jota
Předplatné Golfu

KristlikŽije napůl v kanadském Vancouveru a napůl v Mariánských Lázních, zimu tráví většinou v kalifornském Palm Springs. Je jedním ze čtyř Čechů, kteří se stali členy ve slovutném Royal & Ancient Golf Club of St. Andrews a poblíž druhého nejstaršího hřiště v Čechách buduje už několik let z rozpadlého zdevastovaného výletního hotelu Kamzík výjimečný hotel zasvěcený pouze golfu. Jeho součástí by měly být golfové síně slávy a pokoje místo čísel ponesou jména slavných golfových hráčů.

Narodil jste se v Kouřimi. Jak jste se ocitl v Kanadě?

V létě 1968 jsem jel se svou budoucí ženou Helenkou na dovolenou do Jugoslávie. Naši nám půjčili auto a my jsme poprvé viděli moře. Když jsme se ale vraceli domů, tak nás v Záhřebu zastihla zpráva, že Československo obsadili Rusové. V televizi jsme viděli tanky na Václavském náměstí a došlo mi, že bude zle. Ve Vídni jsme se proto rozhodli, že nechceme, aby se naše děti jednou musely učit rusky, a zamířili jsme do Švýcarska. Po třech měsících, kdy jsem jezdil s náklaďákem a Helenka pracovala v zahradnictví, jsme změnili názor a rozhodli jsme se, že ze Švýcarska odjedeme do Kanady. Ušetřili jsme za ty tři měsíce 480 švýcarských franků, což byl náš veškerý kapitál. A také už jsme tou dobou věděli, že budeme tři.

Kdy jste si poprvé sáhl na golfovou hůl?

Golf jsem poprvé viděl v Torontu. Češi se tam o víkendech scházeli u Masarykovy haly a já přes plot viděl, jak někdo na trávníku tluče holí do míčku. Ptal jsem se, co to ti lidé vlastně dělají? Do té doby jsem hrál fotbal, tenis a provozoval další sporty; „mlátit" holí do malého míčku mi přišlo směšné.
Za čas jsem se ale setkal s golfem podruhé. Snažil jsem se tehdy vydělávat peníze, kde se dalo, a sháněl jsem především práci, kde by nevadilo, že neumím anglicky. Jednou jsem ale zjistil, že kamarádi přede mnou tají nějaký dobrý džob. Trvalo dlouho, než jsem se dozvěděl, že chodí v noci na golfové hřiště sbírat žížaly. Ty se tehdy prodávaly rybářům u benzinových pump a šlo o výnosnou záležitost. Vyfasoval jste baterku, připnul ji na hlavu, na opasek jste si dal plechovku s pilinami – to abyste měl pořád suché prsty – a práce spočívala v tom, že jste musel na žížaly posvítit a rychle je sebrat, než stačily zalézt. Dostával jste deset dolarů za dvě stovky žížal.
Třetí setkání s golfem už bylo osudové. Po čase jsme se přestěhovali z Toronta do Vancouveru. Už jsem anglicky obstojně uměl, takže jsem mohl lépe nabízet, co vlastně umím. Začal jsem pracovat v telekomunikacích a byl u toho, když v Kanadě v roce 1971 začínala kabelová televize.
V té době jsme každou neděli chodili s kamarády hrát fotbal. Hrával s námi i nějaký Zdeněk Kubát. Párkrát ale nepřišel a já se zeptal proč. Dozvěděl jsem se, že se pravděpodobně zbláznil, protože začal hrát golf. Nedalo mi to a ještě ten den jsem za ním jel. Našel jsem ho na driving range a říkám mu: To tě baví, bouchat touhle hůlkou do míčku? Odpověděl, že ano – a hodně. A že to vůbec není tak jednoduché. Nechápal jsem, vzal hůl do ruky – a hned první ranou tak nějak míček trefil. Narostla mi křídla a za chvilku jsme se vsadili, že když budu měsíc trénovat, tak ho – přestože už má náskok – porazím.
Začal jsem pravidelně chodit na driving range. Hodinku ráno, hodinku v poledne a večer pak ještě hodinu po práci. Po týdnu jsem nemohl ohnout prsty, protože jsem špatně držel hůl, rval všechno rukama, prostě dělal jsem typické chyby začátečníka.
A tehdy se stalo to nejdůležitější – zapomněl jsem na fotbal i na tenis a hrál už jenom golf. Pochopil jsem, jaká je to výzva. Říká se tomu, že je člověk hooked, tedy na háčku. Ať děláte, co děláte, tak už toho nemůžete nechat.

