Díky práci, kterou vykonává, měl možnost jako jeden z prvních čelit změnám v golfových pravidlech přímo na hřišti a v praxi. Michael Jon v únoru absolvoval tři turnaje organizované PGA's of Europe. Hned ty první dva byly, podle zpovídaného, zajímavým studijním materiálem. První týden ve Španělsku, na hřištích Lakes a Hills LUMINE Mediterránea Beach & Golf Community, probíhal mezinárodní Pro-Am, v navazujícím týdnu hrálo o titul evropského šampiona ve formátu fourball 220 profesionálů. Jak to s novými pravidly v praxi vypadá? Nejen to se dozvíte v následujícím rozhovoru.

PRAVIDLA 2019

Jaké bylo složení golfistů, kteří hráli Lumine Pro-Am ve Španělsku?

Startovalo sedmnáct týmů, tedy sedmnáct profesionálů a padesát jedna amatérů. Hendikepově se startovní pole rozkládalo mezi scratch hráči až po ty s hendikepem něco přes třicet. Už tento první týden mi tak poskytl dobrý obraz o změnách v pravidlech, a to na docela kvalitním vzorku. Obzvlášť když k tomu připočítám následných dvě stě dvacet profesionálů ze čtyřher.

Znamená to, že účastníci měli nějaké potíže s novými pravidly, nebo je naopak aplikovali bez problémů?

Potíže... Jak se to vezme. Asi bude záležet na interpretaci. Kdybych použil výraz „šokovalo nás, že jsme museli hráče opravovat při dropování", bude to působit, jako kdyby hráči neměli nejmenší tušení o změnách. Nešokovalo nás nic. Začnu radši od konce. Byli jsme ve finále mile překvapeni, jak hladce oba turnaje proběhly. První turnaj jsme řídili ve dvou s Ashley Wellerem, extrémně zkušeným turnajovým ředitelem Euro Pro Tour. A oba jsme denně museli korigovat snahy dropovat z výše ramene. Ani v jednom případě ale nešlo o neznalost pravidla jako takového. Spíše o to, že většina hráčů má původní výši dropu ještě příliš uloženu pod kůží. To bylo asi tak nejfrekventovanější zápasení se změnami. A pak definice výseče pro drop.

Máte na mysli to, že je nově stanovena nejdelší hůl v bagu jako hůl, kterou se vše měří?

Ano, to je jedna z věcí, kterou jsme párkrát připomněli. Ale nejvíc zmatku mezi hráče přináší situace, kdy dropují zpátky po spojnici. Já jsem asistoval u osmi případů nehratelného míče a v šesti z nich jsem musel vysvětlovat, že i na „lajně" se vyměřuje výseč jedné hole. A zpravidla rady „nenabíral" jen ten z hráčů, kterého se drop aktuálně týkal. Téměř vždy se zájmem naslouchali i ostatní hráči z flightu.
Pak jsme měli čtyři beztrestná pohnutí míčem při hledání. A až na jednoho byli ostatní hráči překvapeni, že mohou míč umístit, a nemusí ho dropovat. Taky jsem měl dva odlišné případy samovolného pohybu míče na greenu. Jednou s hrou z nového místa, kdy vítr míč odfoukl do nové pozice před jeho označením. Ve druhém případě jsme míč beztrestně vraceli, protože k pohnutí větrem došlo až po jeho označení, očištění a vrácení zpátky na green.

Stávalo se často, že po vás hráči vyžadovali přímo na hřišti asistenci?

Právě že frekvence byla naprosto stejná jako kdykoliv předtím. Dovolím si tvrdit, že černé scénáře se, tedy aspoň v zahraničí, nenaplňují. Všechno probíhalo hladce. Žádný dramatický rozdíl oproti minulým letům se nekonal.

Co tolikrát mediálně propírané téma praporkové tyče v jamce?

Devadesát procent patů delších než dva metry bylo zahráno s tyčí v jamce. Stejné procento patů pod dva metry bylo hráno s tyčí mimo jamku. Berme to jako kvalifikovaný odhad pozorovatele.

A co míření? Nějaké problémy s kedíky na poslední jamce posledního kola?

Výborná otázka. Radši jsme startérům do jejich povinného briefu zahrnuli i poznámku o tom, že toto pravidlo platí i pro partnery ve fourballech a foursomech, nejenom pro kedíky. A tedy i při Pro-Amu pro spoluhráče z týmu. Byla u toho taková malá legrace. Oba jsme totiž věděli s Ashem naprosto stoprocentně, že to tak prostě je. Jenže to nestačí. Dobrý rozhodčí to musí umět i najít. A nám oběma trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsme našli, kde to napsáno černé na bílém je.

