Turecký Belek se v posledních letech vyšvihl na stupnici golfových destinací skoro až ke hvězdám. Golfový ráj. Hřiště na hřišti, spousta hotelů, nabídky předhánějí jedna druhou. Kdekdo tam byl, už se o tom ani nemluví. Droga zvaná Belek je silně návyková. Ze závislosti se vymaní jen ti nejsilnější. Ale všechno má svoje limity. Nemůže se sjet celá golfová Evropa na jedno místo. Jednou musí nastat samočisticí proces. Navštívil jsem ten ráj několikrát, a přestože jsem pořád jen ten, kdo si tam jede zahrát, dostávám se pomaličku k tomu, že mohu srovnávat a sledovat vývoj.

Před pár lety se to celé probouzelo, v rozsáhlém piniovém lese mezi městečkem Belek a mořem vznikalo jedno hřiště za druhým, z některých sezónních hotelů na pobřeží se stávaly hotely golfové. Dokonce zde postavili i jeden hotel vyloženě golfový, Sueno: je dál od moře než ostatní a obsazují ho výhradně hráči.

Vývoj celého toho tureckého zázraku je překotný. Každý rok tady vypadá jinak. Mění se všechno, od národnostního složení golfistů, přes délku sezony až k politice cen a nabídek. Kdo by chtěl přijet za rok a najít vše při starém, nedočká se. Kouř do cigarety nevrátíš.

Další se nevejdou

Stopku dalšímu vývoji nastavil nedostatek prostoru. Už není les… ferveje a gríny třinácti hřišť, která se sem vešla, už ho obsadila celý. Les znatelně prořídl, odhaduju, že kácením zmizela skoro polovina stromů, třebaže povolení kácet obsahovalo závazek vysázet za každý strom někde v okolí dva jiné.

Víte, kolik je v Turecku hřišť? Nechce se mi to věřit, ale prý jen osmnáct! A tady, na malém kousku, chtělo stavět ještě několik dalších společností! Většinou jsou to velké firmy, těžaři, stavitelé přehrad a dálnic. Jedna z nich obsadila území mimo les a o dvacet kilometrů vedle postavila na holém pobřeží první středomořský links. Tak vznikla Lykia World.

Existují další projekty, ale všechny přibrzdila jednak krize, jednak nedostatek prostoru. Teď už se ale zase věci pohnuly, mluví se o dvou dalších hřištích. Ovšem to místo… ukázal mi ho z auta golfový manažer Lykie, Angličan Kieron Morissay. Škaredá rovina kus od moře, plevel, býlí, placka. Umím si představit, že se to celé vymodeluje uměle, vyhloubí se jezera, z vyhrabaného materiálu vzniknou zdejší typické vyvýšeniny, přivezou se vzrostlé stromy… Ale to už je celé jinde, dosud se budovalo v přirozeném prostředí. Jedno z hřišť navrhuje Annika Sörenstam, druhé J. M. Olazábal.

V Suenu

Ředitel golfu v resortu Sueno Onder Cabuk má obavu, že Belek se brzy přeplní a nastane odliv nespokojených hráčů, kteří už nenajdou ideální golf za příjemné ceny. Hřiště mají svoji kapacitu. Dřív byla sezona na podzim a na jaře, letos v lednu se na jejich dvou osmnáctkách odehrálo 6 000 kol! To je 3000 hráčů na jedno hřiště – v lednu!

Před dvěma lety tady v lednu v podstatě nikdo nebyl. A sezona se roztahuje i směrem k létu. Normální stav, se kterým je každé hřiště spokojeno, je asi 5 000 – přibližně 150 hráčů za den na jednu osmnáctku. Totální maximum je u 7 000 v nejdelších dnech. Katastrofická vize dalších sezon v nadsázce – flajty po čtyřech minutách od šesti ráno do půlnoci – jen aby se to neblížilo realitě!

Co má toto přeplňování za následek? Majitel hřiště se nevejde do svého po střechu narvaného hotelu a musí přespat u sousedů, potěší se a zvedne ceny ubytování, green fee, potlačí různé gratis bonusy jako unlimited golf a kola navíc, zavede přirážku za jednolůžkový pokoj, i v létě už se bude platit za buginu – to dřív nebylo, na tohle všechno lákali donedávna návštěvníky.

A má to další vývoj: v plánu Suena je dokonce omezit počet kol svých týdenních hostů třeba na dvě, v jiné dny nechť hrají jinde – a hřiště naplní hráči bydlícími v jiných hotelech, kteří zaplatí vyšší green fee než hotelový host! Ad absurdum? Ne, realita, která se rychle blíží.

