Když člověka posedne pýcha, dějí se občas věci. Nejinak tomu bylo ve chvíli, kdy Jakubovi Kovaříkovi zavřel řidič tramvaje dveře doslova před nosem. Bleskově se rozhodl, že si to nenechá líbit, tramvaj předběhne a nastoupí na další zastávce. V okamžiku, kdy mu docházel na kolejích dech a konečně si uvědomil, že běh podél tramvaje prostě nezvládne, sklouzla mu noha pod poslední nápravu a kolo mu rozdrtilo kus pravého chodidla.

V sanitce, kterou si ještě stačil mobilem zavolat, požádal, aby ho odvezli do nemocnice na Karlovo náměstí, protože tam má příbuzného lékaře. A omdlel. „Možná to sehrálo důležitou roli, protože na chirurgii se pak nerozhodli nohu hned amputovat, ale pokusili se ji dát ze zbytku kostí dohromady," vzpomíná Jakub. „Dnes už vím, že tahle varianta sehrála v mém životě, přestože nohu už stejně nemám, důležitou roli."

Pokus o záchranu trval roky
Když se na jednotce intenzivní péče probral, měl čtyři prsty na noze sdrátované, pátý prý už dohromady dát nešel. Vypadalo to nadějně do doby, než se do nohy dostala infekce. Nepomáhala antibiotika, tlaková komora ani další zákroky. Proto musely napadené části pod kotníkem zhruba po měsíci pryč. Lékaři zvažovali plastiku a možnost náhrady vlastní kůži z jiné části těla.
Následovaly dvě operace a pak jedno z nejdůležitějších poznání v životě – pobyt v rehabilitačním zařízení v Kladrubech. „V tu dobu jsem na tom nebyl psychicky nejlépe," vzpomíná Jakub. „Věděl jsem, že už nikdy nebudu surfovat nebo jezdit na snowboardu. Chodil jsem o berlích. Když jsem ale viděl kolem sebe lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř a dokážou se s tím vyrovnat, hodně mě to posunulo. Pochopil jsem, že není žádné hrdinství se s úrazem porvat, kdo má všech pět pohromadě, tak to dokáže."
Jenomže to vzal hodně tvrdě, začal na pahýl pravé nohy našlapovat, bolest nebolest, a to nebylo dobře. Kůže na noze nevydržela, následovala proto další operace. Všechno se pak ale přece jen trochu zlepšilo a Jakub s upravenou botou začal znovu chodit.

A vyzkoušel poprvé golf. Následovaly dlouhé měsíce odpalů z rohožky, zprvu se přece jen bál chodit po hřišti. Když si ale konečně udělal zelenou kartu, zdánlivě měl vyhráno. Neobešel sice víc než devět jamek, polykal prášky, ale hrál. V tu dobu začínala Česká golfová asociace postižených CZDGA a Jakub se rozhodl přihlásit. Když však měl v přihlášce vyplnit kolonku „druh postižení", nevěděl, co napsat. Nakonec si řekl, že vlastně ani tak moc postižený není, a ani si nezaslouží mezi postiženými hrát. Přihlášku proto neposlal.
Navíc začal v té době jezdit znovu na motocyklu a golf šel na nějaký čas k ledu. Noha však žádala neustálou péči – každý den ji dezinfikovat, natírat mastí, zavazovat, na noc nechávat větrat. O permanentní bolesti nemluvě. Začal ale znovu trénovat, kdykoliv ušel devět jamek, musel několik hodin ležet a odpočívat.
Uvažoval proto, co se dá ještě s nohou udělat, aby mu tolik nekomplikovala život. V úvahu přicházela amputace, nebo tzv. lalok, kdy se kus svalu z jiné části těla voperuje k noze a nechá růst. „Druhá varianta znamenala kromě další nejistoty i dlouhodobý pobyt na lůžku – a to už jsem zažít nechtěl, toho jsem měl plné zuby." Padlo definitivní řešení nohu uříznout.

Od protetika k chirurgovi
Po konzultaci s lékaři zvolil opačný postup než obvykle. Zatímco po amputaci se většinou řeší protetika, rozhodl se zvolit nejdříve vhodnou protézu a podle toho nohu nechat amputovat.
Stalo se tak v Nemocnici u sv. Anny v Brně. Zatímco protetik, který věděl, jaká protéza bude aktivnímu životu Jakuba vyhovovat, nakreslil na nohu dráhu řezu uprostřed lýtka, večer před operací přišel lékař, který měl službu, a nakreslil na Jakubovu nohu dráhu řezu na holeni. „Co to děláte?" vyděsil se Jakub. „No tady to zítra řízneme," odpověděl lékař. „Ne, já jsem s protetikem domluven jinak, už mi to nakreslil, mám tady svoji čárku, podívejte!" „Aha, tak pardon, svoji čárku mažu."
Po deseti letech pokusů a trápení se Jakubovi podle jeho slov konečně ulevilo. „Zatímco jsem celou tu dobu nemohl chodit po tvrdém, noha mě bolela, tak teď bylo všechno jinak. A lepší," tvrdí. „Najednou jsem mohl chodit po schodech, bez bolesti hrát golf. Tak jsem neváhal a konečně se do CZDGA přihlásil."

