Seděl jsem v kavárně na pražském Žižkově, která je zároveň jakousi „klubovnou" Asociace profesionálních caddies. Při popíjení kávy se najednou přede mnou objevil mladík. Když viděl, že na stolku leží časopis Golf, řeč se vzápětí nemohla stočit jiným směrem. A já se nestačil divit. Při povídání o všem možném, co se týče golfu, jsme ho probrali ze všech stran. Pak vytáhl pár fotek... a jak pokračoval náš rozhovor, to je zachyceno v následujících řádcích.

Nejdříve je ale třeba mého spolustolovníka představit. Jmenuje se Patrik Kupec, je mu 34 let, oproti mně tedy mladík a člen české PGA jako trenér golfu. Vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze obor němčina – ruština a poté bankovní management a finance na Bankovním Institutu v Praze.

Sportoval jste předtím, než jste se potkal s golfem?

Hrál jsem fotbal, squash a florbal. Jenže den před soubornou zkouškou na Univerzitě Karlově mi při fotbalovém utkání zlomili nos a pochroumali lícní kost.

To byl americký fotbal?

Kdepak. Klasická česká kopaná, akorát jsem moc zarputile před soupeřovou bránou hlavičkoval dopředu, obránce dozadu, a najednou byl nos jinde...

Co následovalo, byl z toho gól?

Bohužel ne. Ošetřující lékař mně zakázal na čtrnáct dní veškeré sportovní aktivity. Bylo to v době, kdy jsem měl skoro každý den trénink nebo zápas ať už ve fotbale, squashi nebo florbalu. Verdikt byl pro mě vyloženě trestem. Už po několika dnech jsem měl dokonalý pohybový absťák a pošilhával po sportovních alternativách.

A tady začalo naše debatování o golfu. Jak jste se k němu dostal?

Tehdy v místě mého bydliště právě probíhala veliká reklamní akce upoutávající na golf ve Štiříně. Vypravil jsem se tam s mylnou a obecně rozšířenou představou, že golf je sport pro důchodce, a tak mi žádné nebezpečí nehrozí. Realita byla taková, že po měsíci, kdy jsem si udělal „zelenou kartu", se ze mě stal plnohodnotný golfový „pacient".

Jaké byly vaše začátky?

Začátky nemohly být pro sportovního cholerika jiné než krušné. V tomto směru mi golf dal i spoustu pozitivních zkušeností do života. Musel jsem se hodně zklidnit a naučit se, v rámci možností, především trpělivosti.

Takže postupný klasický vývoj?

Co se herní výkonnosti týče, během první sezony jsem „dospěl" od zmiňované „zelené karty" k hednikepu 20. Po druhé sezoně jsem zakotvil na 12, kde jsem se další rok s malými výkyvy potácel.

To nebyl špatný start.

V té době jsem náhodou narazil na jméno Aarona Jon McAdama, profesionálního trenéra, pod jehož vedením jsem se postupně v následujících letech prokousal až k hendikepu 2.

Naznačuje tohle vaše „tempo" nějaký cíl?

Vlastně ani ne. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že bych vstoupil na trenérskou dráhu. Jednoduše mě hra hodně bavila a bral jsem ji jako oddech od práce a školy.

Jenže...

Jednoho dne mě požádali kolegové na mém domovském hřišti, zda bych byl ochoten asistovat u početnější akademie. Teprve následně jsem si uvědomil, že bych si trénování dokázal představit jako profesi.

Pak jste vstoupil do české PGA?

Nevzal jsem to tak rychle. Absolvoval jsem kurz cvičitele golfu, který mi dával možnost za jistých podmínek dávat lekce, nicméně jsem nebyl zcela přesvědčen, že mi zanícení vydrží natolik, abych se profesionalizoval. Po dvou letech už jsem dospěl k názoru, že je čas posunout se dále, a tak jsem podal přihlášku do PGA Czech.

A teď k těm fotografiím. Jak jste se dostal do USA?

Do Ameriky, především pak na Floridu, jsem poprvé zavítal před nějakými čtyřmi lety, kdy už jsem měl dost zkušeností s evropskými resorty. A musím říci, že se mi tam zpočátku vůbec nelíbilo – fádní krajina, navlas stejná vilová zástavba... chybělo tomu golfovému ráji kouzlo a osobitost.

První dojem z Floridy, když přijede člověk z českých kopečků, není okouzlující. Poznal jsem to také. Ale nabídka golfových hřišť to vynahrazuje, ne?

