Gaggenau-Hanak

Kopac posledni-odpalV prvním díle stejnojmenného článku jsem upozornil na to, že většina golfistů nedokáže plně využít sportovní a lidský potenciál, protože příliš přebývají myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti. Obojí přináší neřešitelné obavy a frustrace, protože minulost nelze změnit a budoucnost nedokážeme kontrolovat. Překvapivě velké množství lidí si neuvědomuje, že jediný úsek, kdy jsme opravdu spojeni s proudem reality bytí, je přítomnost.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je."
Jan Werich

Umění intenzivně prožívat a využívat přítomnost se v zahraničí často vyjadřuje prostřednictvím pojmu sati převzatého z jazyka páli (starověký jazyk, kterým byly psány buddhistické texty v Indii, Thajsku, Barmě a Kambodži). V minulosti bylo u nás užíváno několik termínů pro překlad sati a v prvním díle jsme se ustálili na českém překladu všímavost – tedy schopnost všímat si pozorně reality, zaznamenávat prožívané psychické a tělesné jevy tak, jak probíhají právě v přítomném okamžiku.

V závěru prvního dílu jsem slíbil, že pokračování bude ve větší míře věnováno snaze přenést koncept sati, který je spíše produktem východního myšlení a východní životní filozofie, více do reality evropské a středoevropské. Než k tomu přikročím, musím se však na okamžik vrátit k popisu šíře celého konceptu osvobození lidského ducha od tyranie minulosti a budoucnosti.
Při psaní prvního dílu a během studia materiálů k oběma dílům jsem se totiž postupně stal nejen sdělujícím subjektem, ale rovněž objektem, který byl sám formován intenzitou té zkušenosti. Věnuji se již řadu let hledání průniku mezi východními filozofiemi a evropským myšlením, takže pro mne psaní článku o umění sati a zesíleném kontaktu s přítomností nebylo něčím úplně novým. Nicméně mne zvýšená pozornost vůči tomuto konceptu zastihla v životní fázi, kdy jsem byl vnímavější než dříve a současně na prahu nové golfové sezony.
A všechno nějak do sebe zapadlo, udělalo to „klik!", a ze mne byl rázem guru i žák v jedné osobě. Nemohu říci, že bych s touto dualitou dopředu počítal, ale teď, když začínám psát druhý díl, už vím, že je to přidaná hodnota. Praktické zkušenosti z hraní golfu, z interakce se spoluhráči, a dokonce i z řešení pracovních problémů mi přesvědčivě ukázaly, že tato cesta má smysl. Že je úlevné a produktivní učit se všímavosti a propojení s bezprostřední realitou přítomnosti. Nechat život a jeho ruletu smůly a štěstí plynout a užívat si to skutečné plynutí bez obav o konečný výsledek.

Mám třiadvacetiletou dceru, která teď studuje a žije v zahraničí a od dvou let věku byla „obětí" mého golfového fanatismu. Výkonnostnímu golfu se nyní již nevěnuje, ale vyrůstá z ní moudrý člověk, se kterým rád debatuji o mých a jejích zážitcích, o věcech, které nás oslovují. Svěřil jsem se jí tedy s mou nečekaně intenzivní zkušeností z prožívání zesíleného kontaktu s přítomností.
Řekl jsem jí, jak dobře jsem se najednou cítil, když jsem konečně dospěl do stadia, kdy jsem neusiloval o kontrolu všeho okolo mne, přestal jsem si na cokoliv hrát, byl jsem sám sebou a nechal jsem čas a události plynout. Překvapivě jsem jí tím neohromil. Spíš pobaveně konstatovala: „No to je přece jasný. Konečně jsi objevil jaký je to go with the flow."

