Woods intimidVšichni to známe. Čas od času se v práci, při sportu nebo v jiných oblastech života setkáme s osobnostmi, které nám nahánějí strach, cítíme se stísněně v jejich přítomnosti a cosi nám naléhavě napovídá, že jsou silnější než my. V některých případech dokonce cítíme, jak nám v jejich přítomnosti slábne naše vlastní energie, jako by ji dokázali vysávat a vnucovat nám jejich vůli. Určitě stojí za to se nad tím jevem zamyslet a zvýšit svou odolnost vůči zastrašujícím osobnostem a jejich technikám.

V angličtině se takovým typům říká „Intimidating Personalities" neboli zastrašující osobnosti. Pro zjednodušení si dovolím vnést do češtiny novotvar „intimidátoři" k označení těchto osobností. Zaměříme se na typy lidí, které jsou extrémními případy tzv. vítězných osobností a dokáží kolem sebe šířit auru síly, nadřazenosti a neporazitelnosti, jež jejich konkurenty nebo soupeře znervózňuje a nutí k chybám – které v důsledku nakonec vedou k výhrám oněch intimidátorů.

Dlouhodobě mne zajímá pozorovat jak a proč takovéto typy sportovců a sportovkyň vyhrávají. Asi nejzajímavějším výsledkem mých výzkumů je závěr, že jejich extrémně vysoká sebedůvěra, vyzařování fyzické nadřazenosti a implicitní i explicitní agresivita samy o sobě nestačí k tomu, aby dlouhodobě vítězili a poráželi kvalitní soupeře. Výhry intimidátorů většinou přicházejí díky tomu, že pod psychickým tlakem jejich nadřazenosti se jejich rivalové porazí nakonec sami – prostřednictvím vlastních chyb. To je metoda, která přinesla úspěchy T. Woodsovi v golfu, R. Nadalovi a S. Wiliamsové v tenise. Nejsou dokonalí, protože nikdo není dokonalý. Ale dokáží kolem sebe šířit zastrašující energii a fluidum superiority, které nakonec vedou k tomu, že jejich soupeři znejistí a dostanou se do sebezničující spirály, kterou americký sportovní psycholog Dr. Patrick. J. Cohn pojmenoval jako „Self-Intimidation" neboli sebezastrašení.

Myslím, že oni zmínění intimidátoři mají mnoho obdivovatelů a následovníků, takže určitě stojí za to jejich metody studovat a zvýšit naši odolnost, abychom prohrávali pouze tehdy, když jsou soupeři opravdu objektivně lepší a abychom se už nehroutili sami pod vlivem vyzařování něčí vítězné aury. Člověk může prohrát, ale neměl by spolupracovat na vlastní prohře! V prvním aktu Shakespearova dramatu Othello se říká: „Naše těla jsou zahrady, ve kterých je naše vůle zahradníkem." Zkusme tedy naši vůli posílit a být tak úspěšnější v soupeření s vítěznými typy a s jejich extrémní variantou – intimidátory.

Nečekejte, že vám napíšou srdečné věnování
V každém dobrém článku by měl být zajímavý a poučný příběh. Tady je: Golfový turnaj US Open 2008 vyústil v epické finále, když se do play-off dostal dominantní a očekávaný finalista Tiger Woods a proti němu stanul človíček s postavou poněkud nesportovního strejdy Rocco Mediate. V tomto nepravděpodobném duelu nebyl Mediate jen outsiderem, ale také neuvěřitelnou zprávou, že člověk, který vypadá tak obyčejně a nehvězdně, může úspěšně vzdorovat obávanému Tigerovi. Nakonec sice Tiger udolal Rocco Mediateho, ale stalo se to až na 19. jamce play-off (a nebylo to v hospodě) a vnímavější golfisté celého světa si tento duel dvou tak odlišných soupeřů navždy zapamatovali. Možná, že kvůli tomu i několik docela obyčejných chlápků dostalo odvahu začít s golfem.

To památné vyvrcholení US Open 2008 se vrylo do srdce i jeho aktérovi. Rocco Mediate nechal po nějakém čase v šatně Tigera Woodse fotku Tigera při vítězném patu onoho dlouhého play-off z US Open 2008 a přidal na ni lístek se zdvořilou žádostí. Prosil Woodse, aby mu na fotku napsal pár slov věnování a podepsal to, že si pak ten obrázek pověsí doma na zeď na památku. Druhého dne dostal od Woodse jen podepsanou fotku bez jakéhokoliv věnování a bez vysvětlení, proč mu nevyhověl. „Byl jsem velmi zklamán jeho jednáním a Tigerovu fotku bez věnování jsem vyhodil do koše," vzpomíná na ten okamžik Mediate.

