Už je to nějaký ten pátek, co si v Čeladné tři roky po sobě v letech 2009 až 2011 dávala dostaveníčko golfová smetánka při turnajích tehdejší European Tour, dnešní DP World Tour. Skvělá pověst a lesk golfového resortu usazeného v doslova magické scenérii okolních beskydských kopců v těch letech vystoupaly ke svému vrcholu. Zahrát si Čeladnou prostě patřilo do základní výbavy každého golfisty. Jak je na tom proslulý golfový resort dnes, téměř čtvrtstoletí od otevření své první osmnáctky?

Nahlédnout do všech změn, kterými Old i New Course v posledních letech prošly, nás nechali generální manažer resortu Jan Kastner (JK) a golfový manažer Jan Damek (JD).

Čeladná se u nás řadí mezi nejproslulejší golfové resorty. I proto, že třikrát hostila podnik European Tour. Minulost je zřejmá, ale jaká je jeho současnost?

JK: Odpovím trochu víc zeširoka, protože za sebou máme už hodně práce, ale spousta práce nás ještě čeká. Když mě asi před dvěma a půl rokem pan Pros oslovil, zda bych nepomohl vrátit resortu předchozí lesk, odsouhlasili jsme si pětiletý termín s tím, že po těch pěti letech bude hřiště a vše kolem opět fungovat v kvalitě super. Takže teď jsme zhruba v poločase a vypadá to, že jsme se s tím termínem moc nesekli. Za dvě a půl sezony se kupa práce udělala, spousta věcí se posunula – na hřišti, v zázemí, ve službách... Ještě dva roky práce nás čekají do doby, než si řekneme, že je to dobře rozjeté.

JD: Shodou okolností jsem byl u turnaje European Tour před šestnácti lety, takže si pamatuji tehdejší lesk resortu a jak to tady vypadalo. Pomaličku se opět dostáváme na tu stejnou úroveň. Jsme v polovině, ale po těch pěti letech bychom chtěli být ještě mnohem výš.

Zmínili jste, že chcete, aby tady opět bylo vše super. Co se změnilo nebo stalo, že to super nebylo?

JK: Vyjádřil bych to jedním slovem: kvalita. Resort už má své roky. Od otevření první osmnáctky uplynulo 24 let, což mi připomíná, že příští rok nás čekají oslavy čtvrtstoletí golfu v Čeladné. Každé hřiště a vše, co k němu náleží po takové době potřebuje obnovu. Ať už technickou, protože stárnou budovy a veškeré vybavení, tak obnovu hřiště. Postupně pracujeme na lehkém redesignu hřiště, protože i golf se za tu dobu trochu změnil, byť se to třeba nezdá. Snažíme se hřiště zjednodušovat, zpřístupňovat. Hledáme cesty, jak zefektivnit údržbu. Tak trochu začínáme znovu a tu skvělou pověst chceme vrátit.

Resort má fantastickou polohu z pohledu umístění v krajině, v Beskydech, v lesích. Na druhou stranu je tak trochu odtržený od velkých center. Je to výhoda, či nevýhoda?

JK: Nenazval bych to výhodou ani nevýhodou. Určující je pro nás způsob fungování. Když se bavím s kolegy z resortů v Praze a okolí, pro ně je většinou červenec spíš okurková sezona, protože lidé vyrážejí na dovolené, kdežto u nás je červenec a srpen naprostý top sezony. Čeladná si stále drží velice exkluzívní klub, v němž je zhruba 100 členů, takže místní hráči nás neuživí. Proto sem musíme získat velké akce a také fíčkaře. Nejen domácí české, ale také ze zahraničí, především z Polska a Slovenska, ale i z větší dálky. Máme tu dobrou tradici s hráči z Pobaltí a daří se nám rozpohybovat i další země, například Španělsko. To, že jsme mimo velká centra bych proto nenazval ani výhodou ani nevýhodou, ale je to prostě fakt, který určuje náš způsob fungování.

Vrátím se zpět ke hřišti. Zmínil jste, že některé změny musely nastat. Patří mezi ně i to, že jste museli poněkud ubrat z náročnosti hřiště a proměnit ho v hratelnější a přívětivější, což je ostatně trend posledních let platící nejen na českých hřištích?