Dobře už bylo, říká se. Ale ne, v Beleku ještě stále dobře je. Ale houstne to. Hřiště jsou celoročně v perfektním stavu, všechna čest, ale v zimě jsou přece jen o poznání „bledší“. Jaro je probudí, naleští, rozzáří. Možná i proto se mění přístup hráčů k zdejším pobytům. Ze začátku se sem jezdilo, jen když se v Evropě nedalo hrát. Ale teď se to rozšiřuje, doma se ještě (nebo už) vesele hraje, ale golfisté sem přesto proudí. To je výrazný posun a Turci jsou jím velice potěšeni.

Poruchy systému

Ovšem vysoká návštěvnost vyžaduje dokonalou organizaci, a to ne vždycky klapne. Zrovna v Suenu občas nezvládají – v březnu přeplnili kapacitu ubytování a museli přes sto lidí přesouvat do hotelů úplně jinam – návštěvníci si však vybrali a zaplatili Sueno právě proto, že z pokoje na odpaliště to není ani minuta. Ti už nepřijedou.

Podobně se stává, že dají více flajtů na stejný čas nebo přehlédnou něčí potvrzenou objednávku, pak jsou z toho hádky u recepce. V květnu, kolem jedenácté dopoledne, jsem pozoroval u prvního odpaliště frontu deseti bugin…

S tím vším souvisí otázka, jestli a jak si všechna hřiště a hotely konkurují. Když se zeptáte přímo, tak nikdy, vše je v nejlepším pořádku, každý má svou politiku. Ale když jen posloucháte a některý z manažerů se rozpovídá, hned slyšíte, jak mají vedle hrozné gríny, jak jinde nezvládají něco dalšího, co všechno dělají sousedé špatně…

Takhle jsem se třeba asi ze dvojích úst dozvěděl, že Carya, poslední v Beleku otevřené a velice krásné hřiště, musí předělat své hrozné gríny. Nebýt tam den předem, snad bych jim i uvěřil – asi mám sníženou rozeznávací schopnost, zahráli jsme si skvěle.

Lykia, National a další

Na Lykii jsou v pohodě, rozhodli se hřiště nepřeplňovat a dodržují to – 150 lidí za den je až až, říká zmíněný Kieron Morissay. Ono je to sem taky z Beleku kousek dál než na ostatní hřiště a poněvadž se golfisté snaží hrát co nejblíž svých hotelů, nával tu ještě není tak cítit.

O Lykii se také říká, že na té jejich otevřené pláni fučí, i když v Beleku je absolutní bezvětří. Ale hrál jsem tam čtyřikrát, nikdy nefoukalo a hřiště je nádherné, výhledy na moře, opevněné bankry, gríny jako svého času populární koberec jekor, naprosto bezchybné.

Na Nationalu, nejstarším a asi i nejtěžším místním hřišti, se začátkem května hrál turnaj LET, ženské evropské túry. To je věc mimo hlavní proud beleckého byznysu, potvrdil mi ředitel turnaje, jednasedmdesátiletý Tony Martin, bývalý profesionál, který se v golfu pohybuje neuvěřitelných 56 let.

Na National pouštějí běžně až 250 hráčů denně, a aby zmenšili ztrátu, která jim turnajem vzniká, nechali běžný provoz běžet až těsně před první tréninkové kolo, den před ním ještě prošlo hřištěm 200 hráčů.

Od pana Martina jsem se dozvěděl, že National má 200 členů, ale nikdo z nich tady nebydlí. Někteří přijedou jednou za několik let… Hřiště je určeno pro turistický golf, nezaměřuje se na turnaje, mají jich jen pár do roka.

Ferveje jsou znatelně užší než u jiných beleckých hřišť, proto maršálové ostražitě sledují tempo hry. Zeptal jsem se, zda kontrolují, aby se sem dostali jen hráči s HCP nižším než 28 (muži) a 36 (ženy), jak to má skoro každé zdejší hřiště v podmínkách hry. Zasmál se a řekl, že o tom to není, že si lidi klidně donesou „fake handicaps“, falešné hendikepy. Důležitější je kontrolování pomocí maršálů, ti občas někoho přinutí zvednout míčky a posunout se na další jamku.

Servis

Co funguje dokonale, je servis organizací, které sem vozí golfisty z Evropy. My využíváme služeb agentury Bilyana, jež je u nás dobře známá. Transfery mezi hotelem a letištěm nebo na hřiště a zpět – nikdy se nezpozdili. Mají 15 aut a mikrobusů neustále pendlujících Belekem, řidič má plachtu z tiskárny se svými jízdami, telefon stále na uchu, dálkově řízení lidé. Dispečink musí být dokonalý, jsou týdny, kdy tady má Bilyana až 800 hostů.

Vůbec se tady telefonuje o mnoho víc než třeba u nás: manažeři vytvářejí dojem, že jsou velice vytíženi, u normálních pracovníků máte pocit, že jejich pravomoci jsou nulové, na všechno se musejí zeptat.