Takže se žádné drama nekonalo.

Přesně tak. Oba turnaje byly z pohledu pravidel naprosto standardní. Neasistovali jsme častěji než jindy. Jen struktura dotazů byla samozřejmě ovlivněna změnami v pravidlech.

Logickým navazujícím dotazem je tempo hry. Často jsme slýchali a slýcháme, že změny by měly tempu hry prospět.

No... Jednoznačně musím říct pouze tolik, že tři minuty na hledání jsou naprosto skvělé a taky dostačující. Ono dřív, když jste hledali pět minut, tak vám po dvou minutách stejně docházely nápady, kam ještě vlézt. A poslední dvě minuty byly většinou o náhodě. Takže tři minuty jsou fajn. Sem tam někdo zmínil, že ponechávání tyče v jamce povede k diskusím mezi hráči a bude to zdržovat. To rozhodně můžu vyvrátit. Nic takového na hřišti neprobíhalo. Fourbally jsme končili naprosto stejně jako vloni, tedy vysoko přes limit, což je ovšem dáno především designem obou hřišť. Ale u Pro-Am jsme pozorovali bez výraznějších zásahů do tempa hry skutečné zrychlení. Dřív jsme hrávali obě hřiště něco přes pět hodin, letos jsme se vešli do intervalu čtyři patnáct až čtyři padesát.

Jak vidíte nová pravidla vy osobně?

Mnoho věcí mi na nich přijde naprosto super. Jenže... Moc rád bych viděl dropování od kolene jako minimální a nikoliv přesně stanovenou výšku. A hodně mi vadí, jakým způsobem a proč došlo k totální změně výkladu a aplikace právě pravidla zakazujícího míření hráče kedíkem nebo partnerem. To mi vadí opravdu mimořádně. Ale pocitově z edice 2019 mám, aspoň prozatím, opravdu radost.

VZPOMÍNKY NA PRAVIDLA BÝVALÁ

Pracujete jako profesionál pro dva subjekty organizující turnaje. S vaším vytížením asi o pravidlové historky nebude nouze. Jaký byl třeba váš nejdelší ruling?

Bezesporu Čína, Xiamen v roce 2017. Situace na dvanáctce s Pamelou Pretswell. Šlo o kombinaci těžké situace na rozhodování jako takové a jazykovou bariéru. Celá ta věc až do konečného verdiktu zahrnovala puštění jednoho flightu a zabrala přesně dvacet dva minut. Nejvíc času šlo na překlady z angličtiny do čínštiny a následné zpětné ověřování, že si všichni rozumíme. Ve hře byla jedna trestná, nebo dvě trestné a návrat na odpaliště. Takže bylo potřeba dát tomu čas. Jak říká David Rickman – „rychlost je fajn, ale přesnost je nade vše".

Jaký byl nejkratší?

Těch byla fůra! Přijedete, hráčka nebo hráč se zeptá, jestli je k dispozici nějaký volný drop a vy řeknete jenom „ne." Kolik to může být? Vteřina? No, po pravdě, takhle vystupovat a jednat s hráčem nebo hráčkou můžete jen za určitých situací. Základní podmínkou je, že se znáte. A že se znáte v dobrém.

Udělal jste vůbec někdy nějakou chybu?

No jéje! Hned v prvním turnaji někdy před dvaceti lety! A bylo jich pak víc. Naštěstí jejich frekvence a význam ubývaly. Poslední opravdovou ránu jsem si odbyl na Zbraslavi při týmech EGA. Na turnajích PGAE se mi zatím „podařilo" udělat jen jednu, opravdu drobnou a bez následků na férovost pro všechny účastníky. A zatím, zaplať bůh, žádnou na turnajích LET. Ale uvidíme, jak to bude vypadat, až mi začne dosluhovat mozek. A taky s mojí znalostí nových pravidel...

Nějaký opravdu nezapomenutelný ruling ve sbírce máte?

