazit kolegu, odstrčit staříka, pomluvit soka v lásce, vyhrát za každou cenu atd.).
Ale máme rovněž „Ego" neboli naše autentické „já", které zasahuje od nevědomí, přes předvědomí až do sebeuvědomění sebe sama. Dokáže korigovat některé divoké touhy „Id" a dává nám naši individualitu.
A nad tím vším stojí „Superego" vytvořené výchovou a normami společnosti a kultury, v níž žijeme. To vytváří cosi, co jsme si navykli nazývat morálkou, etikou, vyšším principem atd.

„Id" máme všichni, avšak lidé se zdravě rozvinutými částmi „Ego" a „Superego" dokáží včas a adekvátně rozlišit, ve kterých životních situacích je nutno řídit se kulturními a společenskými normami, kdy musí regulovat svoji soutěživost a touhu po vítězství, které jsou tak silně zakořeněny v našem „Id".
Jenomže tato kulturní vrstva či slupka je velmi mladá a silně jsou v nás dosud přítomny temné pudy, pocházející z dob atavistického boje o přežití. Člověk moderní a postmoderní potřebuje nějakou náhražku, nějaký ventil. Aby lidé mohli soupeřit, aniž by se zabíjeli či mrzačili, byly již v dávnověku vynalezeny hry. Ty jsou náhražkou skutečného boje a jejich účastníci si mohou vybít soutěživost, aniž by protivníkovi a společnosti způsobili závažnější škody. Tak nějak jsme dospěli od krvavých gladiátorských her k soupeření atletickému.

Hry podle pravidel a s respektem vůči ostatním hráčům jsou pro člověka nejen přirozené, ale současně terapeuticky užitečné. Nabízejí možnost neškodného vybití přirozené soutěživosti a agresivity a současně člověka formují a zvyšují jeho schopnosti sebeovládání a mentální odolnost. O fyzickém přínosu ve sportu ani nemluvě.
Zdá se mi, že v některých sportech a hrách vhodně volené a přiměřené „vnitřní sázky" mohou zvýšit intenzitu soutěžení a dodat zvýšenou motivaci. Ovšem vždy pouze za určitých okolností, které zmíním dále.

Když se hraje aspoň o kafe – je to prostě jiný kafe...
Když se soustředíme specificky na golf, mohu připomenout situace, které všichni velmi dobře znáte. Hrajete turnaj a na první jamce vám zákeřná větvička vyhodí míček do autu. Na druhé jamce po drajvu míček najde prohloubeninu po řízku a je téměř nehratelný. Na trojce projede okolo auto uprostřed vašeho švihu a vyhodíte drajv do vody. Na čtyřce se vám míček zakutálí do nehratelné pozice za strom...
Výsledek je jasný. Už víte, že nevyhrajete, že nezlepšíte HCP, ale naopak zhoršíte. Ovšem před vámi je ještě 14 jamek. Jak tuto situaci mentálně zvládnout? Kde najít motivaci, aby člověk nadále měl veškerou možnou snahu překonat nepřízeň osudu a hrát dobrý golf?

Je na světě několik jedinců, jejichž hodnotový systém umožní za takové situace trpělivě hledat dobrý švih, zachovat noblesu a snažit se každou ránu zahrát co nejlépe. Těm méně dokonalým z nás (asi tak 99 %) může pomoci některý druh vnitřní sázky. Prostě člověk přestane myslet na ztracený turnaj, na HCP i na nezaslouženou smůlu a snaží se neprohrát s Frantou ono vsazené kafe.
Může se stát, že se takový hráč zcela „odstřihne" od psychického tlaku soutěže oficiální a z ničeho nic začne hrát tak dobře, že nakonec překvapivě zvedne nad hlavu některou z oficiálních cen.
Jako znalec temných hlubin lidského nevědomí a předvědomí však tvrdím, že slast pramenící ze zisku takové oficiální ceny není nic proti chuti oné kávy, kterou vyhrál na Frantovi na poslední jamce. Taková výhra v sázce apeluje na jiné stránky naší osobnosti a zažíváme při ní uspokojení, které se přibližuje zásahu na tělo v bojových sportech ve formátu „full contact". Aby to však nebolelo poraženého příliš, je nutno znát rozumné hranice sázek.

Kde leží hranice a co říká věda
Určitě nejsem obhájce hazardu a patologického gamblerství. Podobně jako vy považuji za zajímavé ptát se, kde končí zdravá soutěživost sázení a kde tato záliba překračuje hranice normality a únosnosti.
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje patologické hráčství následovně: „Porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které převládají na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Lidé trpící touto poruchou mohou riskovat ztrátu zaměstnání, to, že se velmi zadluží, budou lhát nebo porušovat zákon, aby získali peníze nebo unikli placení dluhů. Postižení popisují intenzivní puzení ke hře, které lze těžko ovládnout, spolu se zaujetím myšlenkami a představami hraní a okolností, které tuto činnost doprovázejí. Toto zaujetí a puzení se často zvyšuje v období, kdy je život stresující. K diagnostickým vodítkům patří trvale se opakující hráčství, které pokračuje a často i vzrůstá navzdory nepříznivým sociálním důsledkům, jako je zchudnutí, narušené rodinné vztahy a rozkol osobního života."

