Naše země se od dávných věků hemžila jedinci i souručenstvími, jejichž hlavní strategií bylo rychlé měnění názorů a převlékání kabátů – podle toho, kde se zrovna nabízely větší výhody. Z hlediska behaviorální psychologie je takové chování svým způsobem pochopitelné jako reakce na svízelné historické etapy vývoje v našich krajích, nicméně se nelze divit, že určitá část lidí je zde alergická na ty, „kteří káží vodu, a pijí víno".

Nedávno jsem byl neprávem zařazen do té kategorie, a musím to vysvětlit. Nejsem korouhvička ani oportunista, jen se snažím přizpůsobit neustálým změnám, které život a čas nevyhnutelně přinášejí.
Konkrétně jsem byl obviněn, že doporučuji v mých článcích co nejvíce při golfu chodit pěšky, a současně jsem byl na hřišti ve Slavkově spatřen, jak se pohodlně vozím a opaluji na buggy. (Než jsem začal psát tento článek, udělal jsem si lingvistický průzkum. Jeho výsledkem bylo zjištění, že naše golfové kluby užívají většinově slovo „buggy", aby odlišily elektrické vozidlo, na kterém hráči jezdí, od elektrických vozíků, které hráči vedou. Použiji tedy tuto terminologii.)

Již po několik let je pro mne jedním z vrcholů golfové sezony Firemní pohár, který pořádá časopis Golf ve Slavkově. Bývá to nejen sportovní zážitek díky náročnému hřišti, ale rovněž milé setkání s lidmi z redakce a s přáteli, kteří různým způsobem gravitují okolo této akce.
Letos se turnaj konal 15. května a mne postihl problém, protože mi na tuto soutěž dvojic chyběl spoluhráč. Moje tradiční spoluhráčka, má manželka, si léčila zlomené zápěstí, a tak jsem musel najít jiného partnera. Stal se jím dlouholetý kamarád a bývalý spoluhráč z ligy softballu, který se – jako mnoho bývalých softballistů – předělal v seniorském věku na golfistu. Jenže aby to nebylo příliš jednoduché, ten má zase problémy s kolenem.

V úterý jsme přijeli do Slavkova na tréninkové kolo a já jsem byl zaplaven náhlou vlnou radosti, že jsem mohl vypadnout z Prahy z „krysího závodu" zaměstnání a konečně jsem zase dýchal vůni trávy, díval se na slavkovský zámek a těšil se na hru. Ale ouha – spoluhráč mi sdělil, že jeho koleno „nedá" dvě osmnáctky po sobě. Buďto trénink s buggy, nebo turnaj s buggy. Tak jsme zvolili první variantu a vyjeli vstříc tréninkovému odpoledni, ve kterém se rozptýlily mraky nad hřištěm a dokonce začalo hřát slunce.
Kombinace relaxu, golfu, genius loci Slavkova a sluneční svit mne natolik opojily, že jsem si užíval ty chvíle a vstřebával je celým tělem. Jeden můj golfový kamarád, se kterým jsem hrával v Portugalsku, o takových okamžicích golfové radosti spojené se slunečným počasím říkával: „Člověku by se chtělo v tom blahu vyválet."

Euforie mne opustila hned, jakmile jsem po tréninku přišel do slavkovské klubovny, kde již probíhaly přípravy na večerní společenskou část turnaje. Hlavní pořadatel mne uvítal s úsměvem až příliš pobaveným a v očích měl šibalský lesk, jenž dobře znám. Mívá jej moje dcera Betty, když na mne chystá nějakou legraci. „Jsi tady hvězdou dne," sdělil mi šéfredaktor GOLFu – a tím jen posílil mé obavy. „Lidé za mnou chodí a říkají, že prý ses přidal k těm, co kážou vodu, a pijou víno. Viděli tě, jak se vozíš na buggy, a nějak jim to nešlo dohromady s tvými články, kde jsi doporučoval u golfu co nejvíc chodit."

