Golfová osmnáctka u obce Dříteč na dohled Kunětické hory slaví letos osmnáct let. Měřeno lidským věkem dosáhla plnoletosti. Tak, jak dospívá člověk, procházelo během let proměnami a zráním i mistrovské golfové hřiště z „pera" známého australského golfového architekta Grahama Marshe.

Od svého otevření v roce 2007 se do myslí golfistů okamžitě zapsalo nejen svou kvalitou, ale také délkou, množstvím písečných bunkerů a častým větrem, které proměnily „Kuňku" v neutuchající výzvu. Během let se ale přece jen leckteré ostré hrany oné 18jamkové sportovní výzvy poněkud obrousily, takže dnes si tady užijí golf hráči všech výkonnostních kategorií. A nejen golf. Resort Golf & Spa Kunětická Hora toho nabízí mnohem víc...

Jakými proměnami prošla během osmnácti let „Kuňka" a jak se proměnil golfový resort, o tom jsme si povídali s osobami nadmíru povolanými – golfovým manažerem Pavlem Krejčíkem (vpravo) a hlavním greenkeeperem Michalem Voigtsem (vlevo). Oba totiž u dospívání „Kuňky" byli celých těch osmnáct let, byť každý v jiné roli, které se ale velice často prolínaly.

Co vám těch osmnáct let na „Kuňce" dalo?

PK: Dalo mi obrovskou zkušenost, co se týče komunikace s lidmi. Když jsem začínal, golf byl pro mě takříkajíc uživatelská věc. Až když jsem v něm začal pracovat, začal jsem také odhalovat, co v sobě skrývá, jaká nese rizika. Protože, jak to říká Michal, hřiště je živá příroda. Já to do té doby bral jako samozřejmost. Prostě si jen vyrazit na posekaný pažit v místech lahodícím oku. Jenže to samozřejmost není. Jsou za tím hodiny, dny a roky práce. Dalo mi i spoustu kontaktů i lidských nárazů.
MV: Můj vztah ke golfu je ještě o trochu delší než Pavlův. Osm let jsem byl v Cihelnách, předtím jsem ještě dva roky stavěl Hodkovičky. To bylo hned po univerzitě. A na Kuňku jsem přišel už v době její výstavby. Těch osmnáct let mi dalo všechno, co dělám a čemu, myslím, že i rozumím.

A co vám těch osmnáct let vzalo?

PK: Asi nic. A když, tak osmnáct let života.
MV: Vzalo mi to hodně nervů i hodně vlasů, a hlavně jsem přestal hrát golf. To proto, že když jste na hřišti od rána do večera, tak už nemáte náladu hrát. Mám naštěstí ještě jeden ventil, a tím je hudba. Takže se aspoň jednou dvakrát týdně věnuji něčemu jinému. Jinak jsem tady každý den od rána do večera i o sobotách a nedělích.

Jakými proměnami „Kuňka" za těch osmnáct let prošla?

PK: Když se ohlédnu očima obchodního manažera, tak jsme se museli co nejvíc přiblížit klientovi, což na začátku úplně nebylo. Měli jsme vizi sportovního mistrovského hřiště. Když jsme otevřeli, byli jsme noví a po hře u nás byla velká poptávka. Trochu nás to možná zaslepilo. Nevnímal jsem i kritické hlasy, že je hřiště extrémně těžké, dlouhé. V průběhu let začalo ubývat turnajů, už jsme nebyli noví, a najednou jsme museli začít bojovat o zákazníka. Je rozdíl, když jste na turnaj pozvaný, nemusíte nic platit a přijdete si jen zahrát. Když ale jako platící hráč přijdete na hřiště, které je těžké, dlouhé, s vysokými roughy a za chvíli ztratíte deset míčků, už víckrát nepřijdete. Tehdy jsem začal extrémně vnímat, jak vidí Kuňku golfisté.

Co jste s tím dělali?

MV: Mluvili jsme o tom s Michalem, s majitelem. Trochu jsme naráželi na to, že on se držel vize Grahama Marshe, že hřiště bude mít takové parametry a tečka. Už jsem to v minulosti říkal několikrát, začali jsme trochu prohazovat barvy odpališť, abychom naučili lidi, že má Kuňka i svou kratší verzi. To, že nakonec vznikly ještě jedny kratší odpaliště a Kuňka má tak i svou kratší verzi, považuji za jednu z velkých změn za těch osmnáct let. A úspěšnou, protože lidi na to reagovali.

