Golfový klub v Poděbradech vznikl už v roce 1961, na 18jamkovém hřišti pod charakteristickými 150 metrů vysokými anténami v bývalém areálu Českých radiokomunikací, které se staly nepřehlédnutelnou dominantou, se ale začalo hrát až od roku 2000. Dalšími poznávacími znameními resortu byla klubovna umístěná v historické budově, množství vzrostlých stromů obklopujících jamky, bezpočet vodních překážek a vyhlášené lesní jamky. Poslední roky v Poděbradech ale byly poměrně turbulentní a přinesly řadu změn. Třeba novou klubovnu nebo fakt, že lesní jamky už si nezahrajete. Také ale nové jamky, vysokou kvalitu hracích ploch a spoustu dalších vylepšení.

O tom, co všechno se v Poděbradech změnilo, na co se mohou golfisté, ale i negolfisté při návštěvě areálu těšit, jsme si povídali s předsedou klubu Miroslavem Paskovským (na snímku) a manažerem klubu Petrem Košátkem.

Golfové Poděbrady prožily za posledních čtyři pět let docela turbulentní období. Co všechno se u vás změnilo?

MP: Myslím, že to je dokonce více než pět let. Spíš šest. Když to vezmu zeširoka, před šesti lety jsme přišli s iniciativou prodat původní klubovnu. Budova to je krásná. Historická, unikátní, ale pro klub absolutně nevhodná. Naši předchůdci k ní koupili i zajímavé pozemky, na nichž se v roce 2000 podařilo vybudovat 18jamkové hřiště. Jsme hrdí na to, co dokázali, ale stejně hrdý jsem i na naši partu, protože jsme se dokázali zbavit budovy, která byla pro někoho nádherná, ale její provoz neudržitelně zatěžoval chod golfového klubu. Museli jsme udělat rázné kroky. Podařilo se nám najít kupce. Sice kolem toho létali třísky, protože jsme přišli i o některé pozemky. Prodali jsme ten, na kterém byla jednička. Na druhou stranu nám to otevřelo možnost redesignovat hřiště, postavit dvě nové krásné jamky, nový tréninkový areál, který je svou rozlohou a koncepcí v našem okolí unikátní. Na to se nabalil ten zbytek – nová klubovna. A díky penězům, které jsme za prodej dostali, jsme byli schopní dovybavit technický park, udělat další změny na hřišti, dodělat zázemí, které je nízkoenergetické, je vyhovující pro golf, je moderní a má logiku.

Na hřišti vznikly dvě nové jamky, vlastně ještě půlka třetí, protože aktuální trojka se napojuje na bývalou dvojku z druhé strany. Skončily ale obě ikonické lesní jamky. Proč?

MP: To byl až následný krok. Uzavřít lesní jamky jsme se rozhodli až před dvěma roky. Jsem ve vedení klubu už dvanáctý rok a těch jedenáct předchozích jsme permanentně rok co rok řešili, co udělat s lesními jamkami. Byly ikonické. Všichni říkali, že k Poděbradům patří, všichni je chtěli hrát, ale když tady po hře stáli, tak nadávali, že už sem víckrát nikdy nepřijdou. To bylo až úsměvné. Problém byl v tom, že kromě toho, že údržba jamek stála neskutečné množství peněz, tak byly v provozu strašně krátkou dobu. Někdy se nepodařilo je dostat do kondice, aby se na nich dalo hrát. Pak si vezměte, že máte slušně připravené hřiště, a najednou se dostanete na dvě jamky, kde nasbíráte o čtyři pět ran víc, protože se tam prostě nedá hrát. Problém byl i v tom, že hřiště vznikalo v šedesátých letech a dneska jsou stromy, které tam byly tehdy, o dvacet metrů vyšší. Nedala se tam hrát dlouhá rovná rána, což je na pětiparu problém. Stromy nebylo možné odkácet, což by dávalo logiku, a tak jsme to vyhodnotili tak, že na lesních jamkách nebudeme hrát. Dneska hrajeme hřiště s parem 70 a nemyslím, že by to byl nějaký zásadní problém. Hřiště se nám tím zkrátilo, ale máme plán, byť zatím o něm moc nemluvíme, jak ho opět prodloužit a mít zase par 72.

Golfový klub v Poděbradech založený v roce 1961 patří v Česku mezi nejstarší. Jak vnímáte pozici, že u nás patříte k historickým klubům?

