ilu penizeJe profesionalizace hráče kvůli přetrvávajícímu striktnímu dělení golfistů na amatéry a profesionály jen jednosměrný lístek na cestu do neznáma? Jaké výhody nabízí amatérský status a co naopak přináší hráčům možnost stát se profesionálem? Pokud vás zajímají názory odborníků, kteří se setkávají s oběma skupinami, věřím, že si naši říjnovou anketu přečtete se zájmem.

1. Existuje ostrá dělicí linie mezi profesionálním golfistou a amatérem; mezi jejich přístupy ke golfu, v jejich životním stylu a obecně v chování?

2. V jakém okamžiku by měl amatér začít uvažovat o profesionální kariéře? O co se tím ochudí a oč naopak bude jeho život bohatší?

3. Jak vnímáte přetrvávající striktní dělení golfistů na amatéry a profesionály? Nestaví to mezi obě skupiny zbytečnou zeď?

KodejsZdeněk Kodejš, prezident ČGF
1. Dělící čára mezi kategorií amatérů a profesionálů je dána pravidly amatérského statusu, což je soubor pravidel a postupů, které celou problematiku řeší. Ale jednoduše lze říci, že amatér se buď na dráhu profesionála připravuje, jedná se tedy především o hráče mládežnických kategorií, nebo jde o hráče, který považuje golf za náplň svého volného času, živí se prací a golf hraje pro zábavu. U golfu se tedy neobchoduje s hráči již v dětském věku jako v některých, především kolektivních, sportech.
Amatér nemůže přijmout cenu v turnaji v podobě peněz. Jsou dány i hranice výše hodnoty ceny, kterou může pořadatel v turnaji věnovat. Bohužel dnešní svět tuto filozofii nechce moc chápat a spousta lidí vidí i své volnočasové činnosti jako „kvalitní", pouze pokud dostane „odpovídající" ohodnocení. A to někdy za jakoukoliv cenu. Je to škoda, protože golf má být především o pokoře a cti.
V jiné pozici je hrající profesionál. Golf se stal na základě vlastního rozhodnutí jeho prací, odpovídá za své výsledky, za své chování ke sponzorům a ví, že mu pomůžou pouze lidé z jeho týmu. Nikdo ho nikam nenominuje, vše si musí uhrát sám. To je velmi krutá pozice v porovnání s řadou jiných sportů.

2. Vhodná doba k takovému rozhodnutí je individuální, ale všeobecně se dá říci, že někdy okolo 16. až 18. roku začíná být jasné, že hráč není jen talentovaný, případně rychleji vyspělý jedinec, ale již má herní základy na nadprůměrné výši a jeho mentální stav napovídá, že chápe, co všechno musí věnovat činnosti, kterou se chce živit. Pak by měl ještě dvě až tři sezony zůstat mezi amatéry a dojít co nejdál ve světovém žebříčku a vyzkoušet si, zda golf je opravdu to, čemu chce podřídit absolutně všechno. Lze říci, že už by měl v tomto věku mít tzv. plusový hendikep a měl by být schopen si plánovat sezonu, přípravu, tvořit tým, který mu s přípravou pomůže. Rovněž by měl být psychicky velmi odolný.
Jen velmi málo hráčů projde hladce kvalifikačními školami či postupuje z nižších tour na vyšší. Většinou je to spojeno i s neúspěchy, s nimiž není snadné se vypořádávat a pokračovat dál v boji. Možná jsem tím zároveň odpověděl na to, čím se obohatí a čím ochudí. Zdaleka to nejsou jen peníze. Přestup do kategorie Playing Pro by tedy měl být ve věku do 20 let pouze výjimečný, což potvrzuje i praxe ze světa.