Takže nová odpaliště a zkrácená verze patří k největším změnám na hřišti?

PK: Ano. Plus sekáme mnohem víc plochy. Směřujeme k větší hratelnosti hřiště. Když k nám dnes zveme golfisty, říkáme, přijďte si zahrát hratelnější Kuňku. Chcete nabídnout něco, co bude lidi bavit, aby se už nemuseli motat někde ve vysoké trávě po kolena, hledat míčky a chytat klíšťata. To nás nejvíc brzdilo.
MV: Přidám ještě i několik svých pohledů, ale souvisí to s tím, co už řekl Pavel. Ta první rovina je vývoj v českém golfu a v našem případě i ve východních Čechách, protože tady je to pořád ještě hodně nepoznaný sport v porovnání s Prahou, Brnem či Ostravou. Máme tady dvě tři hřiště a ve východních Čechách nějakých šest tisíc golfistů, což neuživí ani jednu Kuňku se sportovními ambicemi. Tou druhou rovinou je to, že se snažíme perfektně postavené a našejpované hřiště dostat do hratelného nastavení, což jde malinko proti sobě. A vlastně to ani nezapadá do původní koncepce hřiště, ani do toho, jakým způsobem mělo být udržované. Museli jsme v hlavách udělat všichni kompromis.
PK: Ten trend, aby hřiště byla hratelnější, je evidentní všude. Nejen u nás v Česku. Hřiště by mělo být nastavené tak, abyste našli míček, dal se hrát. Rána na fervej musí být odměna.
V rámci údržby jsou dva typy – americký a evropský. Zatímco v Evropě se rozpočty na údržbu omezují, v Americe se do ní sypou stále velké peníze. Někdy i nesmyslné. Ale mohou si to dovolit. Je tam delší sezona i nároky hráčů jsou vyšší. Já tady mám tým šesti greenkeeperů, se kterými jsem v podstatě na Kuňce vyrůstal. Znají to tady důvěrně, jsou to srdcaři a jsme na place v šesti lidech. To je naprosto ojedinělé. Ve světě nevidíte hřiště s mistrovskými ambicemi, které by udržovalo šest lidí. Navíc, sezona tady trvá šest měsíců, pak dva lidi rozebírají mašiny a zbytek si hledá jinou práci. To je hodně nestandardní. Ubývá pracovní síla, což je znát i na hřišti.

To ale zní hodně pesimisticky...

MV: To ne, je to popis reálného stavu, se kterým se ale umíme porvat.
PK: Deprese není na místě, ale čistý pragmatismus na místě je. Ve finále to někdo vždycky musí zaplatit, takže konečné rozhodnutí je vždycky na majitelích.

Tak raději trochu na jiné téma. Co je pro osmnáctku pod Kunětickou horou nejvíc charakteristické?

PK: Úplně první dojem je jasný. Spousta bunkerů. Když se řekne Kuňka, tak se každému na první dobrou vybaví bunkery. A lidi se přou, jestli jich je 89, nebo 90.
MV: Já to vidím trochu jinak, protože když se podíváte třeba na Valderramu, tak ta má ještě o třicet bunkerů víc než my. Jsme v podstatě standardně postavené hřiště s 90 bunkery. Průměr bunkerů v Česku jsou tak dva na jamku, my máme čtyři. Když to vynásobíte osmnácti jamkami, tak vám to zhruba vyjde.
PK: Bunkery jsou pro Kuňku rozhodně charakteristické, ale ještě bych k nim přidal délku a vítr.

Nicméně délku jste poněkud „ustřihli" díky relativně novým kratším odpalištím?