Míra překvapení, kterou zažil nad jednáním Tigera Woodse, do určité míry z psychologického hlediska vysvětluje zdánlivě nelogickou míru odolnosti, kterou prokázal při soupeření s Tigerem v US Open 2008. Rocco Mediate nejspíše patří do množiny šťastných pohodářů, kteří jsou natolik ponořeni ve vlastní pozitivní bublině vnímání světa, že k nim téměř nedoléhají zastrašující signály vysílané intimidátory. Lidé jako Rocco jsou „v pohodě" sami se sebou a díky tomu jsou obdařeni vysokou dávkou sebeúcty, takže je těžké je rozhodit zastrašováním a prostřednictvím techniky dehumanizace.

Mezi časté a účinné techniky intimidátorů totiž patří právě dehumanizace jejich protivníků a kohokoliv, s kým je zapotřebí soutěžit v boji o prvenství a absolutní dominanci. Jedním z českých synonym slova „dehumanizace" je neúcta k člověku. Myslím, že v případě toho, jak dehumanizaci využívají intimidátoři, je termín „neúcta k člověku" velmi výstižný. Pokud totiž přestaneme cítit jakoukoliv úctu a empatii k našim protivníkům, významně to usnadní proces vítězení nad nimi. Soutěžící, který umí v sobě potlačit úctu k ostatním lidským bytostem, se tak dostává do výhodné situace vojáka, který byl „vymytím mozku" naprogramován tak, aby v nepříteli viděl jen objekt, který je nutno efektivně eliminovat. Nikoliv člověka, který cítí zklamání a bolest.

Jak vzdorovat dehumanizaci? Jak bude uvedeno v následující kapitole, je vhodné chovat se podle návodu, který objevil Dr. Patrick. J. Cohn – neboli nenechat se vmanipulovat do pocitů méněcennosti a nespolupracovat s intimidátorem prostřednictvím „Self-Intimidation" neboli sebezastrašení. Dalším důležitým faktorem je nenechat si vzít sebedůvěru. Ta se skládá ze dvou podmnožin: sebejistoty a sebeúcty. Je mezi nimi důležitý rozdíl – zatímco sebedůvěra je snadno negativně ovlivnitelná vnějšími faktory, sebeúcta může být velmi stabilním zdrojem vnitřní síly.

Jak lépe vzdorovat intimidátorům
Dr. Patrick. J. Cohn je americký sportovní psycholog, který mj. založil firmu Peaksports, věnující se poradenství (http://www.peaksports.com/sports-psychology-for-athletes). Dalo by se říci, že je jedním z mnoha úspěšných sportovních psychologů v době, kdy si stále více sportovců uvědomuje klíčový význam mentální odolnosti ve snaze o dosažení vrcholných výkonů. V jedné oblasti se však Dr. Cohn zapsal výrazně do historie sportovní psychologie. Je to objev vztahu mezi „Intimidation" a „Self-Intimidation" – neboli mezi tím, nakolik se nás soupeři snaží zastrašit a nakolik si výkony kazíme sami tím, že propadneme zbytečným obavám a výsledně se dostaneme do stavu sebezastrašení. Kdyby v našich hlavách (či duších, jestli chcete) nebyl ukryt tento sklon k sebezastrašení, měli by to intimidátoři o hodně složitější.

Podle Dr. P. J. Cohna lze identifikovat příznaky náchylnosti sportovce upadnout do pasti sebezastrašení. Například tyto:
Obavy z významu či úrovně sportovního soutěžení či turnaje.
Obavy ze soupeřů s lepším rankingem, HCP atd.
Funguje to i opačně = Obavy z poškození vlastní pověsti při neúspěšném soupeření se stejně kvalitními nebo dokonce slabšími soupeři.
Přílišné srovnávání se a příliš pozornosti věnované vnějším rysům chování soupeřů, zvláště takovým verbálním a mimoverbálním projevům, které obsahují nebo se zdají obsahovat vzkaz o nadřazenosti soupeřů.
Přeceňování významu průběžného i konečného výsledku konkrétní soutěže. (Neschopnost vidět soutěžení v dotyčném sportu jako dlouhodobější záležitost, kde výkyvy mohou postihnout každého).

Při jakékoliv činnosti se naše výsledky zlepšují, když jsme schopni se soustředit na to, abychom odevzdali výkon, který je v rámci našich možností a je podpořen dříve získanými dovednostmi. Naopak – kdykoliv, když se necháme rozptýlit a věnujeme příliš pozornosti reálným i potenciálním konkurentům, náš výkon klesá. Je naivní v soutěžení a soupeření očekávat, že při měření sil zázračně nabudeme schopností, které jsme neprokázali v přípravě a tréninku. O hodně více demoralizující však je, když při soutěžení nedokážeme „prodat" náš skutečný potenciál. Asi nejhorší je, když si do cesty k uplatnění našich reálných možností postavíme vlastní „nevynucené chyby", které děláme z nervozity při soupeření s intimidátory.

