jota

kopac sprbryleSoučástí lidové moudrosti mnoha zemí světa je poznání, že je levnější a efektivnější učit se z chyb těch druhých. Není třeba mít obavy, že bychom neudělali na cestě životem dosti chyb vlastních – takže poučení z omylů jiných lidí je jakýsi bonus, který může urychlit naši cestu k poznání a k pochopení, co je v životě důležité, kudy vede cesta za štěstím. Proto jsem se rozhodl nabídnout ohlédnutí za mými golfovými zážitky, omyly a objevy uplynulých více než 30 let – jakousi případovou studii. Jestli je pro vás užitečná, to posuďte sami.

Zdá se mi, že životy nás všech se odehrávají v poněkud paradoxním časovém posunu. Upínáme své touhy k budoucnosti, žijeme v přítomnosti – ale najít nějaký smysl v tom všem se nám daří většinou až s dosti velkým časovým odstupem, až když se ohlížíme do minulosti. Je to podobné situaci, kdy řídíme auto, ale smysl cesty se nám zjevuje pouze ve velké dálce ve zpětném zrcátku.
A tak se dnes dívám zpět na to, co mi dal a co mne naučil golf, a z toho časového odstupu se začínají vynořovat významnější předěly, jakési křižovatky. Jednou z nich určitě bylo rozhodnutí psát pro golfová média. Nejdříve jsem začal psát články pro golfový server „Jamka.cz". Později, před více než 10 lety, jsem napsal první článek pro časopis Golf.
Jmenoval se „Nesnesitelná tíha délky" a pojednával o psychickém tlaku, který na amatérské golfisty vytváří jejich obsesivní představa, že nehrají dostatečně dlouhé rány. Nyní už vím lépe, kde se ta myšlenka „nesnesitelné tíhy délky" vzala, kde měla své kořeny. Nejednalo se o nějaké abstraktní trauma nebo problém odkoukaný u jiných.

Když jsem v ČSSR před více než 30 lety začínal s golfem, byla k dispozici méně než desetina současného počtu hřišť a žádné vybavení. Tedy skoro žádné, abych byl přesný. Správci reálného socialismu, který jsme v legraci nazývali „lihově demokratické zřízení", nepřáli rozvoji golfu a neměli chuť utrácet nedostatkové devizy za import vybavení pro golfisty, které navíc považovali za jednu z forem disentu.
Avšak reálný socialismus, i když trpěl obsesí vše plánovat, se občas vyznačoval nepředvídatelnými a nesystémovými akcemi. Jednou z nich byl import obrovského množství plastových týček, která se pak prodávala v „luxusním" obchodě s nedostatkovým sportovním zbožím jménem Pragoimpo v Praze.
Můj kamarád Jiří, se kterým jsem před více než 30 lety podnikl odbočku od softballu směrem ke golfu, jich tehdy nakoupil překvapivě velké množství. Vypadalo to v té chvíli bizarně, ale při pohledu zpět už to k smíchu není. Je jasné, že měl přesnou vizi, že u toho sportu vydržíme.

Ale golfové hole v obchodě běžně k mání nebyly. Takže si adepti golfu mezi sebou prodávali staré „harampádí", které pak doma podomácku opravovali. Také občas pomohly vzácné návštěvy zahraničních golfistů, kteří zde zanechali ohrané vybavení z útrpnosti nad mizérií golfistů v říši reálného „socíku".
Dnes mohu udělat klidnou a seriózní diagnózu, že v některých z nás, kteří jsme v té době těžce nesli chronický materiální nedostatek, se vytvořilo psychické trauma, které bychom mohli označit jako deficitní pocit. Klinická psychologie a psychiatrie zná například případy lidí, kteří žili v nedostatku a často hladověli a poté trpěli psychickým traumatem lidově nazývaným „starý hlad". Takový starý hlad není snadné zahnat, i když už je jídlo dostupné.
Podobné trauma jsem si tedy vypěstoval v časech nedostatku golfového vybavení. Když jsem v roce 1990 vycestoval do zahraničí, začal jsem toto trauma léčit. A základní tendencí takových kompenzací je vždy iracionalista a sklon k přehánění.

