Skopovy-Karel 2Kdo by neznal Karla Skopového! V českém golfu se pohybuje po nepřehlédnutelných sinusoidách již od 70. let minulého století. Díky svým jasným a stálým názorům, své houževnatosti a přímosti nevytváří kolem sebe žádnou šedou zónu, a tak lidé, kteří s ním přijdou do styku, se buď stávají jeho přáteli, nebo odpůrci. Je ale Karel Skopový skutečně jen enfant terrible českého golfu, nebo jeho názory obsahují více než malá zrnka pravdy?

Jako profesionální trenér se dlouhodobě zajímáte především o trénink dětí a mládeže. Pochopitelné to bylo v době, kdy jste současně trénoval i své syny Karla a Petra, vám však tento zájem vydržel, i když oba dospěli. Proč dáváte přednost práci s dětmi, a ne jenom penězům od dospělé klientely?

Já osobně začal s golfem v sedmadvaceti, tedy dost pozdě. Z fotbalu a hokeje jsem byl ale zvyklý dřít, a tak jsem se s radami bratří Kunštů či Fulína úspěšně prokousával krok za krokem nahoru. Mým největším úspěchem bylo třetí místo na mezinárodním mistrovství tehdejší Jugoslávie, kde měl o dvě rány lepší skóre vítěz, domácí Daniel Kraljic. Tehdy nebylo normální, že jste se jako dobrý hráč věnoval v domovském klubu i trénování. Ale mému staršímu synovi bylo kolem devíti let, chodil se mnou na golf a já věděl, že aby měl lepší výsledky, potřebuje konkurenci, tudíž musím trénovat více dětí. Bylo tedy přirozené, že jsem se začal věnovat mládeži. Pravidelný skupinový trénink jsme v Karlových Varech odstartovali v roce 1984 a myslím, že jsme v té době byli společně s Šilheřovicemi jediní v republice.

A proč dávám přednost tréninku dětí i nyní?

Oproti dospělým jsou podstatně vnímavější, dělají, co se jim řekne, nevnášejí do výuky své vlastní nápady, dosahují viditelných pokroků a ze svých úspěchů se dokáží přirozeně a od srdce radovat. Zpátky mně tím vracejí mnohem více energie, než kdybych upřednostňoval jen peníze od dospělých.

Nepřinášel skupinový trénink, v němž byl i váš vlastní syn, nějaké problémy?

To víte, že jsem byl obviňovaný, že Kájovi nadržuji, ale je jasné, že když máte svého „žáka" neustále na dohled, držíte ho na podstatně kratších opratích než ty ostatní. A má to většinou i lepší výsledky. Na hřišti je pak už ale každý sám a co si hráč neuhraje vlastními silami, to za něj nikdo neudělá. Pro Káju byly turnaje nicméně jako zakleté. Myslím, že navzdory usilovnému tréninku získal svůj první pohár až ve čtrnácti na turnaji v Šilheřovicích. To byla tenkrát radost! Avšak zpět k ostatním. Byla to báječná léta. V Karlových Varech měl tou dobou na starost mládežnickou činnost Jarda Dietl, kterého práce s dětmi také bavila, a tak mě práce s nimi úplně pohltila. Pak ale přišel rok 1989 a já odešel do Německa.

Proč Německo? A nebylo vám líto odvedené práce?

Uvědomte si, že před rokem 1989 jsme veškerou činnost s mládeží dělali zdarma ve volném čase. Nikdo z nás se tím neživil, a tak když se otevřely hranice a s tím i možnosti získat jak nové zkušenosti, tak zajímavé peníze, nebylo rozhodování nijak složité. Navíc já se neodstěhoval natrvalo, do Německa jsem dojížděl. Vždy jedenáct dnů tam, tři dny doma. A co myslíte, že jsem doma dělal? Jeden z volných dnů jsem trávil pravidelně na hřišti tréninkem dětí.
Když jsem se v roce 1992 rozhodl práci v Německu ukončit, začal jsem se tréninku mládeže věnovat opět s větší intenzitou. Výsledkem je například karlovarský driving, který jsem postavil s rodinou a otevřel v roce 1993 a kterým pak prošlo mnoho mladých, později úspěšných hráčů. Namátkou mohu jmenovat Balkovou, Samkovou, Chudobu, Tintěru, sourozence Růžičkovi či Matuše, a hlavně Marii Verchenovou, která hraje na LET. Teď v současnosti spolupracuji s velmi nadějnou, pracovitou slovenskou reprezentantkou, Katarínou Chovancovou.