PK: Vnímám ji velmi pozitivně, protože historie každého klubu je hodně důležitá. Patříme mezi první kluby i hřiště u nás, byť od toho prvního máme velký časový odskok. Nějakých 60 let. Ale s historií golfu u nás jsme spjatí a jsme na to patřičně pyšní. Vnímají to i golfisté. Poděbrady jsou dalším lázeňským městem, které má golfové hřiště. A navíc, jsme jedno z mála golfových hřišť v Česku, které je řízené spolkem. A hřiště skutečně spolku patří. To u nás není obvyklé, ale jedním dechem můžu přidat, že je zároveň správně a odpovědně řízené.
MP: Doplním ještě jednu věc. Hřiště je historické, hrajeme na vyzrálém hřišti a samozřejmě hrajeme na hřišti s parametry, které byly aktuální před dvaceti lety. Zajímavé je i to, že stále hraje i spousta pamětníků toho, kdy hřiště vzniklo. Chodí sem lidé, kteří pracovali ve sklárnách, u pásu, ale celý život hráli golf, byť měl visačku buržoazního sportu. Tady je to tradiční a je to dobře, protože golf má být sportem pro všechny. Tady to platí a mělo by to tak být. Snažíme se být lidové hřiště.

Co děláte pro to, abyste byli lidové hřiště?

MP: Je to boj a je to hlavně můj boj a našeho týmu. Golf se má odehrávat na hezkém hřišti, na hratelném ve smyslu, že na golfisty na něm nečíhají nějaké pasti, ale je zajímavě hratelné. Ostatně, překážek máme na hřišti spoustu. Mojí dlouhodobou filozofií je to, aby si tady lidi mohli zahrát za normální peníze. Existují nějaké ekonomické mantinely, které nejde překročit, ale také jsou u nás hřiště, kde se hraje za nesmyslné částky. To my nechceme. Naopak chceme, aby měli důvod se k nám vracet. Třeba i proto, že poměr cena a kvalita bude velice dobrý.

Základem jsou vlastní členové. Jak vypadá vaše členská základna?

MP: Řeknu to nejdřív emociálně a pak fakticky. Členové nám dlouhodobě ubývali. I z toho důvodu, že v roce 2000 bylo u nás celkem kolem třiceti hřišť a kolem Prahy nebylo žádné. Měli jsme tehdy kolem tisíce členů a polovina byla z Prahy. I dnes jich máme dost z Prahy. Úbytek přišel v době, kdy se klubu úplně nedařilo, ale jsme pyšní na to, že se nám tohle období podařilo překonat a daří se nám naplňovat naše plány. Stojí nová klubovna, hřiště je perfektně připravené a znovu nám začínají přibývat členové. Loni to byl rekordní rok. Přišlo přes padesát nových členů.
PK: Trend je takový, že se nám podařilo získat 51 nových členů. Samozřejmě, někdo zase skončil, ale celkově to byl nárůst. Došlo k tomu proto, že jsme zlepšili kvalitu hřiště, nejspíš nám pomohlo i to, že skončil golf v Hrádku a v Myštěvsi. Naším cílem pro rok 2025 je dostat celkově přes 500 členů.

Jaké varianty členství nabízíte? Třeba i roční?

MP: To ne, takové produkty nenabízíme. Chceme být rodinný klub, aby se lidé s klubem sžili. Nejsme klub, který má členy jako základnu, ale jsme klub, kde je každý vlastně jakoby akcionářem, byť to podle zákona nejde. Členové s námi ale sdíleli problémy i všechny změny. Rádi bychom, aby členové říkali: my tady v Poděbradech, a ne: já mám členství v Poděbradech. Chceme tady mít tradiční členskou základnu a ne, aby si někdo za 1 500 korun koupil roční kartičku.
PK: Snažíme také dělat kroky proti tomu, co se odehrává napříč celým českým golfem, a to, že členská základna stárne. Mladí přestávají golf hrát, ale děláme vše, aby to u nás neplatilo. Máme tady fungující tréninkové centrum mládeže. Dneska máme přes stovku dětí, v centru kolem 70 dětí. Sportovní činnost je vlastně smyslem toho, co a proč děláme.

Když už se bavíme o dětech. Co pro ně připravujete na léto a na prázdniny?