Hráčské touhy a sázkařské vášně jsou však diametrálně rozdílné. Pro lepší pochopení – teoretici tohoto oboru obvykle rozdělují celou problematiku povětšině na tři kategorie:
1. Hry, jejichž výsledek závisí na dovednosti či znalosti hráče, tzn. hry znalostní nebo dovednostní (např. sporty a znalostní soutěže).
2. Hry, jejichž výsledek závisí na náhodě, tzn. hry náhodné (např. hry v kostky, karetní hry, kola štěstí, sázení se o předem neznámý výsledek nějaké společenské události).
3. Hry kombinující prvky her znalostních či dovednostních i her náhodných, tzn. hry z tohoto hlediska kombinované nebo smíšené.

Pokud máme považovat vnitřní sázky při hraní golfu za zdravé a nepřekračující hranice patologické, měly by být dle mého názoru zachovány následující podmínky:
a) Nikdy nehrajte o částky, které si nemůžete dovolit ztratit podle vaší aktuální finanční situace.
b) Nehrajte formáty, které nechápete, a zejména ne s lidmi, které neznáte.
c) Nedělejte to, pokud opakovaně zjistíte, že vám sázka nepřináší žádnou přidanou hodnotu v oblasti motivace a kvality golfu.
d) Pro začátek je vhodné si vyzkoušet svou vhodnost pro tento druh her jen sázkami o nápoje či jídlo. Cena může být podobná, psychický tlak je však kupodivu menší.

Které formáty sázek jsou nejlepší
Jsou bezpochyby formáty sázek, jež lze považovat za sportovně výchovné a zdravé pro růst golfisty. Snad nejlepší je v tomto směru formát nazývaný u nás nejčastěji Best a součet. Je ideální pro situace, kdy se ve skupině sejdou dva výkonnostně lepší a dva slabší či méně zkušení golfisté (golfistky). Ideálně lze pak vytvořit dvě dvojice s přibližně stejným součtem HCP a podobným potenciálem.
Na každé jamce jsou ve hře dva body. Jeden získá dvojice, jejíž hráč dosáhne nejnižšího skóre, druhý bod připadne dvojici s nižším součtem výsledků obou hráčů. Při rovnosti nejlepšího skóre či nejlepšího součtu se body nepřidělují.

Hraji tuto hru velmi rád. A vždy znovu vídám podobný scénář. Tento formát totiž skvěle motivuje teoreticky slabší hráče ve dvojicích. Většinou se stane, že ti lepší z dvojic „půlí" jamku birdie či parem a konsekventně se nepřiděluje bod za lepší výsledek. Takže zbývá jen onen důležitý bod za součet, který je definován výkonem „motyčkáře", toho slabšího ve dvojici.
Nevím o formátu, kde by se začátečníci dokázali učit rychleji a zábavněji od zkušených hráčů nežli v tomhle. (V různých zemích a v různých klubech existuje mnoho modifikací tohoto formátu. Například možnost zdvojnásobit počet bodů na 9. a na 18. jamce, dodatečný bod za par po ráně z bankru, dodatečný bod za birdie atd.)

Texas Scramble dvojic (na jamky): Tenhle formát jsem hrával ve Venezuele, kde jsme měli skvělou dvojici s místním správcem hřiště Danielem. Hrávali jsme o večeři a o pivo proti výkvětu klubu Los Canales. Je celkem jedno, jestli hrajete o pití, jídlo nebo o rozumné peněžní částky. Jisté je, že tento formát z vás dostane schopnosti vyprodukovat rány, o které byste se v „normálních" formátech nikdy nepokusili.
Ve chvíli, kdy jeden z dvojice „pojistí" výsledek ranou na jistotu, může se druhý hráč vyhecovat k extrémní ráně. Také tento formát pokládám za velmi přínosný pro rozvoj herní techniky a představivosti hráče.
Jakkoliv považuji hru na rány za nejčistší pravdu o kvalitě hráče, kdybyste hráli stále jen na rány, začali byste časem být příliš opatrní a mohli byste zakrnět v rozvoji techniky úderů a tvarování ran. V bláznivém formátu Texas Scramble dvojic můžete vyzkoušet ty nejdivočejší křivky, které jste zatím viděli jen v televizi.