Vzhledem k tomu, že její portugalská parta kamarádů má surfovou životní filozofii, pochopil jsem, odkud vychází ten postoj. A došlo mi, že surfařská mantra go with the flow je téměř identická s tím, co jsem se vydal hledat inspirován principem sati.
Od toho už byl jen krůček k tomu najít další teorie plynutí, třeba jak se na to díval moudrý čínský básník Lao c´: „Život je řada přirozených a spontánních změn. Nebraň jim, to přináší jen zármutek. Dovol, aby se ty změny staly skutečností. Nech věci přirozeně plynout kupředu, ať již se ubírají kteroukoliv cestou."
V podobném duchu popsal umění splynout s realitou také mistr taoismu Čuang c´: „Splývej s tím, co se odehrává, a ponech svou mysl svobodnou. Ať již děláš cokoliv, věnuj tomu pozornost a přijmi to."
Následovníci této filozofie plynutí mají napříč světem některé podobné zásady, které se objevují v různých internetových stránkách typu blogu. Patří mezi ně například: Uvědom si, že nemůžeš kontrolovat vše. Umění být v přítomnosti a nechat život plynout je možno ovládnout jen po malých krůčcích. I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, který by měl být přiměřený tvým silám. Přijmi skutečnost, že nejsi dokonalý. Nauč se prožívat život jako směs změn, chaosu a krásy.
To jsou některá praktická východiska, která si k obrazu svému vytvořili adepti konceptu flow ze západní civilizace. Jedním z nich byl i Bob Dylan, jenž svého času konstatoval: „Jsem schopen akceptovat princip chaosu, ale nevím, jestli on přijímá mne..."

Čím více jsem pátral po principech podobných sati a flow, tím více jsem se přesvědčoval, že lidstvo považovalo tento koncept či toto umění za mimořádně důležité již od počátku toho, co jsme si navykli nazývat myšlením.
Velmi blízko samotnému začátku teoretického a spirituálního myšlení lidstva jsou upanišady. Jsou to literární texty nábožensko-filozofického charakteru, které daly základ jak hinduistickým proudům myšlení tak i buddhismu. Vědci předpokládají, že vznikaly v letech 800 až 400 před Kristem. Jejich hlavním poselstvím je, že cítění jedince átman se může propojit s nejvyšším kosmickým principem existence Brahma. Když se nám toto splynutí podaří, zažíváme intenzivní pocit klidu, lehkosti, bezpečí a sounáležitosti se světem. (My golfisté si určitě vzpomenem na to, co jsme cítili ve vzácných okamžicích, když jsme hráli „v zóně".)
Upanišady nejsou nábožensky dogmatické, ani nepožadují oběti ve smyslu askeze a rezignace. To je vlemi důležité! Pro nás Středoevropany vyrostlé na principech západní kultury je obzvláště cenné, že tyto výchozí prameny hinduismu i buddhismu nám nevnucují pasivitu ani rezignaci na materiální svět, což by pro nás bylo těžko přijatelné.
Upanišady měly dosud nedoceněný význam pro rozvoj lidského myšlení. V Evropě je nejznámější jejich část bhagavadgíta, která sděluje, že k poznání smyslu a osvobození jedince je možno dojít jak cestou vzdálení se od ruchu a ambicí materiálního světa, tak prostřednictvím aktivní činnosti v něm. Vše záleží na tom, co je bližší k autentické podstatě jedince, který chce procitnout. V tom se Bhagavadgíta velmi přibližuje současné alternativní teorii výuky golfu, která vychází zejména ze snahy pochopit autentickou podstatu osobnosti žáka a jejím přirozeným rozvojem dojít k technice a strategii, které jsou pro daného jedince přirozené.
Asi většinu čtenářů hned napadne živoucí důkaz efektivnosti této přirozené cesty v golfu – Bubba Watson. (Ostatně i Rickie Fowler uvádí, že vůbec nemyslí na herní techniku a hraje pouze pocitově, podle intuice. Tomu je rovněž blízký životní názor go with the flow.)

Exkurzi do proudů myšlení, které se jako první zabývaly uměním intenzivního napojení na přítomnost a principem flow, ukončíme zmínkou o japonské škole zenové lukostřelby. Podobně jako jiná starověká bojová umění byla i japonská škola lukostřelby pod vlivem zenového buddhismu. Jejím základním východiskem bylo tzv. mushin no shin neboli „mysl bez mysli" či „myšlení bez myšlení".
Adepti této školy se učili střílet lukem bez vědomé kalkulace, bez použití obvyklého praktického myšlení. Postupně nacházeli schopnost vypnout myšlení a splynout s realitou okamžiku, projektovat se do ní natolik, že se nakonec jejich osobnost sjednotila s šípem, který se chystal opustit tětivu luku, a poté vedla šíp přesně do cíle.
Velmi to připomíná hraní golfu „v zóně" a určité části filmu „Legenda o slavném návratu", kde se pojednávalo o schopnosti vcítit se do okamžiku, splynout s ním a s hřištěm, které k nám promlová a radí nám.