3. Já osobně v tom žádný problém nevidím. Ke golfu to patří a nelze jej srovnávat s kolektivními sporty nebo většinou individuálních sportů. Koneckonců golf je tady již několik set let, a tak možná na jeho pravidlech něco bude. Že to je v současné době chápáno poněkud těžce, vůbec nemusí být chyba golfu. Pokud někdo vývoj a filozofii golfu chápe, žádnou zeď mezi oběma kategoriemi nevidí. A především si je vědom, že velmi dobře vydělávajících profesionálních golfistů je v poměru k celosvětové golfové populaci jen hrstka a tisíce profíků velmi těžce bojují o své sportovní přežití. Proto té hrstce přejme úspěch. Ukazují nám, co všechno je s golfovými holemi možné dokázat, a my ostatní berme golf jako zábavu, trénujme svoje tělo, mysl a buďme při tom pokorní.

LibecajtAleš Libecajt, předseda STK ČGF
1. Existuje. A nebojím se říci, že opravdu ostrá. Pokud máte možnost zblízka nahlédnout do kuchyně těch nejlepších evropských či světových hráčů, uvidíte profesionalismus se vším všudy. Špičkový amatérský golfista má zajisté rovněž dokonalé golfové zázemí, ale golf pro něj není zaměstnáním. Většina z nás ke svému zaměstnání přistupuje se vší vážností, s touhou profesně růst, být lepší. Pro amatéra, byť sebelepšího, je golf stále ještě zábavou. To se logicky musí projevovat v přístupu, životním stylu i chování. U některých hráčů je to viditelné na první pohled, u některých se to poznává složitěji.

2. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že ve chvíli, kdy je na to připraven. Předpovídat výbornému amatérovi skvělou profesionální budoucnost asi dokáže každý, ale ne každý špičkový amatér tenhle krok zvládne. Mentální vyzrálost je dle mého soudu hlavním aspektem úspěšného zvládnutí vstupu mezi profesionály. Právě v této oblasti golfu jsou mezi hráči největší rozdíly. Udeřit do míčku umí na této úrovni všichni tak nějak stejně. Nevím, jak přesně vystihnout, o co všechno se amatérský golfista přechodem k profesionálům ochudí, ale jeho život bude nově bohatší o dny plné stresu.

3. O zdi by neměla být řeč. Amatéři i profesionálové hrají pořád golf a hrají jej podle stejných pravidel. Dělení na amatéry a profesionály bych nenazval striktním, ale je pro mě dostatečně jasné a považuji jej za správné. I v jiných lidských činnostech se z koníčka či zábavy stává zaměstnání. Golf má v tomto ohledu jasně stanovená pravidla. Pod druhý odstavec předmluvy Pravidel amatérského statusu bych se podepsal.

KrenkPavel Krenk, Czech One, promotér Czech PGA Tour
1. Obě skupiny mohu posuzovat až od okamžiku, kdy překročí bránu golfového hřiště. U hráčů nevidím jakoukoliv linii rozdělení dle jejich statusu. Určité odlišnosti v přístupu jsou samozřejmě vidět podle výkonnosti, a to bez rozdílu. Hráče, kteří přijedou bojovat o čelní umístění, je vidět zpravidla již několik dní před turnajem, nejen na cvičných kolech, ale hlavně na cvičných plochách. Vrcholový hráč, ať již amatér či profík, věnuje čas jak rozcvičení, tak přípravě na konkrétní hřiště, které jej čeká. Stejně tak v průběhu turnaje je poznat, že po skončeném kole hráči ladí údery, s nimiž měli problém. Hráči nižší výkonnosti, a to opět bez ohledu na jejich status, se soustřeďují spíš jen na rozehrání a vyzkoušení greenu.
Obecně v pohybu na hřišti a chování je znát, že profesionálové mají osvojenou základní rutinu lépe než ti, co se v golfu nepohybují „na plný úvazek". Individuálně se obě skupiny neliší. V obou bohužel najdete stejné „úlety" od mlácení holemi přes vulgární komentáře vlastních nezdarů až po odhazování odpadků či nedopalků po hřišti.