PK: To ano, ale k tomu bych se ještě rád vrátil, protože to je docela zajímavý fenomén. Ještě předtím, než jsme kratší odpaliště před dvěma roky přidali, hráli jsme si s barvami odpališť. A snažili se hráče naučit, aby vnímali vzdálenosti a ne barvy. Už v době, kdy jsme hřiště otevírali, tak nám Graham Marsh říkal, co vy to tady v Evropě máte s těmi barvami. Proč jsou červená ženská? Já jdu z červených, je to nějakých 5 500 metrů, je mi 70 let, takže proč bych měl hrát nějakou extrémní délku? Když to zkrátím, každý by měl hrát z odpališť odpovídajících jeho schopnostem. Samozřejmě při turnajích je to něco jiného, tam jsou odpaliště daná.

„Kuňka" dnes ale není už jen golf. Co všechno tady může návštěvník zažít a užít si?

PK: Prakticky všechno. Těžiště byznysu se během let posunulo úplně někam jinam. S Michalem to neradi slyšíme, ale je to fakt, který musíme přijmout. Kuňka se stala z golfového hřiště, u kterého byl hotel a restaurace, kongresovým centrem s hotelem a restaurací, u kterého je golfové hřiště.
MV: Je ale jasné, že atraktivita hotelu a dalších služeb samozřejmě stoupá díky tomu, že je tady golfové hřiště. Na rovinu si ale musíme říct, že polyfunkcionalita resortu je tím stěžejním pro celý areál. Potvrzuje to i poměr ryze golfových akcí během roku a akcí negolfových. Ten poměr je naprosto jasný. Kromě golfu si tady zahrajete tenis, je tu wellness, cyklostezka, přidat můžete výlety do okolí, jezdí sem motorkáři, v okolí jsou hudební festivaly, a to je to, co nám plní hotel. Pak přidáváme hřiště jako benefit.

Takže golf dostal na Kuňce hodně tvrdou konkurenci?

PK: To ano, ale díky bohu za ni. Bez ní by tady golfové hřiště už nejspíš nebylo. Ale ještě se vrátím k tomu, co říkal Michal. Hodně početná je u nás kongresová klientela, ale teď se přidávají i rodiny s dětmi, pro které je tady i dětský koutek, saunové centrum, už zmíněné wellness. Hotel jede celoročně. A v případě příznivého počasí, když to schválí Michal, se může hrát třeba i v prosinci golf. A na letní greeny.

Zůstaňme ještě u golfu. Jaké zázemí tady hráči najdou?

PK: Kromě 18jamkového mistrovského hřiště máme unikátní oboustranný driving. Jedna strana je veřejná a druhá jen pro předplatitele s bonusem v podobě neomezených míčků. Tam nenajdete rohožky, ale hraje se z trávy. Díky hotelové kapacitě tady mohou federace a kluby pořádat kempy, když nechtějí mít soustředění doma.
MV: Výhodou té, řekl bych, výkonnostní strany drivingu, je to, že se hraje po slunci, což je pro trénující hráče určitě příjemnější než dvě tři hodiny koukat do slunce. Na té komerční straně se pro změnu hraje s výhledem na Kunětickou horu, což je pro změnu vizuálně hezké.

Na jaké turnaje se u vás mohou golfisté těšit?

PK: Tím absolutně nejoblíbenějším, nejspíš proto, že jsme v Čechách, je zabijačkový turnaj. Ten je naplněný v mžiku. Hrajeme ho druhý nebo třetí víkend v říjnu. To je něco, co chceme pořádat a zároveň to baví nás organizátory i lidi. Pak máme turnaje Eklektik Tour, kterou jsme vyladili po dlouhých letech zkoušení a bádání.

Jak vypadá její vyladěná podoba?

PK: Během let jsme pochopili, co lidé chtějí a naopak nechtějí, že úplně netouží po společenském setkávání. Vymysleli jsme jim platformu, možnost hrát a chuť je už na nich. Tak vznikla celoroční série Eklektik Tour, která má hned několik vítězů.

To si asi žádá podrobnější vysvětlení...