Flow, sati a podobné koncepty v západním myšlení
Vzhledem k tomu, že to, co jsme si navykli chápat jako „západní způsob myšlení", vzniklo čerpáním z pramenů upanišad a jim podobným, není překvapivé, že se v počátcích západního myšlení již velmi záhy objevuje princip plynutí. Nelze opomenout řeckého filozofa Hérakleita z Efesu. Mezi jeho nejznámější citáty patří: „Vše se pohybuje a nic netrvá". Variací na něj je princip, že „vše plyne" a „nevstoupíš dvakrát do téže řeky".
V římském období došel k podobným závěrům ohledně nevyhnutelnosti „plynutí" také moudrý a vzdělaný císař Marcus Aurelius. V anglicky psaných pramenech se mu dokonce připisuje autorství filozofie go with the flow. Inspiraci ve starších východních školách myšlení prozrazuje citát z jeho nejznámější knihy Hovory k sobě: „Vidíš-li věci jak jsou tady a teď, viděl jsi všechno, co se stalo od věčnosti. Všechny věci jsou vzájemně provázány jednotou."
Holandský židovský filozof portugalského původu Baruch Spinoza ze 17. století, který se mimo jiné zabýval také tím, jak člověk dospívá k vnitřnímu stavu štěstí a spokojenosti, došel k závěru: „Blaženost není odměnou ctnosti, ale je to ctnost sama o sobě." Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to hluboká úvaha, jejíž kořeny se mi zdají jít zpět až k upanišadám. Nejde o to uspokojit nějaké vnější normy, pravidla nebo formální principy. Pocit štěstí a naplnění je nejsilnější, když vychází z našeho vnitřního autentického napojení na realitu, které je nadřazeno momentálním kritériím a normám.

A – jak jsem slíbil – již se stěhujeme od orientálních studnic moudrosti blíže do našich krajin a k naší mentalitě. Z filozofických velikánů Evropy dokázal hloubku a moudrost východního myšlení pochopit především Artur Schopenhauer. Jeho nejznámější dílo Svět jako vůle a představa vyjadřuje mimo jiné přesvědčení o platnosti principu mushin no shin neboli myšlení bez myšlení, tedy že nejsme tím, co naše myšlenky pronášejí naší hlavou, ale spíše tím, jak reálně reagujeme na skutečnost okamžiku: „Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně."
Zatímco Schopenhauer zakusil za svého života především nepochopení, americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi dokázal v nedávné minulosti získat vědecký i materiální úspěch tím, že převyprávěl princip flow, který byl přítomen v mnoha filozoficko náboženských proudech již od upanišad a možná i před nimi. V roce 1990 vyšla jeho kniha Flow: The Psychology of Optimal Experience, která vyvolala velkou pozornost a jejíž myšlenky pak byly přeneseny rovněž do sportovní psychologie.

Co je to „stav plynutí" neboli flow? Je to stav vědomí, kdy se plně soustředíme na danou činnost, jsme jí naprosto pohlceni. Můžeme ji zažít při sportu a při různých jiných koníčcích a činnostech. Pocit štěstí se může dostavit i při nečinnosti, avšak flow zažíváme jen v průběhu aktivity, které jsme tak cele oddáni, že necítíme obavy ani štěstí, to si uvědomujeme až zpětně. Důležité je, že flow se dostavuje pouze při oblíbených činnostech, na kterých se aktivně účastníme, nikoli při „pasivitách", jako je sledování televize.
Pro flow se mi v češtině líbí například termín „stav optimálního prožívání". Sám Csikszentmihalyi definuje flow takto: „Zážitek plynutí je nanejvýš žádoucí stav, ve kterém člověk za sebou zanechá své zapojení do sítě účelů a cílů a ponoří se do osvobozujícího proudu zážitku." Na teorie flow srozumitelně a zároveň přínosně navázal v naší zemi například PhDr. Pavel Řezáč v diplomové práci „Aspekty prožitku flow při sportu", kterou obhájil na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
V této práci se mj. uvádí: „Činnost v průběhu flow je spontánní, téměř automatická. Vzniká pocit zvýšené kontroly dění, které nepotřebuje úsilí, vůli ani rozhodování. Tento stav je spojen s lehkou elací a silným pocitem vyrovnanosti. Je to velmi příjemný stav sám o sobě, bez ohledu na dosažené cíle. Z výše uvedených charakteristik optimálního prožitku vyplývá, že při něm nastávají mnohé psychofyziologické změny, jedná se o změnu stavu myšlení, afektivity, vnímání, ale také obsahu vědomí. Na rozdíl od transu však nedochází k hluším změnám vědomí a volní kontrola je zachována.
Prožitek plynutí není trvalou záležitostí, a tudíž při něm nehrozí žádné nebezpečí. Jedinec tak může dosáhnout změny vědomí, ve kterém je bez pocitu zvláštní námahy, bez starosti o self. Jeho pozornost je činností zcela pohlcena. Při tomto nezaměření se na výsledek činnosti, ale na jeho průběh, je možné dosáhnout mnohokrát lepších vysledků, než v případech nadměrného soustředění na cíl."