2. Je to stejné jako u všech sportů, ale koneckonců i dalších činností. Jde o rozhodnutí, zda se pro mne golf stane prioritou a naplněním. Řekl bych, že možnost uživit se golfem či si jím přilepšit je až na druhém místě a představuje jakýsi bonus. Golf rozhodně není zaměstnání, kterým si vydělám na živobytí a jiné záliby. Samozřejmě jsou nutné vlohy a talent. Špičkový golf ve vrcholných podmínkách a konkurenci se hraje na profesionální bázi. Kdo to chce okusit, musí se zapojit.
Profesionál má možnost si na účast na takových zážitcích přivydělat, amatér se musí spolehnout jen na zdroje odjinud. Ale ze sportovního hlediska nevidím rozdíl. Stejně jako u „čutané" bych si než na udupaném plácku za hospodou asi víc užil své záliby ve Wembley s pasy od Messiho. Ale tam vede cesta jen přes dřinu na plný úvazek. Stejně jako na golfové British Open.

3. Anachronismus, archaismus... A to jsem začal podle abecedy. Ctím určitý konzervatismus, ale jak profesní, tak sportovní rozdělení hráčů golfu považuji za zbytečné a nesmyslné. Připomíná mi to diskusi mezi Klapzubáky a vesnickými kluky. Většina sportů již vyspěla a segregaci zrušila. Otázka výdělku na golfu by měla být doménou finančních úřadů, nikoliv sportovních kategorií. Jsou nejlepší golfisté profesionály, nebo jsou profesionálové nejlepšími golfisty? Golf je natolik individuální, že neexistuje jednotný impuls ke změně myšlení. Zatím žádná ze stran prezentujících jednu či druhou skupinu nemá důvod měnit zavedené pořádky.
Profesionální asociace si hlídají svůj rybník a byznys, nemají důvod si zavedené moneymakery komplikovat. Organizátoři „amatérského" golfu si také žijí v klidu. Mezistátní utkání či skutečná mistrovství světa či Evropy, nominace, jež by sváděla k diskusi, zda pozvat ty nejlepší z dané země bez ohledu na status, se fakticky neorganizují, případně je pořádají buď ti, nebo oni. Olympijská myšlenka v golfu skončila paradoxně na klíči postaveném z profesionálního žebříčku.
S naší českou omezenou základnou i tradicí je škatulkování na škodu. Řada perspektivních amatérských hráčů nechce naplno vyzkoušet profesionální kolotoč, protože by se připravila o možnost účasti v relativně atraktivních akcích pro „neprofesionály". Paradoxně jsou stavěni před rozhodnutí „profesionalizovat se" buď příliš brzy, nebo příliš pozdě. Koneckonců najít cestu, jak tuto disproporci odstranit alespoň v našich podmínkách, je jeden z motivů pro organizaci naší Tour.

PoulicekPavel Poulíček, Relmost, promotér turnaje EPGA
1. Musí být. Především v tom, že pro profesionála je golf zaměstnáním se vším všudy. Podle toho vypadá i denní režim, přístup k tréninku a vlastní marketing spojený se získáváním sponzorů. Profík musí mít naplánovanou sezonu po sportovní i ekonomické stránce. Musí se golfem uživit! Tohle vnímání se v poslední době u českých profíků výrazně zlepšuje. Je to základ pro fungování v našem Relmost Golf Teamu. Nelze být profíkem, a přitom působit jako trenér nebo přes den chodit do práce a večer „vlítnout" na driving. To na úspěch se zahraniční konkurencí nikdy stačit nebude.

2. Ve chvíli, kdy je přesvědčený, že dá golfu úplně všechno. Po fyzické, psychické a finanční stránce. Musí být připravený na to, že být nejlepším českým amatérem vlastně vůbec nic neznamená. Konkurence ve světě je obrovská a čekání na úspěch je dlouhé. Je nutné to vydržet. Tím myslím tři čtyři roky dřiny a porážek. Pak se dá čekat zlepšování. Potvrzují to i zahraniční statistiky.