Jasně se mi vybavuje fáze mého života, kdy jsem začal psát pro časopis Golf. Bylo to během mého pracovního pobytu ve Venezuele (2000–2004), kde jsem na českém velvyslanectví pracoval jako zástupce velvyslance a obchodní rada. Moje materiální situace se poněkud zlepšila, našel jsem dobrou golfovou partu, a tak se otevíral prostor ke kompenzaci deficitního pocitu v oblasti golfových holí.
Dnes už mohu otevřeně přiznat, že mé první příspěvky často reflektovaly moji obsesi ve vztahu ke golfovému vybavení. Byl jsem posedlý ideou, že najdu zázračné hole, které budou hrát přesněji a dál než jiné, které ze mne rychle udělají skvělého golfistu. Když si však chcete objednat každé dva měsíce nový drajvr a každého čtvrt roku nová železa, musíte v sobě nějak utlumit zdravý rozum a ekonomické svědomí.
To se mi dařilo s pomocí článků pro tento časopis. Když jsem o nových holích napsal článek, měl jsem dojem, že mé počínání není tak nerozumné, jak se jevilo například mojí manželce. Praktické důsledky oné kompenzace však byly spíše tristní. Zázračné hole jsem nenašel, zato jsem se dostal do situace, kterou jsem nedávno popsal ve fejetonu „Mám sklep plný drajvrů".
Jestli vás tahle část mého příběhu vede k závěru, že jsem byl blb, lze s tím částečně souhlasit, jen podotýkám, že při upřímné introspekci byste možná našli v análech vašich skutků podobné kompenzace nejrůznějších traumat a deficitů.

V letech 2005–2010 jsem žil v Portugalsku, které – jak známo – je pro golfisty zemí zaslíbenou. Dokonce jsem bydlel na golfovém hřišti Quinta da Beloura. Hrával jsem v té době častěji než ve Venezuele, avšak kompenzace traumatu z nedostupnosti golfových holí se začala utlumovat. Celý pobyt jsem absolvoval, myslím, nejvýše se čtyřnásobnou výměnou drajvru a trojnásobnou obměnou želez.
Zní to stále ještě bláznivě, ale z objektivního hlediska to byla cesta k normalitě. Psal jsem stále méně o golfových holích a více o mentálním koučinku a strategii. Postupně jsem se blížil k pochopení, že nejdůležitější část golfu se hraje v prostoru mezi našima ušima, v naší mysli.

Od roku 2009 hraji stále stejnými holemi – a dostavila se zajímavá zkušenost. Konečně jsem si nechal nějaké hole tak dlouho, abych si na ně zvyknul. To jen posílilo mé přesvědčení, že mentální stránka golfu je ta zdaleka nejdůležitější a stále více jsem se zabýval psychologií.
Čím více jsem pronikal do tajemství lidského myšlení a chování v souvislosti s golfem, tím více jsem si uvědomoval souvislosti s počínáním v práci, doma a ve všech ostatních oborech lidského života. Dokázal jsem sám sebe (a snad i některé čtenáře) přesvědčit, že je dobré žít více v přítomnosti, neužírat se kvůli neúspěchům minulosti a nebát se budoucnosti (a ani délky golfových jamek). Učil jsem se dělat věci více pro ně samé než jen pro výsledek a radovat se z maličkostí. Učil jsem se využívat sílu emocí, ale nenechat se jimi svést k unáhlenosti. Naslouchat racionálnímu rozumu, ale také intuici.
V krátkosti shrnuto – propracovával jsem se k pochopení, že pocit štěstí nelze očekávat jako dodávku dalších nových holí expresní poštou, nýbrž je nám odměnou za naše vlastní pracné a často strastiplné hledání. Jak napsal Benedikt Spinoza v knize Etika: „Štěstí není odměna za naši ctnost, nýbrž je to ctnost sama."

