mba banner

rekreantAmerický novinář, spisovatel a komentátor stanice ESPN Mike Greenberg je toho názoru, že golf je hra nekonečných chyb a frustrací. Je to tak doopravdy? Zkusme se na to podívat očima rekreačních golfistek a golfistů. Zkusme hledat, zda je skutečně nevyhnutelné, aby každé kolo průměrného golfisty bylo provázeno několika „velkými čísly", která zase všechno zkazí.

Asi vás to překvapí, ale v tomto článku se vám pokusím dokázat, že každý průměrný rekreační golfista by mohl hrát lepší skóre, aniž by jakkoliv zdokonalil svou herní techniku, aniž by prodloužil rány a bez toho, aby nakupoval nové drahé hole. Každý typický „stovkař" je schopen zahrát devadesát ran na hřišti s parem 72 i se svým starým švihem a se všemi stávajícími technickými neduhy. Oněch zdánlivě neuvěřitelných 10 ran lze uspořit lepší strategií, větší znalostí vlastní hry a díky tomu, co se anglicky nazývá „course management".

Současný svět zrychlujícím se rytmem ztrácí přehlednost a schopnost smysluplně a s respektem diskutovat. Je to mimo jiné kvůli stále menší vůli hledat přesné výrazy a používat jasné definice. Vyhněme se tedy tomuto dobovému trendu a zkusme začít cestu k nalezení odpovědí tím, že budeme pokud možno přesně definovat pojmy „průměrný hendikep" a následně, kdo je průměrný golfista.
Podle golfového serveru www.thegrint.com/range/ je v USA situace taková, že 93 % mužských golfistů s HCP rozmezí mezi 27 a 18 je schopno zahrát pod 100 ran, když mají dobrý den.

Ze stejného zdroje se lze dozvědět, že v současnosti hraje průměrný mužský rekreační golfista v USA 90,8 rány na hřištích s parem 72. Tamní průměrný golfista tedy může být spokojen, když zahraje 91 ran. To je jeho typické kolo.

Ale jak to je u nás? Jak definovat našeho průměrného rekreačního golfistu? Když si zadáte do internetového vyhledávače kombinaci „průměrný hendikep golfistů v České republice", tak z toho nevyjde žádný aktuální statistický výsledek s výpovědní hodnotou. Takže si musíme pomoci vlastními úvahami.
Jsem přesvědčen, že přechod z HCP 36 na HCP 54 byl v naší zemi zbytečným omylem. Při hledání historie tohoto omylu jsem narazil na webu na můj vlastní článek z časopisu GOLF z roku 2018 a s určitou mírou uspokojení jsem konstatoval, že mé názory od té doby zůstaly konsistentní:
„V uplynulých letech, zvláště po zavedení pouťového HCP 54, jsem se v ČR občas setkal s adepty golfu, kteří si mysleli, že jde o jednoduchou hru, kterou lze ovládnout a zmistrovat rychle. Z hlediska sociálně psychologického na to mám svou teorii, protože se ve statisticky významném vzorku jednalo o lidi, kteří díky vývoji trhu, ekonomiky a zlomu v paradigmatu naší společnosti poměrně rychle dosáhli statutu materiálního úspěchu a tím i uznání. Všem takovým lidem musím otevřeně říci, že se jednalo pouze o anomálii. A zejména, že takové anomálie rychlého úspěchu v golfu nejsou a nebudou. Golf je dlouhá cesta a k úspěchu vede jen poctivá dřina."

Zanechme však boje proti větrným mlýnům a přijměme HCP 54 jako naši současnou realitu a zkusme z ní odvodit definici našeho průměrného rekreačního golfisty. Logicky je průměrné skóre našeho průměrného golfisty o něco vyšší než v zemích, kde HCP začíná na 36. Vzhledem k aktuálnímu počátečnímu HCP 54 u nás považuji za průměrného rekreačního golfistu toho, kdo hraje okolo 100 ran za kolo.

Jak vypadá typické kolo našeho průměrného golfisty
Je to opravdu hra nekonečných chyb a frustrací? Povětšině ano, ale nemusí tomu tak být vždy. Na základě dlouholetých zkušeností jsem schopen nastínit simulaci toho, kde a jak se naděje této skupiny golfistů mění ve frustrace.
Ony frustrace přicházejí i v systému tvorby HCP na základě formátu stableford, který je podstatně vlídnější, než bývala tvorba HCP ve formátu hry na rány. Nicméně i v tomto „zákaznicky příznivém" systému stablefordu očekává golfisty v turnajích frustrace, když škrtnou třeba tři nebo čtyři jamky.