3. Je to tradice fungující po celém světě. Považuji to za správné. Nějak je nutné oddělit rekreační golf od profesionálního. Každý amatér, který se dostane na požadovanou úroveň, se může stát profíkem. Je to logická meta jako v jiných sportech nebo jakékoli profesi. V Česku se bohužel pořád srovnává, jestli amatér porazil profíka, což je hloupost. To se děje i na majorech. Letos vedl Open po třech kolech amatér. Výkonnostně na tom jsou hráči podobně, ale hlavní rozdíl je v tom, že profík se prosadí dlouhodobě a je schopný se tím živit.

wernerJuraj Werner, člen výboru ČGF
1. Hezká otázka. Úhlů pohledů je však mnoho. Přístupy ke golfu, životní styl hráčů a chování však nejsou tou pravou dělící čarou. Určitě jde o pomocná kritéria. Pro mě je profík každý, kdo dělá svou práci dobře a poctivě. Především to „poctivě" je v golfu velmi důležitý atribut. V minulém čísle jsem o tom psal. Slovo „amatér" má svůj původ v latinském slově „amator", což znamená milovník. Definice amatérského golfisty říká, že... „je to ten, kdo hraje golf kvůli výzvě, kterou tato hra představuje, a nikoliv jako své povolání nebo za účelem finančního zisku".
Bohužel u nás je slovo amatér zprofanováno a spojeno s nižší kvalitou hry. Ostrou dělící čáru dělá fakt, že profesionál bere za své výkony peníze. Fandím dobrým amatérům a těm nejlepším přeji úspěšný přechod mezi hrající profesionály. Současně si přeji, abychom měli také dostatek Teaching Pro. Ty teď potřebujeme snad ještě víc. A platí zásada, že výborný hráč nemusí být výborný učitel. Naučme se rozlišovat – Playing Pro hraje za peníze, ale nemusí být dobrým učitelem. Teaching Pro je učitel, a nechtějme po něm výkony na hřišti. Amatér je skvělý golfista, který hraje na brutto s ambicí stát se profesionálem, a konečně rekreant, říká se i klubový hráč, je ten, kdo hraje pro radost, proti svému kamarádovi nebo hendikepu. Dalo by se říct, že rekreanti jsou ti, co to vlastně všechno platí.

2. Nejdřív si rozeberme situaci. Profesionální trenér je učitel. Směle můžeme konstatovat, že průměrný český profesionální trenér vydělává podstatně více než běžný učitel. V tradičně golfových zemích mají běžní profíci platy pouze mírně nad průměrem učitelů. Špičkoví trenéři vydělávají ovšem nesrovnatelně více. Povolání golfového trenéra je tedy u nás velice atraktivní.
Amatéři, kteří se rozhodují k přestupu mezi profesionály, mají jednoduchou volbu. Pokud nevyjde kariéra Playing Pro, mohou učit, aniž by se měli špatně. Možná právě tento moment je pro naše profíky zlomový. Nevisí nad nimi Damoklův meč zajištění vlastní existence. Ale nechci nikomu křivdit. Pro mne jsou to průkopníci, kteří razí cestu další generaci. Snad ji využije.
Ptáte se však, kdy by měl uvažovat o profi kariéře? No to je právě v otázce „Co když mi nevyjde kariéra playing pro? Budu chtít být teaching pro, nebo stihnu i „civilní" školu a učením golfu se živit vůbec nebudu? Je možné trénovat, hrát a stíhat školu?" Omlouvám se, možná moje slova zní „oldschoolově", ale prize money hráčů kolem 500. místa světového žebříčku nenesou hodnoty zajištění lesklé budoucnosti. Být na 500. místě na světě se možná někomu zdá málo, ale v golfu, kde je strašná konkurence, je to velký úspěch. Nota bene nedoceněný. Proto je důležité chránit mladé hráče před předčasným přechodem mezi profesionály.