Ano, již po měsíci jsem ocenil kvalitní zázemí, právě co se golfu týče, a nakonec jsem úplně změnil názor, hlavně díky lidem, s nimiž jsem se tam seznámil. Od té doby se na Floridu vypravuji minimálně dvakrát ročně trénovat své klienty.

Takže jeden klient potřeboval na turnaji caddyho?

Ano, jedním z mých klientů, který se postupem času stal i, mohu to snad říci, blízkým kamarádem, mě požádal, zda bych mu nejel dělat trenéra a caddyho na pro-am turnaj americké PGA, ze kterého měl přirozený respekt a cítil by se lépe s mojí podporou.

Co to bylo za turnaj?

Jednalo se o třetí turnaj americké série PGA – Humana Challange v kalifornské La Quintě v lednu tohoto roku, pořádaný ve spolupráci s nadací bývalého amerického prezidenta Clinton Foundation. A při této příležitosti jsme měli také výjimečnou možnost zúčastnit se soukromého turnaje Billa Clintona na uzavřeném hřišti Porcupine Creek.

To se každému nepovede. Jaký je Bill Clinton hráč?

Kulantně řečeno, Bill Clinton je velice zábavný parťák, nesmírně společenský a se smyslem pro humor. Golf zjevně miluje a náležitě si ho užívá, což je napříč všemi výkonnostními kategoriemi veskrze vzácný jev. Co ale mohu s naprostou jistotou konstatovat, to je fakt, že se jednalo o nejdelší devítku v mém životě. Čtyři hodiny jsem půl hřiště na buggynách ještě nehrál. Každopádně to ale byl nevšední zážitek a veliká legrace.

Máte nějakou perličku ze hry s exprezidentem USA?

Tak prezidentské „manýry" (a to nemyslím nějak pejorativně) ho neopouštějí ani na golfu. Clinton je vůdčí osobnost, je svůj a rád se podělí o své nabyté zkušenosti s ostatními. Na jedné z jamek začal například zaníceně vysvětlovat mému svěřenci, jakým způsobem má hrát driverem. Načež poskytl názornou ukázku v podobě tří učebnicových hooků do nejbližšího potoka. Ale to ho to vůbec nerozhodilo a neodradilo od dalších rad.

Jak se k tomu postavil váš kamarád po radách od bývalého nejmocnějšího muže světa?

Vzniklou situaci komentoval slovy: „Zachovej paniku, když Bill doprovázel astronauty výtahem ke kokpitu raketoplánu, začal je prý instruovat, jak a co mají provést, aby vše dobře dopadlo."

Nejprve jste byl na turnaji jako caddy a pak i jako hráč?

Přesněji řečeno naopak. Zahrál jsem si zmiňovaný turnaj Billa Clintona ve středu před zahájením soutěžních kol Humana Challenge a tréninková kola na hřištích PGA West – Palmer Course a Nicklaus Course. Při soutěžních kolech hlavního turnaje, kde tři dny hráli amatéři s profesionály, jsem se ujal pro mě nezvyklé role caddyho.

V čem spočívala vaše práce při turnaji?

Moje funkce byla obligátní – vybírat hůl pro danou ránu, číst greeny, ale i hrabat bunkery a obsluhovat praporkovou tyč. Především však jsem měl psychicky pomáhat mému hráči během hry a rovněž mu poskytnout technické rady během tréninku na driving range.

Setkal jste se s některým z hráčů PGA Tour?

Byla jich spousta. Při nejrůznějších rautech a pak na hřišti jsme se seznámili s Mattem Kucharem, Brandtem Snedekerem, Joe Ogilviem, Mattem Jonesem, Billym Horschelem, Bo Van Peltem, Russelem Henleym, Camilo Villegasem, Charley Hoffmanem a mnohými dalšími. Byl to komunikačně velice aktivní turnaj a poskytoval k seznamování hodně bezprostředních příležitostí.

Jaký na vás udělali tito „super" hráči dojem?

Největší dojem na mě udělali bezesporu Joe Ogilvie a Bo Van Pelt. Přes svoji popularitu netrpí žádnými hvězdnými manýrami, chovají se naprosto kolegiálně, oba jsou příjemnými, zábavnými a inspirativními spoluhráči a skutečnými osobnostmi, což o některých jiných – jmenovat je ale nebudu – tvrdit nemohu.

Setkal jste se také s Gary Playerem, jak na vás působil?

