Golfiq
ABF-interior

ilustrace-emoceNeznám golfistu, který by neměl alespoň jednu negativní zkušenost s až přespříliš nabuzeným spoluhráčem, jemuž se nedaří. Minimálně příběhů jsem za ta léta slyšel nespočet a určitě disponuji i vlastními zkušenostmi. O to víc jsem pak byl překvapen, když jsme museli hledat odvážlivce, kteří by se nebáli k tématu vyjádřit veřejně a odpověděli na tři níže uvedené otázky.

Ptali jsme se...
1. Patří ke golfové hře i veřejně projevované emoce? A jaký máte k těmto projevům vztah, popřípadě jaký máte nejzajímavější prožitek?

2. Existuje hranice, za jejíž překročení by se měl hráč trestat? Například házení holemi, poškozování hřiště, hlasité nadávky atd.

3. Máte nějaký svůj vlastní rituál, kterým dokážete zklidnit své emoce, nebo jim naopak dáváte při hře volný průchod?

Karel Skopový
Akademie Skopový
1. Vzhledem k tomu, že golf je míčová hra, tak k ní určitě nějaké emoce patří. Projevují se hlavně při zklamání ze špatného úderu. Samozřejmě rostou při opakování špatného úderu a svůj vrchol mají v absolutní rezignaci, která se projevuje buď netečností, nebo naopak zvýšenou agresivitou hráče ke svému vybavení.
V čase mého aktivního golfu jsme s partnery hrály golfový mariáš. Mému kolegovi ten den nešlo patování a absolutní frustrace přišla na desáté jamce. Po trojpatu z jednoho metru letěl patr do lesa, do vrcholků stromů. Bohužel jsme patr ani po delším hledání nenašli a kolega dopatovával vším, co měl v bagu. Dodnes jsem neslyšel, že by ten patr někdo našel.

2. Nevím jak v amatérském golfu, ale v profesionálním golfu za tyto prohřešky tresty padají. Pro amatéry by asi stačilo, aby se poznámky uvedly v místních pravidlech či v propozicích turnaje. Také je potřeba vybrat kvalitní marshaly (někteří si hojí na hráčích jen své ego) a posílit jejich pravomoci. Prostě k tomu přistoupit jako jinde v zahraničí.
Radostné výkřiky, které často slýcháváme, když se hraje Texas scramble, na golf nepatří, ale toho se asi nezbavíme, protože tuto hru hrajeme povětšinou se začátečníky, kteří ještě etiku nemají dostatečně v sobě. Jsou však i hráči, kteří i když hrají dlouhou dobu, tak na sebe právě tímto způsobem upozorňují, protože hrou se jim to nedaří.

3. Nejsem žádný svatoušek, ale nerad přiznávám, že jsem i já zhřešil. Ne házením holí, ale výkřikem zmaru, který se někdy mění i v osobní dehonestaci. Hlavně vždy vyzývám golfového boha, aby když už tedy není se mnou, tak aby alespoň nebyl proti mně.

Dalibor Procházka
STK ČGF
1. Emoce ke golfu zcela určitě patří. U těch pozitivních většinou nebývá problém, byť i tady se najdou výjimky – vzpomeňme třeba přehnané předčasné oslavy amerického rydercupového týmu na sedmnáctém jamkovišti v roce 1999 v Brooklynu. Každopádně s těmi negativními to bývá výrazně horší. Nejde přitom jen o to, jak tyto projevy působí na ostatní (i když to je ta nejviditelnější stránka, která se nejvíc řeší), ale i o to, jak takové chování ovlivní hráče samotného. Nezřídka se hráč přehnaným rozčilováním jen o to více vyvede z koncentrace, stále se vrací k tomu špatnému, co se mu přihodilo, a celkem logicky z toho nic dobrého nevzejde.
Z pohledu okolí, ať už jde o spoluhráče, rozhodčí nebo diváky, nejsou negativní výlevy také nijak příjemné – spoluhráčům narušují koncentraci, a ani k obrázku hráče samotného rozhodně nepřidají nic pěkného.
Z pohledu rozhodčího to zase přináší situace, kdy musí zakročit, třeba jen proto, aby zabránil další eskalaci projevů. Přitom to ale musí provést co možná asertivním způsobem, protože hráč je v daný okamžik již sám o sobě dost frustrován a nemusí být úplně přístupný rozumné domluvě. Zvládnutí takové situace tak nemusí být jednoduché. Rozhodně jde o jinou disciplínu než bezvadnou znalost pravidel. Na jedné straně lze mít a také projevit pochopení pro sílu okamžiku, na stranu druhou je potřeba jasně vyznačit meze, které by hráč neměl překročit.