Podle jaké metodiky jste tréninky vedli?

Každý trenér staví především na svých osobních zkušenostech a intuici. Kdo se chtěl sám vzdělávat, třeba prostřednictvím knížek, ten mohl už tenkrát, já měl ale díky Kájovi kromě „beletrie" zprostředkovány i aktuální hráčské trendy. Od počátku byl pravidelným hráčem EPD (Tenkrát to byla skutečně třetí nejvyšší evropská profesionální soutěž – v roce 2000 ji dokonce vyhrál.), do toho turnaje na Challenge Tour a pár i na ET. A protože má výborný pozorovací talent, neustále jsme pitvali nějaké novinky v postoji, držení či švihu. Úplně super to bylo, když se vrátil po dvouleté spolupráci s Alexem Čejkou domů. Těch informací a zkušeností z největšího golfu na European Tour i PGA Tour! Trénink ale nelze vést ode zdi ke zdi. Musí mít pevné základy i strukturu a nové trendy můžete implementovat až s ohledem na typologii a potřeby hráče.

Využívala vaše nadšení a zkušenosti s trénováním dětí i Česká golfová federace?

Určitě si nás nešlo nevšimnout. V poslední dekádě minulého tisíciletí patřily Karlovy Vary skutečně mezi nejlepší, a tak není divu, že jsme s lidmi z ČGF vedli časté diskuse. Nakonec to byl Karel Vopička, který mě požádal, abych dal vše na papír. Vznikl tak „organizační dopis" Český juniorský golf/Tréninkové centrum mládeže, několik let dobře sloužící a v roce 2003 přijatý Konferencí ČGF jako oficiální materiál pro pravidla fungování TCM. Byl jsem pověřen i vedením české mládežnické reprezentace, šanci na dotažení změn jsem ale nedostal.
Tenkrát jsem měl nastavena tři reprezentační družstva A, B a širší výběr (v každém cca 8 hráčů), nominace probíhala striktně podle postavení na žebříčku a každý hráč se dostal minimálně na tři zahraniční turnaje. Má strategie ale byla nejspíš pro federaci příliš „jednoduchá", a tak dalo vedení ČGF raději důvěru jinému trenérovi, údajně zkušenějšímu, který byl ale po necelém roce odejit.

Naštěstí jste na práci s dětmi nezanevřel – spíš naopak – a tak se vás jako odborníka zeptám, kdy je nejlepší s golfem začít?

Obecně zastávám názor, že by se každé dítě mělo věnovat zpočátku obecné pohybové přípravě a se specializací a vážným, smysluplným tréninkem začít až kolem osmi let. Klidně ať chodí s rodiči a malými plastovými holemi třeba od tří čtyř let, ať se baví ve větších skupinách v golfových „baby kempech", o seriózním tréninku v menších, maximálně šestičlenných skupinkách by měli začít rodiče uvažovat od okamžiku, kdy se jejich dítě dostane do druhé třetí třídy.
Může se ideální doba promeškat? Může být někdy úplně pozdě?
Já začal v sedmadvaceti. Když mě tenkrát bratři Kunštové říkali, že už je příliš pozdě na to, abych se stal špičkovým golfistou, nevěřil jsem jim. S odstupem času musím přiznat, že měli pravdu. Kde ale leží hranice, to opravdu nevím. Podívejte se na Zuzku Kamasovou. S golfem začala v 19 letech, a přesto je dosud jedinou turnajovou vítězkou Česka i Slovenska v nejvyšší profesionální sérii LET. Nebo Marek Nový. Vážně začal brát golf až v patnácti, dnes hraje Challenge Tour (druhou nejvyšší profesionální evropskou sérii) a určitě myslí i na víc.

Možná je to jejich talentem?

Já bych talent nepřeceňoval. Vždyť je to vlastně jen schopnost mozku a svalů vykonávat očekávaný pohyb bez většího drilu, což může paradoxně vést ke sportovní „záhubě". Talentovaný jedinec totiž nemusí tolik trénovat, tudíž si nevytvoří návyky nezbytné pro jakýkoli vrcholový sport, golf nevyjímaje.