Co vám golf dal?

Když golf berete, jak se má, tak vám hodně vrátí. Každý si o sobě třeba myslí, že je gentleman. Na golfu ale zjistíte, co vlastně takový gentleman musí dělat, jak je třeba se chovat. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do Capilano Golf and Country Clubu, což je nejprestižnější klub v západní Kanadě. A tam jsem kromě jiného pochopil, jak vychovávat další mladé gentlemany. Mistr se totiž pozná nejen podle toho, co umí, ale i podle toho, kolik dalších mistrů svým příkladem vychová.
Vezměme takové kedíky. Je přece strašně důležité, aby mladí golfisté dostali pod kůži nejen pravidla, ale i to, jak se na hřišti chovat. Tak se totiž budou chovat i v životě. Je velká škoda, že tady v Česku nikde nevidím programy pro kedíky, tedy pro děti, které by chodily alespoň o prázdninách s dospělými a okoukávaly jejich návyky. Patří mezi ně například i to, že na hřiště ani do klubovny zásadně nepatří mobilní telefon. Když ho použijete, vyjadřujete neúctu ke spoluhráčům – je totiž vaše telefonování vůbec nezajímá! V Capilano je za to měsíční distanc a v Kanadě neznám klub, kde by se mobily mohly požívat jako tady v Česku.
Golf mi dal do osobního života opravdu hodně. Když jdu třeba s někým na hřiště, už za pár jamek tak nějak vím, co je zač. Jde o jakési hlubší poznání gentlemanství. Těžko to ale zjistíte v novém klubu, kde potřebují – a tudíž i nabírají – co nejvíce členů. Tam přijmou málem každého. V našem klubu, když se chcete stát členem, musíte mít sedm doporučení. Tedy sedm osob, které se zaručí, že jste slušný člověk. Pak rozhoduje tajná komise, zda ano, nebo ne. Už jsem zažil, že jednou nebo dvakrát řekli ne. A teprve potom novice volí členové klubu. Tohle všechno zaručuje, že tradice, kamarádství a gentlemanství pokračují. Jenže aby se taková pravidla nastolila, musí být klub alespoň třicet let starý. V našem klubu se na členství čeká dva až čtyři roky...
Teprve v takové společnosti si uvědomíte, co to vlastně gentlemanství je. Seděl jsem jednou s postarším členem klubu a zeptal se ho, co je vlastně v golfu nejdůležitější. Zamyslel se a řekl: Být čestný, vždy se chovat jako gentleman a přát druhému úspěch.

Setkáváte se takovým myšlením na českých hřištích?

Zdejším mladým golfistům občas řeknu: Vidím, že neznáš pravidla. Tak si pamatuj dvě věci. Nesmíš sáhnout na míček. A když nevíš, tak se zeptej. Tady v Mariánských Lázních hraju s lidmi, kteří nejenže pravidla znají, ale jsou skutečnými gentlemany. Za všechny mohu jmenovat mnohonásobného mistra republiky Jirku Dvořáka. Doslova trpí, když vidí nějakou nepravost. Takoví lidé svým příkladem vychovávají mladé golfisty, jak se patří. A musím uznat, že během posledních patnácti let se i díky tomu etika na českých hřištích mění hodně k lepšímu.

Dětem ale jenom dobré příklady nestačí...

Víte, já si myslím, že kdyby si děti přivydělávaly jako kedíci, tak by se na hřišti nejen hodně naučily, ale pomohly tím i rodičům financovat svůj další golfový růst. A třeba i studium. Když někdo dělá kedíka, tak získá peníze, ale i hrdost na svůj klub. V Capilano je lavice pro kedíky, kde jich vždy několik sedí a o víkendech jsou rozprodaní. Už mají své hráče, kterých se při hře na všechno ptají, a tak pomalu golfově rostou. Když takhle pár let pracují, poznají pravidla, vědí, jak se na hřišti chovat. Mezitím trénují golf a pak najednou zjistí, že jsou dobrými golfisty. A hlavně dobrými lidmi.