2. Překročí-li emoční erupce meze předepsané etiketou, zejména jde-li o ohrožení ostatních hráčů nebo poškozování hřiště, je určitě potřeba zakročit. Ovšem Pravidla v takovém případě nabízejí v podstatě pouze jednu možnost – a tou je diskvalifikace podle Pravidla 33-7. Takže pokud to není nic extrémního, dojde v první instanci jen na důrazné upozornění, které naštěstí většinou zabere. Dovedu si ale představit i excesy, kdy by okamžitá diskvalifikace byla na místě (namátkou třeba trefení někoho zahozenou holí, neopravitelné poškození hřiště apod.). Koneckonců k takovému kroku na turnajích ČGF již v minulosti došlo, byť opravdu ojediněle.

3. Svého času jsem používal dechová cvičení, ale primárně spíše na zklidnění a koncentraci než kvůli zvládání emocí. Těm jinak dávám relativně volný průchod, i když většinou jde jen o nějaký ten zklamaný povzdech. Úplně v mládí tomu občas bylo jinak (eufemisticky řečeno), ale i to se s věkem posunulo. Ostatně při klasickém průběhu kola – ambice – frustrace – rezignace – nastává ta poslední část čím dál tím dříve...

Michael Jon
Stálý rozhodčí LET
1. Určitě patří! Sport bez emocí mohou dělat roboti. Už se sice osobně na hřišti tolik emotivně neprojevuji, ale o to víc prožívám s hráčkami na hřišti při turnajích LET ty jejich. A mám rád ty pozitivní. Negativní se mi nelíbí. Abych to upřesnil, nemám rád lidi, kteří jsou tak vzteklí, že se jich ostatní začnou na hřišti bát.
A osobní zážitek? No, on je trochu jiný než hráčský. Při loňském Solheim Cupu jsem dostal jako první duel Sandru Gal s Catrionou Matthew proti dvojici Lewis a Salas. Na osmičce se jejich míč dostal na cestu. Určitě si vzpomenete, že se hrálo v Německu. Takže s námi od začátku šla fůra diváků. Sandra mě tehdy požádala česky: „Michale, pomůžete mi s tím?" Já jí pomohl, lidi okolo koukali jako blázni, já se pejřil a bylo mi dobře.
A pak mi v půlce devítky došlo, co se vlastně stalo, a do krku mi spad knedlík a na malou chvilku se mi objevily na krajíčku slzy. Rozdýchal jsem to na příštích deseti metrech, ale dodnes jsem a do smrti budu za tenhle emotivní moment Sandře neskutečně vděčný, což jsem jí také už řekl.

2. Já tu hranici vidím tam, kde nastupuje rozladění a zloba spoluhráčů, případně ohrožení zdraví. Na Mnichu nám jeden z českých profesionálů neudržel nervy na uzdě a „hodil si". Z bankru u devítky až k desátému odpališti! Bez šance vidět, jestli tam někdo jde po cestě nebo přímo na odpališti čeká. To mi přijde jako až skoro prasečina. Také potom ale na druhou stranu nijak neprotestoval. A přiznal, že si neumí představit, co by dělal, kdyby někoho zranil. S poškozováním hřiště je to stejné. U nadávek je to těžší. Není to úplně černobílé. Některé mě dokonce rozesmály...

3. Používám jedno slovo, za které bych se na chodníku styděl a otisknout ho ani nesmíte. Ale frekvence jeho používání klesá úměrně tomu, jak málo teď hraju. A taky, jak už jsem zmínil, to rozhodně tak neprožívám. Hrozně moc mám rád pohodu ve flightu a té se mi v posledních letech dostalo spousty. Nicméně jednou jsem si zkusil hodit holí. Ale špatně jsem ji vypustil z ruky, takže šla doleva víc, než jsem chtěl. Mimo vychozenou cestičku. Trefila strom, skončila skoro v pravém úhlu a při pokusu narovnat ji o koleno zpátky prostě praskla vejpůl. Ve flightu jsem měl zkušeného vrhače, který mi hned potom pouze řekl: „Jsi to zatáh..."

