Nedávno jsem během víkendu viděl, jak Sergio García v turnaji PGA Tour vzteky zlomil patr, na velkém tenisovém turnaji pak hráči rozbíjeli rakety. Vedlo mne to k zamyšlení, zda je takové chování omluvitelné s ohledem na přetlak soutěžního stresu, nebo zda je chování takových osobností, v očích veřejnosti a mládeže pokládaných za vzory, opravdu škodlivé? A jak je to s projevy vzteku u rekreačních sportovců? Snažil jsem se vlastní závěry neuspěchat.
„Není tak závažný trest za projev vzteku jako to, nakolik vztek sám potrestá nás."
Buddha
Vzhledem k faktu, že píšu pro golfový časopis, soustředil jsem se nejprve na studium házení a ničení holí v historii golfu. A záhy jsem byl překvapen. Bobby Jones, světově obdivovaný vzor sportovní cti, amatérské nezištnosti a model noblesního chování při golfu, byl ve skutečnosti cholerik, který se opakovaně přestával ovládat a během turnajů zahazoval hole i trhal skórekarty. Sám k tomu poznamenal: „Některé emoce nelze snést a udržet u toho hůl v ruce..."
V roce 1917 během turnaje v Brae Burn Country Club zahrál ošklivý shank, aby následně začal házet hole a míčky zběsile kolem sebe. Když v roce 1921 během britského Open Championship na Old Course v St. Andrews na jedenácté jamce ani napotřetí nedokázal vyhrát míček z bankru, propadl záchvatu vzteku a roztrhal skórekartu. Téhož roku v turnaji v USA zahodil hůl tak zběsile, že zranil divačku. Od prezidenta USGA Howarda Whitneyho tehdy obdržel důtku. Americký sportovní novinář Grantland Rice o těchto projevech vzteku napsal: „Bobby Jones měl tvář anděla a vzteklost vlkodlaka".
Každopádně v mém soukromém žebříčku lidských kvalit legendární zakladatel Augusta National Bobby Jones hodně klesl. Skutečnost, jak snadno se na některé stránky jeho povahy zapomnělo, jen potvrzuje pravidlo, že k úspěšným lidem bývá oficiální historie velmi shovívavá a zůstávají po nich retušované obrázky jejich povahy. Jak říkával pražský rodák a básník Rainer Maria Rilke: „Sláva je souhrnem nedorozumění, která se nakupí kolem jména."
Ale golfisté nedávné minulosti a přítomnosti na tom nejsou lépe. Například držitel sedmi „majorů" Gene Sarazen ve stáří přiznal, že příběhy o jeho házení holí bohužel předčily počtem a popularitou příběhy o jeho golfovém umu.
Vítěz US Open z roku 1958 Tommy Bolt v roce 1957 házel během turnaje holemi okolo sebe tak nebezpečně, že PGA of America přijala pravidlo stanovující pokutu za házení předmětů. Pravidlo PGA pojmenovala Tommy Bolt Rule. Den po zavedení tohoto opatření Bolt mrštil do dálky svůj patr a komentoval to slovy: „Přál jsem si vstoupit do historie jako první, kdo bude potrestán podle Tommy Bolt Rule!"
Vítěz PGA Championship z roku 1988 Jeff Sluman polámal hezkou řádku holí během turnajů, což komentoval lakonicky: „Prostě golfová hůl musí někdy zahynout." Téhož názoru je americký golfista Ben Curtis, který považuje zlomení hole za „něco ozdravujícího". Paul Goydos se vyjádřil ve smyslu, že zničení hole či holí je pro golfistu „přirozená reakce".
Bývalý profesionál a současný golfový komentátor David Feherty zahrál tripl bogey v posledním kole Irish National PGA Championship v roce 1981, což zmařilo jeho šance na dobré umístění. Na parkovišti hodil bag s holemi na zem a jezdil po něm zběsile sem a tam. „Bohužel jsem tam zapomněl hodinky," přiznal se později.
