Může to znít tak trochu jako pohádka. V tomto případě krkonošská. A přidejme ještě jeden přívlastek: golfová. Na začátku příběhu byl darovaný golfový bag s holemi. Pak se nějaký čas nic nedělo, ale už se rodil sen o vlastním golfovém hřišti. Nejprve vznikl driving, za nějaký čas spatřilo světlo světa prvních devět jamek a nakonec, byť s větší časovou prodlevou, i kompletní 18jamkové hřiště. A tím by mohl pohádkový příběh klidně skončit. Jenže nekončí, žije dál. A je skutečný. Řeč je o Grund Resortu Golf & Ski Mladé Buky. A o „pohádce nepohádce" jsme si povídali s manažerem resortu Janem Grundem.

Povězte, co je pravdy na tom, že váš otec dostal darem bag s holemi, ale protože se mu nechtělo jezdit nikam daleko za golfem, postavil si hřiště. Nakolik je to „kerkonošská poudačka" a nakolik pravda?

Ač to může znít všelijak, je to pravda. V devadesátých letech nám skvěle běžela textilní firma. Otec měl spoustu podnikatelských nápadů a také se rozhodl, že bude hrát golf. Pořídil si drahé hole, což bylo v té době normální, protože tehdy všechny golfové věci byly drahé. Jenže mu ležely dlouho ve sklepě. Já měl ve firmě vždycky na starost náklady, a tak jsem mu pohrozil, že hole prodáme. Odpověděl – neprodávej nic, já si postavím hřiště. Tomu jsem se zasmál, ale za půl roku koukám, že koupil nějaké pozemky a na kopci začal stavět driving. A také najal architekta na první devítku. Teprve tehdy jsme pochopili, že to bude vážné.

Od drivingu k osmnácti jamkám to ale byl ještě pořádný kus cesty...

To je pravda. Byla to ještě velká bitva vybudovat celý areál do dnešní podoby. Ale ten prvotní nápad opravdu vznikl tak, že otec miloval golf, a neměl kde hrát.

Bylo už tehdy vaším záměrem vybudovat areál s celoročním provozem jako je to dnes, nebo bylo tím prvotním plánem mít jen golfové hřiště?

Úplně na začátku musím přiznat, že jsem tehdy nevěděl o golfu vůbec nic. Otec jen trochu, ale od začátku do toho šel s tím, že chce postavit osmnáctku. Jako první postavil devítku, na dalších devět jamek jsme čekali dalších zhruba sedm let. To proto, že jsme se nemohli dostat k dalším pozemkům, a k tomu, že tady musíme postavit i hotel, protože už tehdy jsme pochopili, že hřiště samo o sobě se neuživí.

Jak se díváte na tohle rozhodnutí s odstupem času?

Naštěstí jsme to už tehdy rozeznali správně. Bylo to v nabídce služeb. Jezdili jsme po světě, něco jsme viděli v Německu nebo na Madeiře. Viděli jsme řadu resortů, které se nám ohromně líbily včetně služeb, které nabízely. V roce 2008 jsme začali stavět hotel a na poslední chvíli jsme ještě měnili projekt a přidali jsme do něj vnitřní bazén, který v prvotním projektu nebyl. Podařilo se a nelitujeme toho, protože náš hotel byl jedním z mála hotelů v Krkonoších, který nabízel i takové služby. Bazén, vířivku, wellness, saunu... To se nám určitě povedlo.

Ale přece jen, golfové hřiště v podhůří Krkonoš v mnohem náročnějších podmínkách než někde v nížině. Nebylo to velké dobrodružství?

Na startu nám pomohlo hodně to, že nám první roky přinášely hodně radosti. Byla to nejlepší léta. Po otevření devítky přibývali rychle členové, přispívali na chod klubu, platili za členství i tehdy relativně vysoké částky. Klubovna žila a klubový život byl parádně nastartovaný. Otec tím byl nadšený. Na druhou stranu to bylo ale vykoupené i spoustou starostí. Na golf se koukalo jako na sport pro zbohatlíky, leckdy nám okolí házelo klacky pod nohy. To platilo při snaze dodělat druhou devítku. Dlouho jsme se nemohli dostat k pozemkům, abychom hřiště rozšířili na osmnáct jamek. Nakonec se to podařilo, ale problémy kolem toho byly obrovské. Stálo nás to mnohem víc peněz, než jsme předpokládali. I jako rodina jsme si prošli krizí, hádali jsme se kvůli tomu. Ano, bylo to dobrodružství se vším všudy. S radostí i frustrací. Bylo to i o vůli, jestli vydržíme, nebo ne. Nakonec se to povedlo, i když to byly těžké časy.

Když se teď s odstupem ohlédnete, šli byste do toho znovu?

Trochu jsem se bál, že se mě na to zeptáte... Z pohledu byznysu asi ano, ale těch sedm let bylo opravdu hodně těžkých. Kdyby to člověk tehdy tušil, asi by zvolil jednodušší byznys, který se nabízel, třeba byty nebo něco podobného. Ale golfové hřiště, které minimálně deset let nevydělává, to je spíš radost než byznys. Investovali jsme do toho hodně peněz, ale dodrželi jsme slib, který jsme dali členům, že tady bude osmnáctka a klubovna.

