Pomalu, ale jistě se golfové hřiště Loreta Pyšely, které se okamžitě od svého otevření zařadilo mezi nejlépe hodnocená hřiště v Česku, blíží ke svým desátým narozeninám. Oslaví je příští rok, letos vstoupí do své deváté sezony. S několika zajímavými změnami. Tou nejviditelnější je nové jezero mezi jamkami 5, 6 a 10. Proč? To byla jedna z otázek pro prezidenta klubu Martina Křížka. Zdaleka ne jediná.

Pyšely se řadí od prvního okamžiku, kdy se otevřely golfistům, mezi nejlepší hřiště v Česku. Co nabízí?

Pro nás bylo od začátku stěžejní, aby bylo hřiště hratelné v uvozovkách pro normálního hráče, který není ani super dlouhý, ani super přesný. Takové, aby bylo hratelné a pocitově přívětivé. Ostatně, takové bylo i zadání pro architekta Keithe Prestona, když jsme vymýšleli koncept hřiště. Podotýkám, že v té době jsme byli naprostí golfoví analfabeti, jen golfoví investoři. Neměli jsme žádné zkušenosti, jen jsme začínali hrát. K hratelnosti a přívětivosti bych přidal ještě průchodnost, atmosféru a samotné místo, protože prostor Posázaví je sám o sobě unikátní. Není to žádná nudná placka u Kolína. Podařilo se nám všechno snoubit dohromady.

Jak byste hřiště charakterizoval?

Nejsme žádné hřiště PGA Championship sedm kilometrů dlouhé. Netrestá zbytečně hráče. Třeba tím, že mezi odpalištěm a fervejí není padesát až sto metrů čehosi, co předpokládáme, že každý hráč přestřelí. Když se chudák golfista z odpaliště netrefí, je už sám o sobě potrestaný tím, že zahrál jen třicet či padesát metrů. Proč ho ještě trestat tím, že míček nenajde, nebo když ho najde, přidá další tři rány, než ho dostane z nějaké džungle ven. Něco takového nikoho nepotěší a dělostřelce, kteří pálí drajvy na 300 metrů, to nijak neovlivní. Pro nás je hratelnost důležitá, protože k nám chodí hráči všech úrovní, rodiny s dětmi. Hratelnost znamená i průchodnost. Ideálně s jednou „koulí", aby si hráč za hodinu a půl mohl dát po devítce v klubovně kafe nebo stihl odehrát osmnáctku za tři hodiny.

Časový faktor je v golfu stále důležitější. Vnímáte to také tak?

Rozhodně ano, časový faktor je jasný. Ostatně, stále častěji se objevují různé úvahy o tom, zda místo osmnáctky nehrát jen 12 či 14 jamek. Lidé mají pořád méně a méně času, a proto stále pracujeme na tom, aby hřiště bylo co nejprůchodnější. Je určitě fajn vědět, že zahrát si na Loretě neznamená celý den v trapu, ale že se dá odehrát za dopoledne a odpoledne už můžete být v práci. Poztrácet deset míčů a strávit dlouhý čas hledáním, to netěší nikoho. Nikdo nechce škrtat jamky. Tomu odpovídá design hřiště, i to, jak ho udržujeme a dotváříme. Jiná hřiště mohou být delší, těžší, ale když poztrácíte mraky míčů, ani se nezasmějete.

Zmínil jste design hřiště. Do letošní sezony vstupujete s poměrně zásadní změnou, novým, už třetím jezerem. Co vás k tomu vedlo?

Jsme k nějakým zásadním změnám hřiště nebo redesignu jamek poměrně skeptičtí, byť vytvoření nového jezera by na první pohled mohlo vypadat jako docela radikální změna. K vytvoření nového rybníka nás vedly dva důvody.

Jaké to byly?

Ten první – nikdo neví, jak to bude do budoucna s vodou. Přestože máme přivaděč ze Sázavy a dosud nikdy nás nevypli, nikdo neví, jestli se to nezmění. Nová vodní nádrž znamená, že vydržíme dva měsíce při plné závlaze i v těch největších vedrech bez srážek, i kdybychom nedopouštěli. A druhý důvod? Nikdo neví, jak se změní cena vody. To proto, že za vodu ze Sázavy se platí. I přesto, že zadarmo odteče až do Hamburku. My si tu vodu půjčujeme a za půjčení platíme čtyři koruny za kubík. Je možné, že se to v budoucnu změní a v horkém létě může stát mnohem víc. Proto jsme vytvořili nový rezervoár vody.