3. Vnímám tlak na zrušení této hranice. Podle mnohých je to anachronizmus. Osobně mi tento stav konvenuje. Rozumím tomu. Jako člověk, který má zájem na rozvoji golfu. Stejně tak jako rodič, který by nechtěl, aby jeho děti zanedbaly školu kvůli nejisté kariéře profesionálního golfu. Doba je však jiná. Tlak na krátkodobý efekt je vysoký, hodnotové žebříčky naopak nízké a tlak na peníze velký.
Dovedu si však představit kompromis. Systém poloprofesionálních statusů. Jako každý kompromis by nesl rizika a byl by komplikovaný. Zjednodušeně bych ho formuloval takto: Amatéři od určitého věku a po splnění daných kritérií by mohli na některých profesionálních turnajích brát prize money do předem stanoveného ročního limitu. Prostě přechodný stav s pevně stanovenými kritérii.
Rozhodně si nedovedu představit zrušení amatérského statusu a situaci, že kdejaký turnaj je finančně dotovaný a vítězové berou prize money. Pro mě to znamená, že s každým hráčem jde rozhodčí, neboť ne každý hráč má „profesionální přístup".

Jon-tenvpravoMichael Jon, kmenový rozhodčí LET
1. Tahle otázka má mnoho rovin. Na to nemáme prostor. V první řadě ano, ostrá linie existuje. Vymezují ji pravidla amatérského statusu. Přístup ke golfu? Já bych to řekl asi takhle. Málokdo si uvědomuje, že přestupem k turnajovým profesionálům se zavazuje chodit „do práce".
Turnajový týden začíná v pondělí tréninkovým kolem, pokračuje tréninkovým kolem v úterý. Ve středu, když patříte mezi ty dobré, jako třeba Klára Spilková, hrajete Pro-Am, když ne, máte den volno nebo jdete na driving ladit. Ve čtvrtek první ostré kolo, v pátek strach o cut, v sobotu, když vám to jde, třetí kolo a v neděli poslední. V pondělí nebo pozdě večer v neděli letadlo a hurá jinam a jedeme znova.
Není-li další týden na programu žádný turnaj, nastává čas věnovaný technickému tréninku, fyzické přípravě, sponzorům, charitě. Tohle je ten nejvyšší level života turnajového profesionála. Dcera jednoho z mých přátel prošla kvalifikační školou. Pak do ní musela znova. A v polovině sezony se rozhodla přestoupit k vyučujícím profesionálům. Proč? Ukázalo se, že v tomhle „zaměstnání" je pramálo romantiky, kterou v tom každý vidí. Letištní haly, letadla, hotely, změny podnebí, rozdílné návyky, odlišná strava...
Musíte mít golf strašně moc rádi, aby vás tohle dlouhodobě bavilo. Jenom pro peníze se to dělat nedá. Jinak si myslím, že mezi špičkovými amatéry a profesionálními golfisty existují rozdíly, ale je to jen o lidské stránce. Amatér neamatér, někdo prostě nepije pivo a chodí do posilovny, jiný si dopřeje partičku a vepřové koleno. Někdo je mistr světa, sotva se dostane na single handicap nebo skončí třetí na Czech PGA Tour, mezi vítězi majorů a velkých turnajů obecně jsou naopak neskutečně skromní a tiší lidé.

2. Mně pořád chybí to, co jsem zmiňoval i na STK ČGF před lety. Amatéři nemají povětšinou ani páru o tom, co jsem uvedl před chvilkou. Měli by si to nejdřív párkrát (ne dvakrát) zkusit. Aby věděli. Herní výkonnost není zárukou úspěšnosti a jeden turnaj „za barákem" nedává ani v jednom procentu možnost získat aspoň základní rozhled. Špičkoví amatéři by měli dostávat možnost zahrát si nejenom doma. ČGF by měla jednat s promotéry o možnosti hrát někde venku. Jako ji dostal třeba Michal Pospíšil.
A měla by taky padnout – hned na začátku – seriózní otázka, zda vůbec přemýšlejí o tom, že se jednou profesionálem stanou. Mně to přijde, že často ani netuší, co je čeká. Ochudí se o velice volný režim. Tedy když budou tuhle svoji novou profesi dělat pořádně a naplno. A to, co jsem v minulé odpovědi uvedl jako negativa, se naopak může stát hnacím motorem. Poznávání nových lidí, hřišť, kultur. Zkušenosti, rozhled... Ono se opravdu vyplatí občas ty naše české „zaprděné kraťasy" vyvětrat trošku dál za hranicemi, než jenom v Tatrách nebo v Bibione – pozor, obojí mám rád!

