Vybudovat v dnešní době osmnáctijamkové golfové hřiště uprostřed „ničeho", a ještě k tomu jako rodinný podnik? Většina z nás by to považovala za čiré bláznovství. Jenže s tímhle na Petra Koláře nechoďte. Ostatně jednu podobnou zkušenost už má za sebou.

Rodinný podnik
První velké dobrodružství Petr Kolář podnikl před pětadvaceti lety. To když se pustil do výroby a prodeje vířivek. A to přímo v Dolní Dobrouči, obci čítající necelé tři tisíce obyvatel. Jeden by si ťukal na čelo, ale dnes je společnost USSPA největším tuzemským výrobcem vířivek exportujícím své produkty do mnoha zemí po celém světě. Inu, kde je víra a vůle, je i cesta.
Nápad zaměřit se na vířivky vnukla Petru Kolářovi dcera Kateřina, ve firmě našla uplatnění i druhá dcera Petra a aby měla rodina potřebné zázemí, o to se starala manželka Hana. V den svých šedesátých narozenin předal Petr Kolář firemní žezlo Kateřině a začal snít svůj další sen. Golfový. Rodina je se zdejší krajinou nerozlučně spjatá. Prvotní nápad postavit golfové hřiště vznikl na místě, jemuž se v rodině říká „U dědova stromu". „Nespěchejte, podívejte se, jak je tady krásně," říkával, když se na tom místě zastavil.

Před deseti lety tak začala etapa skupování pozemků, na nichž se areál, čítající dnes 65 hektarů, rozkládá. Duchovní otec, zakladatel i vizionář Petr Kolář si přibral ještě funkci greenkeepera, manažersky se o resort stará dcera Petra Rychetská a paní Hanka stále dbá o rodinnou pohodu, jíž je Golf Dobrouč prodchnutý, což bylo cítit nejen při slavnostním zahájení provozu v červnu letošního roku, ale tato atmosféra nevyprchala ani za měsíc, kdy jsme se na hřiště vydali znovu. Pohoda, pospolitost, přátelské přijetí – toho všeho se vám tu dostane měrou vrchovatou.
Právě rodinná atmosféra je kartou, na kterou chtějí hrát. A když vidíte jejich entuziasmus, je takřka nepředstavitelné, že by se jim to nepodařilo.
Pozornost je zde věnovaná každému detailu, ať už to je podoba kamenů odpališť, odpadkové koše, lavičky či látka, z níž jsou zhotovené vlajky. Kdysi ji používali na výrobu kvalitních deštníků pro Anglii v továrně, kde působila coby designérka babička Kolářových. Látku zachránili a dnes je další drobností odkazující na rodinné kořeny i region. Podobně rafinovaný přístup se týká zázemí – vkusné, funkční, avšak bez přehnané nabubřelosti. Jednoduše tak, abyste se cítili příjemně a nenuceně.

„Nepotrpíme si na přehnaně formální prostředí, chceme, aby se u nás hráči cítili jako doma a užili si klid a příjemnou hru," vysvětluje Petr Kolář, jehož hřiště v podhůří Orlických hor představuje příjemný kontrast s rovinatější a podstatně delší Kunětickou Horou, se kterou Golf Dobrouč uzavřel partnerství.
„Někteří lidé přijíždějí zprvu s nedůvěrou, ale jsou překvapení, co u nás najdou. Zatím se setkáváme s pozitivní reakcí. A to k nám zavítali třeba z Albatrosu či Oaks," svěřuje se majitel a sype ze sebe jeden příběh za druhým s nebývalou energií. Manželka Hanka i dcera Petra dodávají, že se učí za pochodu a do konce sezony chtějí hlavně vychytat mouchy, které obvykle odhalí až provoz. Běžný návštěvník nicméně nevnímá zádrhele, a kdyby přece, na hřišti, v lůnu přírody na ně rychle zapomene.

Do budoucna chtějí rozvíjet jak zázemí pro hráče, tak nabízené aktivity. „Vznikne zde tréninkové středisko, stěžejním bodem našich aktivit je práce s mládeží a dětmi. V plánu máme tábory, turnaje a připravujeme i spolupráci se školami. V rámci projektu Golf do škol chceme pro sport získávat i nejmenší děti a při té příležitosti rodičům dokázat, že golf je skvělý a dostupný sport," plánuje majitel.
To už jsme ale v ději poskočili do současnosti, a tak se znovu vraťme o kousek zpátky.