PK: Máme celoročně tréninky rozdělené do kategorií. O prázdninách připravujeme příměstské tábory, kempy. Dva na červenec a nejspíš další dva na srpen. Trénink dětí je ale u nás zajištěný v podstatě celoročně, protože i přes zimu pro ně organizujeme nějaké aktivity. Mimo hřiště, v tělocvičně. Snažíme se jim připravit celoroční sportovní a golfové vyžití.
MP: Není to jen tělocvična, ale mají i program fyzioterapie, navštěvují zařízení, kde se řeší pohybové rozsahy, strečování a další věci, které nejsou pro děti úplně obvyklé. A samozřejmě je podporujeme v tom, aby se co nejvíc účastnily akcí golfové federace.

Jaké turnaje na letošní sezonu připravujete?

PK: Je tady obrovská tradice turnajů v rámci Poděbrady Tour, který se snažíme letos nakopnout. Podařilo se nám získat zajímavé partnery, ale zároveň jsme dospěli i k nějaké konečné podobě a formátu tour. Úplně se nám neosvědčilo dělat tour, která má třeba osm deset turnajů za sezonu. Omezili jsme to jen čtyři, ale děláme i další turnaje. Snažíme se dělat spíš takové hobby turnaje, protože řada lidí ty klasické hrát nechce. Takže máme texasy a pár dalších zábavnějších formátů. Také děláme jednu z nejúspěšnějších dětských sérií Lukida Tour pro děti všech kategorií. Na tomhle poli odvádíme dobrou práci. Podařilo se nám vrátit k nám federační turnaje. To, co nám trochu chybí, je víc komerčních turnajů. Máme určitě co nabídnout firmám, které nechtějí utratit za turnaj třeba 300 či 400 tisíc korun, ale třeba jen 150 tisíc. To umíme.

Jaké možnosti nabízíte klasickým fíčkovým hráčům?

PK: Každý rok nabízíme nějaké akční balíčky. Letos jsme připravili z našeho pohledu hodně zajímavou akci – balíček Flight, který přes týden prodáváme za 2 600 korun, což už je výhodné od tří hráčů. O víkendu pak za 3 000 korun.
MP: To souvisí s tím, co už jsem říkal, že chceme umožnit to, aby si u nás lidi zahráli za rozumnou cenu. Doby, kdy se skládali flighty, jsou pryč. Když dneska někoho někomu přidáte do flightu, tak se odhlásí. U nás se to na rozdíl od ciziny nenosí. Šli jsme tomu naproti a řekli jsme si, pojďme udělat nabídku, aby rovnou přišli tři nebo čtyři hráči. Začalo nás to lákat i proto, že je to vlastně součást naší filozofie. Myslím, že flight za 2 600 nebo za 3 000 o víkendu je úplně bezprecedentní cena.
PK: Jinak nepřipravujeme žádné další akční slevy, ale ono to ani není třeba, protože my máme základní cenu fee v pondělí 790 korun, úterý až pátek 990 a o víkendu 1 390 korun. Navíc senioři a junioři mají ještě 15 procent slevu z těchto cen.
MP: Bylo by příjemné, kdybychom mohli do budoucna cenu posunout, ale také jsme si řekli, že dokud nebude hřiště praskat ve švech, tak budeme lidem říkat přijďte si zahrát hezké hřiště za hezkou cenu. Někdo může mít pocit, že když je to levné, že to za moc nestojí, ale to u nás neplatí.

Co je pro hřiště v Poděbradech nejvíc charakteristické?

MP: Pro mě je to především nejoblíbenější hřiště. To musím říct na první dobrou. Je to hřiště, kde vlastně ani nemusíte nic měřit, víte, po jaké holi sáhnout, víte, kam hrát. Zároveň ale vnímám, že je hřiště těžké, proto se ho snažíme dlouhodobě zlehčit. Ať už nastavením, střiháním rafů, děláme vše proto, aby překážky nebyly záludné, aby bylo celkově přívětivější. Tam, kde dřív byly auty, jsou dnes biozony, kde se dá dropovat. Dobře víme, že vzrostlé stromy a množství vodních překážek hřiště ztěžuje, ale zároveň děláme vše pro to, aby bylo dobře hratelné. Trochu nás trápí, že nám poněkud chybí délka, protože rating dnes zhodnocuje především délku. Naše hřiště je unikátní i tím, že je v lužním lese, se vzrostlou vegetací, na rovině, takže je i pro starší lidi, třeba i s pohybovými problémy, dosažitelné.
PK: Naprosto se vším souhlasím. Shrnul bych to do jedné věty: krásné parkové hřiště, které dokáže nadchnout i potrápit.