Dneska už jich je mnoho. Hned moje první European Tour tady v Čechách, na Čeladné, přinesla slavnou situaci na osmnáctce, kde jsem hráče navigoval do drop zóny na ferveji. Půlka Evropy a celé Čechy! Všichni díky přímému přenosu žili v přesvědčení, že jsem udělal děsivou chybu, protože drop zóna nebyla v TV viditelná. Můj historicky první ruling na majoru, kterým bylo Women's British Open v Royal Birkdale. Můj jakýkoliv první ruling s velkými jmény, počínaje třeba The Dame Laurou Davies. Jednou jsem kdesi řekl, že jestli jednou budu dělat ruling s Natalií Gulbis, můžu jít rovnou do důchodu. Stalo se. Opět na britském majoru, v Turnberry 2015. Přehodnotil jsem to. A každý rok si fakt užijeme s česky mluvícími hráčkami, ať už jsou to přímo Češky nebo Jessica či Nelly Korda nebo Sandra Gal. A jsou i takové chvíle, kdy se nemůžete udržet smíchy nebo naopak máte slzy v očích.

Například...

Slzy do očí mi na vteřinu vlétly na Solheimu v roce 2015, když si o moji pomoc řekla na ferveji osmičky Sandra Gal česky. Před stovkou vzápětí naprosto zkamenělých diváků a překvapenou parťačkou Catrionou Matthews. V první chvíli jsme se oba jen smáli. Pak jsem přešel do oficiální angličtiny, protože se přiblížily Stacey Lewis a Lizette Salas, soupeřky z amerického týmu. A na ferveji další jamky mi při přechodu došlo, co se vlastně právě stalo. A tak jsem polknul a dvakrát se zhluboka nadechnul a všechno bylo zase v pořádku.

A jak s tou legrací? Víte, já mám za to, že rozhodčí jsou vždycky mimořádně seriózní.

Ale no tak! Všichni jsme jenom lidi. A práce přece vždycky jde lépe od ruky, když ji člověk dělá uvolněně a baví se u toho. Takhle se snažím přistupovat k práci rozhodčího od samého začátku, kdy mě a Jirku Kubelíka jeden z turnajových ředitelů ET, Gary Tait při Challenge Tour na Ypsilonce vedl přesně tímhle směrem. Stoprocentní soustředění a precizní a vynikající výkon ještě neznamenají, že se u toho nemůžete bavit. Takže. Německo, šéfka komise hráček mává na patnáctce, já přijedu, zeptám se, jak můžu pomoct. Ona mi ukáže, kde leží míč. Já jí říkám, že dáme kámen nůžky, papír, a když vyhraje, tak jí drop dám. Ona dá kámen, já papír, říkám sorry a odjedu. Ona zahraje ránu, jako kdyby se nechumelilo, její spoluhráčky scéna zanechá v absolutním šoku.

Vážně?

No jasně! Celou tuhle věc jsme domluvili už večer před kolem v restauraci na oficiálním hotelu. S tím, že ona dá kámen vždycky. Pokud to bude na úlevu, tak dám nůžky a prohraju. Pokud ne, dám papír a ona bude hrát míč, jak leží. Děsně se tomu řehtáme ještě teď. Víte, mě ta práce fakt hrozně baví. A tak jsem rád za to, že i hráčky a hráči mi pomáhají si ji užít. Nebo třeba jazyk obecně. Jdete tzv. course walk před Women's British Open. Všichni rozhodčí pohromadě. Na osmičce promluvíte s Jess. Většina lidí ví, kde jsou její kořeny a kdo je Petr Korda. Někdo je překvapený, někdo ne. Jenže o dvě jamky dál potkáte Sandru. Tu mají všichni za Němku. A tak vedete další krátký dialog v češtině a ona se najednou začne smát. Otočíte se a za vámi je pětadvacet vašich kolegů v půlkruhu a všichni mají pootevřenou pusu nebo vykulené oči. Nebo obojí. Je toho děsně moc a většina těch věcí je pozitivní. I když často jste tím pošťákem, co nese hodně špatné zprávy.

I to k tomu patří. Jaké máte, v souvislosti s vaší poslední větou, nehezké vzpomínky?

Všechny diskvalifikace, ať už byly z jakéhokoliv důvodu. Nebo když vezete do klubovny zraněnou hráčku, která není schopná dokončit turnaj.

Vypadá to, že vás vaše práce neskutečně baví. Je na ní něco, co vás dokáže naštvat?

Jasně. Nejvíc, když někdo okázale lže. Myslím o situaci, která je v šetření. Nebo když nějaký relativně vyšší orgán má tendenci – a to jakoukoliv cestou a v jakékoliv fázi – přizpůsobit finální verdikt nějakému jinému zadání, než je fair play. Taková věc naštěstí nemá místo ani na PGAE ani na LET.