Mike Hrubý
Hlavní komentátor TV Golf Channel
1. Emoce jednoznačně ke golfové hře patří. Jsou její solí. Ty veřejně projevované v současnosti strhávají více než jednu setinu z celkového počtu obyvatel na planetě. A to v různých podobách. Od těch nejprestižnějších turnajů s nejlepšími mistry až po sváteční rundu s přáteli, kde se hraje o to, kdo po hře zaplatí občerstvení. Mám k těmto projevům kladný vztah a nesoudím za ně druhé. Ani nezapomínám.
Za dobu, co se pohybuji v golfu, jsem zažil už opravdu hodně charakterů provázených opojnými výbuchy euforie až po nekontrolovatelný vztek. Vybrat jeden nejzajímavější prožitek je tak velmi složité. Za všechny bych chtěl vzpomenout gesto Paynea Stewarta. V roce 1999 na poslední jamce turnaje US Open zahrál clutch putt, kdy uhájil náskok jediné rány před Philem Mickelsonem, aby vzápětí po klasickém stewartovském emotivním gestu slavícím vítězství spočinula Mickelsonova tvář v objetí mezi Payneho dlaněmi. „Ty jsi táta! Není nic cennějšího!" gratuloval Stewart Philovi k narození prvního potomka.

2. Žádná taková hranice neexistuje. Golf je ze své podstaty hra gentlemanů a dam, kdy se v první řadě hraje proti nástrahám své vlastní mysli a až poté proti faktickému stavu okolních podmínek. A ty jsou pro všechny aktéry v podstatě stejné. O tom, jak se máme na hřišti chovat, mluví jasně etiketa, vybroušená třemi staletími tradice. Každý jsme ale jiný a máme odlišně nastavený práh „bolesti". Je to každého věc, jak se na hřišti projevuje. Důležitá je tady osobní odpovědnost. Přesáhne-li naše chování meze slušnosti, tak jsme v prvé řadě odsoudili sami sebe. Ztratit respekt a devalvovat svůj kredit v očích spoluhráčů je ten největší možný trest. Mělo by to ale zůstat mezi dotyčnými a nemělo by se to přenášet dál mimo hřiště.

3. Nepřipouštím si chybu příliš osobně. Snažím se vždy naplno pokračovat v úsilí předvést maximum možného co vím, že dovedu. Myslím pozitivně, zhluboka dýchám a kontroluji tlukot srdce, třeba při čištění drážek hole týčkem. Dát volný průchod negativním emocím při hře není ale vždy od věci. Tuhle variantu jsem si také už zkusil. Kolikrát z přetlakované nádoby neupuštěná pára udělá víc škody než užitku.

Petr Moučka
Hlavní trenér SVG Kaskáda
1. Určitě emoce ke golfu patří. Občas se stane každému, že neudrží nervy na uzdě, v nedávné době to třeba odnesl patr Laury Davies, který hodila po patu na osmnácté jamce do vody. Kdo by čekal, že tato zkušená dáma dá emocím tak volný průběh. Zajímavý emoční zážitek se mi stal v devadesátých letech v Šilheřovicích, kde jsem vyrůstal a většinu víkendů trávil na turnajích na tomto hřišti, když na jednom z turnajů nejmenovaný hráč po nepodařené ráně hodil kompletní set i z vozíkem do křoví a šel na pivo.

2. Určitě by se měli hráči trestat za jistá překročení hranice, hlavně profesionálové, kteří jsou často vzory pro děti a juniory.

3. V mladším věku se v mé hře občas nějaká nekontrolovaná emoce objevila a sem tam mi hůl „vypadla" z ruky, ale dnes už si golf vyloženě užívám, už dávno se na golfu nevztekám. Za těch pětatřicet let, co golf hraji, člověk přijde na to, že hrát v klidu přináší nejlepší výsledky.

Radovan Vrátný
Czech One Tour
1. I golfisté jsou jenom lidé. Na svůj výkon se musejí soustředit a vyventilování emocí může být cesta, jak ze sebe dostat vztek ze špatné rány a přejít v duchu k ranám dalším, vydařenějším. I když pro někoho je to jenom pustá teorie. Sám jsem byl několik prvních let hrozný nervák. Vyrušilo mě každé letadlo nad libereckým hřištěm nebo každý soused se sekačkou. Bohužel se toto období krylo s dobou, kdy jsem se pokoušel pro golf zapálit svou rodinu, takže jsem je svými nervy dost otrávil, a proto jsem na to dnes sám (a dobře mi tak).
Zajímavých zážitků s emocemi mám celou řadu. Například letos na hřišti Pannonia při CzechOne Tour jeden nejmenovaný český profík tak „trestal" své hole za špatnou hru, že musel do finálového dne nastoupit jen se dvanácti holemi, víc mu jich prostě nezbylo. Ve finálovém dni se mu pak emoce „překlopily" a i přes patování jednou rukou vyrovnal rekord hřiště. Další veselý zážitek jsem viděl před dvěma lety na exhibičním turnaji na Karlštejně. Jeden golfový fanoušek, neúčastnící se turnaje, přišel do klubovny ohlásit, že jistý známý hráč bouchl holí po nepovedené ráně z bankru tak, že ji ohnul. Narovnáním přes koleno se pak dopustil neschválené úpravy, a tak by měl být diskvalifikován a věcná cena mu měla být odebrána. Jak to soutěžní výbor vyřešil, to už si ale (radši) nepamatuji.

