Titul Golfistka roku 2013 korunoval zaslouženým způsobem dosud nejúspěšnější sezonu Kateřiny Vlašínové. Nejvyšší amatérské ocenění, jež lze v Česku dosáhnout, ale bývá obvykle spouštěcím mechanismem k cestě za ještě vyššími cíli. Má je i tato devatenáctiletá gymnazistka z Třebíče?

Jste ročník 1994, jen o jediný den starší než Klára Spilková, která již v předškolním věku vyhrávala turnaje v pražském Erpetu. Jaké byly vaše začátky?

Kláru za to, co dokázala, obdivuji, ale my dvě jsme se na golfu moc nepotkávaly. Na rozdíl od ní si na své úplné golfové začátky ani nepamatuji. Údajně snad v obýváku s plastovými holemi. Svůj první opravdový golfový míček jsem si totiž odpálila až v osmi letech na Karlštejně pod dohledem Jiřího Zavázala na jedné z klinik při Eurotel Tour. Jeho lekce si však pamatuji dodnes. Byl nadšencem, který lehce dokázal strhnout i ostatní, přesto jsem golf začala brát vážně až o pár let později.

Proč? Věnovala jste se jinému sportu?

Stejně jako moje starší sestra Radka jsem i já začínala v Třebíči s házenou. Nejsem ale nijak impulsivní, a tak jsem na rozdíl od sestry nepatřila mezi nejlepší. Když pak musela Radka s házenou ze zdravotních důvodů skončit, příliš dlouho jsem s ukončením neváhala ani já.

Jak jste se tedy ke golfu dostala?

Myslím, že stejně jako většina ostatních, to znamená prostřednictvím rodičů, v mém případě zejména otce. Bral nás sebou do Slavkova docela často, ale určitě to nemělo se sportovním golfem nic společného. Vždyť my tenkrát ani neregistrovali, že něco jako sportovní golf vůbec existuje.
Že se vše změnilo, je zásluha Martina Bauera, který byl ve Slavkově trenérem a dokázal pro golf zapálit mou starší sestru. Nabídl jí místo v týmu, naordinoval první tréninkové dávky, já si ale dál hrála jen pro radost.

Kdy se změnil i váš přístup?

Psal se rok, tuším, 2005. Ve Slavkově začalo pracovat tréninkové středisko mládeže, v němž se kromě sestry začal angažovat i táta, a tak se i u mě začaly probouzet sportovní ambice a já chtěla být stejně dobrá jako Radka. Ještě ve dvanácti jsem však měla jen klubový hendikep – asi devětatřicet – přesto mně už motivace nechyběla. Vzpomínám, jak jsem toužila po zlepšování hendikepu takovým způsobem, že bych byla po dohrání jednoho nepovedeného turnaje ochotná zahájit okamžitě další hru, jen abych hendikep zlepšila.

To vás pak čekala poměrně rychlá jízda na vrchol. Kdo vám s ní pomáhal?

Měla jsem docela pestré spektrum profesionálních trenérů a každý z nich mě svým způsobem obohatil a přispěl k mému rozvoji. Postupně jsem pracovala s Martinem Bauerem, pak s dalšími slavkovskými trenéry – Ondřejem Truplem či Mirkem Stehlíkem. Když se ve Slavkově objevil „Kíno", který přinesl jako cizinec úplně jiný pohled jak na přístup k tréninku, tak i na jeho systém, bylo to jako blesk z čistého nebe. Uměl vzbudit zájem, uměl nadchnout!
Jiří Kromichal, který přišel po něm, nám zase vštěpoval morálku a týmového ducha. Neexistovalo, že byste dohrál a šel do sprchy. Kluci i holky si museli chodit po dohrání navzájem fandit, žili jsme pro tým. Kromichal nesnášel nefér věci a uměl to říct. Navíc to bylo opravdové. On totiž podle svých požadavků i žil. I když je už pryč, stále se o nás zajímá, zeptá se, zatelefonuje. Další sezonu jsme spolupracovali s Ianem Campbellem, který byl aktivní hráč a který dokázal v praxi předvádět, co znamená víra v dobrou ránu, víra v dobrý výsledek, víra, že si vždy přihrajete k tyči.
Z mého pohledu to bylo tříleté zlaté období slavkovského TCM, které vyvrcholilo ziskem týmových mistrovských titulů v ženách i dorostenkách, muži byli stříbrní.
Dnes mentální záležitosti řeším s Davidem Carterem, zatímco s technikou mně pomáhá Keith Williams.

Prozradíte, s jakou intenzitou trénujete?