JD: Jdeme tímto trendem, aby si u nás zahrál opravdu každý golfista. Máme ohromnou výhodu, že máme k dispozici dvě osmnáctky. Na Old Course se snažíme držet pořád vyšší úroveň, zatímco New Course je otevřený i začínajícím hráčům, protože je o poznání snazší. Na obou osmnáctkách se ale snažíme držet tu nejvyšší kvalitu hracích ploch. Platí ale, že amatérský začínající hráč si víc užije New Course, zatímco Old Course bude vždy o něco prestižnější a pro náročnější hráče.

Můžete proměny hřiště popsat podrobněji?

JK: Stručně řečeno, děláme hřiště přívětivější. Rozšiřujeme nízko střižené plochy, byť je to leckdy kvůli poloze poměrně komplikované. Na většině míst u nás není problém přímo hřiště a hrací plochy, ale spíš les kolem. Ten se seká hůř než tráva. Jdeme také cestou rušení některých bunkerů, ať už těch, které do hry nezasahují, nebo těch, které jsou kolem 150, 180 metrů od pánských odpališť. Takové bunkery trápí spíš začátečníky, zatímco pro bombery, kteří pálí přes 200 metrů nejsou překážkou. Tak proč trápit právě ty, kdo s golfem začínají?

Nepřehlédnutelnou změnou jsou barvy a označení odpališť...

JK: K této změně jsme sáhli loni a bylo to pro hráče docela překvapení. Změnili jsme zásadně a také záměrně barvy odpališť, přičemž barva je u nás doplňkový údaj. Označili jsme odpaliště pomocí čísel, která udávají délku hřiště. Takže odpaliště 52 znamená hřiště dlouhé 5 200 metrů, 60 je dlouhé 6 000 metrů. Další číselné značení je 62, což odpovídá přibližně pánským žlutým, a 66, což jsou černá odpaliště. Barevné značení máme dnes zelená, bronzová, stříbrná, zlatá a černá odpaliště.

Co vás k téhle změně vedlo?

JK: Byl to tak trochu boj s mužským egem. Pokud si u nás chce zahrát muž s HCP 54, tak ať klidně hraje z odpaliště 52. Ta změna je proto, že normálně by hráč – muž nešel na červená odpaliště. Takhle ho spíš přesvědčíme. Tak trochu bojujeme za hráče a za jejich vlastní zážitek ze hry, protože dobře víme, že hráči s vysokými handicapy se z obvyklých mužských odpališť na hřišti vytrápí. Když je posuneme dopředu, hru jim zjednodušíme. Hledáme i takové cesty, aby hřiště neztratilo své kouzlo, ale přitom bylo hratelné.

Když k vám golfisté vyrazí, co je na vašich dvou osmnáctkách čeká?

JD: New Course je specifický svou první devítkou. Která je víc linksového charakteru, je postavená na rovině a její specialitou je i to, že se na ní hraje i v zimě, dokud neleží sníh. Letos jsme na ní hráli v lednu i v únoru, nehrálo se jen v březnu, kdy nasněžilo. Je k dispozici pro hráče a naše členy, kterým nevadí zimní počasí. Na první devítku navazuje druhá, která je už přece jen víc v kopcích, ale ne až tak moc. Kdežto Old Course se dá popsat jako hřiště nahoru dolů, kolem jamek je víc lesů, je náročnější fyzicky i na přesnost hry. Jamky jsou tady víc oddělené od sebe, každá má svůj charakter.

JK: Pro nás z toho vyplývají dvě věci. New Course se snažíme posunout do pozice co nejvíc otevřeného hřiště veřejnosti. Jdeme tomu naproti i tím, že každou neděli děláme kurzy pro veřejnost, kdy zájemce přijde, zaplatí stokorunu a trénuje hodinu a půl s trenérem. Když projde několika lekcemi, pustíme ho na první devítku New Course, byť ještě nemá zelenou kartu. Old Course je jiný příběh. Tomu se chceme dál maximálně věnovat, udržovat ho, ošetřovat a vytvářet z něj takové to rodinné stříbro. Opravdu prémiové hřiště.

Mít k dispozici dvě osmnáctky se evidentně jeví jako velká provozní výhoda?