Co podle vás rozhoduje o pozdějším úspěchu hráče?

Jednoznačně mentální síla – možná by se dalo říci „mentální talent". Největší šanci na úspěch má totiž dnes jenom ten, kdo má sílu na sobě tvrdě pracovat a kdo je ochotný přizpůsobit svůj život sportovním cílům. A řeknu vám, snadno se o tom mluví, hezky se to poslouchá, ale jde o sakra komplikovanou záležitost. Vysvětlete náctiletému, že by měl vyškrtnout ze seznamu svých zálib taneční, diskotéky... Vím, o čem mluvím. V našich tréninkových střediscích GAS máme na prvním místě školu, pak sport, ale své žáky učíme také odpočívat, protože i to je umění.

Když nezáleží na talentu, může sportovní ambice mladého hráče pohřbít antitalent?

Ještě jsem se za svou kariéru nesetkal s nikým, koho by nešlo golf naučit. Když přijde hráč s horší motorikou a bude chtít, určitě si dokáže posléze zahrát golf s radostí. Třeba nebude vítězit, možná z něj nebude šampión, ale kdo ví. Každý hráč sám nakonec rozhodne, zda bude brát golf jako příjemnou procházku, nebo prestižní soutěžní pole. My mu musíme jen vytvořit podmínky a dát příležitost. Soutěživou příležitost.

Jak do toho pasuje projekt Golf do škol s programem SNAG?

Asi je všem jasné, že když chceme rozšířit členskou základnu, půjde to jedině přes děti. Větší základnu potřebují všichni. Resorty, kluby, reprezentace, trenéři i novináři. Podívejte se na florbal, jak přejel i ty nejsilnější, nejtradičnější sporty. Jednoduše, hraje se v tělocvičně. Proto si myslím, že s využitím tělocvikářů by se nám to mohlo podařit. Mají přirozenou autoritu a mohou vést kroužky SNAGu.
Prvotní finanční vstup pro rodinu je maximálně 100 Kč jako každý jiný kroužek, je to tedy program neskutečně jednoduchý, pestrý, prostě přitažlivý. Po půl roce SNAGu si jdou děti zkusit „velký golf". A věřte, že když chtějí, tak si to doma prosadí, a ještě k tomu přivedou své rodiče.
V dnešní době lákat rodiče na zdravý sport, a hned při příchodu do klubu jim hlásit čísla, to asi není ten správný marketingový tah. Ale necháte-li to na dětech a věnujete-li se jim ze začátku tak, aby je to bavilo, pak vám s rodiči samy pomohou. Prostě to musíme zkusit jinak. Financování je jednoduché. Kluby dodají sady SNAGu, školy tělocvičny a tělocvikáře a PGAC a ČGF financují i s pomocí sponzorů činnost tělocvikářů a vzdělávací semináře.

Není tajemstvím, že patříte k aktivním kritikům současného tréninkového systému. Chybí vám v něm právě prve zmiňovaná soutěživost?

Nejen ta. Vždyť víceméně 20 let vede českou reprezentaci jeden kouč. Do přípravy se investovalo už hodně peněz, a pořádný hráč ze systému ne a ne vylézt. A jak by také mohl, když o reprezentační perspektivě jednotlivých talentovaných hráčů nerozhodují jejich výkony, ale „švihové analýzy" a nijak měřitelná „perspektivnost". Dostat se do naší amatérské reprezentace by jistě měli problém i takoví hráči jako Furyk, Montgomery, Daly, Bubba Watson a jiní.
Přitom nikdo se ještě žádného testovaného hráče nezeptal, o kolik za poslední rok vyrostl, jak se potýká se změnami svého těla, nikdo nezkoumá jeho reálnou zralost nebo statistiky. Tady máš vyhodnocení svého švihu, tohle bys měl změnit, a basta, nebo ty se nám nehodíš.
Není divu, že minimálně polovina talentovaných dětí po podobné zkušenosti končí v krizi. Nejprve přestává věřit svému trenérovi, pak svým schopnostem, a my tím (Mám na mysli repre a kluby, ty hlavně, protože i ony potřebují mít špičkové hráče, aby se mohly potenciálnímu sponzorovi prezentovat svojí úspěšností s výbornou činností a prací s mládeží.) místo nadějného sebevědomého rváče se šancí prosadit se získáme dalšího doživotního průměrného ligového amatéra, schopného tak nanejvýš vše kritizovat.