3. Jako tradicionalista si myslím, že by se obě skupiny měly respektovat. Na ostrovech žádná „zeď" neexistuje. Nebo ve Švédsku, Dánsku. Někdo je profík, jiný zase amatér. Každý má své výkonnostní a lidské kvality. U nás tu pomyslnou zeď postavily antagonistické postoje jednotlivců, kteří pak měli tu moc a vliv, aby sebou strhli své okolí. Nemyslím si, že by za tím stál amatérský status jako takový. Na druhou stranu by smazání této linky hodně věcí zjednodušilo. Ale to už by golf nebyl takový, jaký je po mnoho desetiletí. A já osobně bych to bral jako jeho demolici.

SkopovyKarel Skopový, zakladatel PGAC a Czech PGA Tour
1. Přestup do profesionálního golfu je fakticky veden snahou se golfem živit. Buď jako hráč, nebo jako učitel. Každá z těchto kategorií má při vstupu jiná měřítka. Playing Pro musí mít jako kvalifikační vstupenku určující HCP, čili informaci o výkonnosti. Hráč aspirující na Teaching Pro musí mít také určitou výši HCP, něco jako herní vědomost, aby lidem, které bude učit, dokázal předvést konkrétní údery, a k tomu musí navíc projít vzdělávacím systémem pro trenéry, aby získal více informací a jeho práce byla k užitku. U této kategorie jsou k tomu důležité minimálně tři důvody.
Zaprvé – trenér, který pracuje třeba bez znalostí biomechaniky, může svému žákovi i ublížit. Učit pohyb, který je „přes závit" či komplikovaný, bude mít jistě negativní dopad na hráčovo tělo. Zadruhé – začátečník, který přijde k trenérovi, očekává, že dostane dobré základy s možností další nadstavby, aby měl ze hry dobrý pocit a herní výsledky. Ovšem trenér nemající ve výuce systém mu nijak zvlášť nepomůže.
A konečně zatřetí – učit způsobem „musíte takhle a takhle" je dobré v začátcích, později musíte vidět, proč hráč chybuje, neboť právě to je pro jeho výkonnostní posun určující. Jinak si mezitím hráč osvojí nesprávné pohyby, které se déle napravují. Ve výsledku bude frustrovaný a golf třeba přijde o dobrého sportovce.
V každém případě jsou obě tyto profesionální kategorie nositeli kvality hry, etiky a poslední dobou i módy a vybavení. Samozřejmě existují profesionálové, kteří tato pravidla nenaplňují, ale o nich dál rozhodují jejich zákazníci nebo někdy bohužel i disciplinární komise PGA.
Amatérský golfista má zájem jen o svoji hru a povětšinou jej ostatní tolik nezajímá, protože jeho živobytí je někde jinde. Hrou se chce hlavně bavit a jeho „hlavní povinností je přijít včas na start".