PK: Máme vítěze, který je nejšikovnější, tedy nejlepší. Vytvořili jsme speciální program, který dává dohromady všechny odehrané výsledky a z nich vytváří ideální výsledek. Prostě dává ze všech odehraných jamek dohromady tu nejlepší kartu. Pojmenovali jsme to po stopách Brookse Koepky, který tady u nás zahrál neskutečné číslo 62 ran na turnaji Challenge Tour v roce 2013. Tomu se většina hráčů nepřiblíží ani po sedmnácti odehraných turnajích. Tohle je disciplína pro střelce, kteří umějí dávat birdie, nebo dokonce eagly. Pak máme vítěze, takovou včeličku, který je nejpilnější a nasbírá nejvíc nasčítaně stablefordových bodů. A pak máme šťastlivce, protože pokaždé také losujeme o roční fee ze hráčů, kteří odehráli aspoň šest sedm turnajů. Je to docela unikátní formát.
MV: Unikátní jsme ale ještě v jedné věci.

Tak sem s ní. V jaké?

MV: Používáme u nás čistě organické hnojení a opravdu jen minimum chemie. To pouze v případech, kdy by nastal kritický stav, ale k tomu už několik let nedošlo. Takže se u nás pohybujete v naprosto čistém prostředí. To je jedna z věcí, kterou je třeba zdůraznit a zdůrazňovat dlouhodobě. Takže se u nás bez obav mohou pohybovat rodiny s dětmi, těhotné ženy. Můžeme deklarovat, že se u nás návštěvníci pohybují v naprosto čistém prostředí.

Většina hřišť se pyšní svou signature hole. Jaká je to podle vás na „Kuňce"?

PK: Většinou jsou takové jamky spojené s vodou, protože to bývá pro hráče leckdy mentální problém takovou jamku překonat. U nás je to pětiparová šestnáctka, kde hrajete přes vodu hned několikrát. Tam se láme hodně výsledků. Říkáme, že u nás je takový ten Amen Corner v závěru na jamkách 16, 17 a 18. Je to hodně těžký závěr a mockrát se stalo, že se zdálo, že vítěz je jasný, ale na těchto jamkách se to otočí.
MV: Ještě k signature hole... Původně bylo hřiště postavené, když to zjednoduším, jako vodní svět, ale dnes jsme totálně závislí na vodě. Je to vidět i na šestnáctce, protože plně napouštět jezero z ekonomických důvodů asi nepůjde. I tak je ale pořád tahle jamka výzva. Dlouzí hráči mohou jít už druhou ranou na green, ale obě rány jsou přes vodu. Ta jamka je hodně variabilní a krásná.
PK: Možná trochu zapomínáme na jedenáctku, která je jednou z nejdelších jamek v Česku – 600 metrů je opravdu hodně. Ale pak vidíte kluky na Challenge Tour, jak si tady poradí a jdou druhou trojkou dřevem nebo železem na green.
MV: Navíc tu máme dvě alternativy, jak ji hrát. S dvěma fervejemi, navíc je postavená ve směru převládajících větrů, takže při povedených třech ranách jste na greenu, i když je vyvýšený a poměrně dost „obankrovaný". Taky se na téhle jamce můžete úplně zakopat. Je to rozdílová jamka. Kuňka se při první návštěvě může zdát monotónní. Nejsou tu kopce, skály, ale po třetí čtvrté návštěvě zjistíte, že je hravá. Sice dlouhá, ale hravá. Každá jamka má svůj charakter a není tu žádná, která je nudná. To je za mě největší devíza hřiště.

Na co byste k vám pozvali návštěvníky, golfisty i negolfisty?

PK: Jsem pyšný na to, že můžu říct, že u nás zažijete dobrou gastronomii. Dlouhodobě jsme měli nálepku, že to není pravda. Teď tu máme tým, který funguje skvěle. Takže bych chtěl pozvat na gastronomii a nového šéfkuchaře. Pozvat můžu na celodenní zážitky. Kolem celého areálu je in-line stezka, která se v poslední době změnila spíš na běžeckou. Vznikají tu tři nové antukové tenisové kurty a není moc resortů, které nabízejí tři krytá tenisová hřiště a další tři antuková. S rodinou můžete vyrazit i na nedaleký hrad Kunětická hora.
MV: Já bych doplnil jen jednu věc. Když zavítáte do východních Čech, tak navštivte i golfový resort Kuňka, protože je to neodmyslitelná část regionu. Po těch osmnácti letech už doslova neoddělitelná.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Golf & Spa Kunětická Hora
Převzato z časopisu GOLF 3-4/2025