Nakolik zasáhne nové jezero do hry?

Zakomponovali jsme ho do hřiště tak, že do hry zasáhne jen minimálně. Na jamkách 5 a 10 se do hry dostane opravdu jen při hodně zkažené ráně. Snad jen na šestce může delší drajv skončit až ve vodě. Bude to hlavně něco nového, taková nová dominanta první devítky, která byla dosud trochu strohá. Většinou u nás lidi chtějí hrát druhou devítku, protože je členitější, zajímavější. Tímhle jsme první devítku trochu oživili, stane se zajímavější.

A další změny na hřišti?

Už jsem řekl, že ke změnám jsme lehce skeptičtí. V podobě, v jaké hřiště je, funguje docela dobře. Nechceme jít cestou, že přidáme bankry, jezera a další překážky, že budeme hřiště ztěžovat, něco uměle přidávat. Nemá to cenu. Když už děláme nějaké změny, tak je to spíš z technicko-provozního hlediska. Někde jsme přidali závlahy, abychom odbourali několik suchých míst na hřišti, jinde přidali nové drenáže. Takže spíš změny, které hráči nejspíš ani nezaznamenají, ale přispějí k vyšší kvalitě hřiště. Na St. Andrews také roky a roky nic neměnili a nikdo neříká, že je to stále větší nuda. Nepovažujeme za nutné nějak zásadně redesignovat naše hřiště. Ne, že by na to nebyly peníze, nebo jsme to neuměli, ale říkáme si proč.

Loreta Pyšely vstupuje de deváté sezony. Zdá se ale, jako by tu hřiště stálo odjakživa. Jakých to bylo devět let?

Z našeho pohledu musíme přidat i přípravnou fázi, kterou golfisté nevnímají. Není to jen těch devět let. Celý projekt jsme připravovali osm let, včetně výkupu pozemků, územního rozhodnutí a projektové dokumentace. Další dva roky jsme pak hřiště stavěli, takže dohromady deset let. Pro nás ta doba byla mnohem delší. Navíc jsme úplně začínali, protože o golfu jsme nevěděli zhola nic. A když říkám zhola nic, tak je to zcela výstižné. V té době jsme třeba ani nevěděli, na kolik jamek se hraje, a netušili, že je potřeba voda. Hodně vody.

Jak tedy vypadá ohlédnutí po deseti letech příprav a devíti letech fungování hřiště?

Když se podíváme zpět, vidíme, jak vyrostly stromy, ale také jak vše zestárlo. Některé neduhy se po tom čase už projevují. V materiálech, stavbách. Z toho blahobytu, že je všechno nové a funguje, se pomalu dostáváme do stadia, kdy se věci začínají porouchávat, údržba je náročnější, což už není tak veselé jako na začátku. Platí to i pro hřiště, kde musíme bojovat třeba s plstnatěním fervejí. V golfu bohužel platí, že ne vše, co je staré, je dobré. Také proto máme pro údržbu zelených ploch doslova stále otevřený rozpočet. Nešetříme ani na lidech, ani na strojovém parku. To je naše filozofie. Možná i proto je naše hřiště v hodnocení stále v těch vyšších patrech. Jakmile jednou sáhnete ke kompromisu, vrátí se vám. Škody se pak napravují hůř.

Zmínil jste, že nešetříte na lidech. S jakým týmem pracujete?

Od úplného začátku je hlavním greenkeeperem Bohouš Stejskal. Mohl tak korigovat věci a činnosti ještě před otevřením hřiště tak, aby bylo vždy co nejlépe připravené, aby údržba byla co nejjednodušší. Máme stálý tým lidí, což považujeme za lepší řešení, než neustále něco flikovat a hledat brigádníky, kteří nemají k hřišti vztah. Fluktuace je u nás v podstatě nulová. Maximálně do toho vstoupí nějaká mateřská dovolená nebo potřeba změny jako v případě Jirky Novosada. Jinak manažery a další lidi neměníme každý rok jako někde jinde.

Jméno Jiřího Novosada bylo s Loretou spjaté prakticky od začátku. Jak moc vás jeho odchod zaskočil? A jak jste hledali jeho náhradu?

