Seznam chyb a nehod, které mohou proměnit váš golfový den z vysněné radosti ve studnici utrpení, je dosti dlouhý. Vyhozené drajvy, natopované wedže či rány fervejovými dřevy, které se místo vysokého letu na green záludně odplíží do nejbližšího rafu. To vše je nepříjemné. To vše by se nám raději mělo vyhnout. Ale také víme, že to vše lze nějak přežít a ještě dohrát kolo tak, abychom se nestyděli vejít do klubovny a odevzdat kartu.

Zmíněné chyby se dotýkají jen naší sportovní prestiže, avšak ponechávají více méně netknutou naši lidskou sebeúctu. Existuje však temný démon, jenž golfistu spolehlivě připraví nejdříve o sebedůvěru, pak o koordinaci pohybů a nakonec i o sebeúctu. Jsou to minuté krátké paty.
Není golfisty, který by to nezažil. I golfoví velikáni jako Tommy Armour, Mark O´Meara, Bernhard Langer či Sam Snead v určitých částech kariéry trpěli závažnými problémy s krátkými paty, které ztrpčovaly jejich hru.
Z nějakého paradoxního důvodu však v golfovém světě od nepaměti existuje větší pochopení pro míjení krátkých patů u špičkových profesionálů než u obyčejných rekreantů. Jsme si tím sami na vině. A prostě to tak je. Zatímco golfová profi hvězda při míjení krátkých patů sklízí projevy solidarity, protože její patování bylo postiženo záludnou a záhadnou nemocí, pak Jouda z Horní Dolní je prostě jen trapně neschopný budižkničemu, když desetkrát za kolo nedá pat z metru. Quod licet Iovi, non licet bovi.

Pokusím se v tomto článku zlepšit pocity rekreačních golfistů, kterým jaksi přestaly padat krátké paty do jamky. Samozřejmě si to však mohou přečíst i ambiciózní amatéři a profesionálové, protože nás to postihuje všechny. Pokud by někdo chtěl tvrdit, že ne, tak ať investuje trochu času do sledování přenosu příštího turnaje americké PGA Tour.
Nejprve se podíváme na sociálně psychologické důvody toho, proč v naší stále více výkonově orientované společnosti vnímáme tak dramaticky selhání a proč právě neúspěch u zdánlivě směšně jednoduchého úkonu je shledáván tak katastrofickým.

Proč je minutí krátkého patu tak mentálně destruktivní aneb motivační lži
V současném paradigmatu výchovy a vzdělání vše směřuje k modelu, ve kterém o hodnotě jedince vypovídá pouze výsledek jeho výkonu. Je stále méně důležité, aby jedinec měl solidní a harmonický vnitřní hodnotový svět. Vše se přesunuje k vnějším výsledkům, ke kritériím okamžitého hodnocení momentálního úspěchu nebo selhání.
Naše společnost nasedla na splašeného buvola úspěchu za každou cenu, který se řítí směrem k propasti, zatímco ti, kteří se na něm vezou, bouchají špunty šampaňského. A to splašené monstrum potřeby rychlého úspěchu pohánějí kupředu mimo jiné davy mentálních či motivačních kouček a koučů.

Ze všech stran se k nám dostávají rady, nabídky a reklamy mentálních koučů, sborem sázejících na stejně zjednodušenou jako momentálně dobře prodejnou mantru. Téměř v každém časopise najdete článek s úderným titulkem, v němž se vždy v nějaké kombinaci opakují slova „úspěch" a „výkon". Hned na začátku se dozvíte, že úspěšní lidé si uvědomují, že postoj je jejich volba, a proto volí postoj pozitivní. Od toho už je údajně jen krůček k vysoké motivaci, emocím pod kontrolou a k nevídaně rychlému úspěchu.

Jenomže ke štěstí nikdy nevedou zkratky. Pokud by se chtěl někdo jednou provždy „očkovat" vakcínou proti radám mentálních koučů, doporučuji stáhnout si televizní seriál „Studio Zero". Umělecky to celkově byla bída, v jednom však autoři dokonale zobrazili nebezpečí současné společnosti.
Byly to právě postupy a důvěryhodnost mentálních koučů. Vdova Archová, která tápala v problému, jak ekonomicky udržet chod zděděného dubbingového studia, pravidelně čas od času zašla na drahý kurz mentálního koučinku. Vzápětí pak vždycky udělala nějaké rozhodnutí, kde bylo těžko říci, zda je více sebezničující, nebo více neuvěřitelné z hlediska zdravého selského rozumu.

Samozřejmě můžete namítnout, že nejsem objektivní a že možná mám na mentální kouče a prodavače pozitivní mysli „prostě pifku" z osobních důvodů. Proto vám představím pana Steffena Kirchnera z Německa, mj. autora průlomové knihy „Motivační lži – Proč pozitivní myšlení nefunguje."