Jak tedy vypadá typické kolo našeho průměrného golfisty? Občas se v něm vyskytne vzácné birdie, sem tam par, několik bogey, několik double bogey a bohužel také obvykle několik velkých čísel. V angličtině, která je mateřským jazykem golfu, existuje velmi výstižný termín pro jamky, na kterých obvykle skončí naděje rekreačních golfistů. Říká se tomu „blow-up holes" neboli v češtině spálené jamky nebo jamky osudových průšvihů.
V podstatě lze konstatovat, že každý rekreační golfista by mohl hrát častěji lepší skóre, kdyby se dokázal vyhnout oněm osudovým jamkám. Jak na to?

Jamky osobní osudové
Anatomii neúspěchů je vhodné začít kategorií osobních osudových jamek. Většina golfistů, kteří často hrávají na stejných hřištích, má tendenci si některé jamky oblíbit a hrát je ve statistickém průměru dobře. A také se některých jamek bojí. Právě ty se stávají hrobařkami skóre.
Sáhněte si do svědomí. Každý takové jamky má a každý z nás se cítí trochu jinak, když vstupuje na jejich odpaliště. Paměť nám promítne film našich předchozích omylů a my buďto zopakujeme chyby na obvyklé straně, nebo pochybíme přehnanou kompenzací na straně druhé. Nebo prostě uděláme daleko horší vyděšený švih.

Ne, nemějte strach, nebudu se vám zde snažit prodávat „profláknuté" fráze mentálních kouček a koučů o tom, jak se máte v takové chvíli vnitřně pozitivně psychicky utužit a vsugerovat si vítěznou mentalitu supermanů či supermanek. Ve skutečnosti mají své osudové jamky i golfistky a golfisté vysoké výkonnostní úrovně. Prostě je to tak. Jako s lidmi. Také asi potkáváte individua, která vám kazí náladu a vysávají energii. Takové jsou i jamky.
Strategie, jak přežít jamku, se kterou máme osudově negativní vztah, je složitá, protože druh takových jamek záleží na našich individuálních osobnostních vlastnostech, na charakteristikách našeho švihu a obvyklé trajektorii letu míčků. Prostě je to hodně individuální. Co je pro někoho pohřebištěm nadějí, může se jinému zdát jako vcelku snadná jamka. To nejhorší je, že se vám vždycky vybaví „klinická historie" všech předešlých selhání.

V zahraničním tisku jsem se setkal ve vztahu k takovým osobně osudovým jamkám s radou zkoušet něco nového. Prostě chovat se podle pravidla, že stále stejné cesty vedou k ustáleným výsledkům, a zlomit rutinu.
Jednou z možností, jak vyzrát na takové „bohyně zkázy", může být také uvědomělá defenzíva. Například golfista přijde k jamce, kde již mnohokrát utopil či jinak ztratil několik míčků a spálil tak celé kolo. Pokud až do této chvíle nese hráč relativně dobré skóre, může zvolit taktiku jistého bogey nebo dokonce double bogey. Obrazně řečeno, pokud nám onen medvěd opakovaně natloukl, není ostuda chovat se k němu s respektem. Důležité je v takových okamžicích spolknout pýchu a nestydět se třeba ze 140 metrů udělat lay-up před potok.

To nejdůležitější při hledání strategie k překonání jamek osobně traumatizujících je uvědomit si, že na to není žádná univerzální jednoduchá rada. Každý si sám za sebe musí analyzovat své technické komparativní výhody a nevýhody a prozkoumat tajné komnaty strachu. Nad svým Minotaurem musí zvítězit každý sám. A každý to může dokázat, když si systematicky bude analyzovat krok za krokem všechny příčiny minulých selhání a naučí se znát co nejpřesněji vlastní hru. A když necháme naši pýchu zamčenou v autě na parkovišti klubu.

Obecná strategie, jak snížit počet spálených jamek
Každý golfista má své osobní osudové jamky. Kromě toho na každém hřišti existují objektivně nebezpečné jamky, které nesobecky nabízejí natlouci komukoliv. Jak se k nim má typický průměrný rekreační golfista stavět?
Mezi časté zdroje nebezpečí pro všechny patří úzké ferveje lemované lesy nebo vodami. Jak nastavit správně strategii, abychom se vyhnuli v případě takových „upírů" velkým číslům? Znovu zde musím připomenout zásadu našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka: „Nic není velké, co není pravdivé."

Když stojíte na odpališti takové jamky, která na vás cení zuby úzkou fervejí, není dobré podlehnout strachu, ale je naprosto nutné být k sobě upřímný, respektovat vaše reálné schopnosti a charakteristiky. Pokud například hrajete pouze šlajs už od dob kuponové privatizace, tak si prosím nezačněte v takové situaci namlouvat, že zrovna v tu chvíli jste schopni zázrakem vyprodukovat z odpaliště ránu jako podle pravítka.
Stačí prostě a jednoduše věřit tomu, co běžně děláte a dokážete. Vyměřte dráhu rány podle stranové křivky, která je pro vás statisticky obvyklá. Pak budete mít statisticky dobrou naději, že se stane to, co umíte. Asi nebudete mít na té jamce nejdelší drajv, ale váš výsledek bude mít jen jedno číslo.