Když to jinak nejde, lepší s buggy nežli vůbec nehrát
Svět okolo nás se mění velmi rychle. A nejen to – rychlost těch změn není konstantní, ale tempo vývoje světa a životního stylu má tendenci exponenciálně se zrychlovat. To by ale ještě nebylo to nejhorší. Nejsmutnější je, že se měníme my sami. Nevyhnutelně podléháme opotřebení v průběhu života. V některých případech u toho rovněž moudříme a jsme schopni ty změny reflektovat a přizpůsobit jim naše chování a prostředky pohybu po hřišti. Jinak řečeno, jsme schopni se zachovat podle starého indiánského přísloví: „Jakmile zjistíte, že jedete na mrtvém koni, je lepší sesednout."

Pokud se jedná o konkrétní případ ortopedických a jiných zdravotních problémů golfistů, lze toto přísloví poopravit v tom smyslu, že se nejedná o „sesednutí", ale naopak o „nasednutí" – na buggy. Každý z nás asi je schopen rozhodnout, kdy by pro něj jízda na buggy ještě byla projevem lenosti nebo snobství – a kdy už nadešel okamžik, kdy lze zodpovědně říci, že to bez této pomoci nejde. Když má někdo koleno zralé do šrotu, pak je prostě použití buggy zcela oprávněné.
Ale jsou rovněž situace, kdy použití buggy vypovídá více o deviacích v duši hráče než o jeho fyzickém zdraví. Je fakt, že se v našem golfu vyskytují individua spíše pseudogolfová, která možnosti vézt se na buggy zneužívají.
Vzpomínám na případ z Poděbrad, kde se před časem konal turnaj v době, kdy bylo hřiště velmi podmáčené. Proto byl vydán kategorický zákaz používat buggy. Ale mezi VIP hosty turnaje patřil jeden ministr, který s arogancí jemu vlastní po manažerovi klubu buggy požadoval. Onen manažer VIPákovi slušně vysvětlil, že to stav hřiště vylučuje. A ministr na něj vyjel: „Víte, kdo já jsem?" Manažer s nezměněným profesionálně klidným tónem odvětil: „Samozřejmě, že vím, kdo jste. Ale i kdybyste byl ministrem zemětřesení, tak buggy nedostanete, protože to není možné."

Rád bych se soustředil na prezentaci vědeckých názorů týkajících se rozdílů mezi chozením na golfu a ježděním v buggy. Tuto úvodní část proto uzavřu stručnou rekapitulací:
Každý normální golfista by měl při hře chodit, dokud mu to zdraví umožňuje. Zdá se mi, že toto období se nyní poněkud prodlužuje díky kvalitnějším golfovým vozíkům a běžné dostupnosti elektrických vozíků. Když však už zdraví hráče neumožňuje smysluplnou hru bez buggy, nemělo by být použití tohoto podpůrného prostředku vnímáno jako dehonestující.

Co říká o tomto problému věda a její experimenty
Americký vědec Dr. Neil Wolkodoff, ředitel Rose Center for Health and Sports Sciences, uskutečnil se svým týmem zajímavý experiment, jehož cílem bylo změřit množství spálených kalorií a skóre golfistů podle způsobu pohybu po hřišti. (http://onpar.blogs.nytimes.com/2010/08/01/a-little-scientific-research-for-all-those-19th-hole-debates)
Využil nejmodernější technické prostředky k měření údajů při hře u skupiny dobrovolníků, sestavené z amatérských golfistů ve věku 26–62 let, s HCP 2–17. Podle mého názoru byl rozdíl ve věkovém rozpětí dostatečný k získání reprezentativních výsledků a rovněž k tomu pozitivně přispěl výběr rozpětí hendikepů, což snížilo možné zkreslení výsledků na základě nezvládnuté základní herní techniky.
Pokusní golfisté hráli opakovaně 9 jamek, přičemž byly měřeny jejich fyzické údaje a sledovalo se skóre. Průměr z četného opakování experimentu ukázal, že golfista jedoucí na buggy spálí za 9 jamek jen 411 kalorií, zatímco ten, který si nese bag na zádech, vydá na stejném úseku 721 kalorií. Jako překvapivé označuje studie zjištění, že fyzická náročnost tlačení golfového vozíku je téměř shodná s nošením bagu na zádech. Při tlačení běžného vozíku na 9 jamkách golfista spálí v průměru 718 kalorií.