O PRÁCI, SNECH ČI MOTIVACI

Kolik turnajů ročně zvládáte?

Těch velkých, profi, trvajících týden, bývá tak dvacet. Vloni jich bylo celkem dvacet šest, když jsem se díky Jurovi Kaminskému vrátil do týmu řídícího MMČR na rány a společně s Daliborem Procházkou a Jirkou Kubelíkem a Petrem Čurajem jsem si to v Šilheřovicích opravdu užil. I díky všem místním, pod vedením Pavla Pniaka. Předloni jich bylo dvacet osm. V roce 2015 jsem byl na hřišti pět týdnů skoro v kuse, v loňském roce sedm. A už to nikdy nehodlám opakovat. Není mi osmnáct...

To obnáší docela dost cestování.

To ano. Něco mezi čtyřiceti a padesáti tisíci mil ročně. Záleží na tom, kolikrát máte v rozpisu Čínu nebo třeba Thajsko.

Bojíte se létat?

Ne, baví mě to! Neuvěřitelně! Já vím... Postavíte si židli k oknu, před sebe dáte další tak, aby se vám dotýkala kolen, na ně si položíte tácek dvacet na třicet a na něj si zkusíte vyskládat nedělní svíčkovou plus kafe a kolu, a to všechno sníst tak, abyste neměli černý flek na kalhotách a nepřišli o půlku jídla tím, že ho zvrhnete na zem. A tak strávíte něco mezi třemi až deseti hodinami. Musíte mít létání rád. Já mám rád už jenom ten pocit, že jsem v ocelové trubce, která mě dopraví za pár hodin z Helsinek do Bangkoku rychlostí rovnající se téměř rychlosti zvuku. Ale chápu, že takhle to nemusí mít a taky nemá každý.

Takže vás míjí obvyklé cestovatelské potíže?

Jasně, že nejsem výjimkou, při tom počtu letů za rok to asi statisticky ani nejde. Snad pětkrát se mi ztratil kufr, asi šestkrát jsem dostal nový, protože mi ho někde zlikvidovali. Nejméně komfortní to zřejmě bylo před pěti lety v Maroku, kdy jsem ve třicetistupňovém vedru dva dny pobíhal s barvami po hřišti Ocean Course v Agadiru v džínech zakrytých nepromoky... Bože, to byla sauna! A pak mě vzbudili ve středu v jednu po půlnoci. Za dveřmi byl chlapík a předával mi můj kufr, přes který byla tlustá oranžová nálepka „Spěchá!". To mě dostalo... A taky naučilo schopnosti mít to nejnutnější vždy v příručním zavazadle.

Pracujete s lidmi různých vyznání, různého postavení. I to může být dost stresující. Nebo spíš obohacující?

To druhé! Určitě! Víte, to je právě skvělé, že to není pořád stejný tým stejných lidí. Musíte se naučit domluvit a vycházet s marockým zahradníkem, který okopává kytky na hřišti, stejně jako se domluvit s čínským greenkeeperem, německým šéfem TV štábu, skotským promotérem nebo třeba marockou princeznou, ať ten kruh hezky uzavřeme. Tohle všechno vám dává obrovskou trpělivost, nadhled, zkušenosti.

Existují o práci rozhodčího nějaké mýty?

No jéje! Že nemáme smysl pro humor, že jsme prostě jenom přísní. To směrem od hráčů. Ostatní okolí si myslí, že je to největší romantika na zemi. Do práce létat letadlem, spát v pětihvězdičkových hotelech, to vše v exotických krajích. Thajsko, Maroko, Čína, Indie, Jižní Afrika... Reálný rozpis je přiletět, podle doby příletu pak rovnou šup do hotelu nebo na hřiště, vstát v půl šesté, v půl sedmé být na bugině, udělat setup, honit pomalé skupiny a tlačit je na pozici, aby živý přenos byl v pořádku, nachystat všechno na další kolo, sednout k večeři někdy okolo deváté večer a takhle šest až osm dní za sebou. Neberte mě špatně! Nestěžuju si. Jen se snažím vysvětlit, co je největší mýtus pro vnějšího pozorovatele. Mám-li to popsat jednoduše a ve zkratce – nejčastěji se podrobnosti a zajímavosti o destinacích, kde já znám každý kout právě hraného hřiště, dozvídám od své ženy, která, pokud to čas a okolnosti dovolují, cestuje se mnou. Vlastně i o těch hřištích někdy slyším od ní, to když já rozhodcuji při Ladies Scottish Open v roce 2018 v Gullane a ona mi večer na hotelu vypráví, jaké je hřiště pro ročník následující, protože část dne strávila právě na Renaissance.