Ale byly i takové případy, kdy ničitelé holí neunikli výchovné lekci. Dvojnásobný vítěz US Open Andy North se jednou na hřišti Scottsdale na 18. jamce pomstil za sérii zkažených drajvů a roztříštil hlavu hole o kámen. Poté šel na oběd s přáteli do klubové restaurace. Objednal si salát, který mu přinesl šéfkuchař na míse se slavnostním poklopem. Když Andy North sejmul poklop, viděl, že na povrchu je mísa salátu „ozdobena" střepy jeho drajvru.
Když za nás myslí zvíře
Problém iracionálních a zdánlivě nepochopitelných reakcí golfistů jsem detailně popsal v článku Jak hrát srdcem i rozumem a současně v harmonii, jehož první díl vyšel v časopise GOLF v září 2010. Popsal jsem příčiny prudkých iracionálních reakcí, při nichž člověk na okamžik ztrácí emoční inteligenci a sebeovládání.
Hlavním důvodem je „zkratka" v našem mozku, která vede přes jeho vývojově starší část jménem amygdala. Abych se neopakoval, nabídnu pohled psychoterapeuta Michala Petra z média Psychologie.cz. V článku s titulkem Když za nás myslí had mimo jiné napsal:
„Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám. Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.
Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulsy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení. Je vědecky dokázáno, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména jeho součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení.
Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu" však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu."
Z pohledu mírně zjednodušené vědy tak můžeme konstatovat, že iracionální reakce, kterých později většinou litujeme, mají ve významné části případů původ v tom, že vnímání situace nebylo vyhodnoceno vývojově vyššími částmi našeho mozku a naše reakce byla založena na bleskově rychlé amygdalické zkratce. Tomu odpovídá kvalita našeho chování v oné iracionální chvíli.
Jak to vidím já
I když jsem byl v českém golfovém tisku pravděpodobně první, kdo se zabýval problémem amygdalické zkratky a amygdalického únosu, neznamená to, že souhlasím s chováním dospělých svéprávných lidí, kteří okolo sebe házejí holemi nebo je lámou. Nikdy jsem nerozbil tenisovou raketu ani nezlomil golfovou hůl. Můj pohled na chování člověka by se dal stručně charakterizovat pravidlem, které formuloval Aristoteles: „Rozvaha je vozatajem ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla i míru."
Výše v článku jsem uvedl příklady iracionálního chování starších i nedávných hvězd golfu. Jejich frustrace a následné ničení či házení holí byly způsobeny nesouladem mezi jejich vysokými ambicemi a lekcí, kterou jim golf udělil. Jenomže to nejkrásnější na golfu je, že trestá každého a umí srazit hřebínek i těm nejambicióznějším jedincům, kteří jsou přesvědčeni, že vyzývají na souboj bohy golfu i samotnou historii.
Nemusí se mnou každý souhlasit, ale v případě jedinců, kteří jsou výjimečně nadaní a delší dobu se pohybují na samém vrcholu svého sportovního odvětví, je nutné požadovat nejen sportovní výkon za hranicí dosavadních možností, ale také chování odpovídající jejich sociálnímu postavení.
Emoční náročnost rekordních výkonů je obrovská, ale jejich autoři za to dostávají výjimečné odměny a mají velkou zodpovědnost. Takoví výjimeční sportovci – chtíce nebo nechtíce – stanovují normy chování pro ostatní. A zejména děti a mladí lidé mají sklony kopírovat chování takových hvězd. Proto v případě nejlepších golfistů nepřiznávám právo na „ventil" v podobě házení a ničení holí. Jak říkával můj velký vzor Winston Churchill: „Chování člověka je drobností, která činí velký rozdíl."
Jestliže však je možno, aniž bychom to schvalovali, u nejexponovanějších profesionálních golfistů vědecky vysvětlit zdroje jejich iracionálních činů v okamžiku velkého sportovního a emočního vypětí, pak u golfistů rekreačních nenacházím už vůbec žádný důvod k házení a lámání holí. Rekreační golfisté nebojují o přepsání historie, nevyzývají na souboj bohy golfu, tím méně pokořují fyzické a fyzikální limity.
Rekreační golfisté hrají tuto hru pro zábavu, pro zdraví, v zájmu sociálních kontaktů, kvůli tomu, aby pobyli v přírodě. Neexistuje u nich ani teoretický způsob, jak obhájit jejich případné iracionální reakce ústící v házení a lámání holí.
