Svou výškou připomíná basketbalistu, rozhodně by se neztratil ani pod volejbalovou sítí, ale nenechte se mást, Chris Wood se vydal golfovou cestou. Díky 196 centimetrům je jedním z nejvyšších hráčů na světě. A v současné době patří také k nejlepším zástupcům starého kontinentu.

S účastí Roryho McIlroye, Justina Rose či Henrika Stensona na Ryder Cupu se tak nějak kalkulovalo, Chris Wood ale patřil na začátku roku „jen" do širšího okruhu uchazečů, kteří se rvali o omezený počet letenek do Hazeltine. Osmadvacetiletý rodák z Bristolu však prožil dobrý ročník, získal dostatek bodů a odbyl si rydercupovou premiéru.
O účast na turnaji velmi stál. Dokonce tolik, že vynechal jeden z vrcholů sezony a nestatoval na domácím British Open. „Musím se na to dívat reálně," řekl a odhlásil se z majoru, na kterém měl patřit k černým koňům. Ze hry ho vyřadilo zranění krku, když nepomohla ani intenzivní léčba. „Máte-li pocit, že vaše hlava váží sto kilo a nemůžete trefit ani míček, je to těžké. Nemohl jsem ani patovat," dodal.

Účast na Open mu rozmlouval i kapitán Darren Clarke. „Vybojoval jsem si neuvěřitelnou šanci hrát Ryder Cup a nechci o ni přijít," pronášel poté Chris smířeně. Do hry se vrátil děleným 87. místem na PGA Championship. Poté skončil sedmnáctý ve Skotsku a společně s McIlroyem, Stensonem a Dannym Willettem se dostal mezi kvarteto s jistým startem v Hazeltine.
Toto místo však navštívil už dříve – v roce 2009 strávil dvě hodiny na výslechu s šerifem, který měl v ruce pistoli. „Má první cesta do Ameriky na vlastní pěst," vzpomíná Wood s úsměvem. „Když se na to podívám zpětně, tak vím, že to byla užitečná životní lekce a zároveň hodně nepříjemný zážitek," vzpomíná na chvíle, kdy vkročil na americké území.
„Má první vzpomínka na Ryder Cup je z roku 1999. Dívali jsme se v klubovně v Long Ashtonu s mým otcem a pár dalšími členy," vrací se časem. V ten moment jeden z „kolegů" vstal a odešel do auta. „Donesl mi patr Scotty Cameron. Bylo mi dvanáct a nemohl jsem tomu uvěřit," vzpomíná. V té době začal snít o tom, že si i on jednou zahraje o nejprestižnější týmovou trofej světa...

Lásku k fotbalu vystřídal golf
Nechme teď ale Ryder Cup stranou a vraťme se na začátek Woodovy cesty. Ta byla už odmala protkána sportem, mohla se snést ale na jiné trávníky. Nadaný Angličan měl totiž velmi blízko i k fotbalovým pažitům. Toužil stát se profíkem domácího klubu Bristol City, jenže o sen zahrát si v anglické Premier League ho připravily problémy s koleny. Proto zvolil golf, jemuž se věnoval od devíti let.
Stal se členem nedalekého Long Ashton Golf Clubu a rychle zjistil, že se vydal správným směrem. S golfovými holemi mu to šlo ještě lépe než s fotbalovým míčem, ve dvanácti dosáhl na singl hendikep a brzy začal porážet nejen své vrstevníky, ale i starší konkurenty. Dodnes však má celoroční permanentku a je velkým fanouškem fotbalového Bristolu.

Ve stopách Bobbyho Jonese
První výrazný úspěch se dostavil v roce 2007, kdy zvítězil na Russian Amateur Championship. Rok nato přidal titul z Welsh Open Amateur Stroke Play Championship v Conwy. Turnaj zakončil s výsledkem 289 ran a nejbližšího pronásledovatele zanechal o šest úderů nazpět. „Je to největší úspěch, kterého jsem dosáhl, takže si teď můžu dopřát chvíli volna," lebedil si. Jenže dlouho nezůstal mimo centrum dění.
O dva měsíce později, v červenci, si odbyl premiéru na majoru a připsal si první start na British Open. Výjimečnost situace potrhla osoba jeho kedíka, kterým byl jeho otec. Mladík z Anglie byl pod ostrým drobnohledem tisku. „Sedmá velmoc" jej totiž pasovala do role postrachu favoritů. Dokonce mu věštili, že by se mohl stát prvním amatérem od dob Bobbyho Jonese, který by na Open vyhrál. Wood si tuto roli užíval.
„Miluju, když hraju před davem lidí. Na každé jamce se mi dostalo potlesku vestoje. Bylo to úžasné," pravil spokojeně. „Ale taky musím přiznat, že je to hodně skličující a že jsem z toho nervózní," dodal. S tlakem se ale vypořádal bravurně, turnaj dokončil společně s Jimem Furykem na děleném pátém místě a získal stříbrnou medaili pro nejlepšího amatéra.