2. Za hranici osobně považuji dvě základní situace. Když dochází k rušení ostatních a když se znevažuje golf (poškozování hřiště je mimo diskusi!). Pokud si hráč pro sebe zamumlá byť i peprnou nadávku, pak za předpokladu, že to nevadí jeho flightu či hráčům v blízkém okolí, bych to určitě netrestal. Jiná situace nastane, pokud hráč takto kazí den širokému okolí, a to dokonce opakovaně. Není větší otrava, než strávit na hřišti pět hodin s někým, kdo neustále nadává a hlasitě rozebírá svou (špatnou) hru. Další stupeň představuje házení holemi. Jednou za rok se to dá pochopit. Pokud to však má hráč ve svém repertoáru prakticky při každém výletu na hřiště, měl by si asi najít jinou zábavu.

3. Přál bych si nějaký mít! Hlavně v dobách začátků. Avšak od té doby, co jsem absolutně rezignoval na trénink a hru si chodím pouze užít a je mi zcela jedno, jaký mám hendikep, žádné zklidnění emocí nepotřebuji. Maximálně si ulevím kletbou... Za nejlepší považuji odposlouchanou: „Já jsem takovej muflon! Já jsem všech muflonů táta!" Kdysi dávno ji přede mnou pronesl tehdy liberecký hráč Honza Kareis, málem jsem ten turnaj nedohrál, jak jsem se smál, a od té doby to používám. Ještě jsem nezažil, že by se někdo urazil... To je ale recept pouze pro mě, doporučit ostatním ho určitě nemůžu.

Jiří Nikodým
Freedrive
1. Jakýkoli sport je v první řadě o emocích. Emoce ovlivňují samotný výkon, v golfu obzvlášť. A také dělají ze sportu zábavu, show. Navíc sport není jen o emocích samotných sportovců, ale kvalitní sport s patřičnými emocemi vtáhne do hry každého, od trenérů po diváky. Kvůli emocím je sport sledovaný, golf nevyjímaje. V golfu jsou emoce o to výraznější, že ve většině okamžiků se musí tlumit. Ale vzpomeňme na celou řadu velkých turnajů, kde právě emoce po podařené ráně, proměněném patu nebo naopak zklamání po zkaženém úderu celou událost neskutečně obohatí. Kdyby podobných emocí nebylo, nikoho by pak takový sport nebavil.
Mimořádným zážitkem pro mě byl v golfu Ryder Cup, který jsem dvakrát prožil na vlastní kůži. Emoce, které při něm všichni zažívají, se nedají k ničemu přirovnat. Je to ke všemu jediná golfová událost, kde se fandí jen na dvě strany. A fandí všichni. Nedá se o tom psát, je třeba něco takového zažít!

2. Dnešní doba je dynamická a v golfu jsou hráči pod neustálým tlakem. Je jasné, že někdo občas vybouchne. Netrestal bych verbální projevy bez vulgarismů. Případné výkřiky by ale neměly nikoho rušit. Házet hole, poškozovat hřiště nebo ponižovat soupeře na golf nepatří, tady bych trestal nekompromisně.

3. Samozřejmě si ulevím, ale jen tak pro sebe si zanadávám. Vím, že ze mě nikdy nebude excelentní golfista, a proto nemá cenu se zbytečně rozčilovat.

Převzato z časopisu GOLF 11/2016, ilustrační foto: Ingram Image


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

Úleva od psychického překážení

Hráčův míč leží jen několik centimetrů vedle spinkleru. Sprinkler mu ale nepřekáží ani v postoji ani ve švihu, pouze ...

Poradna

Garmin Approach S 60 versus Garmin Fenix 3

Dobry den. Mate zkušenosti s golfovou aplikaci (módem) u hodinek Garmin Fenix 3? Jaky je rozdil oproti specializovany ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...