Abychom takovéto chování vyloučili nebo minimalizovali, potřebujeme sebedůvěru. K jejímu posílení doporučuji například knihu „Jak získat psychickou odolnost", kterou napsali Graham Jones a Adrian Moorhouse. Profesor G. Jones je britský sportovní psycholog a A. Moorhouse je britský plavec, který získal zlatou olympijskou medaili (OH Soul) a patřil k absolutní světové špičce.

Zmíněná kniha má 217 stran. Kdybych jednou úplně zapomněl všechno, co v ní je, zůstane mi v paměti to, co napsali o pramenech sebedůvěry. Pokusím se to stručně parafrázovat. Jones a Moorhouse došli k závěru, že sebedůvěra má dvě hlavní složky: sebejistotu a sebeúctu. Přirovnali sebejistotu k okvětním plátkům růže a sebeúctu k jejím kořenům. Lístky a okvětní plátky růže představují sebejistotu, která odráží vaši úspěšnost v konkrétních situacích. Tato část vaší sebedůvěry je vydána na milost měnícímu se prostředí a snadno podléhá vnějším podmínkám, které ne vždy můžete ovlivnit. O její úrovni v podstatě rozhodují druzí nebo situační podmínky.

Je tu však naštěstí ještě jeden silný zdroj sebedůvěry – vaše sebeúcta. Zdraví růžových lístků a plátků ovlivňují vnější podmínky, ale v konečném výsledku jejich kvalita a přežití závisí na zdraví a síle kořenů. Takovým vitálním kořenem vaší sebedůvěry je vaše sebeúcta. Ta nemusí záviset na vnějších proměnlivých, náhodných a často neobjektivních vlivech a soudech. Ten, kdo pozná sám sebe, žije v míru sám se sebou a váží si sám sebe, vždy bude mít větší sebedůvěru a odolnost v jakémkoliv soupeření.

Opravený Coubertin
I když budeme zvyšovat naši mentální odolnost a zlepšíme naše schopnosti čelit psychickému tlaku ze strany intimidátorů, měli bychom si stále uvědomovat, že ze sportu nelze zcela odstranit prvek soupeření. Ztratilo by to půvab. Doporučuji proto modifikaci hesla, které se připisuje francouzskému pedagogovi, historikovi a zakladateli moderního olympijského hnutí jménem Pierre de Coubertin: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Coubertin za tuhle interpretaci až tak úplně nemůže, ale už mu to asi zůstane „na triku". Zdá se mi, že redukovat kouzlo sportu na pouhou účast, zavání povadlostí a nedostatkem vitality a odvahy – což jsou bohužel vlastnosti, které charakterizují západní civilizaci v její současné krizi a neochotě bít se za své hodnoty. Kdybych mohl znovu formulovat základní heslo sportovního soutěžení, opravil bych to nejspíše takto: „Je skvělé vítězit, ale jen čestně a při dodržování pravidel."

Sport musí být čestný a podle pravidel, ale bylo by chybné jej vnímat jako charitativní činnost, ve které je doporučitelné nechat vyhrávat labilnější jedince. To by popřelo samotnou podstatu sportu jakožto ritualizované náhražky boje a kanálu k neškodnému vybití vrozené lidské agresivity. Sport vznikl zejména ve starověkém Řecku. Samotné olympijské hry, jako jeho největší svátek, byly založeny na počest vítězství řeckého hrdiny Pelopse nad králem Oinomaem. Od svého počátku byly spojeny s vyhlášením posvátného míru (ekecheiriá). Z určitého pohledu tak můžeme chápat sportovní soutěžení jako symbolické přesměrování agresivní energie: Agrese původně sloužící k zabíjení ve válce je přenesena na sportoviště v Olympii, kde dochází k její přeměně v úsilí sportovců a prožitek diváků.

Díky tomu, že sport převedl vrozený lidský sklon k agresivitě do neškodné ritualizované polohy s pravidly, je dobré si výzvy spíše užívat a těšit se na utkání s lepšími a mentálně odolnými soupeři. Právě takové soupeření nás činí lepšími. Když dokážeme pochopit sami sebe, být v míru sami se sebou a najít solidní důvody vlastní sebeúcty – bude pak i pro ty nejefektivnější intimidátory těžké nás zastrašit. Budeme odolnější vůči sebezastrašení a budeme dělat méně chyb. Ono totiž v důsledku vůbec nejde o to, co dělají soupeři. To hlavní je nenechat se „vyjukat" a odevzdat co nejvíce z našeho reálného potenciálu.

Převzato z časopisu GOLF 12/2013
Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuter


Související články:
Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz

Přihlášení Golf News


OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
Kč,-

...