Splněný sen
Následoval logický krok – přestup k profesionálům, který se odehrál po úspěšném vystoupení na British Open. Dobrou formu si přenesl i do kvalifikační školy, v níž obsadil páté místo a v listopadu si vybojoval kartu na European Tour.
„Kvůli tomu jsem tvrdě makal, takže se cítím tak, že si zasloužím vše, čeho jsem dosáhl. Musím uznat, že to pro mě byl úžasný rok," pronášel šťastný mladík, který se v té době cítil zřejmě jako v pohádce. Ta ale přesunem do elitní evropské série nenapsala poslední řádky, pouze uzavřela jednu kapitolu a ihned nabídla pokračování dalšího, ještě úspěšnějšího příběhu.

V premiérovém ročníku na okruhu skončil pětkrát v nejlepší desítce, jen v pár případech neprošel cutem, na odměnách získal téměř dva miliony korun, zahrál si na finálovém Dubai World Championship a dostal se na 44. místo finančního žebříčku série.
Po roce se navíc představil na Open a tentokrát se ještě víc přiblížil senzaci. Kdyby zahrál na poslední jamce birdie, klidně mohl vyhrát! Nakonec dělil společně s Lee Westwoodem třetí místo. V té chvíli byl zklamaný, na konci sezony mu ale všechno vynahradilo prestižní ocenění pro nováčka roku.

„Když se podívám na seznam všech, kteří toto ocenění získali, a mé jméno je vedle takových hvězd jako Sir Nick Faldo, Paul Casey, Nick Dougherty nebo Ian Poulter, je to úžasné," říkal dojatě poté, když přebíral trofej Henryho Cottona. Sezonu před ním to dokázal Pablo Larrazábal, v roce 2007 slavil Martin Kaymer. „Je to ocenění, které už nikdy nebudu mít šanci znovu získat," dodal s tím, že se mu právě splnil sen. Nováčkem roku se totiž toužil stát od prvního okamžiku, co na vlastní kůži okusil, jak „chutná" European Tour.

Cesta k vítězství
Přestože zažil báječný první rok mezi profesionály, první výhry se nedočkal. Titulu byl blízko v roce 2011, v rozehrávce Africa Open ale slavil Louis Oosthuizen. Pro premiérové vítězství si tak musel „odskočit" v následující sezoně na OneAsia Tour. Na Thailand Open se dostal na celkové skóre 23 ran pod par a nejbližší pronásledovatel Jang Dong-kyu skončil o dvě rány zpět.
První vítězný zářez na European Tour přidal až za dva roky. Na začátku roku 2013 vyhrál prestižní Commercial Bank Qatar Masters, kde zdolal o jednu ránu dvojici George Coetzee a Sergio García.
Angličan tak prolomil prokletí, jež ho pronásledovalo ve finálových kolech. Už dvakrát předtím totiž vstupoval do rozhodujícího dne v roli lídra, v roce 2010 ale skončil na BMW PGA Championship 2010 šestý a rok poté na Iberdrola Open obsadil konečnou druhou příčku.
„Nemusíme se o něj bát. On vyhraje a bude to spíš dříve než později," prohlásil tehdy Clarke, jenž nyní Wooda vedl v rydercupové bitvě. A na jeho slova došlo. „Je to úžasné, splněný sen," radoval se. „Už několikrát jsem klepal na vítězné dveře, ale dosud se mi to nepovedlo. Vyhrát na European Tour není vážně snadné," uvědomoval si Wood, jenž má ve sbírce i Seve Trophy z roku 2009 či EurAsia Cup z letošní sezony.

Od zranění k dalšímu titulu
Předloni v říjnu jeho kariéru přibrzdilo nepříjemné zranění. Přivodil si jej na tenise, který, stejně jako závody Formule 1, tak rád sleduje. Poranil si zápěstí a na pět měsíců vypadl z golfového kolotoče. Vracel se pomalu, nechtěl nic uspěchat a ohrozit slibně se rozvíjející kariéru. Specialista v Leedsu mu totiž řekl, že je jeho stavem velmi znepokojený.
„Když mě začal léčit, řekl, že jsem mohl mít klidně po kariéře. To mě vyděsilo," přiznal. Od té doby nehrál tenis a prodal i horské kolo. „Zpanikařil jsem, dokonce jsem se bál, že přijdu i o Ryder Cup," prozradil.