2. Obě kategorie mají svůj vývoj. Kdo chce být hráčem, zprvu o takové kariéře sní. Ve druhé fázi přichází touha a s ní spojená snaha se zdokonalovat. Prostě nebránit se novým informacím, a to i tehdy, když mi to zrovna jde. Jako třetí fáze přichází pokora nejen k mým dobrým výsledkům, ale i k prohrám. To posouvá hráče na míle dopředu. Jednoduše nebýt namachrovaný.
To všechno musí být podloženo vírou, že to, co dělám, má význam, že jdu správnou cestou. Může se stát, že nedojdu až na vrchol. Ale mé svědomí musí být čisté, musím vědět, že jsem pro to udělal vše. Ve světě jsou miliony golfistů. Je pravděpodobné, že někteří budou lepší než já. Kam až dojdu, o tom ale také rozhoduji já sám!
Když říkám, že rodičem se člověk nerodí, ale učí, to samé si myslím o kategorii učitelů (trenérů). Zájemce o trenérství má sice dobré herní výsledky, ale jeho nulová komunikační schopnost mu asi nedává dobrou šanci stát se kvalitním a vyhledávaným trenérem. Chci být trenérem? Budiž. Chci být dobrým trenérem? Měl bych se začít vzdělávat i v tomto oboru. Chci být špičkovým trenérem? Musím přidat ve všech oblastech týkajících se výuky golfu.
A o co přijde? O nic. Když něco dělám dobrovolně, tak je předpoklad, že mě to baví a naplňuje. Kdo má práci i jako hobby, tak vůbec nemyslí na to, oč přichází. Ten myslí jen na to, jak svou činnost ještě více vylepšit.

3. Nevidím v tom žádný problém. Tenisté mají svůj způsob přechodu k profesionálům, fotbalisté či jiné sporty mají také své profesionální smlouvy a u golfu je to vedeno takto. Kdo chce být (dobrým) profesionálním hráčem a bavit lidi, měl by této činnosti věnovat většinu svého pracovního času. A aby se udržel mezi „vyvolenými", měl by se stále herně vzdělávat a udržovat se mentálně a fyzicky v kondici. To nejde dělat, když bude má profese golfu na hony vzdálená. A za další, bylo by férové, aby se amatérských soutěží o věcné ceny účastnili profesionálové? Nicméně i amatér se může zúčastnit kvalifikačních škol na různé Tour, vždyť dnes máme kvalifikace i na „III. ligu"...
U trenérů je to úplně jasné. Profese trenéra vyžaduje určitou schopnost předávání informací, kterou sice někdo může mít od přírody, ale hra obsahuje i jiná specifika než jen golfové údery. Doba jde dál a také golf má svůj vývoj. Kde jinde než v profesionální golfové škole má žadatel tyto informace získat?

LunacekZdeněk Luňáček, Týn nad Vltavou; prezident, trenér, rodič
1. Hlavní rozdíl mezi amatérským a profesionálním golfistou je ten, kolik času mohou věnovat tréninku a posléze turnajům. Amatér, ve většině případů student, je limitován plněním školních povinností, docházky atd. Golfu může věnovat maximálně 2–3 hodiny denně, ale pro dosahování výborných výsledků je třeba trénovat 5–8 hodin. Nepodstatná je otázka finančních prostředků u amatéra, zejména když nemůže využívat sponzory, tudíž je limitován možnostmi rodičů či klubu.
Rozdíl v chování či přístupu ke golfu nevidím v případě, že to konkrétní osoby berou vážně a chtějí v golfu něco dokázat.

2. To je individuální a je to dané tím, jakou cestu k vrcholu zvolí. První varianta je „model Spilková", tedy přestoupit k profíkům hned po nebo během střední školy, což osobně nepovažuji za ideální variantu. Jednak se golfem uživí jen málo hráčů (hráček), jednak u nás nejsou vytvořeny podmínky pro vrcholový golf srovnatelné s jinými olympijskými sporty. Druhou variantou je cesta přes americkou univerzitu, kde si lze vyzkoušet, zda ten který golfista má předpoklady pro profesionální kariéru. V případě, že tomu tak není, má k dobru vzdělání.

3. Dělení golfistů na amatéry a profesionály je podle mého názoru naprosto přežitá věc. Myslím si, že tento stav není dlouhodobě udržitelný a brání zvyšování sportovní úrovně golfu. Nehledě na to, že stejně všichni špičkoví amatéři jsou na hraně, neboť jejich příprava stojí hodně peněz...