Jak byste hřiště popsal?

Jako přátelské horské hřiště s nádhernými výhledy, na němž si zahraje každý. Profesionál, amatér i celá rodina. Jsou tu vlídné jamky i ty, které dokáží potrápit. Není rozhodně jednoduché. Mnohokrát jsem slyšel hráče se singl handicapem, jak říkají, že takové hřiště zvládnou levou zadní, a pak je vytrestalo. Má jiskru. Lidé si i po letech jamky pamatují. Ostatně, s tím mám spojenou i jednu historku.

Povídejte...

Čekali jsme přírůstek do rodiny, narození syna a při jedné z prohlídek doporučil gynekolog kontrolu hlavičky ultrazvukem, protože se mu něco nezdálo. Manželka z toho měla velký stres. Jeli jsme do Hradce na ultrazvuk, pan doktor manželku prohlédl a prohlásil, že všechno vypadá dobře. Pak se otočil na mě a dodal: „Ale ta čtyřka u vás, ta mě teda potrápila. Na pětce už to bylo ale dobré, tam jsem se zahojil." Manželka ještě ležela na lehátku a nevěřícně kroutila hlavou, jestli ještě nejsme náhodou na vyšetření. Pro mě to bylo v tu chvíli hodně odlehčující, ale taky potvrzení, že se hřiště dokáže vrýt do paměti.

Jak se hřiště proměnilo v běhu let od roku 2009, kdy byla otevřena kompletní osmnáctka?

Od začátku jsme vsadili na kvalitní údržbu, postupně jsme dokončili závlahy a také zrychlili greeny. Právě to nám hráči v minulosti asi nejvíc vytýkali. Naší snahou je pořád něco zlepšovat. Platí to pro hřiště i pro zázemí. Chceme, aby lidé na naše hřiště vzpomínali v dobrém.

Jak náročné je starat se o hřiště v podhůří Krkonoš?

Není to jednoduché. Jsme přece jen na horách a těžké je to zvlášť na jaře. Tráva je tu jiná. Chápu hráče, že nás srovnávají s hřišti třeba kolem Prahy nebo někde na jihu, ale u nás je jiná situace. Máme tady půl metru sněhu každý rok, přimrzne, odtaje, občas se udělá plíseň. Tráva tady musí být jiná. Pozvali jsme k nám i specialisty ze Slovenska a Rakouska, kteří mají také vysoko položená hřiště. Myslím ale, že i na tom jsme hodně zapracovali.

Prozraďte svou nejoblíbenější jamku a tu, která vás nejvíc zlobí?

Mojí oblíbenou jamkou je třináctka. Dlouhý třípar nějakých 180 metrů. To proto, že jsem na ní před třemi roky zahrál svoje první hole-in-one v životě. Odpálil jsem ránu trojkou dřevem a pak jsme nemohli míček na greenu ani nikde kolem najít. Pak jsme koukli do jamky a míček byl tam. Nejvíc mě trápí asi čtyřka. Je to dogleg nahoru do kopce a doprava. Tam to člověka láká hrát přímo na fervej, ale stačí míček trochu vyhodit, a jste ztraceni v roughu.

Původně golfový areál se proměnil v resort s celoročním provozem. To se vytříbilo během let?

Přesně tak. Začalo to už stavbou hotelu. Hned od začátku jsme chtěli postavit něco nadčasového, ne nějakou ošklivou třípatrovou budovu, která bude hyzdit krajinu. Zkrátka s citem vytvořit hotel se zajímavými službami a klubovnu s kompletním zázemím pro golfisty. A právě díky službám, jakými je bazén, wellness či sauny, můžeme mít celoroční provoz. V letních měsících především golf, v zimě lyže.

Dá se srovnat golfová a lyžařská sezona?

Resort má navrch v tom, že hned u hotelu máme golfové hřiště. Za golfem se k nám jezdí víc a letní sezona je přece jen delší a taková čitelnější. Na rozdíl od zimy. Příklad? Minulý rok byla zima špatná, leden 2023 propršel. Zimní sezona trvá od půlky prosince do půlky března. Přes léto je prostor přece jen větší.

V zimě hřiště křižují i běžecké stopy. Co sjezdovky?

Sjezdové tratě jsou hned vedle nás, ale nejsou naše. Nicméně spolupracujeme. Běžkařské tratě připravujeme ve spolupráci s místními hasiči. Od lidí, kteří k nám přijedou, nechceme ani nic za parkování, protože chceme, aby to tady žilo. Hodně lidí se tady provětrá na běžkách, zastaví se u nás na drink, na kávu, na dobré jídlo a vědí, že je u nás příjemné prostředí. Hotel, restaurace a další zázemí jsou velký trumf, ale není to ještě sám o sobě recept na úspěch.

A ten je jaký?

Tím je nabídka služeb, různé zajímavé pobytové balíčky, ať zimní nebo letní. A samozřejmě personál. Ten stále doplňujeme, aby byl lepší a lepší. Ale není to snadné.