Pocitově se může zdát, že první devítka je o trochu snazší než druhá. Jak to vidíte vy?

MP: Myslím, že je to spíš jen dojem. Když se podíváte na dlouhodobé výsledky, tak jsou obě devítky plus minus srovnatelné. V jedné věci je to ale pravda. Na první devítce je méně vodních překážek než na druhé. A závěr na druhé devítce je hodně náročný. To je takový náš Amen Corner. Začíná na šestnáctce, která je jednou z nejtěžších jamek v Česku. Dlouhá léta vévodila statistikám, protože z ní lidé nosili strašná čísla.

V čem je tak obtížná?

MP: Kdo ji zná, tak dobře ví. Je to hodně o hlavě. Dnes už ve zúžení před greenem ubylo x stromů, je mnohem lépe hratelnější. Hodně jsme zamakali na kvalitě greenu, na srovnání terénu kolem něj. Když se zamyslím, máme tady možná i těžší a delší jamky. A přidat musím ještě i to, že kromě dvojky máme poměrně dlouhé třípary.

Jakou jamku byste pasovali do pozice signature hole?

MP: Bývaly to jednoznačně obě lesní jamky. To už nám asi nikdo neodpáře. Jednu bych ale vyzdvihl. Je to vlastně jedna z těch nejmladších, upravená trojka, dřív druhá jamka. Podle mě je to typická poděbradská jamka a nejspíš by nikdo nevěřil, že je teprve pět let stará. Dříve to byla dvojka a hrála se jako pravý dogleg, dnes je levý, první ranou se musíte dostat na výhled na green, který je chráněný stromy i vodou. Je to klasická poděbradská jamka.
PK: Já to mám nastavené trochu jinak. Klidně bych řekl, že je to jednička. To z toho důvodu, že je to opravdu přívětivá welcome jamka. Taková vítací, byť za zády můžete mít terasu plnou kibiců, ale když si stoupnete na odpaliště, víte, kam hrajete, a když se vám první rána, nedej bože, nepodaří, máte spoustu možností, jak se zachránit. Typická poděbradská jamka to ale určitě není.
MP: Kdo pamatuje jedničku, tak to byla past na golfistu hned v úvodu hry. Byla schopná pokazit celý den po prvních pěti minutách hry. To byl i náš záměr, aby jednička byla spíš pozváním do hry. Pak hned následuje relativně krátký třípar. Myslím, že hřiště v úvodu neskrývá žádné nástrahy. Tedy kromě docela brutálních bankrů, kdy jsme podlehli návrhu architekta.

Prozraďte ještě svou oblíbenou jamku a tu, se kterou máte stále ještě otevřený účet?

MP: Začnu tou s nevyřízeným účtem. Jednoznačně šestnáctka, protože to je jamka, kde berete bogey a někdy i double bogey. Ale už se na ní po 25 letech netřesu. Oblíbených mám víc, ale baví mě šestka. Krásný pětipar, který vás nutí přemýšlet, a poslední ránu do greenu hrajete přes vodu.
PK: Nevyřízený účet jsem měl se starou osmnáctkou, takže ten si srovnat nedokážu. Samozřejmě i pro mě je to šestnáctka. Ta je pro mě leckdy otázka náhody, rozpoložení. Když odcházím z patnáctky v dobré pohodě, tak je šance, ale pokud z ní odcházíte špatně naladěný, je téměř jisté, že ani šestnáctku nedáte.

Vytáhněte tři trumfy, na které byste pozvali hráče do Poděbrad?

MP: Myslím, že dneska můžeme s čistým svědomím pozvat na špičkově připravené hřiště. Na skvělou restauraci, protože to je místo, které ke golfu patří. A pak si myslím, že tohle je unikátní místo. Jsme lázně, jsme v parku, kousek od Labe. Ještě to odlehčím čtvrtým trumfem. Ať nikdo nevěří pověstem, že tady létají nějací komáři. To bývávalo a možná tak někdy v sedm večer, ale jinak ne. Už to rozhodně není tak hrozné, jak bývávalo.
PK: Já k tomu ještě doplním, že tohle všechno za rozumnou cenu a v opravdu vysoké kvalitě.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv GC Poděbrady
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2025