Zpátky do hry se vrátil v březnu a hned skončil třetí v Maroku. „To mi dodalo sebevědomí, i když v dalších týdnech jsem měl výsledky horší. V posledním měsíci jsem ale cítil, že hraji dost dobře na to, abych mohl pomýšlet na další vítězství," přiznal.
To už se vozil v luxusním voze BMW i8, které získal díky esu na květnovém domácím BMW PGA Championship ve Wentworthu. A o měsíc později skutečně přišla další výhra z rakouského Lyoness Open, kde porazil o dvě rány Rafaela Cabrera-Bellu ze Španělska.
„Lidé se mohou podívat na výsledky a mohou si myslet, že to bylo jasné, ale já dnes musel zahrát skutečně dobře. Některé další věci se naštěstí vyvíjely v můj prospěch, a když se to sečetlo, hrálo mi vše do karet," okomentoval Wood vývoj dramatického turnaje.
Anglický čahoun totiž vstupoval do posledního kola se ztrátou pěti úderů na Francouze Gregoryho Bourdyho, v neděli ale nezahrál žádné bogey, kolo obešel za 67 ran, využil zaváhání dosavadního lídra a vystoupal až na vrchol. Domů se vracel jen s těmi nejlepšími pocity: „Už je to nějaký ten čas, co jsem triumfoval v Kataru. Mohu vám potvrdit, že se cítím mnohem lépe, když mohu říkat, že jsem dvojnásobný vítěz na Tour!"

Triumf na domácí půdě
Vybojovat první vítězství bývá náročné. Ovšem obhájit ho, to je ještě těžší úkol. Pokud vyhrajete i potřetí, znamená to, že jste se „usadili" mezi elitou a dokážete vítězit pravidelně. Wood, jenž se letos oženil, skončil 23. na US Open a 42. na Masters, se na tuto metu už dostal. Třetí triumf si navíc připsal na domácí půdě a na nejprestižnějším turnaji, který dosud ovládl.
Do finálového kola BMW PGA Championship vstupoval z dělené vedoucí pozice, Danny Willett, se kterým se zná už patnáct let, ale v neděli chyboval. Zato Wood obešel poslední kolo za 69 ran a dovršil vítězný hattrick.
„Je to úžasné. Mám tady své kamarády i rodinu a je skvělé vyhrát před všemi, kdo mi fandí, navíc tady v Anglii," radoval se. „Výhra se nerodila snadno, celý den jsem se na tabuli s výsledky nedíval, ale když zahrajete dost birdie, tušíte, že tam tak nějak jste," přiznal.
Na první devítce posledního kola zahrál čtyři berdíky, jenže ve druhé polovině kola přidal stejný počet bogey. Druhý Rikard Karlberg ze Švédska ale zaostal o jednu ránu. „Je to největší vítězství v mé kariéře," dodal. A my jásal – prozatím...

Převzato z časopisu GOLF 10/2016
Text: Petr Sobol, foto: Globe Media/Reuters, Darren Phillips (Pure Sports Marketing)

CHRISTOPHER JAMES WOOD
Datum narození: 26. listopadu 1987
Místo narození: Bristol, Anglie
Bydliště: Bristol, Anglie
Pro od roku: 2008
Na EPGA od roku: 1994
Umístění na světovém žebříčku (k 20. 9. 2016): 30.
Umístění v Race to Dubai (k. 20. 9. 2016): 7.
Profesionální vítězství: 4 (EPGA – 3, ostatní – 1)
Týmové soutěže: Ryder Cup (2016), Seve Trophy (2009, 2013), World Cup (2013), EurAsia Cup (2016)
Individuální ocenění: Sir Henri Cotton Rookie of the Year, EPGA Tour (2009)

Související články:

Eddie Pepperell talentem, který baví celý svět Je tomu už rok, co Eddie Pepperell vyhrál svůj první turnaj na European Tour. Od té doby ušel ... Golf v luxusu i ve vězení Golf se sice objevil na minulé olympiádě, řada lidí ho ale stále vnímá jako sport bohatých. Na fotbal... Dustin Johnson aneb Pan Nezastavitelný Kolik už bylo golfistů, kteří měli talentu na rozdávání, ale nikdy to nedotáhli na úplný vrchol... MASTERS 2017 aneb Zažije Augusta další šok? Na některé věci si můžete vsadit s naprostou jistotou. Třeba na to, že Masters v Augustě nabídne strhující ... Henrik Stenson aneb Co tě nezabije, to tě posílí Věčně druhý. Nosit tuto přezdívku není nic příjemného. V životě, ani ve sportu. Tolikrát můžete být... Strašák jménem doping Nikdy nevíte, kdy udeří. Pokud se ale dostane na povrch, dokáže napáchat obrovské škody a zadupat dobré jmén... Amatéři v profesionálním golfu Golf je jedním z posledních sportovních odvětví, které se dělí na profesionály a amatéry. Obě sk... Anglická kometa jménem Matthew Fitzpatrick Stejně jako byl na Masters šokující závěrečný zkrat Jordana Spietha, byl překvapivý i triumf... EPGA: Vlajkovou loď kormidloval Wood Chris Wood (-9) si ve Wentworthu zajistil doživotní slávu, když s náskokem jedné rány ovládl BMW PGA Champ... Kulaté Masters První golfové Masters se odehrálo už v roce 1934. V letech 1943–1945 se kvůli druhé světové ...