Psal se rok 2014 a Jakub hrál turnaj v Sokolově. „Šel jsem ve flightu s Mirkem Lidinským a hned na prvním týčku jsem se dozvěděl, že se rozhodně neztratím. Mirkovi jsem totiž nadělil pár metrů." Další turnaj hendigolfistů na Darovanském dvoře už Jakub vyhrál.
„Golf mě podržel v nejtěžších chvílích, díky němu jsem se nezbláznil," tvrdí dnes Kovařík. „Letos v zimě jsem se rozhodl, že golf postavím v životě na první místo. Začnu intenzivněji trénovat, zatím jsem hrál tak šest sedm turnajů za rok a na driving nechodil. Teď mě trénuje Michaela Valášková z Hradce Králové, což je trenérka reprezentace CZDGA. Už jsem s ní letos absolvoval řadu hodin na drivingu."

Jakubova bilance úspěchů je přesto slušná. K těm pozoruhodným patří loňský longist drive na Slapech v délce 267 metrů. Osobní rekord si ale přivezl z Itálie, kde měřil jeho odpal rovných 300 metrů. Největším úspěchem je však titul evropského šampiona ve stablefordové kategorii v roce 2015, který potvrdil i vloni. Je členem reprezentačního týmu CZDGA, zhruba každý druhý zahraniční turnaj si platí sám a jeho hlavním cílem je účast na paralympiádě. A letos? „Chtěl bych snížit hendikep pod 15 a být nejlepším v Česku."

Radost z každého úderu
Dnes pracuje v agentuře cestovního ruchu. Znamená to mimo jiné, že řídí auta (a někdy dokonce autobus) s manuální převodovkou, automat nepotřebuje. Jezdí s kamarády také na moře, kde kormidluje ne zrovna malé plachetnice.
A když se ho zeptáte, co pro něj dnes ztráta nohy vlastně znamená, ani chvilku neváhá. „Ono mi to vlastně hodně přineslo. Naučil jsem se neřešit hlouposti, neztrácet čas maličkostmi a užívat si golf jinak než doposud. Dávám na radu trenérky, že i na špatnou ránu se lze dívat pozitivně. Zahrál jsem do bankru? Aspoň potrénuju hru z písku! Rána šla do lesa? Tam jsem dnes ještě nebyl, musím vyzkoušet nízký úder pod větvemi. A tak je to vlastně v životě se vším."

Převzato z časopisu GOLF 6/2017
Text: Jindřich Štěpánek, foto: Jana Brábníková

JAKUB KOVAŘÍK
Je členem GK Čechie, HCP 23. Dvojnásobný vítěz Evropského poháru ve stablefordové kategorii. Úraz utrpěl v roce 2004, golf hraje od roku 2007. Letošní sezonu zahájil šestým místem v turnaji Spanish Open ze série European Disabled Golf Tour ve španělské Malaze.

Související články:

AKCENTA CZ se stala partnerem České golfové asociace hendikepovaných AKCENTA CZ, platební instituce, která realizuje pro exportéry a importéry zahraniční platební sty... Golfu vstřícný New York Být v New Yorku, a nezahrát si golf? To je jako projíždět Moravou, a neochutnat víno. Velké jablko ne... Greenfield aneb Voda, vítr a ptáci V Maďarsku se golfisté setkají s nabídkou, která se neodmítá. Zdejší termální prameny umožňují p... Michal Hošna: Golf mi změnil život Přestože má amputovanou nohu, hraje golf. Dokonce má doma vystaveny poháry za první místa na čtyřech m... Miroslav Lidinský: Český handigolf roste a míří na paralympiádu Úvod červnového turnaje Europen Disabled Golf Tour, jehož součástí byl Czech Disabled Golf Masters 2015 na... Miroslav Lidinský obhájil titul mistra ČR Pátý ročník národního MČR hendikepovaných golfistů se uskutečnil 3.–4. října v prosluněných Mariánských Lázních. O titul absolutního mistra ČR bojovali hendigolfisté v kategorii... Na mstětickém greenu měla zelenou charita GC Mstětice pořádal už druhý ročník úspěšného charitativního turnaje prostějovské Nadace Agel. Startovní listinu turnaje na osmnáctijamkovém hřišti zaplnila jména více než 60 go... Joseph Kristlik: Češi by měli víc hrát golf Žije napůl v kanadském Vancouveru a napůl v Mariánských Lázních, zimu tráví většinou v kali... Pakasai CC aneb Thajská golfová překvapení Jindry Štěpánka Dovolenou bez hry si většina golfistů pochopitelně představit nedokáže. Kromě toho úžasného požitku, kdy míč... Loreta GC Pyšely partnerem České golfové asociace hendikepovaných – CZDGA Loreta Golf Club Pyšely vstupuje do své druhé golfové sezóny, a pokud byl první rok především bojem o to, ab...