Po všech letech prožitých s golfem jsem měl dojem, že mne v této oblasti už nic nepřekvapí. Mýlil jsem se. Při sledování posledního kola turnaje americké PGA Tour Waste Management Phoenix Open jsem si znovu uvědomil hlubokou pravdivost lidové moudrosti „nikdy neříkej nikdy". Takovou „show" jsem ještě neviděl.

Kvalitní golf pod taktovkou „mistra Phila Mickelsona" byl jen čímsi, jako je dobré víno, které průběžně provází oslavu. K tomuto vyzrálému a lahodnému vínu však byly servírovány vybrané lahůdky jako například uvolněnost, úsměvy, empatie vůči divákům a zpětně – pozitivní energie proudící od publika k hráčům (poznámka redakce: hrálo se 31. 1.–3. 2. 2013).
Měl jsem dojem, že se účastním jednoho z oněch vzácných divadelních představení, kdy to jak hercům, tak publiku ideálně „sedne", vzájemně se inspirují a na obou stranách vládne pocit, že prožívají něco neobyčejně intenzivního a hezkého. A to jsem ještě nevěděl, že přijdou lahůdky, jež jsem ve spojení s golfem dosud neochutnal.

Z ničeho nic režisér zařadil neobvyklý střih a já se lekl, že v přímém přenosu asistuji honbě za zlodějem, který se pokusil drze ukrást bag s holemi jednoho z hráčů a utéci s ním. Pak jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o závod nosičů holí, protože vedle sebe sprintovali dva a oba měli typické vesty s názvem turnaje a jménem golfisty, pro kterého pracují.
Prostě kedíci si s bagy na zádech dali závod, kdo z nich bude dříve na greenu. Publikum jásalo, já jsem se chvíli divil a pak chechtal. Moc se mi to líbilo. Čistá sranda, kterou by člověk u tak vážné akce, jako je nejkvalitnější golfová soutěž světa, asi nečekal.
Čert ví, co je vlastně zvláštního a osobitého na atmosféře kolem tohoto turnaje. Asi jeho organizátoři dokáží vytvořit přátelské prostředí, které umocňuje tradiční podoba hřiště (stadion okolo tříparu na jamce 16), a vše se nějak propojilo s energií diváků a ochotou „účinkujících" dělat něco ne zcela obvyklého.

A přicházely další brilantní „chody té hostiny". Zanedlouho si dali závod jiní kedíci a pak mladí nosiči tabulí s výsledky. Za ně na chvíli nesli ty cedule hráči PGA Tour a bylo vidět, jak skvěle se baví. Nakonec si zazávodili ve sprintu ke greenu i někteří hráči. Co na tom všem bylo možná nejzajímavější, to pro mne byla zjevná pozitivní synergie mezi rozpustilým nadšením publika, veselým vyváděním většiny účastníků turnaje na hřišti a skvělými výkony při hraní golfu.
Začínal jsem chápat, že tradičně pojímaná golfová etiketa a klasický mentální přístup k této hře možná zaslouží přehodnocení. Od hráčů se až dosud požadovalo, aby byli maximálně soustředění a za všech okolností se snažili uniknout do své soukromé skrýše, do „zóny". Ale – řekněme si to upřímně – baví nás dívat se na takové protivně soustředěné a sebestředné „sfingy"?
Od publika, kedíků a personálu se vyžadovala přísná etiketa a zdrženlivost větší než od orientálního guru. A najednou jsem měl před očima skvělou zábavu, gejzíry legrace, ze kterých tryskal také vysoce kvalitní golf. Začal jsem chápat, že to jde i jinak. Jedním z vrcholů té syntézy dobrého golfu a zábavy byla taneční kreace Jamese Hahna původem z Jižní Koreje, kterému se na 16. jamce posledního kola podařilo proměnit dlouhý pat v birdie. Oslavil to tancem okolo greenu ve stylu nedávného hitu „Gangman Style". A prokázal, že golfisté jsou nejen ohební sportovci, ale také nadaní tanečníci. Cosi nového je ve vzduchu!

Nechci tím říci, že je nutno bořit celou dosavadní golfovou etiketu, jen se mi zdá, že více legrace a méně nudy může golfu jen prospět. Nejvýznamnější součástí golfové etikety je podle mého soudu odhodlání hrát čestně a chovat se slušně ke spoluhráčům a všem lidem okolo. To však není nic jiného než běžné východisko, kterým bychom se měli řídit také všude jinde.
O něco více empatie, legrace a vynalézavosti by určitě dokázalo golf zpříjemnit nejen opravdovým a začínajícím golfistům, ale možná by to rovněž pomohlo překonat nespravedlivou „image", kterou má golf u významné části naší společnosti – že to je nudná hra elitářů, mafiánů a gerontů, kteří sami sebe berou příliš vážně.

Text a foto: Ondřej Kašina
Převzato z časopisu GOLF 3/2013

Související články:

Učte se hrát golf Seniorní věk přináší různé neradostné důsledky, ale pokud jsme vnímaví, nabízí rovněž jednu výhodu: větší schopnost odstupu a nadhledu a tím lepší pochopení toho, o co jsme se s... Chcete hrát lépe golf? Chcete si více užít golf a u toho se současně zlepšovat? Že tahle kombinace není možná? Ale je! Stačí jen zapom... Proč v golfu nefunguje móda pozitivního myšlení Nevím, jaký bude svět po odeznění pandemie COVID-19. Každopádně, pokud se týká světa a chování lid... Pasti golfové konverzace Od počátku chci dát jasně najevo, že podle mého názoru je legrace na golfu nejen možná, ale rovněž žádoucí... Ondřej Kašina: Highway 61 revisited V uplynulých čtyřech letech jsem napsal několik článků o golfových míčích vhodných pro seniorské golfi... Je možné se na rohožce naučit golf? Z mé dřívější žurnalistické zkušenosti vím, že redaktoři mají tendenci spíše nečíst vlastní tis... Juraj Werner: Od džínů k ekonomice... Tak jsem byl znovu peskován, že jsem se objevil v golfové klubovně v džínách. Hmm. Je čas se nad tím nahlas z... Ondřej Kašina: Jak Lee Trevino prosázel výhru z Open s jeptiškami Americký golfista Lee Trevino byl nejen skvělý a úspěšný profesionál, ale po celý život to byl člověk s... Ondřej Kašina: Konec světa jak jsme ho znávali? Nedávno jsem na facebooku zaregistroval větu: „Měli bychom si uvědomit, že George Orwell mínil své knih... Ondřej Kašina: Proč je dodnes Ben Hogan vzorem William Ben Hogan byl americký golfista, který se narodil 13. 8. 1912 a zemřel 25. 7. 1997. Nebudu vás ...