Naše sebedůvěra a náš výkon jsou dva pojmy, které jsou spojeny jako siamská dvojčata. Věrně nás provázejí celým golfovým životem. Jejich aktuální úroveň fakticky rozhoduje o tom, zda hrajeme dobře a zlepšujeme se, nebo naopak. Je pozoruhodné, jak málo času a pozornosti věnujeme cílenému zvyšování sebedůvěry, ačkoliv je zřejmé, že nezdolná sebedůvěra znamená pro náš výkon mnohem víc než dokonalý švih.

Čím se liší výborní hráči od průměrných?
Výborný a průměrný hráč se nám navenek mohou jevit podobně. Mají dobře fungující švih, podobně dlouhé rány, zvládají dobře herní strategii. V situacích, kdy „o nic nejde", tedy na drajvinku nebo při tréninku na hřišti, není na jejich hře patrný žádný zásadní rozdíl. Přesto ten výborný obvykle přinese při turnaji vynikající skóre, kdežto ten průměrný zahraje výborné skóre jen výjimečně a obvykle je svým výkonem zklamán. Čím se tito hráči liší?
Výborný hráč se postaví k míči, vyhodnotí herní situaci a rozhodne se zahrát konkrétní ránu. Vybere si místo na hřišti, kam chce míč umístit, soustředí se a odpálí míček. Vůbec si nepřipustí myšlenku, že by se mu rána nepovedla, prostě si věří, že dokáže, co si usmyslel udělat. A protože si opravdu věří, obvykle to také dokáže.

Průměrný hráč má k dispozici velmi podobné předpoklady, chybí mu jen „maličkost" – dostatek sebedůvěry. Tato vlastnost je u něho velmi vrtkavá, nechá se narušit skoro čímkoli. Stačí, aby si například pomyslel „tohle bude těžká rána" nebo „tady jsem minule udělal chybu"..., a sebedůvěra mizí jak pára nad hrncem. Přestane si věřit, začne myslet na to, že ránu určitě zase zkazí. V podstatě si tak sám „naprogramuje" mysl na provedení špatného úderu.
Výborný a průměrný hráč se liší zejména v míře sebedůvěry! Proto je těžko pochopitelné, proč skoro všichni věnujeme téměř veškerý čas usilovnému tréninku švihu a nácviku všech možných ran, ale vůbec nepracujeme na zvyšování sebedůvěry, které bychom se měli věnovat zejména!

Sebedůvěru nezískáme odpalováním dalších stovek míčů
Cílevědomým zlepšováním švihu, pilováním jednotlivých ran a usilovným nácvikem patování dosáhneme postupného zlepšení všech golfových dovedností, lepší technické úrovně, což se částečně promítne v nárůstu sebedůvěry. Ta bude ale fungovat převážně tam, kde „o nic nejde".
My ovšem potřebujeme věřit ve vlastní síly hlavně na turnajích, kde se najednou ocitáme v soutěžním prostředí a sami na sebe vytváříme tlak, jenž naše chatrné sebevědomí rychle nahlodá.

Chceme-li dosáhnout dobrých sportovních výsledků, nelze spoléhat na to, že se sebedůvěra dostaví sama spolu s postupným technickým zlepšováním. Někdy je tomu právě naopak. Čím víc trénujeme a čím déle hrajeme golf, tím netrpělivěji očekáváme pravidelné dobré výsledky. A tím větší stres si sami vytváříme.

Sebedůvěru je možné cíleně „trénovat" stejně úspěšně jako švih nebo patování. Jen je třeba přijmout jako fakt, že stejně jako si lze osvojit golfový švih, může se něčemu naučit cosi tak nehmotného, jako je naše mysl.
Stejně jako je pro trénink hmotného těla třeba vymyslet vhodné cvičení, platí to samé i pro ovlivňování mysli. A ačkoli se to zdá na první pohled nepravděpodobné, správně zvolené „cvičení" mysli vede často k překvapivě dobrým výsledkům mnohem dříve než u tréninku těla.