Zápal, že by mohl hory přenášet
Se stejnou vervou, s níž budoval firmu, pustil se Petr Kolář do výstavby hřiště. V duchu hesla „víra hory přenáší"... I když zde spíš těžká technika přemisťovala půdu. Jednotlivé dráhy působí dojmem, jakoby si je příroda sama našla, tak citlivě jsou do ní zasazeny. Proto je až s podivem, že museli přemístit na 150 tisíc kubíků zeminy, 8 tisíc plně naložených náklaďáků! Největší dílo se zrodilo na třináctce. Jako hráč máte pocit, že si tu příroda řekla o jemné dotvarování, opak je ovšem pravdou. Po zkrocení vlnobití na greenu se tu rozhlédněte kolem...
Majitel měl pochopitelně jasnou představu o podobě. „Hřiště jsem měl z velké části v hlavě, věděl jsem, co chceme, ale pomoc odborníka byla nezbytná," dodává s pokorou, jakou slyšíte vlastně z celého vyprávění. Oním vyvoleným se stal Jakub Červenka, se kterým vedl Petr Kolář četné debaty. Chvíli ten, poté zase onen museli občas slevit ze svých požadavků, což při slavnostním otevření hřiště Červenka s nadhledem poeticky hodnotil slovy: „Bylo to o hledání komorního a."

Povedlo se jej najít? Posouzení bude na vás. Důležitou roli hrály dva aspekty. Zachovat v maximální možné míře zdejší krajinný ráz, a že by byl hřích nevyužít, co místní příroda nabízí! Souvisí s ním třeba i využití retenční nádrže jakožto zakomponovaného herního prvku. Druhý aspekt vystihuje spojení „risk and reward", koncept, jemuž v mých očích snad v největší míře odpovídá patnáctá jamka.
V neposlední řadě musím vypíchnout důraz na ekologii. „Vodu v krajině zadržujeme, abychom ji v suchých obdobích mohli vracet pomocí závlahového systému zpět. A součástí projektu je také výsadba dalších stromů v několika etapách," připomněl Červenka. Šetrný vztah k přírodě podtrhuje i fakt, že zde nepoužívají žádná umělá hnojiva ani pesticidy či herbicidy.

Voda si s majiteli i návštěvníky zalaškovala i během slavnostního otevírání hřiště, kdy následně odplavila celý turnaj. Dolní Dobrouč jako by letošní na vodu bohaté léto tento živel přitahoval. „Co nebylo dobré pro hráče, prospělo hřišti," uvedla optimisticky Petra Rychetská. Pravda je, že za bezmála měsíc, který naše návštěvy na hřišti dělil, tráva krásně dorůstá.

Galantní k dámám
Těžko říct, zda i toto je pocta babičce, každopádně platí, že celá osmnáctka je nanejvýš vstřícná k dámám. 4 400 metrů i přes kopcovitý terén umožnilo vymodelovat jamky, kde si zaskórují hráčky středních i vyšších hendikepů. Rytmus hry je obecně velmi příjemný, často se střídá lehčí i těžší rána na jedné jamce, v duchu „risk and reward" si sami volíte herní strategii. Na otevřených pasážích do hry promluví vítr, kontrast představují průseky, které vás před větrem ochrání, opticky však zužují prostor, což s psychikou hráče dokáže udělat divy.
Rozhodně není pravidlem, že hrajete v rovině. Díky tomu přirozeně proniknete do tajů ran, kdy máte míček pod nohama nebo pálíte z kopce. Tvrdší greeny snad až vyjma vzpomínané třináctky jsou mírně zvlněné, brejky naštěstí většinou vidíte. Při vyšší rychlosti a záludnějším navrtání jamky obtížnost vzroste, nicméně aktuální nastavení vyhoví drtivé většině návštěvníků.

A co časté téma golfistů – rafy? Po dešti pěkně zhoustly, už jen nalézt zatoulaný míček, natož jej vyhrát... Petr Kolář hřiště pečlivě objíždí na bugině, a tak si v hlavě neustále upravuje výsledný obraz. „Tady ještě o jeden pruh trávy uberu," hlásí mi, když se míjíme na dvojce. Hřiště je zkrátka živý organismus, bude nejen dozrávat, dorůstat do krásy, ale své si k jeho nastavení určitě řeknou i hráči sami.
Pár slepých ran, avšak hřiště je jako celek přehledné. Auty byste zde hledali marně, nahrazují je červené kolíky, a tak netratíte alespoň na délce, když už to máte za jednu trestnou. I při větším provozu ostatní hráče nevnímáte rušivě, spíš jen skrze zvuk odpálených míčků, dráhy se nijak nebezpečně nekříží, naopak si většinou užíváte intimity prostoru.

Celou osmnáctku si snadno zapamatujete už po jediné návštěvě, nebudu vám ale popisovat jamku po jamce, přijeďte a uvidíte. Alespoň menší ochutnávku ovšem nabídnu. Jednička s velkoryse širokou fervejí krásně otevírá náruč pro úvodní odpal, hned následující rána už vás ale staví před volbu, odkud si chcete připravit pozici pro zteč greenu. Zleva nebudete stát v rovině a green nemusíte vidět, vpravo od bankru se vám možná otevře lepší úhel do greenu i rovnější plocha, navzdory o fous delší přihrávce. Příjemný otevírák, taková menší seznamka s Dobroučí a pro mě asi nejhezčí z pětiparů. Člověka to příjemně navnadí.