Tím dlouhodobým trenérem je Keith Williams, už jste mu své výhrady tlumočili?

Pozor! Já nemám výhrady vůči Keithu Williamsovi. Naopak. Jde o velmi vzdělaného a zkušeného profesionála. Vždyť ho sama PGAC navrhla na nejvyšší možné ocenění učících profesionálů, takzvané Five Star, a já pro to hlasoval. Já kritizuji především stávající systém a způsob jeho aplikace. A to by měla chtít federace!
Pokud potlačím svůj názor, že o nominaci a případných reprezentačních příležitostech by měly rozhodovat výhradně výsledky a postavení na žebříčku, a smířím se s tím, že kritériem bude švih, pak by měla federace zajistit především vzdělávání trenérů, kteří s dětmi opravdu pracují, aby jejich svěřenci měli rovnou šanci utkat se s těmi ostatními, kteří mají takzvaně k reprezentaci blíž. Určitě bychom také měli svůj dětský kádr citlivěji prosívat. Vždyť oproti britskému podhoubí cca 63 000 mladých hráčů u nás pracujeme s méně než desetinou.
Když si zvolili metodiku Keitha Williamse, pak je to ale postavené na hlavu. Hráči vychovaní klubovými trenéry a vybraní pro repre jako první projdou videoanalýzou a většina z nich dostane informace v duchu „takhle ne, to musí být jinak". Nebo je vybrán hráč, který má hezký švih, ale na žebříčku to není vidět. Zaostává jinak, třeba je mentálně slabší, neumí dobře tak důležitou věc jako skórovat apod. Mnohokrát jsou přeskakováni hráči na žebříčku. Tak k čemu ten žebříček vlastně je? Proč těm dětem lžeme, že rozhoduje výkon.
Nádherný příklad je z vyhlášení nejlepších hráčů v kategoriích pět let zpátky. Nejlepším amatérským golfistou byl vyhlášen hráč, který byl na žebříčku až sedmý. Dodnes se o tom mluví. To je tak do nebe volající nespravedlnost, v tak lehce měřitelném sportu, jakým golf je. Co si uhraješ, to máš.
Když tedy máme takovou kvalitu Keitha Williamse, jako státního kouče, tak bychom z něj měli dostat co nejvíce informací, a to pro všechny trenéry, kteří se zabývají trénováním mládeže. Semináře, aby se nemusely dělat úpravy a šlo to jednou cestou, a k tomu ať dělá pro repre výběry herní koučink různých typů hřišť nebo kde se co bude hrát, tedy herní přípravu. On tady taky pořád nebude, tak ať po něm za naše peníze něco zbude. Panečku, to by byla hned sjednocená metodika, a úplně odzdola! Zatím to je ovšem jinak, za hrozně moc peněz sakra málo muziky, a ještě k tomu falešné.

Navzdory zmíněným problémům českých hrajících profesionálů přibývá. Který z nich má podle vás nejlepší šanci se prosadit?

Hráčů přibývá, to je dobře, oni však nejsou produktem zmiňovaného systému. Vezměte si Mrůzka, Matuše, Nového, Liesera... A co se týká šancí? Všichni mají dobře našlápnuto, žádný z nich nemá problém s délkou, rozhodovat o jejich úspěchu tak bude především jejich mentální a herní zralost, kvalita scoringu. Kdo se s tím nejlépe popere, ten bude mít největší šanci uspět.

To zní hezky. A nám ostatním také něco doporučíte?

V lednové anketě vašeho časopisu jsem mluvil o víře, o větší víře v sebe sama. Kdo si věří, ten se nebojí pojmenovat správně věci a udělat potřebné změny. Nebojte se tedy nových věcí, nebojte se, že něco zkazíte. Pokud byste to nezkusili, nikdy se nedozvíte nic nového a zmeškáte každou příležitost, která půjde kolem vás. A to by přece bylo škoda.

Převzato z časopisu GOLF 2/2013
Za rozhovor děkuje Josef Slezák, foto Freedrive a Josef Slezák


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...