Záleží na období a na cílech, které byly nastaveny. Od listopadu do konce ledna se obvykle snažím odstraňovat chyby a vybudovat pevné základy. Trénuji třikrát týdně, většinou sobota, neděle a jeden den v týdnu.
Únor až duben nastává příprava na soutěžní golf. Dlouhodobě se nám potvrdilo, že nejlepší jsou vícedenní, zhruba desetidenní zahraniční výjezdy – ideálně jeden měsíčně – při kterých je tréninkový cyklus zakončen turnajem. Vždy hledáme místa, kde se objevuje evropská amatérská špička, a v hledáčku tak mám tradiční sestavu Portugalsko, Španělsko, Francii.
Od května do října pak probíhá hlavní turnajová sezona, při které už na tréninku spíš jen procvičuji a fixuji rutinu.

Jak dokážete podobný intenzivní přístup skloubit se školou?

Těžko! Na gymnáziu mám sice individuální plán, ale nejlepších studijních výsledků dosahuji, když mám co nejméně absencí. I proto jsem přehodnotila přípravu a plány na rok 2014 tak, abych školu zvládala co nejlépe a připravila se dobře na maturitu. Hned na druhém místě pak budou body do světového žebříčku.

Vysvětlíte proč?

Myslíte body ve WAGRu? To je jednoduché. Vzdělání sice považuji za důležité, přesto bych ho ráda skloubila s možností hrát vrcholový golf. Po maturitě bych tak chtěla získat stipendium na nějaké americké univerzitě a tam je zajímá především postavení hráčky ve světovém žebříčku. A pokud vše půjde podle plánu, předběžně přislíbená stipendia v Severní a Jižní Karolíně, eventuelně ve Virgínii, by mně umožňovala jednak hrát nejvyšší univerzitní týmový golf v USA, jednak studovat téměř jakýkoli obor.

Vy netoužíte stát se profesionální golfistkou?

Až přijde čas, určitě se pokusím získat kartu na některou z profesionálních túr. Nikdo ale neví, co bude zítra. Může přijít například zranění a já bych ráda měla ke golfu i jinou alternativu.

Z jaké oblasti?

Baví mě fitness, přirozeně inklinuji ke všemu, co nějak souvisí s golfem, aktuálně ale vede zdravá výživa. Vaření totiž patří mezi mé velké koníčky. Jak hodně cestuji, získávám velice pestré inspirace, které často zkouším doma realizovat.

Snažíte se podle zásad zdravé výživy i žít? A jak těmto pravidlům přizpůsobujete životní rytmus při turnajích?

Správná strava, dobrá fyzická kondice, hodně tekutin – to zvládám, ale každá hodinka spánku navíc by přišla vhod. Moje předturnajová rutina je docela náročná, zejména na čas. Miluji klid a opravdu nerada spěchám. Obvykle proto snídám dvě, dvě a půl hodiny před startem. Pak driving, putting, chipping, zahřátí... Vždy poslouchám hudbu, nějakou výbušnější, co dokáže motivovat. Po turnaji si dám nějaké lehké jídlo, chvilku relaxace a pak zpět na driving. Proč? Procvičovat rány, které nebyly stoprocentní.

Dá se při podobné rutině i pobavit?

Když jsou na turnaji i kluci, je o zábavu postaráno. Většinou spolu soutěžíme a já, i když nakonec obvykle platím pití, se podobných soutěží účastním velice ráda.

Jak se na turnaje připravujete? Existují soupeřky, ze kterých máte strach?

Když se na některý turnaj přihlásím, chci ho vyhrát. Soupeřky ale nějak intenzivně nevnímám. Samozřejmě, pokud jdete s někým ve flightu, hraje se vám buď lépe, nebo hůře. S tím se ale musí vyrovnat každá z nás.

Platilo to i pro Ladies European Tour na Dýšině?

S výjimkou kvalifikace. Jedno kolo na rány je neskutečně náročné na jedinou chybu. A já při kvalifikaci hned na první jamce poslala odpal krtkem do potoka a začala double bogey. Pak jsem přidala další tři vody, a bylo po nadějích.

Na turnaji jste se ale objevila...

Díky divoké kartě od promotéra. A jsem ráda za tu příležitost. Samotný turnaj jsem už byla úplně jinde. Nervozita žádná. Zahrála jsem za dva dny jedenáct birdie, stejně jako Cheyenne Woodsová, na rozdíl od ní jsem ale nasázela i několik hloupých chyb. Na poslední jamce druhého kola jsem pak stála – pokud bych chtěla projít cutem – před nutností zahrát eagle. Zkusila jsem to. Bylo z toho birdie, které jsem obrečela. To jsem totiž ještě nevěděla, že se posune hranice cutu o ránu výš a já nakonec neprojdu cutem o dva údery.

Takže byste do toho šla znovu?