Jak to vše přenést na golfové hřiště?
Pokud jste četli pozorně, pak jste si povšimli moudrosti z prastarých textů upanišady, které učí lidi, že cest jak dojít k poznání a k osvobození sebe sama je velmi mnoho. Záleží jen na tom, aby cesta, kterou zvolíte, odpovídala podstatě vaší osobnosti.
V pramenech, které jsem v tomto dílu i v předchozím dílu zmínil, si sami můžete najít odpovědi. Lze dokonce říci, že ty skutečné odpovědi si můžete najít jen vy sami. Je vždy znovu nutné se ptát vlastního nitra, jestli stojí za to naslouchat nějakému „guru", nebo zda se jedná o falešného proroka. V tomto smyslu upanišada Brhadaranjaha klade legitimní otázku: „Jak poznat toho, kdo zná." Odpověď nedostanete zvenčí, jen z vlastního nitra.

Nicméně pro praktické použití zmíním, jak jsem s těmi „moudry" naložil já sám. Zdůrazňuji, že to byla moje individuální cesta, která nemusí být vhodná pro jiné, může to však mít z metodického hlediska určitou výpovědní hodnotu.
Jsem především obyvatel západní civilizace se všemi vlastnostmi, které to přináší. Proto jsem si byl vědom, že cesta do přítomnosti a splynutí s realitou nebudou lehké. Brání nám v tom naše ego a snaha mít vše pod kontrolou. Je nutno postupovat kruček za krůčkem.
Dobrým východiskem je uvědomit si, že pro běžného obyvatele naší civilizace není snadné plně a do hloubky přijmout koncepty, jako je třeba sati. Došel jsem k závěru, že jako východisko zvolím to, že si nebudu hrát na to, co nejsem. V intencích Werichova citátu z úvodu tohoto článku se naopak budu snažit uvědomit si, kdo vlastně jsem, a jak by mé opravdové já mohlo pracovat s koncepty sati, mushin no shin a flow.
Čím dále mi pak bylo jasnější, že upřímnější a bezprostřednější vztah k realitě přítomosti lze navázat jen tehdy, když se oprostíme od nánosů stylizace a postupně najdeme sami sebe.

Je zapotřebí především se zbavit překážek, které nám typicky staví do cesty naše vlastní ego. Připomínal jsem si text písně britské folkové skupiny Seize the Day, ve kterém se zpívá: „no one's slave I am, no one's master" – neboli: nejsem ničím otrokem a nejsem pánem nad nikým. Může to znít odtažitě, ale věřte, že důsledná aplikace této filozofie má neuvěřitelně blahodárný účinek na hraní golfu i v ostatních oblastech života.
Když přicházíte na hřiště s vnitřním klidem, který vyplývá z poznání, že nemusíte nikomu nic dokazovat, nikoho se nemusíte obávat a nikdo vás nemůže zahanbit, pak se hřiště i hra jeví úplně jinak. Děláme to pro sebe, pro svou radost, pro naše zdraví, v zájmu našeho prožitku. Od poznání tohoto východiska je jen krůček k pochopení, co to je autotelický prožitek.