Benedikt či také Bento nebo Baruch Spinoza žil v 17. století a odešel z Portugalska do Holandska. Právě tento filozof je rovněž autorem výroku, že „svoboda je poznaná nutnost". S touto myšlenkou poté pracovali Immanuel Kant a zejména Hegel. A značně z něj čerpal i velekněz socialismu Karel Marx.
Ten Spinozovu myšlenku využil po svém a důsledkem jeho výkladu je skutečnost, že marxismu je připisováno chápání svobody člověka jako poznané nutnosti. „Komančům" se toto zjednodušené chápaní „svobody jedince" hodilo, možná si mysleli, že nedostupnost golfových holí na trhu si časem golfisté u nás vysvětlí jako poznanou nutnost. Ale Spinoza to myslel úplně jinak...

Časopis Golf není ideální médium k výkladu dějin filozofie. A tak se raději vrátím k původnímu tématu. V žádném případě nechci, abyste se ochuzovali o radost z používání moderního golfového vybavení. Jen jsem se pokusil na příkladu mé kompenzace deficitního pocitu naznačit, jak může být někdy vnitřní pocit, že něco „nutně potřebujeme", dosti zkreslený.
Dobré hole od renomovaného výrobce, když jsou vybrány či postaveny v souladu s fyzickými charakteristikami, věkem a herní filozofií golfisty, vydrží řadu let. Každý den našeho života je však vhodné věnovat hledání radosti ze života. Cesta k ní, jak se mi stále více zdá, nevede prostřednictvím stále nových a dražších „hraček", ale spíše hledáním pochopení toho, kdo jsme a jak můžeme nejlépe využít náš potenciál.
Kdybych musel nyní napsat zaručeně svůj poslední článek, určitě by měl něco společného s tím prvním, který se jmenoval „Nesnesitelná tíha délky". To závěrečné shrnutí všeho, co mi golf dal a co jsem díky němu pochopil, by se mohlo nazývat například „Osvobozující lehkost jednoduchosti".
Dnes už vím, že štěstí spočívá v jednoduché skutečnosti, že občas mohu jít na golf, mohu se procházet přírodou a účastnit se hry, která se hraje čestně podle jasných pravidel.

To nejdůležitější, co jsem se za více než 30 let díky golfu naučil, je jeho podobnost se životem. Obojí je vlastně hra, která není vždy spravedlivá a v níž nás potkávají nepříznivé náhody. Ale golf i ostatní život si můžete doopravdy užít jen tehdy, když hrajeme podle pravidel, nikoliv jen s vidinou odměny nebo výhry za každou cenu.
Na závěr jeden paradox – Adam Smith bývá považován za otce ekonomie a za autora pojetí lidské bytosti coby velmi egoistického stvoření „homo oeconomicus". Ve skutečnosti byl Smith rovněž autorem daleko zajímavější, i když méně připomínané knihy „Teorie morálních citů".
Musím se přiznat, že nevím, zda hrál golf, nicméně řekl bych, že ano. Jak jinak by mohl napsat toto: „...celá radost ze hry spočívá v tom, že se hraje dobře, zručně a férově. Pokud však i velice zručný hráč přes veškerý um prohraje, například vlivem náhody, tento výsledek by měl být spíše zdrojem radosti než smutku. Neudělal přece ani jeden špatný či falešný tah, zcela si užil radost ze hry. Pokud však na druhou stranu vyhraje špatný hráč, protože podváděl, jeho úspěch mu nemůže poskytnout žádnou útěchu. Je zahanben vzpomínkou na všechnu faleš, jíž se dopustil. Nemůže si užívat hru v jejím samotném průběhu."

Je škoda, že se z Adama Smithe vyučuje jen utilitární sklon k maximalizaci zisku. Bylo by lepší, kdyby více studentů a více soutěžních výborů znalo také to, co si myslel o radosti z čestné hry.

Text: Ondřej Kašina, ilustrace: Ty správné brýle, Zdeněk Kopáč, 2010
Převzato z časopisu GOLF 3/2013


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...