V Česku si ale místo kedíka hráči spíš vezmou buginy. Viděl jste ostatně na českých hřištích někdy mladého kedíka?

Mě to také udivuje. Vždyť za buginu dáte víc než za kedíka. Když jsem se ptal, zda mohu mít kedíka místo buginy, tak mi v recepci udiveně řekli: A jak to myslíte? Na druhé straně nemohu říci, zda by o ně byl ze strany hráčů zájem. Někteří rodiče si totiž možná řeknou: Přece nebude syn někomu nosit hole! To mu raději ty tři čtyři stovky dám.

Takoví rodiče nejenže nechtějí, aby jejich děti někomu nosily hole, ale někdy jim svým příkladem ukazují, že vyhrávat se má za každou cenu...

S podváděním jsem se setkal všude na světě. Pravda ale je, že golf neslušné lidi vytřídí – když ne hned, tak časem určitě. I proto si myslím, že by se v Čechách měl víc hrát golf.
Jezdím v zimě, když ve Vancouveru prší, na pár měsíců do kalifornského Palm Springs. Bydlíme u šesté jamky slavného hřiště Arnold Palmer Privat, PGA WEST, kam v tu dobu jezdí trénovat opravdu velcí hráči. To třeba odpaluji na drivingu a vedle mě stojí Arnold Palmer, Fred Couples a Bobby Watson. Potkal jsem se tu na turnaji i s Mattem Kucharem; nedalo mi to a zkusil jsem na něj mluvit česky. Odpověděl, že mluví anglicky a lámaně ukrajinsky...
Tihle všichni jsou především příjemní a ochotní lidé. Klidně vám poradí s postojem při odpalu, ukáží, jak to dělají oni. Je z nich doslova cítit, že jsou to slušní sportovci, kteří na špičkových soutěžích nejenže nemohou podvádět, ale nikdy by je to ani nenapadlo. Proto je pro mě vždycky velká čest, když si s některým z nich mohu zahrát. Vždyť u nás v klubu máme kolem 40 členů, kteří vyhráli mnoho turnajů PGA včetně majorů. Rád vzpomínám, že jsem hrál s Justinem Leonardem, Davidem Duvalem a Michaelem Campbellem na mistrovství světa družstev. Seznámily se tam celé rodiny a s Justinovou rodinou se scházíme dodnes. Jednou jsem mu dokonce řekl, že hrát s ním pro mě znamená tolik, jako pro něj vyhrát British Open.

Je v Kanadě populární handigolf?

U nás v Capilana Golf Club byl jakýsi Peter, který měl jednu ruku. Já měl dlouho hrůzu z toho, abych s ním nehrál, protože by mě jako nového golfistu v té době asi porazil. Byl tak dobrý, že levou rukou dokázal víc než většina z nás oběma. Nebyl příliš dlouhý, měl ale rovné rány. Hrál většinou bogey golf a mě ho dlouho dávali za vzor. Byl to úžasný gentleman. A taky hrozně rád hrál karty. V klubu mu proto nechali udělat stojací prkénko s drážkou, kam karty jednou rukou zasouval, takže mohl bez problémů hrát...
Obecně musím říci, že handigolfisté jsou – a myslím, že nejen v Kanadě – velice soutěživí lidé a mají ohromnou motivaci vítězit. Má to ale ještě jednu rovinu. Golf můžete hrát s lidmi, kteří jsou horší nebo naopak výrazně lepší než vy. Každý má svůj handicap a po jednoduchém odečtu ran, právě podle handicapu, máte šanci porazit mnohem lepšího hráče. Je škoda, že se zde na handicap zase tak moc nehraje.

Jak jste se stal členem St. Andrews?