Tímto setkáním jsem byl zpočátku zaskočen, poněvadž mě nikdo předem neinformoval o tom, s kým budu sedět u stolu. Když jsem se ocitl tváří v tvář Garymu, byl jsem trochu na rozpacích, on se ale projevil jako nesmírně sympatický a otevřený člověk. Vyptával se na golf v Čechách, vyprávěl o vlastních aktivitách, komentoval turnajové dění. Musím přiznat, že bylo poučné sledovat a porovnávat chování takové golfové ikony jako je Black Knight a jiných, méně zkušených a určitě méně úspěšných hráčů – kupříkladu Billy Horschela – ve vztahu k okolním amatérům a návštěvníkům. Pan Player byl velice vstřícný a vřelý i k fanouškům, které si, dle mého názoru, ani nemohl pamatovat.

Občas říkám, že lidé jsou různí, někteří hrůzní. Jaké jsou „hvězdné" manýry některých hráčů? Samozřejmě beze jmen.

Hlavně mi vadí arogance. Chápu, že se každý hráč na hřišti chová jinak. Někdo se hodně uzavře, aby se nerozptyloval, někdo si naopak chce povídat o všem možném, jen aby hru samotnou mezi ranami vypustil z hlavy. Pochopitelně je druhý typ pro okolí příjemnější, ale i ten první by měl, dle mého názoru, dodržovat základní společenské normy – odpovědět na pozdrav a poděkovat, když mu spoluhráč pochválí jím právě zahraný eagle. To nejsou velké nároky.

Pak došlo na trénink a turnaj, s kým jste hráli?

Při tréninkových kolech jsme se na několika jamkách potkali se švédskou legendou  Jesperem Parnevickem a Australanem Aaronem Baddeleym. S ostatními jsme se míjeli na jamkách, pouštěli je, když předbíhali. Po pravdě řečeno, byl jsem udiven, jak laxně někteří hráči tréninková kola berou. Jedni chodili i cvičné dny s caddym pěšky, trávili na každém greenu dvacet minut přihrávkami ze všemožných pozic, druzí jezdili ve třech na vozíku, od odpaliště do jamky jim to nezabralo ani pět minut, a když na další jamce někdo hrál, tak jeli na jinou.

Předpokládám, že Jesper Parnevik měl na čepici otočený kšilt vzhůru a za uchem týčko. Jak hrál, je stále ve formě?

Nemohu posuzovat jeho nynější formu od dřívější. Čeho jsem byl svědkem, tak spoléhal na docela veliké draw, což může občas řádně zkomplikovat život, především pak pod tlakem, kdy je krůček k nehledatelnému hooku. Jesper na mě navíc působil jako bedna dynamitu, takže si dokáži představit, jak při vypjatých momentech musí bojovat sám se sebou.

Chtěl bych se zeptat na Aarona Baddeleyho. V roce 2000 totiž hrál na mistrovství světa amatérských družstev v Berlíně spolu s našimi reprezentanty. Dnes je na PGA Tour, zatímco oni...

Co k tomu říct... oni ne. U nás už je dle mého názoru také pár hráčů, kteří by se prosadit mohli. Švihově je na tom hodně lidí dobře, ale o tom to bohužel není. Některé účastníky tour, jsem si – dle švihu – pletl s amatéry a rozlišil jsem je až podle jiného dresu, který měl jejich caddy. Nebo jiný příklad. Myslím, že to bylo hned ve čtvrtek, kdy jsme šli s Horschelem, který má velice čistý a strojový švih. Donesl 67 ran. Ve flightu před námi hrál Charley Hoffman, z něhož jsem měl dojem, že se neuvěřitelně trápí – samý bunker, do greenu si přihrával z krkolomných pozic, házel holemi, měl jsem pocit, že zahraje tak 80. V klubovně jsem zjistil, že to bylo 65. Výsledek se počítá. Kolikrát jsem zaznamenal, že pár z našich hráčů je po dvou nebo i třech kolech na zahraničním turnaji vysoko a výsledek nakonec nebyl takový, jaký by i oni sami chtěli nebo měli chtít.

Aaron Baddeley byl pověstný tím, že moc nečetl dráhy puttů, založil putter a hned míček odehrával. Dělá to stále?

Něčeho výjimečně odlišného jsem si u něj nevšiml. Možná proto, že to bylo cvičné kolo. Přišlo mi, že nic jiného než tempo neřeší. To Snedekerovo puttování se mi zdá výstřednější.

V čem?