Byli jsme postaveni před hotovou věc. Byl u nás sedm let, od začátku provozu hřiště. On měl na rozdíl od nás tu golfovou znalost. Překvapilo nás, že to z jeho strany nebylo takříkajíc na věčné časy. Přiznávám ale, že mnohem víc by mě mrzelo, kdyby šel na jiné hřiště. Třeba proto, že mu tam dali víc peněz, a stal se konkurentem. Vybral si novou cestu. Jak sám říkal, potřeboval změnu. Na druhou stranu, všechno špatné je pro něco dobré. Já ukončil všechny své ostatní aktivity a začal se golfu věnovat naplno. I proto, že nám bylo jasné, že jiného Jirku Novosada těžko najdeme. Pro kontinuitu bylo nejjednodušší, že jsem to po něm převzal sám.

Leckde se stává, že golfové hřiště je místním spíš trnem v oku. Jak to funguje v Pyšelích?

Myslím, že zásadní je, že dva ze tří společníků jsme místní, bydlíme v Pyšelích, známe většinu obyvatel, jsou to naši sousedé. Nebylo to o tom, že nějací cizí Pražáci nám tady něco staví. Zapojili jsme do výstavby i místní dodavatele a měli jsme podporu zhruba 75 procent obyvatel. U nějakých projektů to bývá i obráceně. Hřiště se povedlo, získalo řadu ocenění a lidé jsou spíš hrdí na to, co tady mají. Během výstavby jsme se nemuseli potýkat s žádnou sabotáží. Ale samozřejmě, vždycky se najdou lidé, kteří budou nadávat na všechno.

Daří se vám přitáhnout místní ke golfu?

Byli jsme v samém prvopočátku překvapeni, kolik lidí žijících v Pyšelích už tehdy hrálo golf. Byla jich zhruba padesátka. Ale je pravda, že Praha a střední Čechy jsou na golfisty bohaté. Včetně dalších hřišť kolem nás. Snažili jsme se přivést lidi ke golfu různými akcemi. Včetně té přímo cílené na Pyšeláky a okolní obce.

K Pyšelům patří i další projekty, mj. ranní rychlík nebo Prague Golf Card. Budou pokračovat?

Musím říct, že Prague Golf Card jede. Podle čísel za roky 2019 a 2020 má vzestupnou tendenci. Pro všechna zúčastněná hřiště je to alternativa k virtuálním klubům. Proto budeme pokračovat. Stejně jako s dalšími akcemi, ranním rychlíkem či „sunsetem". Jsou to osvědčené akce, které zasahují určitý okruh hráčů. Připravené máme i další produkty a balíčky tak, aby naše portfolio bylo natolik široké, aby si z něj každý vybral a našel to své. I v členství nabízíme řadu různých možností – od základního Swing, přes Swing plus až po Premium včetně členství na zkoušku s tím, že po roce se domluvíme co dál. Loni jsme měli kolem čtyř stovek prémiových členů a zhruba tři tisícovky swingových.

Zkuste si zahrát na průvodce, jak hrát Loretu?

Záleží, o jakého hráče se jedná. Obecně se ale dá říct, že tady nejsou slepé jamky, hřiště je přehledné a nemělo by překvapit něčím schovaným a zákeřným. Není ani extra dlouhé, nicméně pozor si tu dávat musíte. Na některých kratších jamkách se sice můžete lehce dostat na green, ale pak si nesmíte dovolit odfláknout patování. Dá se říct, že oč je jamka jednodušší v poli, o to je náročnější na greenu. Super drajv a dobrá přihrávka ještě neznamenají jeden pat. Důležité je trefit podle navrtání správné místo. Modelace greenů dokáže hodně potrápit. Takový jednoduchý recept – nemusíte být extra dlouzí ani mega přesní, ale když se daří patování, můžete odejít s dobrým výsledkem.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Martina Křížka
Převzato z časopisu GOLF 3-4/2021

MARTIN KŘÍŽEK VE ZKRATCE...

Nejoblíbenější jamka?

Za mě designově i hráčsky jamka č. 12. Je herně i pohledově hodně zajímavá. Ale musím se přiznat, že tím, jak příliš často nehraji, a potom se dostanu na hřiště, tak spíš koukám, kde je nějaká díra, nebo co je třeba opravit. Takže si hru až tolik neužiju.

A naopak jamka, s níž máte nevyřízený účet?

Obecně nemám příliš rád třípary. A konkrétně sedmnáctku, která je až na závěr. Není nijak těžká ani záludná, dá se hrát, ale na konci už cítíte únavu, což si dokáže vybrat daň.

Nejlepší a nejhorší domácí výsledek?

Zahrál jsem tady jednou i 78 ran. Ale taky jsem tu zahrál i přes sto.