Jaká je vaše motivace?

Možnost cestovat. Svůj první cestovní pas jsem dostal až v roce 1990. Bylo mi čtyřiadvacet. Doháním, co se dá. Potkávat obrovskou fůru totálně rozdílných lidí a pracovat s nimi. Být hodně venku, i když to není vždycky legrace, sedět čtrnáct hodin na bugině v pěti stupních a padesátikilometrovém větru. Jíst místní jídlo. Třeba na ulici. A pak to, že nemám žádný kontrakt. Nikde. Padne dotaz, zda můžu, já řeknu, že ano, dostanu letenky a itinerář a odvedu práci. Dokud dělám práci na sto procent a přitom ještě dobře vycházím se členy týmu, přichází další nabídky. Že je to riziko? Asi ano. Ale o to víc si té práce vážíte, když vás povolají znovu a znovu. A tohle je asi vůbec nejvíc. Jenže nic z toho by nebylo, kdyby na začátku všeho nebyl Václav Janoušek. A kdybych doma neměl takové zázemí, jaké mám.

Máte nějaký velký rozhodcovský sen?

Olympijské hry v Tokiu, které se uskuteční v příštím roce.

Za rozhovor děkuje Petra Prouzová
Foto: Archiv Michaela Jona

STRUČNÁ VIZITKA
MICHAEL JON
Pracoval pro ČGF jako předseda regionální komise STK a také jako předseda komise pro hřiště. V květnu roku 2006 poprvé rozhodoval jako hlavní rozhodčí turnaj Czech PGA Tour. Ve stejném roce jich spolu s Petrem Tučkem, který bohužel následující rok zemřel na devastující onemocnění mozku, zvládli 6. Dále spolupracoval v tandemu s Jiřím Kubelíkem. Společně až do konce roku 2013 odřídili 59 turnajů Czech PGA, respektive PU Czech PGA Tour, včetně dvou turnajů s přímým přenosem.

V roce 2012, kdy měl za sebou, jako hostující rozhodčí, několik turnajů European Tour, Challenge a Senior Tour, ale také EPD (dnes Pro Golf) a Alps Tour, dostal pozvání do sousedního Německa jako člen turnajového týmu Ladies European Tour.
O rok později poprvé pomáhal s řízením European Championship pro PGA's of Europe. V průběhu posledních let celkem patnáctkrát působil jako turnajový ředitel Tour School LET v Maroku. V lednu roku 2017 se stal turnajovým ředitelem PGA's of Europe.

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ STATISTIKY
Celkový počet profesionálních turnajů: 188
Major turnaje (WBO a EVIAN): 9
Solheim Cup: 1
Junior Solheim Cup: 1
LET: 58
PGA's of Europe: 27
European Tour: 7
European Challenge Tour: 8
European Senior Tour: 4
R&A (Local Qualifier The Open): 1
Olympijské hry: 0

Související články:

Česká píšťalka na evropských greenech O českém a také „evropském" rozhodčím Michaelu Jonovi já i naše golfová obec víme hlavně oficiálnosti: je ... Klára Spilková: Na 17. jamce se mi míček zabodl do palmové kůry Klára Spilková na svém druhém turnaji třetí sezony LET v Maroku, Lalla Meryem Cup, předvedla výbornou formu. Turnaj se již třetí rok konal na stejném hřišti Golf de l'Ocean od 2... Jak to bylo s Tigerem aneb 2 trestné za nic? Tiger Woods neprošel v Abú Dhabí cutem o jedinou ránu, přitom byl zpětně penalizován dvěma trestnými za „přečin", nad kterým krčili rameny i ostatní hráči. A jak to tedy bylo? Český golf očima osobností Kolik lidí, tolik nejenom chutí, ale i názorů. Nakonec posuďte sami. Na sklonku minulého roku jsme požádali ... Michael Jon rekordmanem českých golfových rozhodčích Zejména pečlivá statistika jeho manželky Ivany umožnila ustavit nový rekord českých golfových rozhodčích, který od neděle 16. 10. drží ve svých rukách Michael Jon (na fotografii...