Je jako motorová myš. Dráhu puttu si přečte, ale jakmile přijde k míčku, tak je do deseti vteřin (a to možná ještě přidávám) po všem. U cvičných puttů působí, že je dělá z povinnosti, a hlavně, aby je měl rychle z krku. S míčkem to pak není o moc lepší – prostě do něj klepne, aniž by pořádně zaujal postoj. Osobně se mi to v jistém smyslu líbí, nejspíš nestihne ani znervóznět, protože na to zkrátka nemá čas. Navíc, co asi tak můžete vytýkat vítězi FedEx Cupu! Správně je vše, co funguje.

A komu jste „kedil"?

Caddyho jsem dělal Láďovi Drábovi, který má HCP kolem čtrnácti a bohužel při registraci došlo k informačnímu šumu, takže se v oficiálních propozicích objevil s HCP čtyři, což ho ochudilo v součtu za tři soutěžní dny o spoustu ran k dobru – přesněji řečeno o rovných třicet, což je znát hodně.

Poznal jste golf v USA. V čem vidíte hlavní rozdíly mezi golfem u nás a v Americe?

Tuto otázku bych si dovolil tematicky rozdělit. Pokud se budeme bavit o amatérských hráčích, pak největší rozdíl spatřuji v nesmyslné honbě za výkonem u nás a absenci téhož v zámoří. V USA vidím více velice špatně hrajících golfistů, kteří si hru i přesto užívají a počet ran na jamce je až druhořadý oproti českým slušně švihajícím hráčům, kteří i v momentě, kdy zahrají svůj životní výsledek, si poběží do lékárny pro antidepresiva. Za poslední dobu mám až neuvěřitelný počet případů, kdy musím člověka sáhodlouze přesvědčovat o tom, že by na hřiště měl jít, přičemž ho nikdo skutečně nezastřelí za to, že ideálně netrefil míček.

To mluvíte o amatérech a rekreačních hráčích, což chápu. Dívám se na to stejně. Ale profesionálové to mají jako své zaměstnání, a tudíž chtějí jako každý jiný podnikatel vydělat.

Ano, to jsou jediní golfisté, kteří mají nárok být pod tlakem ze hry. Ale pro všechny ostatní platí, že se tím neživí a jsou na golfu pro zábavu. To je moment, který mi u nás v tomto ohledu často chybí.

A co služby na hřištích?

Další propastný rozdíl mezi USA a Evropou celkově je ve službách poskytovaných v golfových resortech. Hlavním důvodem je pochopitelně mnohem větší koncentrace hřišť, tudíž větší konkurence. Chápu, že je nesmírně složité a nákladné docílit srovnatelné kvality travnatých ploch, když máme sezonu oproti Floridě nebo Kalifornii poloviční.

Ano, i když máme u nás skoro 100 hřišť, vstřícnost personálu není všude na dobré úrovni. Jako by nechápali, že jsou tam pro ty, co si přijedou zahrát. Na druhé straně je ale třeba říct, že čeští hráči jsou doma mnohdy neukáznění, což si venku nedovolí.

Jistě. Když ale přijedu do prakticky jakéhokoliv klubu ve Státech, zaparkuji u cedulky „bag drop", ochotný personál mi vytáhne z kufru hole dříve, než stihnu vystoupit, zeptá se, kdo z dvojice řídí, aby byly bagy na vozíku správně a nemuseli jsme se spoluhráčem celou osmnáctku hrát „obíhačku" po cestě k holím.

Jistě to vytváří konkurence a „boj" o zákazníka. U nás stále převládá pocit, že hráči přijedou tak jako tak.

Jsou i další „pozornosti". Ve vozíku je nachystaná sada tee, ručníky na hole, voda s ledem, na driving range tréninkové míčky vystavěné do pyramid, a to všechno za cenu nižší, než kolik u nás zaplatíme za green fee samotné. Je mi líto, že k takovému obrazu máme ještě hodně daleko.

Vrátím se k tomu, jak u nás hráči vnímají golf. Když to shrnu, tak dvacet let honby za číslem žádného excelentního hráče pro European Tour nebo, nedej bože, pro PGA Tour nevyprodukovalo. Takže jsme mistry okresního nebo dokonce místního formátu. Co o tom soudíte?