MasinovaZuzana Mašínová, bývalá hráčka LET
1. U amatérského golfisty (na všech úrovních od začátečníků až třeba po amatérské účastníky British Open) se primárně jedná o zábavu, zatímco u profesionála je to způsob obživy. To je myslím ta nejdůležitější dělící linie. V případě opravdu špičkových profesionálních hráčů je jejich přístup ke golfu skutečně stoprocentní a jejich nasazení obrovské, věnují tomu maximum. Jejich životní styl se neliší od jiných vrcholových sportovců. Bohužel existují i profesionálové, jejichž přístup ke golfu je velmi amatérský, čímž kazí dobrou pověst ostatních.

2. Pokud se rozhodne, že se chce doopravdy golfem živit (ať už jako hráč nebo trenér), pak by se amatér měl stát profesionálem. Jeho golfová kariéra pak bude jiná. Nedá se říci, že bude chudší nebo bohatší, prostě bude jiná...

3. Je to tradice, která má svoje výhody i nevýhody pro obě strany. Profesionál se golfem živí, amatér hraje pro zábavu. Myslím, že většina amatérů i profesionálů toto rozdělení respektuje, ale pokud by došlo k tomu, že hranice zmizí, určitě se s tím náš sport vyrovná, jako se s tím vyrovnaly i jiné sporty. Jsem však ráda, že už jako golfová profesionálka, a ještě k tomu žena, mohu chodit do golfových kluboven, což kdysi bylo naprosto nemyslitelné.

NechanickyOldřich Nechanický, Sport Manager & Head Pro Royal GC Mariánské Lázně
1. Z pohledu špičkových amatérských hráčů a profesionálů, kteří hrají na nejvyšších tour, to bude především v intenzitě tréninku. Přeci jen amatérský hráč musí svůj čas dělit mezi trénink a studium nebo zaměstnání.
Z pohledu amatérských hráčů a profesionálů-trenérů nemusí být ostrá dělicí linie tak viditelná. Profesionálové mají povinnost dodržovat pravidla chování, jak při tréninku, tak při hře, která jsou daná schváleným disciplinárním a hracím řádem PGA C. Samozřejmě jako v každém oboru jsou i mezi profesionály kvalitní a méně kvalitní členové, rovněž tak tomu je mezi amatéry. V této souvislosti však mohou být profesionálové více a citelněji postižitelní.

2. Pokud amatérský hráč uvažuje o budoucnosti profesionálního hráče, jehož živobytím budou výdělky vyhrané na turnajích, tak by měl mít minimálně HCP +4 a musí si uvědomit, že je to o tvrdém tréninku. Velkou část života stráví cestováním mimo rodinu a přátele.
V případě volby profesionální kariéry trenéra golfu musí splňovat kritéria pro vstup do PGA a jeho vzdělávacího tříletého programu, tedy věk 18 let, dokončené středoškolské vzdělání, HCP 6,4 (8,4 u žen) a lepší, souhlas od ČGF a smlouvu s klubem nebo zařízením, kde bude pracovat. Těžko říct, o co se „ochudí", asi o možnost startu v amatérských turnajích. A pokud svou práci bude vykonávat dobře, tak o vlastní hru, jelikož na ni nebude mít tolik času. Jeho život bude bohatší, neboť se mu koníček stane zaměstnáním. Při své práci přijde do kontaktu s mnoha lidmi, kterým bude předávat své vědomosti a znalosti; každý hráč potřebuje individuální přístup. A je krásné, když vidíte, jak se svěřenci pod vaším vedením zlepšují, nebo dokonce vyhrávají turnaje.

3. Myslím si, že to je tradice, která by se v tomto případě měla dodržovat. Každé z obou skupin to přináší něco jiného a každý má možnost se rozhodnout, jakým směrem se chce vydat. Pokud chce někdo učit, brát peníze za trénink, nechť se vzdá amatérského statusu, kdy je ideální variantou vstup do PGA, případně aspoň do vzdělávacího procesu.

Převzato z časopisu GOLF 10/2015
Připravil: Josef Slezák, ilustrační foto: ING Image Bank


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...