Steffen Kirchner bourá mýty a odhaluje lživá motivační tvrzení, která často nejenže nepomáhají k úspěchu, ale naši situaci naopak ještě zhoršují. Místo nich nabízí konkrétní alternativy a řešení, jež mohou postupně, krůček po krůčku, ovlivnit váš život k lepšímu. Zapomeňte na to, že klíčem k úspěchu je tvrdá práce a zdravé sebevědomí, že pozitivní afirmace změní váš život nebo že když budete úspěšní, budete také šťastní.
„Společnost orientovaná na výkon v uplynulých letech doslova zametla pod stůl úroveň hlubokých osobních hodnot. Všichni ti křičící trenéři prodeje, kazatelé okamžitých kouzel a ostatní guruové úspěchu se pokoušeli svým pokřikem na optimalizaci výkonu překřičet hlas vnitřních potřeb člověka. Stále výš, stále rychleji, stále dál, to bylo motto, které dlouho fungovalo, ale dnes už ho naštěstí mnoho lidí odhalilo jako scestné," konstatuje ve zmínění knize Kirchner.

A pokračuje: „Neustálý hon za stále vyššími vrcholy, na nichž na nás údajně čeká velké štěstí, odpovídá obrazu světa vybudovaného na iluzích a lžích. Generace motivačních guruů, která kázala o nekonečných možnostech ještě většího úspěchu, ze sebe udělala servírku v laciném baru tohoto pochybného vývoje. Hostům se zcela vědomě nalévalo stále víc jedu maximalizace úspěchu, přestože mnozí už zjevně požili příliš mnoho. Dnes jsou vidět zoufalé pokusy tento lokál opustit. Vyhořelí manažeři hledají cestu do ticha kláštera, aby meditovali. Jiní podnikají extrémní výstupy na odlehlé horské vrcholy nebo se učí přežít v džungli. Všechna tato opatření mají vést k tomu, aby znovu našli cestu sami k sobě. Je to pokus o záchranný skok z kolotoče výkonnostního šílenství. Důvodem přitom není to, že by výkonnostní cíle byly špatné. Důvodem je, že výkonnostní cíle nejsou všechno."

Ve společnosti, infikované „jedem maximalizace úspěchu za každou cenu", nahlížíme – i když si to třeba neuvědomujeme – tímto prizmatem i naše rekreační sportovní výkony. Tady lze najít vysvětlení, proč vnímáme dlouhý drajv vyhozený do autu méně destruktivně nežli míjení krátkých patů.
I když onen drajv zmizel nenávratně v autu a poškodil naše skóre, naše mysl, zformátovaná (byť třeba i proti naší vůli) pohůnky výkonové společnosti, vyhodnotí, že onen drajv byl alespoň dlouhý, takže jsme přece jen dokázali okolnímu světu určitou výkonnost. Avšak v případě minutého patu z půl metru se cítíme nazí na pranýři nemilosrdného soudu. Zdá se nám, že jsme selhali v něčem, co je mimořádně snadné, a proto jsme nehodni úcty.
Tak se nám může stát, že dojte ke snížení a ztrátě sebedůvěry. A to nehorší – začneme ztrácet i sebeúctu. Proto jsou z mentálního hlediska krátké paty daleko nejnebezpečnější. Je to sice naše vlastní vina, že je vnímáme tak dramaticky, avšak přinejmenším lze říci, že toto perverzní vnímání přehnané viny při nedostatečnosti u zdánlivě velmi snadné činnosti je podmíněné sociálně psychologickou distorzí naší společnosti.

Objektivní fyziologické příčiny: fokální dystonie
Nechce se mi vymýšlet nový český termín pro tradiční anglický název záhadného onemocnění, které postihuje v golfu oblast patování. Anglicky se tomu říká „putting yips" a golfoví trenéři, teoretici i sportovní lékaři se už mnoho desítek let pokoušejí zjistit příčiny tohoto problému.
Tato dysfunkce může postihnout kohokoliv v jakémkoliv věku a jakékoliv výkonnostní úrovně. Jen – jak jsem naznačil výše – existují na tento problém různé pohledy. U těch úspěšných a slavných je to záhadná nemoc, zatímco u motyčkářů je to považováno jen za další důkaz, že se golf nikdy nenaučí. Tato nespravedlivá dualita pohledu na věc však nemění nic na objektivním faktu, že tato nemoc existuje.