Naše jednání má v zásadě dva druhy motivací – vnější a vnitřní. Vnější motivace je spojena s výsledky výkonového chování. Člověk, který je takto motivovaný, provozuje danou činnost jen kvůli vysledkům, které dokončení aktivity přináší. Vnitřní motivace je naopak charakterizována jako činnost, která je provozována pro ni samotnou, nikoli pro výsledky, které z činnosti jedinec získává. Jedná se o tzv. autotelické pojímání činnosti, při které je kladen důraz na samo prožívání této akvitity.
Autotelická osobnost schopná autotelického prožitku je poháněna vnitřními motivacemi, jež jsou daleko solidnější nežli motivace vnější. Autotelicky zaměřený člověk čte knihy, protože ho zajímají, nikoliv proto, aby se blýsknul ve společnosti intelektuální exhibicí. Hraje golf kvůli pocitům, které mu hra dává, kvůli kontaktu s přírodou – je rád, že hraje, bez ohledu na to, zda zrovna vyhrává nebo prohrává.
Je bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že golfisté, kterým se podaří propracovat se od vnější motivace k motivaci vnitřní (autotelické), jsou odolnější vůči nezdarům a rovněž psychicky odolnější během hry. Lépe také dokáží využít zlušenosti z chyb a omylů ke zlepšení herních výsledků. Podle mého soudu pro golfistu západní civilizace (včetně problematické středoevropské identity) není reálné, aby dospěl k pocítění a k využití konceptů sati a mushi no shin bez toho, aniž by ovládnul své ego a alespoň částečně se stal autotelickou osobností.

Když už dokážeme dělat věci pro ně samé a pro radost z nich, lze se začít zabývat technikou mushin no shin neboli myšlení bez myšlení. Výše jsem popsal, jak tohoto konceptu využívala středověká škola japonské lukostřelby, kde se žák postupně oprostil od všech myšlenek na techniku a nakonec se jeho osobnost propojila s šípem.
Každý golfista ví, že myšlení během švihu je nejspolehlivější cesta, jak zkazit ránu. Je plně v našich silách se pozvolna učit novou předúderovou rutinu. Její součástí by mělo být vyhodnocení herní situace, vcítění se do požadavků a podmínek této situace a výběr hole. Již při této činnosti lze přesunovat pozornost dovnitř, směrem k vlastnímu dechu.
Dýcháme pravidelně, hluboce a klidně a zejména dýcháme pouze nosem! Klidné a dlouhé nádechy a výdechy nosem postupně hráče zklidňují, obracejí pozornost od rozptylujících faktorů k jeho tělu a k přítomnému okamžiku. Když pak začne sám golfový švih, nesmí v něm být už vůbec žádná myšlenka. Jen radost z pohybu.
Samozřejmě, že i když si budete osvojovat tyto přístupy, budou na vás dorážet vzpomínky a obavy z budoucího výsledku. Tady nadchází čas uplatnit umění sati neboli všímavost vůči přítomnému okamžiku.

Nemyslím si, že by běžný občan střední Evropy dokázal úplně vytěsnit vzpomínky na minulost a obavy z budoucnosti. K významnému zvýšení intenzity kontaktu s realitou přítomnosti však stačí, když dokážete s vaší myslí hrát následující hru. Kdykoliv vás odvede do minulosti nebo budoucnosti, nereagujte na to vztekem ani násilnou rezistencí. Jen se v míru a klidu vždy vraťte zpět do přítomnosti. Když vytrváte dostatečně dlouho, nabudete postupně schopnosti oslabovat snahu pdovědomí odvádět vás záludně do minulosti a budoucnosti.
V zájmu plného napojení na intenzitu reality přítomného okamžiku rovněž pomáhá využít efektu všímavosti takovým způsobem, že se vcítíte do obrysu ferveje, kterou má kopírovat dráha vaší rány, dokážete vnímat vůni trávy a květin v tom okamžiku, barvy stromů, závany větru, zpěv ptáků, strukturu trávy, na které leží váš míček. Vidíte to před sebou, cítíte to? To je sati. Teď jste připraveni zahrát dobrou ránu bez myšlenek na techniku hry a bez obav o výsledek. Přeji hezkou hru!

Text: Ondřej Kašina, ilustrace: Poslední odpal, Zdeněk Kopáč, 2011
Převzato z časopisu Golf 8/2012


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Garmin Approach S 60 versus Garmin Fenix 3

Dobry den. Mate zkušenosti s golfovou aplikaci (módem) u hodinek Garmin Fenix 3? Jaky je rozdil oproti specializovany ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...