Co je vlastně sebedůvěra
Sebedůvěra znamená „věřit sobě". Pokud si věříme, že něco umíme, většinou se nám to opravdu podaří, protože jsme naladěni pozitivně („tohle dokážu") a naše mysl je tak trvale „naprogramována". Pokud si nevěříme, nedokážeme ve stresu udělat ani to, co v klidu zvládáme zcela bez potíží. Nedostatek víry v sebe a ve své schopnosti vede k negativnímu myšlení typu „tohle nedokážu" a fakticky svou mysl „programujeme" na neúspěch.

Jak budovat sebedůvěru
Sebedůvěru nezískáme najednou mávnutím kouzelného proutku. Budeme ji budovat postupně, krok za krokem. Sebedůvěra je velmi vrtkavá. Právě v tom spočívá její skrytá záludnost, neboť i zdánlivá maličkost sebevědomí často nabourá během okamžiku. Z toho ale logicky vyplývá, že když je možné víru v sebe rychle ztratit, je také možné ji rychle získat!
Metoda postupného získávání sebedůvěry složitá. K vědomému budování sebedůvěry vede hodně možných cest, mně osobně se nejlépe osvědčila „metoda dvou kroků".

Malá sebedůvěra při golfu obvykle pramení z jednotlivých herních situací, v nichž si nevěříme. Je nutné se věnovat každé takové situaci zvlášť, přesně specifikovat, v čem si v té konkrétní situaci nevěříme, a vymyslet si vhodné cvičení, pomocí kterého se sebedůvěra podstatně zvýší.
Prvním krokem je přesná specifikace herní situace nebo golfové dovednosti, při které si nevěříme, a co přesně se potřebujeme naučit, abychom si věřit začali. Druhým krokem je vymyslet a realizovat vhodné cvičení s cílem dosáhnout v činnosti podstatného zlepšení a získat potřebnou sebedůvěru.
Věřte nebo nevěřte, ono to v praxi opravdu funguje a pomocí vhodného cvičení se nám většinou podaří dosáhnout nepřehlédnutelného pokroku překvapivě rychle! Uveďme si dva příklady, kdy metoda velmi dobře zafungovala.

1. Zásadní zlepšení drajvu za 15 minut
Můj kamarád Václav se s drajvrem trápil dva roky. Navštívil několik trenérů, kteří mu dali desítky rad, co dělá špatně a co musí změnit. Ve výsledku nicméně odpaloval čím dál tím hůř. Nakonec dospěl k přesvědčení, že se drajvovat nikdy nenaučí. Jeho myšlení bylo zcela negativní, naprogramoval svou mysl na stav „to nikdy nedokážu".
Když jsem mu navrhl, aby zapomněl na všechno, co kdy o hře drajvrem vyslechl, a věnoval asi 15 minut jednoduchému cvičení, které jsem pro něho vymyslel, zpočátku vůbec nedoufal v jakýkoli pokrok.

Postavil jsem mu jeho bag na louku a asi 3 metry od něj jsem dal míček na týčko. Pak jsem ho vyzval, ať vezme drajvr, napřáhne 30 cm a ať se snaží bag trefit. Bez problémů trefil, dokonce třikrát za sebou. Pak jsem týčko umístil o kousek dál, asi 5 metrů od bagu. Vyzval jsem jej, aby napřáhl o malý kousek víc a opět bag aspoň třikrát trefil. Bez potíží to dokázal a cvičení ho začalo bavit.
Pak jsem bag posouval stále o kousek dál a skoro vždycky se trefil, případně míč dopadl těsně vedle. Najednou zjistil, že mu nedělá žádný problém zamířit přesně na konkrétní cíl a trefit ho z 20 metrů. Přestal totiž myslet na „dokonalý" švih a soustředil se na míření a přesný zásah míče. Nic neříkal, ale na tváři mu hrál spokojený úsměv. Pochopil, že teď už stačí jen postupně prodlužovat nápřah...

2. Jak Marcel zlepšil čipování
Marcel od přírody hraje neuvěřitelně dlouhé rány. Potýkal se však s čipováním, často při něm chyboval a logicky si při krátké hře vůbec nevěřil. I když se velmi snažil, zlepšení nepřicházelo, což se odráželo na jeho sebevědomí. Když jsem prohlásil, že při jeho šikovnosti je schopen se naučit slušně čipovat za dvacet minut, pochopitelně tomu nevěřil.

