Vyziva 2Už Sokrates děl, že tělo je jen obalem duše, a jakmile onemocní duše, onemocní i tělo. Právě touto provázaností stavu člověka a psychického rozpoložení se zabývá etikoterapie. Nejedná se o žádné šarlatánství, neboť základy zjevně položil již zmíněný Sokrates a probírá se kupříkladu i na jedné z našich nejstarších univerzit. Zajímavé na etikoterapii je, že otevírá pohledy na sebe sama, pokud však k tomu člověk najde odvahu.

Etikoterapie je léčebná metoda, která k člověku přistupuje jako k souboru psychologických, biologických a duchovních složek, kde se každá složka na zdraví člověka či rozvoji nemoci podílí stejnou měrou. Známý velikán na poli analytické psychologie C. G. Jung pak dává do souvislosti vnější morálku a etické svědomí, jejichž konflikt může vyústit v nemoc.
Další zajímavý pohled zastával československý lékař, filantrop a autor konceptu etikoterapie Ctibor Bezděk, který říkal, že nemoc sama a její povaha nemá nejdůležitější vliv, ale rozhoduje postoj, jaký k ní nemocný zaujme. Hlavní překážku na cestě k uzdravení tvoří strach, jenž ochromuje aktivitu nemocného.

Právě strach je jedním ze sedmi pocitů, které zdraví poškozují. Dalšími jsou závist, křivda, zloba, vztek, lítost, nenávist, smutek. Tyto pocity jsou zřejmě nedílnou součástí člověka a do jisté míry vykreslují jeho charakter. Pokud si je člověk „nehýčká" a vybublají v něm jen jednou za čas, tak to nemusí být tak zlé. Každý golfista má v tomto ohledu dobrou průpravu, protože právě golf je hodně o ovládání některých ze zmíněných pocitů, jinak by hrozilo více ran na skórekartě. Ne nadarmo se říká, že golf je hra, která se převážně hraje na poli od ucha k uchu. Totéž potažmo platí i pro život.

Jak jsem zmínila výše, nazírat na nemoci optikou etikoterapie je jen pro odvážné. Představte si případ, že půjdete k lékaři, který si nebude brát servítky a do očí vám řekne, že si za nemoc můžete sami. Mezi lidmi totiž obvykle panuje přesvědčení, že není ostuda být fyzicky nemocný, protože nemoc přišla tak nějak sama. Navíc někomu může vyhovovat role nemocného, pociťuje lítost a účast ostatních a zcela se oprošťuje od jakékoliv odpovědnosti za nemoc. Už jen potvrzení lékaře zvané neschopenka dává okolí jasně najevo, že dotyčný nemůže provádět obvyklé činnosti a vyžaduje specifický přístup.

Pokud se na nemoc podíváme z descartovského paradigmatu, tj. že tělo je vlastně takový stroj, tak při jehož poruše si stačí skočit do servisu, tedy k lékaři. Tam se tělo pomocí léků „seřídí" a samotný majitel nemusí vynakládat prakticky žádnou námahu. Co však nastane, když má porouchané třeba vztahy nebo životosprávu? Na to i ten nejlepší servis nestačí. Navíc je člověk nucen si připustit zodpovědnost za „porouchání", což může být velmi obtížné, ale ještě obtížnější je, že roli opraváře bude muset vzít sám na sebe.

Představte si, kdyby v našich končinách panoval opačný pohled na nemoc, že si za ni může každý sám, ať už svým přístupem k životu, svými myšlenkovými pochody či jednáním. V některých asijských zemích je takový pohled na svět běžný a uvedený trend stále více prosakuje i do našich končin. Nicméně připuštění si viny by nemělo znamenat nenávist k vlastní osobě, ale aktivní impuls k tomu stát se lepším.

Text: Magda Jochmanová


Související články:
Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz

Přihlášení Golf News


OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
Kč,-

...