Oblíbeným pohřebištěm nadějí je hluboký bankr u greenu se strmou stěnou. Jak jsem již opakovaně psal v mých článcích, naprostá většina rekreačních golfistů z různých objektivních a subjektivních důvodů trénuje rány z bankru velmi málo. A teď najednou takový člověk stojí v bankru, ze kterého skoro nevidí na green, a před ním stěna jako nestrmější část sjezdovky Hahnenkamm.
V takové chvíli obvykle začne v mysli dotyčného fungovat princip, který behaviorální psychologie popisuje jako „averze vůči ztrátě". Normální lidé mají přibližně dvojnásobnou obavu ze ztráty než vůli riskovat. Ale v ohni turnaje nejeden „motyčkář" ztratí hlavu a pocítí nechuť akceptovat bogey či double bogey konzervativním řešením a začne věřit, že rána, která se mu nepovedla dosud nikdy, na něj čeká právě v této šťastné chvíli. Nečeká.
Takovéto smrtící bankry však často nabízejí alternativní nehrdinské řešení, kdy se dá vcelku snadno míček zahrát stranou na forgreen nebo zpět do ferveje. Většinou pak ještě lze zachránit důstojné skóre. (Z obzvláště ošklivých situací v bankru to občas dělají i hvězdy PGA Tour.)

Jedním z častých zdrojů zhroucení bývá nedostatečná znalost délky vlastních ran nebo nedostatečná schopnost si to přiznat. Obojí má stejné výsledky. Golfový velikán Jackie Nicklaus, který je jinak bezchybný gentleman, se vyjádřil dosti nelichotivě o vztahu rekreačních golfistů k délkám jejich ran. Byl přesvědčen, že naprostá většina víkendových golfistů má fatální sklon přeceňovat délku svých ran.
Jak funguje povědomí průměrného rekreačního golfisty o délce jeho ran? Bohužel většina má neblahou tendenci posuzovat tyto délky nikoliv na základě neúprosného statistického průměru, nýbrž na základě nějaké šťastné heroické vzpomínky.
Jednou trefil trojku dřevo tak šťastně, že míček skončil uprostřed greenu, který byl vzdálen 220 metrů. Je to natolik krásná vzpomínka, že dotyčný vytěsní z paměti, že měl silný vítr v zádech, fervej vedla z kopce a hřiště bylo toho dne tvrdé jako beton. Zůstane jen ta vzpomínka vytržená z kontextu a náš průměrný golfista uvěří, že to prostě těch 220 metrů dává rutinně a carry. Nedává.

V dnešní době snadné dostupnosti měřicích zařízení pro golf by mělo být snadné a vlastně skoro povinné tuto naivní chybu odstranit. Jen musíte být k sobě upřímní. A zejména si uvědomit, že pokud hrajete třeba přes vodu, nestačí vám počítat se statistickým průměrem vaší délky onou holí. Musíte raději odvinout tu kalkulaci od nejkratší obvyklé rány.

Velmi oblíbeným zdrojem „blow-up holes" u průměrných rekreačních golfistů je frenetická reakce na první chybu. Dovolím si tvrdit, že mezi rekreanty a profesionály je podstatně menší rozdíl v délce ran než v reakci na první chybu. Profík okamžitě zchladí hlavu a hraje následnou ránu tak, aby minimalizoval další rizika.
Rekreační golfisté se často rozruší a nechají se strhnout do sebedestruktivní spirály, kdy každá další rána jen zvyšuje škody. Po první chybě tedy raději použijte zbytek vody na ochlazení hlavy a kopírujte úspěšné cestou minimalizace rizik. Ve válkách se říká, že „hrdinů jsou plné hřbitovy". Míčky po hrdinských záchranných ranách rekreantů zase plní rybníky a lesy.

A nesmíme zapomenout na přílišně ambiciózní vztah průměrných rekreantů vůči umístění jamek na greenech. Vždycky mě na amatérských turnajích pobavilo, když se začátečníci a víkendoví golfisté sháněli po kartách s aktuálními „pin pozicemi".
Pokud se chcete vyhnout spáleným jamkám a velkým číslům, prosím zapomeňte na umístění vlajek. Vždy miřte, pokud možno do středu greenu. To vám dá větší marži pro stranové chyby, které určitě uděláte.