Vzpomněl jsem si na jednu z metod T. Gallweye z knihy „Inner game pro golfisty" a navrhl mu, ať si položí míček pět metrů před green a ať mně podrobně popíše, jak by si svůj čip představoval. Krátce se zamyslel a pravil: „S nataženými pažemi zahraju „péčkem" nízký oblouček tak, aby míček poprvé dopadl asi támhle na kraj greenu, ještě jednou poskočil a dokutálel se k jamce."
Pokývl jsem na souhlas a s kamennou tváří jsem ho požádal, ať mně předvede, jak by to chtěl udělat. Marcel šel, udělal jeden cvičný švih... a zahrál velmi hezký čip, který skončil asi 30 cm od jamky. Dokázal to bez problémů, protože situaci nevnímal tak, že hraje čip, na který si nevěří, přece mně jen předváděl, jak by ten čip chtěl zahrát!
Hned jsem ho požádal, ať mně popíše a pak ukáže, jak by chtěl zahrát čip ještě z jiného místa. Položil míček o dva metry dál, ukázal mně, kam by podle jeho přání měl míček poprvé dopadnout na green a švihl holí. Výsledek byl ještě lepší než v prvním případě.

Aniž bych výsledky jakkoli hodnotil, požádal jsem Marcela, aby mně nejdříve popsal a pak ukázal, jak by chtěl hrát čipy z několika dalších míst kolem greenu. Většina jich dopadla velmi dobře. Když mu došlo, že tenhle jednoduchý psychologický fígl dokázal jeho mizerné čipy ve chvilce proměnit na velmi dobré, byl doslova nadšen! Najednou si začal věřit a hned v následujícím turnaji zahrál díky dobrým čipům několik jednopatů.

Sebedůvěru je třeba budovat průběžně
Podobných cvičení pro zvýšení sebedůvěry je možné vymyslet nekonečně mnoho. Je žádoucí věnovat se jim průběžně, protože zdravé sebevědomí a dostatečná míra sebedůvěry jsou pro vysokou a stabilní sportovní výkonnost nezbytné.

A teď ruku na srdce – věnujeme v praxi cílenému rozvoji sebedůvěry tolik pozornosti, kolik si zaslouží?

Převzato z časopisu GOLF 10/2015
Text: Jaroslav Drbohlav, foto: ING Image Bank

Související články:

Mezinárodní Mistrovství Slovenska seniorů Ve dnech 4.–6. 7. 2018 se na hřišti Hrubá Borša v tropických teplotách okolo 35 stupňů odehrálo Mezin... Jak hrát v seniorském věku rychle Každý golfista by se měl snažit hrát tak rychle, aby nebrzdil hru svého flightu a tím i všech následují... Nejprve se naučte hrát tvarované rány Taky máte pocit, že u dlouhých ran vám míček často létá, kam se mu zamane? Jednou zatáčí vpravo, jindy vle... Vyvážená strava a golfová dlouhověkost Golf je, ve srovnání s jinými sporty, výjimečný zejména tím, že je možné ho provozovat do vysokého ... Je golf drahý sport? Jedním z důvodů, proč hodně lidí váhá s vyzkoušením golfu jako možnosti své nové volnočasové aktivity, je... Český golf potřebuje spoustu nových hráčů Jestli náš golf něco opravdu nutně potřebuje, pak je to zejména spousta nových hráčů – čím víc, tím l... Pracujte s golfovou holí jako s nástrojem Stačí se pozorně dívat. Na každém drajvinku můžeme najít a pozorovat několik golfistek a golfistů, kteří s... Golf po šedesátce aneb Základem je krátká hra Když hrajeme golf, pro konečný výsledek má stejnou váhu každá rána, jak mimořádně dlouhý drajv, tak cen... Golf po šedesátce Lidský věk se v posledních staletích výrazně prodlužuje a tento trend v posledních desetiletích ještě ze... Senioři a nesoutěžní golf Jestli je pro někoho golf v nesoutěžní formě opravdu vhodnou pohybovou aktivitou, pak jsou to právě senioři...