Jak obtížné je najít tým lidí, který se dokáže postarat o hřiště v tak náročných podmínkách?

V tom máme štěstí. Máme greenkeepera, který je u nás od začátku a má to u nás rád. Sám si přivede lidi, kterým věří. To je vždycky velké plus. Mají dost práce i v zimě, protože i v té době se u nás pořád něco řeší. Když máte člověka, který má svou práci rád a má rád i dané místo, je to obrovské plus.

Zmínil jste pobytové balíčky, jaké nabízíte?

Máme samozřejmě letní, ale také zimní. Letos v lednu jsme nabízeli dvoudenní, ke kterému byl skipas zdarma. To si lidé hodně chválili. Na léto máme připravené vícedenní balíčky Golf & Stay s přidaným green fee. Jedním, nebo dvěma, podle toho se pak liší částky.

Jak početná je vaše členská základna a jaké benefity u vás členové mohou využívat?

Máme zhruba 290 členů. Tak do tří stovek. Benefity jsou u nás klasické. Členy zajímá především golfový svět. Zajedou na golf, využijí buginu, v zimě si zahrají na simulátoru, mají slevu v restauraci, ale že by ještě využívali třeba masáže, saunu, to už tolik ne. Žijí hlavně golfem, případně v zimě dorazí na běžky. Golf je pro ně číslo jedna.

Jaké vlastní turnajové série hráčům nabízíte?

Hraje se u nás Prezidentův pohár. To je série, myslím, že pěti turnajů, kterou si hlídá otec. Výherce může vyhrát členství u nás na celý rok. Ta je hodně populární. Pro děti máme tour ve spolupráci s Under Armour. To jsou devítijamkové turnaje. U nás se dětem všeobecně hodně věnujeme. Vedle turnajů děláme i kempy a příměstské tábory. Byli jsme jedni z prvních, kteří se zapojili do projektu Se školou na golf. A to platí stále. Vedle tréninku mají děti i zábavný program, aby to nebylo jen o golfu a aby je to bavilo. Loni k nám sousedi, kteří mají farmu, přijeli s velbloudy a děti se na nich mohly vozit.

Zkuste vybrat čtyři pět největších trumfů resortu?

Jedním je určitě rozmanitost hřiště a výhledy, které se hned tak neokoukají. Přidal bych kvalitní jídlo v restauraci, wellness a také polohu, klid a kouzlo, které tohle místo má. Otec ho našel hodně dobře. Je ideální i pro různé oslavy, svatby a akce, kde na vás nikdo nekouká, děti nikam neutečou. Trumfem jsou i služby koncentrované na jednom místě. Vedle nás je areál Mladé Buky, který není náš, ale úzce spolupracujeme. V létě je tam Baldův svět, prolézačky, letní bobová dráha, spousta cyklotras a turistických cest, v zimě běžky, sjezdovky. V klidu u nás zaparkujete. Tohle všechno mi vždycky dojde, když se někdo zeptá, co tu všechno máme. To se, myslím, povedlo. Lidi u nás najdou útočiště, odpočinou si.

Co vy a golf?

Hraju. A jsem rád, že začal hrát i můj patnáctiletý syn, takže mám s kým hrát. To je super. Mám handicap kolem patnácti a stihnu tak pět turnajů za rok. Většinou když doprovázím partnery na našich turnajích nebo když dostanu někam pozvánku. Když si jdu zahrát sám, tak většinou už za hodinu volám greenkeepera, že se mi něco na hřišti nelíbí. To je taková deformace a golf si tím pádem příliš neužiju.

Dá se říct pracovní deformace...

Přesně tak. Tu zjistíte, že někde leží ulomená větev, že tamhle na odpališti není něco v pořádku. To samé dělám na hotelu. Kontroluji věci. Možná mě někdo za to nemá rád, ale polevit nemůžeme, protože konkurence je velká a nespí a hosté jsou nároční. Máme své jméno v názvu resortu, takže nemůžu něco jen tak nechat být. Chyby se stanou, ale musíme se k nim umět postavit a odstranit je. A udělat to lépe.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jana Grunda
Převzato z časopisu GOLF 1-2/2024

JAN GRUND A JEHO GOLF
Nejlepší výsledek?
Myslím, že to bylo u nás na hřišti. A jestli si dobře pamatuji, zahrál jsem tehdy +7. Nevím, jak jsem to dokázal, ale všechno mi sedlo a ten turnaj jsem i vyhrál. Tehdy jsem zlepšil handicap na 11 a od té doby jen klesám.

Nejlepší rána?
Tak to je jasné. Hole-in-one na naší tříparové třináctce.

Nejhezčí zážitek na golfu?
Ten mám, když jsem byl před sedmi lety na pozvání na akci John Deere a byli jsme tři dny v Arizoně na předváděčce strojů. Hrál se i turnaj a ten mi sedl náramně. Hrál se Texas a většinou se hrály moje míče. To bylo super.

Vysněný flight?
Asi by v něm byla Klára Spilková, Ian Poulter a Tiger Woods. S těmi bych si rád zahrál a bylo by to asi hodně zajímavé.