Pokud vám tedy jde o sportovní výkon, je zajímavé, že je prakticky totožný při hře golfu s nošením bagu na zádech i při tlačení vozíku s bagem. Ale my golfisté jsme povětšině ambiciózní stvoření – a tak nás logicky zajímá, jak se způsob pohybu po hřišti promítá do výsledného skóre.
Podle studie uskutečněné v Rose Center for Health and Sports Sciences je nejlepší cestou k dobrému skóre tlačit si vozík s bagem. Pokusní golfisté dosahovali průměrného skóre 40 ran na 9 jamek v případě, že si vezli bag na vozíku. Když dostali za úkol hrát s nošením bagu na zádech, jejich průměrný výsledek se zhoršil na 42 ran za 9 jamek. A nejhoršího skóre dosahovali při ježdění na buggy – 43 ran za 9 jamek.
Dr. Wolkodoff to vysvětluje: „Tato studie potvrdila empirický názor, že chůze k míčku dává golfistovi potřebný čas k dobrému promyšlení následujícího úderu. Při jízdě na buggy naopak rychle přijede k míčku, seskočí a v podstatně kratším časovém úseku se musí rozhodnout, čím a jak bude hrát."

Přemýšliví lidé mívají touhu konfrontovat své dojmy a pocity s objektivnějšími formami poznání a touto cestou případně opravit své mylné názory nebo se ujistit o pravdivosti vlastního vnímání. Patřím k této skupině a závěry amerického vědce Dr. Wolkodoffa jsou pro mne vítanou objektivizací toho, co jsem podvědomě cítil více než 30 let.
Chůze po ferveji směrem k míčku je tím nejpřirozenějším a nejefektivnějším způsobem, jak vnímat tvar ferveje, vítr, stav povrchu a vzdálenost pro příští ránu i ideální strategii k výběru hole a typu úderu. A dokonce ani není nutné se u chůze loudat.

Nosit bag na zádech je sexy, ale...
Za dlouhá léta strávená na hřištích v různých zemích jsem opakovaně viděl jeden specifický druh golfistů a golfistek. Jedná se o dominantní typy, pro které je nošení bagu s holemi na zádech výrazem fyzické zdatnosti a často rovněž atributem golfové vyspělosti a nadřazenosti. Viděl jsem tyto příklady jak v mužském, tak v ženském provedení. Nosit si bag na zádech je zkrátka „sexy" a zapadá to do současného trendu zdůrazňování fyzické síly a dynamičnosti. Avšak lékaři k tomu dodávají své...

Právě na základě výzkumů výše zmíněného Rose Center for Health and Sports Sciences se Americká asociace juniorských golfistů (AJGA) rozhodla revidovat pravidla pro soutěže juniorů a povolit užívání golfových vozíků bez elektrického pohonu. Do tohoto rozhodnutí z roku 2009 si museli američtí junioři bagy s holemi při soutěžích povinně nosit na zádech. Použití vozíku k vezení bagu bývalo povoleno pouze na základě lékařsky potvrzené žádosti o výjimku ze zdravotních důvodů. Nicméně lékařské výzkumy prokázaly, že časté nošení bagu s holemi na zádech může způsobovat ortopedické problémy a mít nežádoucí zdravotní důsledky zvláště u mladých golfistů.
Rozhodnutí AJGA z roku 2009 jednoznačně uvádí: „U golfistů, kteří hrají více kol v jednom týdnu, zvyšuje nošení bagu s holemi na zádech rizika poškození bederní a krční páteře a ramen. Rovněž snížení zátěže zad během dospívání vede k rozvoji zdravější páteře a zad v pozdějším věku. Současně použití vozíků žádoucím způsobem snižuje únavu golfistů během soutěže."

Tuto informaci velmi důrazně posílám všem činovníkům, trenérům a cvičitelům českého golfu, kteří mají na starosti výchovu mládeže. Nepatřím k nekritickým obdivovatelům všeho amerického. Ale zmíněné rozhodnutí AJGA bylo přijato po pečlivém studiu reprezentativních lékařských výzkumů. Proto by mladí golfisté – a zvláště ti fyzicky slabší – v žádném případě neměli soustavně vláčet bagy na zádech.