Důležitou podmínkou pro eliminaci spálených jamek je udržet soustředění. Většina hloupých chyb přichází ve chvílích, kdy golfista ztratí schopnost nebo vůli se koncentrovat. Všichni víme, že není snadné udržet soustředění po čtyři nebo pět hodin. Ale, málo platné, je to důležité východisko. Nic vám nezaručí úspěch, pokud bude vaše mysl bloudit někde daleko namísto toho, aby analyzovala, jaká příští rána pro vás bude nejvhodnější.

A ještě jednu radu, která zní sice poněkud lacině, ale je užitečná. Když jde v turnaji „do tuhého" a chcete přinést dobrý výsledek, snažte se upřednostňovat hole a typy úderů, které jsou pro vás statisticky nejspolehlivější. V tréninku se věnujte svým slabinám, když o něco jde, skryjte je a užívejte vaše silné stránky.

Nevím, jak nejlépe přeložit do češtiny termín course management. Pokud je třeba to překládat, tak snad „cit pro řešení situací na základě pečlivého vnímání nástrah hřiště". Je to rozhodující schopnost pro eliminaci všech druhů zhroucení. Už jste určitě slyšeli, že Ben Hogan byl občas nazýván Hawk (jestřáb) kvůli své schopnosti vnímat všechny detaily hřiště, rozdělit si ho jako lego a následně pak umisťovat rány do ideálních míst.
Přiznejte si, že této dovednosti věnujete nedostatečné množství pozornosti. Většina průměrných golfistů se totiž například snaží vždy zahrát co nejdelší ránu, i když se tím dostane do nevýhodné situace pro další ránu. Zkuste to dělat jako Ben Hogan a před každou ránou si zvolte, které místo by bylo nejvýhodnější z hlediska vaší osobní herní techniky. Ne vždy se to podaří, ale určitě se to povede častěji, když o to budete usilovat.

Vždy byly a budou špatné rány, které vyplývají z nějakého nesouladu mezi mozkem a tělem, i když bylo vše dobře promyšleno a naplánováno. Takové chyby vás nesmí rmoutit, protože je dělají i ti nejlepší na světě. Ovšem upírem průměrných rekreačních golfistů jsou špatné rány a spálené jamky vyplývající ze špatných rozhodnutí.
Je vysoce pravděpodobné, že každý typický „stovkař" může snížit své skóre o 10 ran, i když bude nadále hrát svůj starý švih svými starými holemi. Oněch magických 10 ran úspory nabízí kombinace, kterou se může naučit každý:

1. Přesně si uvědomit svoje herní charakteristiky a stranové rotace.
2. Přesně statisticky zmapovat svoje průměrné délky.
3. Naučit se hřiště vnímat jako „lego", které lze rozložit na části, jejichž délky a další technické nároky plně odpovídají vašim schopnostem.
4. Udržet po celou dobu pozornost a vůli praktikovat tento „course management".

Závěrem
Pokud jste na nějakém hřišti poprvé v životě, buďte k sobě tolerantní a odpusťte si chyby vyplývající z nedostatečné znalosti terénu a z utajených nástrah. Sám se snažím, když jsem někde poprvé, nebýt defenzivní, abych poznal skutečné délky ve vztahu k mým možnostem. Prostě poprvé hrajte každé hřiště uvolněně a bez zbytečných obav. Akceptovat poprvé učednickou pokutu, to je cesta, jak poznat, kde jsou skryty nástrahy hřiště. Ovšem z chyb se neučíme jen tím, že je děláme, učíme se pouze, když jsme schopni je reflektovat.
Když tedy už nějaké hřiště znáte lépe, je vhodné si uvědomovat, které jamky jsou vhodné pro agresivnější hru a kde jsou skryty ony krvelačné příšery toužící umístit velká čísla na vaši kartu.
Se znalostí vlastních stranových rotací, vlastních délek a s trochou vůle vnímat hřiště si určitě dokážete vytvořit efektivnější strategii. Každý děláme chyby, ale lze se vyhnout opakování některých z nich.

Jako moji osobní radu vám mohu vzkázat, abyste v přátelské a tréninkové hře zkoušeli používat formát hry na rány. Je zřejmé, že v turnajové praxi bude dominovat formát stableford, ale je cosi, co vás naučí jen hra na rány. Jenom v tomto brutálně upřímném formátu si přesněji uvědomíte, které jamky si zasluhují zvýšený respekt. Ono se totiž snáze zapomíná, když míček zvednete po osmi ranách, než když musíte tu zatracenou neposlušnou věc následovat v oné hořké misi potupně až do konce a skóre bude mít už dvě čísla. Štěňátkům se namáčí čumáčky do loužičky, aby se poučila. Pro vás tuhle službu udělá hra na rány.

Text: Ondřej Kašina


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
interior 2020

Přihlášení Golf News



Poradna

Může být profík kedíkem amatéra?

Pekne pozdravujem pán Slezák. Prosím Vás môže mi na komerčnom dospeláckom turnaji robiť caddyho môj golfový tréner. N ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...