Francouzský spisovatel a aforista François de La Rochefoucauld napsal: „Pýcha nechce zůstat nic dlužna a sebeláska nechce nic zaplatit." Projevy iracionálního vzteku a nedostatek sebeovládání u rekreačních golfistů spočívají především v kombinaci pýchy a zraněné sebelásky. Z nedostatku schopnosti sebekriticky zhodnotit vlastní možnosti. Z přecenění vlastního významu a schopností.
Statisticky je daleko vyšší pravděpodobnost, že rekreační golfista zahraje špatnou ránu než dobrou. Nejsem masochista a mrzí mne vlastní ošklivé rány a selhání. Každý z nás chce v životě zakusit radost a úspěch. Měli bychom však, pokud jsme dospělí a svéprávní, dokázat rozlišit hru od reálného života.
Velmi dobře chápu a morálně ospravedlňuji touhu jedince impulzivně dát přes hubu křivákovi, který ho v reálném životě podvedl. A přesto každodenně dokážeme v našem pracovním a ostatním „běžném" životě kontrolovat své emoce a ovládnout se, ačkoliv víme, že se nám děje objektivní nespravedlnost vinou jiných. S noblesou nebo alespoň s pokerovou tváří snášíme nespravedlnosti opravdového života. Tak proč se vztekat při hře?
V golfu, a zvláště na rekreační úrovni, se o žádnou nespravedlnost nejedná. Je to čistá fyzika. Zahraju slice, takže míček odskočí do lesa napravo. Zahraju hook, tudíž míček zamíří do rybníka nalevo. Hraju pat se strachem, zůstane krátký. Nic osobního, jen fyzika.
Měli bychom dokázat se nad to povznést a vnímat krásu golfu. To nejlepší na hře je, že máme vždycky další pokus. Jeden z tenistů má na ruce tetování, které říká: „Snažil ses. A vždycky jsi to zkazil. Nevadí. Snaž se dál. Příště to pokaz méně!"
Pokud si příště ve chvíli návalu vzteku budete myslet, že za vaši špatnou hru může pouze váš drajvr nebo patr a budete chtít tu hůl zlomit, zastavte se. Jestliže si můžete dovolit koupit novou hůl, která vám možná bude vyhovovat lépe, prostě tu „špatnou hůl" někomu darujte nebo ji nechte v klubovně pro adepty golfu, kteří na tom jsou materiálně hůře než vy. Taková chvíle sebeovládnutí a následný dobrý skutek vám možná pomohou pochopit, co měl na mysli pan Spinoza, když říkal, že „dobrý čin není důvodem pro odměnu, je už odměnou sám o sobě".
Převzato z časopisu GOLF 12/2016
Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Action Images
|
< Předchozí | Další > |
---|
Přihlášení Golf News
Zahájen prodej voucherů 1fee2hráči na sezonu 2025, které umožňují na vybraných hřištích ve vymezeném čase po uhrazení jednoho fee hru dvěma hráčům. S ...
Kontakty
Redakce
Inzerce na www.golfinfo.cz
Inzerce v týdeníku Golf News
Inzerce v časopise Golf
Advertising in Golfinfo.cz in English
Advertising in Golf News in English
GOLF magazine profile in English
Profil časopisu Golf
Profil a ceník Ročenky Golf 2025/26
Profil Hot Travel Revue 2025
Profil Hot Equipment Revue 2025
Profil Hot Wellness Revue 2025
Austerlitz Golf Trophy 20.- 23.5.2025
Czech PGA Tour 2025
World Corporate Golf Challenge
Národní finále 13.8.2025
Kaskáda Golf Trophy 2.-5.10.2025
Grandfinále Czech PGA Tour 2025
CCB, spol. s r. o.
Okružní 19
638 00 Brno
šéfredaktor: Josef Slezák
e-mail: golfinfo@golfinfo.cz
mobil: +420 604 210 053
tel.: +420 545 222 774
RSS Sitemap Tvorba webových stránek Brno - Webservis © 2024. Všechna práva vyhrazena.
Zásady zpracování a ochrany osobních údajů.