JK: Má to dvě strany. Udržovat dvě hřiště je daleko nákladnější než jedno, ale na druhou stranu to umožňuje to, což už jsme říkali – nechat otevřenou jednu devítku téměř celou zimu. K tomu nám to umožňuje velmi brzy na jaře otevírat a velmi pozdě na podzim zavírat. Platí, že Old Course otevíráme a zavíráme v ideálních podmínkách a na zimu New Course tak trochu obětujeme, protože během zimy otevřená devítka je zkrátka dost poničená. Někdy v první polovině května, kdy už jsou ideální podmínky, otevíráme Old Course a naopak na čtrnáct dní zavřeme New Course a dáme ho do pořádku. Od druhé poloviny května pak máme do sezony dvě kvalitně připravená hřiště. To je výhoda, kterou resorty s jedním hřištěm nemají. Znám to ještě z Ostravice. To dilema, jestli nechat přes zimu, kdy tráva neregeneruje, hřiště trochu zničit a na jaře to bude znát, nebo si ho pošetřit a hráče na něj pustit až ho budu mít skvěle připravené. My tímto způsobem úplně volit nemusíme.

Jakou největší změnou hřiště za těch dva a půl roku prošlo? Která je nejvíc viditelná?

JK: To je trochu záludná otázka, protože ta největší investice vidět není. Pracujeme totiž velmi intenzívně na závlaze, kterou dáváme po letech do pořádku. Je to stejný příběh. Dlouho nebyla renovována a opravována. Tahle změna pro hráče viditelná není, ale hmatatelná ano. Tu další změnu bych označil jako návrat k původnímu hřišti. Zvětšovali jsme zpátky greeny do původní velikosti.

Jak?

JK: Nezdá se to, ale jak se greeny roky sekají, tak se pokaždé seknou trochu méně a během let se to nasčítá. Máme mapy a podle nich jsme některé greeny rozšiřovali výrazně. Byl na nich forgreen v místech, kde měl být původně ještě pořád green. Vedle greenů jsme dávali do pořádky i bunkery. Loni jsme zrekonstruovali dvě třetiny bunkerů, zbytek nás ještě čeká. A k tomu je třeba připočíst to, že téměř každou sezonu kompletně přesíváme greeny, což by se mělo projevit na jejich kvalitě. To, co zůstalo, je pověstná členitost greenů. Některé z nich jsou dvou i tří patrové.

Jakou jamku byste vy sami označili za tzv. signature hole a proč?

JD: Na Old Course je to za mě sedmička. Dlouhý a těžký par 5, poslední rána se hraje přes vodu, vpravo je les, vlevo voda. Na ní se musí hrát s rozumem. Na New Course bych vybral asi třípar č. 13. Hraje se přes rokli, měří nějakých 145 metrů. Ta rokle mnohé hráče vystraší a když stojíte na odpališti, vypadá ještě větší.

JK: Na Old Course je to za mě patnáctka. Třípar s ostrovním greenem. Není ani trochu snadná, spíš delší, má přes 170 metrů. Je sice z kopce dolů, ale je tam skála, vodopád. Je designově krásná, ale ani trochu snadná. Na New Course bych vybral jamku č. 18. Krásný, ale těžký a dlouhý čtyřpar. Mezi golfisty se říká, že je jedno, jak hrajete, ale nejdůležitější je ta rána před klubovnou, kde vás všichni sledují. Tady vás čeká dlouhá rána přes vodu na green. Za mě je to opravdový test.

Dlouhé roky se mluví o propojení s nedalekou Ostravicí. Jak tenhle projekt vypadá?

JK: Ten projekt běží. Spolupráce s Ostravicí už funguje dlouho, máme společné produkty, společné balíčky, byť nejsme propojenou firmou. Ale navenek komunikujeme jako jedna destinace a myslím, že to funguje dobře. Propojení obou resortů je letos ve fázi příprav. Už existuje, máme tady testovací buginy na SPZ, protože v jednom místě křižujeme normální silnici, a proto tam nemůžeme pustit klasické golfové buginy. Letos jsme v testovací fázi, příští rok bychom to rádi ideálně zkusili naplno.

Zmínili jste společné balíčky, co tedy nabízíte golfistům?

JD: Nabízíme balíčky s ubytováním a golfem, s hrou a případně i s wellness ve spolupracujících hotelích. Golfisté si mohou vybírat z různých variant, jsme schopni připravit i balíčky na přání. V podstatě hráč k nám přijede, může přespat v penzionu Mountain, zahrát si Old Course, New Course a Ostravici, případně na zpáteční cestě přidat i nějaké další hřiště v okolí. Máme balíčky univerzální, ale také je šijeme na míru. Jeden takový je balíček Golf Triangl s ubytováním i bez něj s hrou na všech třech hřištích. V tomto směru jsme k návštěvníkům velice otevření, připravení a vstřícní.