Začátkem devadesátých let za mnou začal do Vancouveru jezdit Hanuš Goldscheider. Byl členem St. Andrews a věděl, jak moc si to přeju i já. Musíte k tomu ale mít dvě doporučení, a tak Goldi nabídl, že jedním patronem bude on a druhého ať si seženu u nás v klubu. Všechno se rozeběhlo a najednou mi Goldi z Prahy volá: Pepo, co ten tvůj druhý patron dělá? Za čtrnáct dní tě mají volit – a on najednou doporučuje někoho jiného!
Všechno to bylo tím, že jednomu členovi našeho klubu, který se také ucházel o členství v St. Andrews, bylo ten rok 60. A to je pro přijetí mezní věk. Proto mi kamarád, který mě měl doporučit, řekl: Josefe, tobě je 59, máš na to ještě rok, ale pro tohohle chlapa už je to poslední šance. Samozřejmě jsem souhlasil, gentleman přece dá v takové situaci přednost. Byla to fakt jeho poslední šance a Goldi to také okamžitě pochopil.
Když jsem pak jel do Prahy, šel jsem Goldiho navštívit a dozvěděl jsem se, že umřel. Věděl jsem, že je tedy už všechno marné, musel bych začít se vším znovu. Odjel jsem zpátky do Kanady smířen s tím, že členem St. Andrews nikdy nebudu. Jednou tohle všechno pak na drivingu vyprávím Martinovi Robertovi, kolegovi z klubu. Netušil jsem, že členem St. Andrews už dávno je. Bleskově zareagoval, řekl, že to zařídí, a hned druhý den volal do Anglie. Všechno jim vysvětlil a já na základě toho mohl podat přihlášku znovu. Stalo se to dva dny před uzávěrkou. Tehdy jsem si pomyslel, že se to snad mělo stát...

A mělo se stát i to, že jste pak koupil v Mariánských Lázních zdevastovaný hotel Kamzík a přestavujete ho na golfový hotel?

Určitě. Chci sem přenést jakýsi St. Andrews spirit. Tu krásu, která ke golfu patří. Kamarádství, gentlemanství. Chci, aby Kamzík byl vyzdoben golfovými holemi a míčky, nechávám opravovat 120 let staré bagy. Chci, aby tu visela původní golfová pravidla. Jsou jednoduchá, zaberou jednu stránku. Pokud je budou lidé znát, bude se nám žít skvěle – a nejen na golfových hřištích.
Součástí hotelu by měla být i kopie české síně slávy. A také kopie světové síně slávy – to když sem přijde mladý golfista, aby viděl, jak například vypadá Arnold Palmer a co všechno pro golf udělal. Víte, hrál jsem před pár lety golf se svým synovcem. Udělal nějakou hloupost, sáhl na míček nebo něco takového. A já mu řekl: To by ti Arnie dal! Vůbec mě nenapadlo, že když má zelenou kartu, tak neví, kdo to je Arnold Palmer.
Proto chci, aby se tenhle hotel stal jakousi Mekkou golfistů, aby sem rádi chodili. Tady nebudou pokoje očíslovány. Tady budou pojmenovány po hráčích – a když otevřete dveře, tak uvidíte jejich portrét, pod kterým bude napsáno, co všechno dokázali.

Kdy chcete hotel otevřít?

Letos v zimě bych chtěl dělat interiéry, příští rok vše doladit. A pokud to dopadne dobře, tak v roce 2016, k mým jedenasedmdesátinám, hotel otevřeme.

Převzato z časopisu GOLF 12/2014
Za rozhovor děkuje Jindřich Štěpánek
Foto: Autor a archiv Josepha Kristlika

STRUČNÁ VIZITKA
Joseph Kristlik
Narodil se v roce 1945 v Kouřimi. V roce 1968 emigroval do Kanady, kde vystudoval školu se zaměřením na telekomunikace.
Stal se průkopníkem v zavádění kabelové televize v Kanadě. Vyprojektoval, vybudoval a zhruba 30 let provozoval dvě kabelové televize ve Vancouveru. V rodinné firmě pracovaly kromě manželky i obě dcery, Helena a Nicola.
Poté, co kabelové televize prodal, koupil v roce 2003 zdevastovaný hotel s rozhlednou Kamzík v Mariánských Lázních. Hotel pochází z roku 1898 a znovuotevřen má být v roce 2016.

Je členem níže uvedených golfových klubů:
Capilano Golf and Country Club – od roku 1978
Royal Golf Club Mariánské Lázně – od roku 1995
Palms C.C. v Palm Springs – od roku 2001
The Royal & Ancient Golf Club of St. Andrews – od roku 2005


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...