Líheň, ze které se dnešní hráči rodí, je prostě malá. Vezměte si náš současný tenis, fotbal nebo hokej. Jaké velké úspěchy nás čekají, až dohraje Berdych a spol. Kolik hráčů máme mezi prvními třemi sty na světě, aby někdo z nich dosáhl do první padesátky a mohl přebrat štafetu? Pokud se podíváme na hokejové Švýcarsko, které dosud nikdo nebral vážně a má systém přípravy jako my v době komunismu, tak se obávám, že za chvíli my budeme tím slabším soupeřem. A stejné je to v golfu, jen s tím rozdílem, že se z minulosti nemáme čím pyšnit a nač nostalgicky vzpomínat. Je to pochopitelně částečně o penězích, ale především tu musí být větší konkurence, aby také hlad po vítězství byl větší a český mistr poměřitelný s evropskou konkurencí. Matně si vzpomínám na přibližný počet plusových HCP v Británii, které se, mám dojem, pohybovalo kolem dvou tisíc. To je těžko srovnatelné s naším rybníčkem. Na druhou stranu jsou Češi obecně velice sportovní národ a potřebovali bychom jednoho golfového Jágra, který by zazářil. Ostatní si pak uvědomí, že to jde. Jak ale říkám – těžko někoho takového budeme hledat mezi stovkou adeptů. Kdyby jich bylo sto tisíc, bylo by to určitě rychlejší.

Pracujete jako profesionální trenér, máte v péči někoho mladého a talentovaného?

Mladí se dají spočítat na prstech jedné ruky a jen talent také nestačí. Chce to ještě vůli anebo hodně pevnou ruku. Jinými slovy, v současné době nikoho s extrémním potenciálem nemám, ale to je dáno také tím, že devadesát procent mé klientely tvoří dospělí.

Golf je tedy pro vás hlavní zaměstnání?

Ano. Již několik let působím jako trenér v Golf Resortu Konopiště a v hotelu Čechie v Praze. Během posledních tří let jsem byl nucen další aktivity netýkající se golfu přerušit, protože jsem je jednoduše časově nestíhal. Kromě trénování se s mým kolegou Honzou Janouškem věnuji organizaci turnajů s účastí profesionálů, což je také někdy spíš za trest než za odměnu, ale vzhledem k naší tvrdohlavosti si myslím, že to ještě nějakou dobu vydržíme.

Při výuce používáte klasické „české" metody, nebo do nich vkládáte i něco odjinud?

Předně si myslím, že nelze golfový švih nějak jednoduše rozškatulkovat a říci – já jej učím způsobem „kachna a-la bažant", takže všichni moji žáci tímto způsobem musí švihat. Během posledních deseti let se i v televizi při přenosech z PGA Tour můžeme přesvědčit o veliké variaci různých stylů a jakými změnami golfový švih prošel a stále prochází. Každý typ švihu má svá pro a proti, co se týče dopadu na konzistenci, vzdálenost nebo trajektorii ran. Některé typy švihu jsou zase fyzicky tak náročné, že je prostě všichni nedokáží provést, aby přinesly kýžený efekt. Sečteno a podtrženo, jsem přesvědčen o tom, že některé zásadní principy pohybu hole kolem těla musí být zachovány, ale způsobů, jak jich docílit, je vždy více. Rád tedy vstřebávám informace z různých zdrojů a selektuji z nich ty, které považuji za užitečné a použitelné.

A tady náš rozhovor musel skončit, protože nás „tlačil čas". Nezbylo než poděkovat Patrikovi za čas a popřát mu ještě hodně a hodně úspěchů nejen v golfu.

Převzato z časopisu GOLF 10/2013
Text: Ota Doležal, foto: archiv Patrika Kupce

Související články:

Ota Doležal: Hrajete golf? A jak? V žádném jiném sportu není tolik možností zpestřit si hru jako v golfu. Z toho pramení jeho oblíbeno... World Golf Hall of Fame: Isao Aoki Isao Aoki je nejlepší a nejznámější japonský golfista. Ze zemědělské rodiny se ke golfu dostal jako patnáctiletý školák coby caddy. Poprvé viděl v televizi Arnolda Palmera,... World Golf Hall of Fame: Willie Anderson Willie Anderson patří mezi velikány golfu stejně jako Bobby Jones, Ben Hogan, Jack Nicklaus a další. V roce 1896 s otcem a bratrem odešel ze Skotska do USA. Hned násle... World Golf Hall of Fame: Amy Alcott Amy vyhrála celkem 5 majorů, 29 turnajů LPGA Tour a další 4 turnaje. Na uvedení do Síně slávy čekala dlouho. Už už se zdálo, že se tak stane po jejím třetím triumfu na Dinah Sho... Asociace profesionálních caddies zahájila kurzy V loňském roce se na tiskovce představila Asociace profesionálních caddies (APC) a na počátku ledna svolala zájemce o tuto práci na úvodní kurz do pražského hotelu Čechie. O vík...