Samozřejmě! A jak ráda! Byla to fantastická příležitost, která mě tak nabudila, že následující výsledky pod par na mistrovství Slovenska mně pak připadaly takové lehké a přirozené.
Navíc vezměte si vítěznou Němku Lindnerovou. Rok předtím jsem s ní hrála na turnaji vítězů evropských klubových soutěží, kde jsme byly s holkama ze Slavkova nakonec čtvrté. Já tenkrát turnaj v jednotlivcích s výsledkem mínus osm vyhrála, Lindnerová byla třetí.

Měla jste na turnaji na Dýšině čas vnímat i něco jiného než golf?

S údivem jsem sledovala jednotlivé hráčky, jak si plní své povinnosti nejenom se sponzory, ale i v rámci charitativních aktivit, na turnajích s dětmi atd. Bylo obdivuhodné, jak se po tom všem pak dokázaly soustředit a koncentrovat na samotnou hru.

Visí vám na stěně plakát s nějakým golfovým vzorem?

Musím vás zklamat. Nevisí. Kdybych si ale na stěnu měla někoho dát, byl by to Phil Mickelson. A nejenom proto, že mám od něj autogram. V roce 2010 jsem hrála ve Skotsku juniorský turnaj v rámci The Open, do St. Andrews jsme byli pozvaní jako diváci a potkali mnoho hvězd včetně Woodse i Mickelsona. Woods si nikoho nevšímal, zato Mickelson s námi aktivně komunikoval, a tak zatímco jsem byla na Woodse naštvaná, Mickelsona jsem si zamilovala. A dobře si pamatuju proč.

Který z úspěchů roku 2013 považujete za nejvýznamnější?

Pro mě nejcennějšího výsledku sezony 2013 jsem dosáhla hned na jejím začátku na jamkovém mistrovství Španělska, kde jsem mezi evropskou špičkou obsadila bronzovou příčku. Je to jeden z nejstarších a nejprestižnějších turnajů v Evropě. Překonala jsem nepřízeň počasí i nemoc a porážela jsem hráčky z první padesátky světového žebříčku.
Určitě si ale cením i všech splněných cílů, kam patřily tituly mezinárodní juniorské mistryně, národní ženské mistryně a obhajoba titulu mezinárodní mistryně Slovenska.

A golfový zážitek?

Rozhodně návštěva speciálního patovacího kurzu u Dr. Ryana Caserty na Floridě, který je založen na speciální počítačové analýze pohybu očí a také na změnách myšlení při patování. S něčím podobným jsem se doposud v Evropě nesetkala. Byl to však nejenom zážitek, ale především posun vpřed, který mně umožňuje snadněji a více skórovat.
Pracuji ale i na dalších aspektech hry a cítím, že má práce postupně přináší ovoce. Je však potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti. A ty já mám!

Převzato z časopisu GOLF 2/2014
Za rozhovor děkuje Josef Slezák, foto: Zdeněk Sluka, archiv Kateřiny Vlašínové

Související články:

Jiří Novosad: Strategie úspěchu Možná si už ani nevzpomenete, kdy Pyšely poprvé otevřely své ferveje golfové veřejnosti. V tisku se ne... Šideri Váňová: Go with the flow Pochází z Karlových Varů, kde se golfu snad ani nešlo vyhnout. Již několik let však bydlí v Praze. P... Juraj Werner: Mám rád jasné věci Juraj Werner, dnes prezident největšího moravského golfového klubu a člen výboru České golfové federa... Na Mistrovství světa družstev končí český tým sedmnáctý V mexickém Cancúnu, kde se odehrálo 14. – 17. září Mistrovství světa družstev, reprezentovaly v... MMČR na rány ovládli Zuska a Vlašínová Jiří Zuska i Kateřina Vlašínová vstupovali do finálového kola z prvního místa, avšak zatímco v žen... Česká děvčata akademickými mistryněmi světa Český tým, který nastoupil 23.–26. června ve Francii na šestnáctém akademickém mistrovství světa ve s... Martin Bek: Jako malý kluk v hračkářství Česká golfová federace má už přes rok nového generálního sekretáře. Martin Bek, který začátkem roku 2015... Golfisty roku 2015 Vítek Novák a Kateřina Vlašínová 20. Večer českého golfu se uskutečnil v Kongresovém centru v Praze v pátek 27. listopadu. Golfisté se v t... Justin Rose o Open a Old Course Inaugurační ročník Costa Smeralda Invitational přivedl na sardinské hřiště Pevero Golf Club velmi zajím... Libor Vrba: Golfové hřiště chápu jako investici a službu Za poslední dva roky se toho v Golf Clubu Mstětice hodně změnilo. A nutno zdůraznit, že k lepšímu. Za změnami ...