Jamkovka dvojice: To je prostě klasika. Podle většiny historiků takhle golf začal. Je to osobní soupeření, kde je místo pro gentlemanství (při hledání míčků a darování patů) i pro souboj síly osobností, který je přítomen po celý mač jako elektřina ve vzduchu před bouřkou. Vhodné sázky dále zvyšují intenzitu tohoto formátu.
Z psychologického hlediska můžete zažít při sázkách v tomto intimním formátu opravdové extrémy. Od intenzivní radosti z tvrdého a férového souboje s člověkem silné, avšak zdravé osobnosti až po exkurzi do psychopatologie v případě, že narazíte na deprivanta či narcise. Oba zážitky jsou velmi rozdílné, avšak stejně poučné.

Skins (kůže či stahování kůží): Hra vycházející z principů jamkovky má mnoho podob a je ze základní definice určena k sázení. Lze ji hrát mezi dvěma hráči i mezi dvojicemi. Výhodou je jednoduchost – když nikdo nevyhraje, nic se nerozděluje a hodnota (Skin) se přenáší na další jamku. Drama se tak může značně vystupňovat, když se nasčítají hodnoty sázek za několik jamek. Je zajímavé sledovat, jak rozdílný je mentální tlak na soutěžící při hodnotě jedné Skin a třeba šesti.

Existuje však mnoho dalších formátů umožňujících smysluplné sázky. Pro trojici hráčů se hodí např. Devítky. Každá jamka znamená 9 bodů, z nichž 5 získává vítěz, 3 druhý hráč a 1 bod zbývá pro posledního. Cílem je samozřejmě získat co nejvíce bodů.
Najdeme i řadu vysoce kombinačních her, které vyžadují dobré počty. Sem spadá např. Nassau, ve kterém se hra dělí do tří částí – obou devítek a celé osmnáctky – počítá se tedy, kdo vyhrál kterou část hry. Jakou formou budete uvedenou část hrát, už je jen na vás.

Jsou také ovšem sázkařské formáty v golfu, u kterých mám dojem, že nejsou pro rozvoj a výkonnostní růst hráče přínosné. Jednou z nich je tzv. Katastrofa, kde se hráčům (týmům) ze získaných bodů odečítají body za to, že udělají ve hře chybu – tedy trefí vodu, aut, bankr apod.
Zde vidím zásadní rozpor s duchem golfu a s principem motivace. Při jakékoliv sázce by měl být odměněn ten golfista, který sice zahraje do bankru, ale díky skvělé ráně udělá dobrý výsledek (jak je tomu například v jedné z variant formátu Best a součet).

Také se mi zdá, že nápad pořádat rovnou golfové turnaje deklarovaně sázkové, jde poněkud proti duchu golfového sázení. Možná se to ujme, ale zatím si myslím, že vnitřní sázky lze učinit při jakékoliv golfové příležitosti a právě onen charakter neformální vnitřní hry jim dodává intimní kouzlo a dramatičnost. Možná ještě důležitější je, že každé skupině golfistů vyhovuje jiný formát hry a sázek, který si může dodatečně definovat mezi sebou – ať už se jedná o přátelské tréninkové kolo nebo oficiální turnaj.

Převzato z časopisu GOLF 12/2015
Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters

Související články:

Učte se hrát golf Seniorní věk přináší různé neradostné důsledky, ale pokud jsme vnímaví, nabízí rovněž jednu výhodu: větší schopnost odstupu a nadhledu a tím lepší pochopení toho, o co jsme se s... Chcete hrát lépe golf? Chcete si více užít golf a u toho se současně zlepšovat? Že tahle kombinace není možná? Ale je! Stačí jen zapom... Proč v golfu nefunguje móda pozitivního myšlení Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lid... Pasti golfové konverzace Od počátku chci dát jasně najevo, že podle mého názoru je legrace na golfu nejen možná, ale rovněž žádoucí... Ondřej Kašina: Highway 61 revisited V uplynulých čtyřech letech jsem napsal několik článků o golfových míčích vhodných pro seniorské golfi... Je možné se na rohožce naučit golf? Z mé dřívější žurnalistické zkušenosti vím, že redaktoři mají tendenci spíše nečíst vlastní tis... Ondřej Kašina: Jak Lee Trevino prosázel výhru z Open s jeptiškami Americký golfista Lee Trevino byl nejen skvělý a úspěšný profesionál, ale po celý život to byl člověk s... Ondřej Kašina: Konec světa jak jsme ho znávali? Nedávno jsem na facebooku zaregistroval větu: „Měli bychom si uvědomit, že George Orwell mínil své knih... Ondřej Kašina: Proč je dodnes Ben Hogan vzorem William Ben Hogan byl americký golfista, který se narodil 13. 8. 1912 a zemřel 25. 7. 1997. Nebudu vás ... Ondřej Kašina: Proč nehrát míčky vylovené z vody Po světě se vypráví vtip o začátečníkovi, který sám začínal hru na prvním odpališti v jednom klubu. Dlo...