Střídavá jízda na dvou postarších koních
Musím se přiznat, že se mi velmi líbí indiánské přísloví, které jsem objevil pro potřeby tohoto článku: „Jakmile zjistíte, že jedete na mrtvém koni, je lepší sesednout." Vztahuje se to bezprostředně k tomu, jak by se k volbě mezi nošením či vozením bagu měli postavit dospělí a seniorští golfisté.
V dospělém věku nejsme již natolik ohrožování rizikem ortopedických deformací jako žáci a junioři. Takže si můžeme dopřát nosit si bag na zádech, dokud to fyzicky zvládáme. Vím, že jednou přijde chvíle, kdy si vyrazím na golf s bagem na zádech a během kola zjistím, že už jedu na mrtvém koni, a budu muset přesednout. Jinak řečeno – budu muset hrát už jen s vozíkem. Ale zatím jsem ve stadiu, kdy střídavě přesedávám mezi dvěma postaršími oři. Střídám nošení bagu na zádech a vození na vozíku podle toho, v jakém stavu jsou momentálně mé klouby a menisky. V lepších fázích dosud nosím bag na zádech z důvodů, které rovněž mají co dělat se seriózními lékařskými výzkumy.

Jedním z velkých nebezpečí pro starší lidi je osteoporóza. Je to onemocnění látkové výměny v kostech, projevující se postupným ubýváním kostní hmoty a zhoršením vnitřní struktury kostí. Oba procesy vedou k tomu, že se snižuje pevnost a pružnost kostí, čímž se zvyšuje nebezpečí zlomenin. Jedním z prostředků zpomalení osteoporózy je přiměřená sportovní činnost a v jejím rámci pravidelné zatěžování kostí. Toto namáhání stimuluje zvýšenou aktivitu osteoblastů, kostních buněk, jež tvorbou kolagenu pozitivně ovlivňují pevnost kostí.

Myslím, že můj přístup je použitelný pro významnou část dospělých a seniorských golfistů. Pokud je to možné, noste si občas bag na zádech. Je to příjemné z hlediska pocitu vlastní fyzické kondice a pro lidi milující jednoduchost, jako jsem já, je podstatný rovněž přínos z hlediska organizačního zjednodušení transportu. S malým bagem na záda není v autě problém a po hře není nutno čistit a skládat vozík.
Prevence osteoporózy je rovněž zajímavý bonus. No – a ve chvíli, kdy už to nepůjde, tak se přibalí vozík. Třeba se pak bude hodit povědomí, že jeho použití by nám teoreticky mělo ušetřit dvě rány na každých 9 jamek oproti variantě, kdy neseme bag na zádech.

Text Ondřej Kašina, foto: archiv časopisu
Převzato z časopisu GOLF 8/2013

Související články:

Učte se hrát golf Seniorní věk přináší různé neradostné důsledky, ale pokud jsme vnímaví, nabízí rovněž jednu výhodu: větší schopnost odstupu a nadhledu a tím lepší pochopení toho, o co jsme se s... Chcete hrát lépe golf? Chcete si více užít golf a u toho se současně zlepšovat? Že tahle kombinace není možná? Ale je! Stačí jen zapom... Proč v golfu nefunguje móda pozitivního myšlení Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lid... Pasti golfové konverzace Od počátku chci dát jasně najevo, že podle mého názoru je legrace na golfu nejen možná, ale rovněž žádoucí... Ondřej Kašina: Highway 61 revisited V uplynulých čtyřech letech jsem napsal několik článků o golfových míčích vhodných pro seniorské golfi... Je možné se na rohožce naučit golf? Z mé dřívější žurnalistické zkušenosti vím, že redaktoři mají tendenci spíše nečíst vlastní tis... Ondřej Kašina: Jak Lee Trevino prosázel výhru z Open s jeptiškami Americký golfista Lee Trevino byl nejen skvělý a úspěšný profesionál, ale po celý život to byl člověk s... Ondřej Kašina: Konec světa jak jsme ho znávali? Nedávno jsem na facebooku zaregistroval větu: „Měli bychom si uvědomit, že George Orwell mínil své knih... Ondřej Kašina: Proč je dodnes Ben Hogan vzorem William Ben Hogan byl americký golfista, který se narodil 13. 8. 1912 a zemřel 25. 7. 1997. Nebudu vás ... Ondřej Kašina: Proč nehrát míčky vylovené z vody Po světě se vypráví vtip o začátečníkovi, který sám začínal hru na prvním odpališti v jednom klubu. Dlo...