Část golfových odborníků a neurologů je toho názoru, že se jedná o neurologický problém odborně nazvaný „fokální dystonie". Ve snaze porozumět jejím příznakům a příčinám se golfisté mohou poučit u hudebníků. Existuje totiž nápadná podobnost v jemné motorice pohybů při patování a při hře na hudební nástroje. A podobně nepříjemná je ztráta jemné koordinace pohybů pro hudebníka jako pro golfistu při hraní delikátních patů.
„Dystonie je syndrom mimovolní setrvalé svalové kontrakce, způsobující abnormální polohu postižené části těla, záškuby a opakované pohyby. U hudebníků se dystonie obvykle manifestuje jako fokální problém s nejčastějším postižením rukou (pianisté, houslisti, kytaristé)," píše se v odborném článku „Křeče hudebníků – klinický obraz, patofyziologie a léčba", jehož autorem je MUDr. Jaroslav Sławek z univerzity v polském Gdaňsku.

A podobnost dystonie hudebníků s dystonií při patování v golfu je opravdu natolik nápadná, až se nemohu ubránit pocitu, že v české golfové publicistice prožívám „okamžik heuréka". Zvláště významná podobnost je v tom, že se obě dystonie projevují pouze při konkrétní akci, která je charakterizována zapojením určitého souboru svalů, je náročná na jemnou motoriku a svým způsobem stresující: „Dystonické pohyby objevující se u hudebníků možno klasifikovat jako akční dystonie, protože jsou téměř vždy vyvolány nebo zhoršeny při vědomých pohybech. Abnormální kontrakce se nevyskytují bez specifických pohybů a nevyskytují se v klidu. Proto je můžeme také nazývat dystoniemi závislými na specifickém pohybu."

Příčiny dosud nejsou zcela zřejmé: „Patofyziologie idiopatické dystonie zůstává nejasná. Podle řady pozorování symptomatických dystonií bylo popsáno postižení bazálních ganglií, zejména putamen, talamu a subtalamických oblastí. Abnormality funkce kortikálních a bazálních ganglií byly popsány u mnoha funkčních a neuro-fyziologických studií u pacientů s dystonií. V poslední době hodně studií zdůrazňovalo úlohu senzorické zpětné vazby při vzniku dystonických pohybů. Experimentální důkazy pro základní úlohu somatosenzorického systému narůstají. Už víme, že opakované, stereotypní pohyby mohou indukovat zvětšení nebo překrývání senzorických korových oblastí a mohou způsobit poruchu komplexních pohybů. Vysoce stereotypní pohyby používané v procesu učení mohou fatálně modifikovat korovou projekci senzorických informací řídících jemné pohyby ruky."

Například MUDr. Robert Jech z Neurologické kliniky UK Praha konstatuje, že v případě činností, jako je psaní SMS, u telegrafistů, psaní na stroji/klávesnici, psaní SMS, u brusičů, šiček, hráčů tenisu, v golfu a u kulečníku se projevuje takzvaná fokální dystonie vázaná na konkrétní činnost.
Léčba tohoto problému není snadná a – upřímně řečeno – i věda se dosud dosti různí v názorech na to, jak nejlépe problém řešit. Každopádně lze doporučit, pokud má golfista dojem, že jeho patování bylo postiženo fokální dystonií, aby udělal dvě základní věci.
Nejprve je na místě poradit se s neurologem. A možná nejúčinnější je metoda, která vlastně platí pro léčení všech problémů golfové techniky: vzít rozum do hrsti, podívat se na vše s nadhledem, uvolnit se, přestat přeceňovat chyby. Naučit se znovu hrát jen pro radost. Zapomenout na jakékoliv soudy a odsudky. A třeba i změnit patr a patovací techniku – jak to udělali v minulosti mnozí slavní golfisté postižení fokální dystonií. Ikonou mezi těmito vzory, které vstaly jako bájný Fénix z popela dystonie, je Bernhard Langer. Kdysi chtěl golfu kvůli patování navždy nechat a dnes sklízí velké úspěchy v Champions Tour.

Technické důvody míjení krátkých patů
Tak jako nelze vždy naši lenost odůvodnit evolučními důvody, tak nelze vždy vidět za sérií minutých krátkých patů fokální dystonii. Čas od času prostě na golfistu přijde období, kdy ztratí jistotu nebo se mu nahromadí série špatných návyků. To v důsledku vede k minutí patů z délek, které negolfistům připadají jako směšně snadné. My zkušení hráči však víme, že v takovém období neexistuje nic jako lehký pat.
Americký trenér z agentury PeakSports Patrick Cohn docela trefně dokázal zjednodušit celý údajný technický problém, působící fobii z krátkých patů: „Z hlediska psychologického jsem přesvědčen, že golfisté mají problémy s krátkými paty, protože na sebe sami vytvářejí zbytečně vysoký psychický tlak. Začíná to tím, že golfista si říká, že takhle krátký pat přece musí dát do jamky každý. To by bylo hrozné něco tak snadného minout. V součtu pak tahle mentální východiska vedou ke ztrátě uvolněnosti, ke křečovitým pohybům a k ustrašenému provedení patu. To vše snižuje pravděpodobnost úspěchu."