Jakou ubytovací kapacitou disponujete?

JK: Máme 43 dvoulůžkových pokojů v penzionu Mountain, který je pět minut pěšky od resortu, a k tomu dalších deset pokojů přímo v resortu nad klubovnou.

To ale není zdaleka vše, co Prosper Golf Resort nabízí?

JD: Když to shrnu, tak se bavíme o dvou plnohodnotných osmnáctkách, takže dva dny po sobě si zahrajete pokaždé jiné hřiště. Máme tu ranč, kde si lze zajezdit na koních, spolupracujeme s bobovkou, takže si tu užijí i děti, pro které je tady dětské centrum, využít lze wellness v hotelu Miura. A další aktivity nabízí příroda kolem nás – množství tras pro turistiku a cyklistiku. Zabaví se tady každý, kdo k nám přijede. V Čeladné máme partnerský obchod a půjčovnu, kde je možné si půjčit kolo, v zimě běžky.

Takže jste otevřeni po celý rok?

JK: Hotel funguje celoročně. Kromě golfu jsou u nás samozřejmostí další služby – ubytování, restaurace plus další možnosti. Máme k dispozici velkou kongresovou halu, kde se mohou odehrávat všemožné akce od večírků po turnajích přes školení, semináře až po plesy v zimě. Hasičský ples u nás je doslova legendární. Když odhlédneme od golfu, tak je restaurace s kongresovým centrem, které je halou pro jakýkoliv typ akce, tím, s čím se snažíme hodně pracovat. Pořádáme u nás pravidelně koncerty. Měli jsme tu Jarka Nohavicu, Helenu Vondráčkovou a čeká nás Vlasta Redl. To je další linie, kterou jedeme.

Vytáhněte pár trumfů, proč by si golfisté měli přijet zahrát právě k vám?

JK: Tím největším je určitě šíře nabídky, protože dvě mistrovské osmnáctky v jednom resortu a třetí Ostravice přes kopec jen tak někde nenajdete. Takže tři nádherné osmnáctky na jednom kopci a každá jiná, to je docela silný důvod, proč k nám přijet a užít si třeba prodloužený víkend.

JD: Přidám druhý trumf, kterým je restaurace. Vrací se k nám hosté i mimo golfovou klientelu, protože se tady dobře nají a stráví tu příjemné chvíle.

JK: Přidám ještě třetí trumf. Rádi se jím chlubíme, byť na tom nemáme vlastně zásluhu. A to je nádherné prostředí. Beskydy jsou úžasné. Jsme pod horami, silnice, která vede k nám do resortu, po dalších pár kilometrech už končí. Na konci horského údolí. Okolní kopce a výhledy na ně se neomrzí, nepřestanou bavit.

Nedá mi to se nezeptat, ale co třeba návrat velkého turnaje na Čeladnou?

JK: Jak bych to řekl... Nevylučujeme to.

JD: Této myšlence jsme určitě otevřeni.

JK: Čeká nás ještě pár let práce, abychom se mohli velkou akci přivést. Tím, že Čeladná v minulosti tenhle typ turnajů pořádala a promovala, měli jsme licenci a turnaje se vydařily, tak si myslím, že je možné to zopakovat. Ale jedním dechem dodávám, že je to běh na dlouhou trať. Řekl bych, že na hodně dlouhou.

Ještě jeden dotaz na závěr, co vy a golf?

JD: Neustále pracuji na zlepšení svého golfového švihu a zlepšení své hry. Myslím si, že pomalými krůčky to jde. Ale pravda je, že úplně nejlepší výsledek jsem zahrál už někdy před patnácti lety, kdy jsem na Old Course s HCP 49 zahrál 64 stablefordových bodů. Rázem jsem tehdy skočil na handicap 29.

JK: Myslím, že to máme oba podobné tomu, jak to mají nastavené všichni, co na golfu pracujeme. Víc než hry si všímáte věcí a detailů, které je třeba zlepšit. Většinou ani nevím, jaké číslo jsem zahrál, ale za to mám telefon plný poznámek, co kde bylo špatně. Sám se prohlašuji za společenského hráče, dopracoval jsem se na handicap nějakých 17 a na téhle úrovni jsem „zamrzl". Jsem typický bogey hráč.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jana Damka a Jana Kastnera
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2025