Anketa o nejkrásnější dobroučský třípar by řady golfistů jistě rozdělila hned na několik táborů. Tříparů je pět, druhým v pořadí, hraným jako sedmička začíná místní Amen Corner. Můj favorit. Z pánských 150 metrů, z dámských stovka, průsek lesem, který polechtá nervy. Green ještě zprava chrání bankr, rána se snáší pěkně shora.
Soupeřem o pomyslné zlato v kategorii tříparů bude sedmičce závěrečná jamka úvodní devítky. O tu si příroda musela sama říct – kaskádovitá odpaliště, z nichž míček pěknou chvilku padá na green ve tvaru srdce. Že by vzkaz tvůrců „devítku si zamilujete"? Klidně berte o dvě čísla kratší hůl.
Mezi oba třípary vklínili záludný čtyřpar, pravý dogleg, do něhož je zakomponována retenční nádrž. A rozhodně nejde o prvek zvyšující jen estetický dojem, nýbrž o nanejvýš seriózní překážku. Od ferveje k odpalištím se dráha dramaticky zužuje, po pravici hradba stromů, zleva postupně se rozšiřující dráhu obklopuje voda. 230 metrů carry, abyste si otevřeli výhled pro druhou ránu. Ta vede na vyvýšený dvoupatrový green, zpředu navíc chráněný dvěma bankry. Solidní výzva.

Z druhé devítky nemohu nezmínit patnáctku. Čtyřparový dogleg, kde se fervej stáčí v půli v pravém úhlu. Jasná výzva pro ranaře pro zkrácení cesty. Jen si představte, jak green atakujete první ranou. Svůdná myšlenka, musíte ovšem „z kapsy" vytáhnout takových 250 metrů..., o nějakých třicet metrů méně, abyste se dostali „zkratkou" za bankr. Zároveň se nacházíte na otevřenější části hřiště, kde může vítr udělat s míčkem své. Obstřelit ostrůvek vzrostlých stromů, zarostlých hustým rafem vyžaduje dosti velkou zručnost.
Druhá volba? Vrabec v hrsti, kdy okopírujete fervej. V případě lehkého fejdu zahrajte za úroveň lesa, do nejnižšího místa dráhy, jejíž část směrem ke greenu připomíná div ne horskou stěnu. Převýšení tu činí možná až tři hole, a ani úhel při některých návrtech nemusí umožnit dokonalý atak vlajky. Green patří k menším, a tak už jen jeho zásah dává naději na dva paty.
Samotný závěr obstará rána „lesní brankou", něco jako když se ragbista postaví ke kopu. Úzký koridor, jimž míček posíláte do protisvahu může nahnat strach, fervej samotná ani green vyjma přední části s výraznější vlnou už žádné nástrahy nechystá.

Celá osmnáctka je za námi, tak ještě do klubovny, posedět a nechat v sobě vyznít dojmy. Hřiště tvoří významný prvek zasazený do krajiny, tvůrci k dílu i přírodě přistoupili s velkou pokorou a citem. Celý region na podobný počin jistě s napětím čekal. Trvalo to deset let, než Petr Kolář svému dalšímu snu vdechl život, a stále bude ještě chvíli ladit, aby postupně zmizely všechny falešné tóny, avšak čekání se každopádně vyplatilo. Nebojím se tvrdit, že majitel hřiště i jeho architekt ono komorní a našli. Zda jej i hráči zazpívají čistě, to už záleží jen na nich, vyzkoušet by to rozhodně měli!
Pro mě osobně Dobrouč představuje hřiště, které vás nenutí jet neustále na plný pln, na odpališti se nemusíte „vyzout z kecek", ostatně sympaticky přiznávají, že nemají mistrovské ambice, což zase vytváří příjemný kontrast ke spolupracující Kunětické Hoře. A nestydím se přiznat, že občas mám potřebu přinést pěkné číslo a zažít pocit, že mám tu hru alespoň trochu pod kontrolou. A to mi dobroučská osmnáctka rozhodně nabídla!

Převzato z časopisu GOLF 9-10/2020
Text: Petra Prouzová, foto: Golf Dobrouč

UŽITEČNÉ INFORMACE
DOLNÍ DOBROUČ
Adresa: Havlův palouk,561 02 Dolní Dobrouč
Tel.: +420 603 171 062
Web: www.golfdobrouc.cz
Email: www.golfdobrouc.cz
GPS: 49°59'59,50" N | 16°30'6,70" E
Rok otevření: 2020
Počet jamek: 18 | Par: 71
Délka (m): 5 714 (černá) | 5 654 (bílá) | 5 130 (žlutá) | 4 400 (červená)
Green fee: 800 Kč (po–út) | 900 Kč (st–čt) | 1 000 Kč (pá) | 1 300 Kč (so–ne, sv.)