Cohn radí, aby golfisté zvolili jiná východiska, aby zapomněli na pojem „krátký pat". Už samo takové označení golfového úderu podmiňuje mysl a vytváří zbytečně velké obavy ze selhání. Namísto označení „krátké paty" je psychologicky podstatně výhodnější uvažovat o patech dvoumetrových, metrových, půlmetrových atd. Takovéto technické odosobnění úderu z něj činí prostě úkon, ve kterém máme jakési procento úspěšnosti a také určité dané procento neúspěšnosti. Žádná ostuda, prostá statistika.

Například vycházející hvězda světového golfu, silák Jon Rahm ze Španělska má oficiální PGA Tour statistiku ze vzdálenosti 1,5 metru 95,5 %. Vítěz Masters Adam Scott z Austrálie má tuto statistiku dokonce jen 94,15 %. Až minete nějaký pat přes metr, tak si prostě připomeňte, že vítěz největšího turnaje světa momentálně nedává 5,85 % takových patů.
Již citovaný americký trenér Patrick Cohn připomíná, že při patování je vhodné dodržovat stejná pravidla a rituály bez ohledu na délku patů. Když dráhu míčku důkladně přečtete z dostatečně velkého množství úhlů, nemělo by se už při provedení úderu váhat a měnit rozhodnutí. Když jste to z nízkého úhlu čtení viděli jako rovné, tak tomu věřte i ve stoje při provádění úderu. Neméně důležitá je správná akcelerace hlavy patru a správná rychlost patu. Nejvíce chyb při krátkých patech připadá na účet toho, že golfista ze strachu nedokončí úder.

Tady přichází další podmínění současnou civilizací. Od dětství až po zaměstnání nás všichni nutí, že je zapotřebí mít vše pod kontrolou. Ovšem právě snaha kontrolovat hlavu patru je škodlivá. Golfista, který chce zvýšit efektivnost patování, se musí naučit po dostatečném přečtení patu opustit snahu kontrolovat patr během úderu. Přečíst, odhadnout rychlost a dovolit patru, aby volně bez zadržování vykonal úder. Cílem je věřit svému úderu, nikoliv se snažit kontrolovat míček do jamky.
A tady se dostáváme k úvodnímu citátu Petera F. Druckera: „Je daleko důležitější dělat správnou věc, než snaha dělat věci správně." Nikdo nikdy nebude dělat všechny věci správně. A už vůbec žádný golfista nezahraje „správně" do jamky všechny krátké paty. Tak proč se tím trápit?
Je daleko efektivnější pracovat na svém vlastním patovacím úderu a správném ladění jeho mechaniky. Někdy to funguje, jindy ne. Když to nebude fungovat déle, zkuste jinou techniku, až najdete tu správnou. Ale nebuďte masochisté, nechtějte za každou cenu úplně všechno dělat správně. Takoví lidé nejen neproměňují paty, ale navíc jsou otravní...

Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters

Související články:

Georgia Hall: Sebevědomí na greenu Stará golfová pravda praví, že o výsledku se rozhoduje na greenech a v jejich okolí. Abyste zvýšili pravděpodob... Pozorujte spoluhráčům let míčků, nikoliv švih a výbavu Koncem října se v Amata Spring Coutry Club v Thajsku hrálo amatérské mistrovství Asie a Pacifické oblasti. O hřišti samém by se dalo psát dlouho, je skutečné krásné a například ... Patování: Jak jednoduché! Nedávno byl na trh uveden revoluční puttovací senzor Capto druhé generace, nyní přichází firma Precision s d... Jak se bránit rušivým vlivům Určitě i vy máte bohaté zkušenosti s deprivanty a s negativními vlivy nežádoucí sociální interakce při golfu.... Patujte jako Cameron Smith Většina adeptů golfu se učí tuto krásnou hru na základě jakýchsi instrukcí, které získávají buďto od víc... Rory McIlroy: V hlavní roli instinkt Učíte-li se techniku patování, která bude vhodná právě pro vás, je potřeba zohlednit dvě věci. Tou první je vysl... Vylaďte si techniku patování Zimní období nabízí ideální příležitost pro zlepšení krátké hry, především patování. Revoluční systém CAPTO 2gen představuje absolutní novinku pro diagnostiku patování. Popisova... Vylaďte své patování Zimní období nabízí ideální příležitost pro zlepšení krátké hry, především patování. Revoluční systém CAPTO 2gen představuje novinku pro diagnostiku patování. Popisovaný přístro... Škola Davida Golce: Patování III Golfový pohyb není pro začátečníka přirozený, proto se nejprve přesuneme na putting a chipping green, kde tělo připravíme na základní postoj. Podstatné jsou tři body – držení tě... Škola Davida Golce: Patování II Patování přichází ke slovu na závěr, kdy se hráč na greenu snaží dostat míček do jamky. Používá se k tom...