Za těch několik let, co to v Beleku tak frčí, se zde vytvořila kasta velice výkonných a zároveň ochotných lidí. Začíná to na hřišti – hledáte u nějakého křoví svůj míček, kolem jede člověk na traktůrku, zastaví, pomůže hledat. Podobně recepce, tam všichni ovládají několik řečí.

Kdybych hledal mouchy, začal bych u určité nespolehlivosti. Netýká se profesních věcí, spíš osobních. Jdete na večeři a jste domluveni, že se s vámi setká šéf operací hotelu. Znáte se s ním, odpoledne jste spolu seděli, bylo to velice přátelské a dohodli jste se na osmou. V půl deváté si ještě ze zdvořilosti neobjednáváte jídlo, pak požádáte, aby ho číšník zkusil prozvonit. Dozvíte se, že máte začít jíst, on si objednal to co vy, je na cestě. Ale jeho porce zůstává na stole, v deset vám číšník s politováním sdělí, že pan XX má mítink v jiném hotelu. Ale to se dá přežít, jen je potřeba s tím trochu počítat a nebýt zaskočen. V přímém kontrastu s touto nectností je projevovaná přátelskost a pohostinnost – čemu pak má člověk věřit, že?

Nikdy se nesnažte pochopit systém ulic v Beleku, přesněji ulic vedoucích mezi hotely a hřišti. Potřebujete na to mapu, tu vám slíbí, ale nedají. Pak vás vezou deset minut ze Suena do Cornelie a když dorazíte, Sueno je pár set metrů od vás – jen tam holt není silnice.

Na nákup

Nejzarytější hráči za týden neopustí svůj ostře hlídaný hotel, jen se přesouvají k podobně ostře hlídaným hřištím. Ale jiní rádi prolézají orientální tržiště nebo obchody a butiky v Beleku.

To nasednete do taxíku, který vám zavolá recepce. Taxikář vyzví, co chcete nakupovat (většinou jde o golfové potřeby) – to je náhoda, jeho bratranec má ten nejlepší obchod. Další bratranec prodává koberce, jiný kožené věci… jste v síti. Běda, kdybyste nesmlouvali, zkazili byste jim radost. Nejlepší cesta je prý dát vybrané věci na hromádku, nechat si spočíst cenu, zalomit rukama a začít odkládat věci zpět, to nastartuje vyjednávání.

Specifické je nakupování suvenýrů na letišti. Tak jako na každém správném letišti jsou stejné věci přesně třiapůlkrát dražší než v krámech v Beleku či kdekoli jinde.

Slyšeli jste nadávat veverku?

Mírnou exotiku zažijete s místní zvířenou. Nic nebezpečného, jen je toho víc než na průměrném moravském hřišti, hlavně zrána. Ještěrek spousty, ptáci obsadí jeden strom a přímo řvou, žáby, na Lykii jsme asi ze 30 metrů pozorovali něco jako kojota – velice škaredé zvíře podobné velkému zanedbanému psovi. Želvy se povalují pod stromy nebo chodí po ferveji. Veverky vám z bezpečné výšky svého stromu dokážou vynadat svou řečí. A ryby – v Suenu vezme číšník nedojedený zbytek vašeho ranního chleba, přistoupí k zábradlí terasy a mrskne to z výšky do jezera pod terasou, dole se o něj poperou kapři.

Všechna hřiště byla budována nedávno a dost velkoryse. Projevuje se to i na velikosti kluboven – jsou vesměs silně předimenzované, krásné, včetně rozsáhlých proshopů. Na některých hřištích má i startérův domeček velikost slušné vilky. S tím jdou i další rozměry – viděli jste už někdy putting green 135 metrů dlouhý? Nebo jiný se 70 jamkami?

Pro časopis Golf: Ivo Doušek

Seznam golfových hřišť v Beleku

Tat Golf 27 jamek (3 rovnocenné devítky s parem 36)

National Golf Club 18 jamek | par 72 | délka 5 946 m

The PGA Sultan 18 jamek | par 72 | délka 5 575 m

The Pasha 18 jamek | par 72 | délka 5 731 m

Kaya Eagles Golf Club 18 jamek | par 71 | délka 5 887 m

Carya Golf Club 18 jamek | par 72 | délka 5 821 m

Sueno, The Pines 18 jamek | par 72 | délka 6 413 m

Sueno, The Dunes 18 jamek | par 72 | délka 5 643 m

Cornelia Golf Club Faldo Course | 27 jamek (3 rovnocenné devítky s parem 36)

Montgomerie Course 18 jamek | par 72 |, délka 5 511 m

Nobilis Golf Course 18 jamek | par 72 | délka 6 312 m

Gloria Old Course 18 jamek | par 72 | délka 6 296 m

Gloria New Course 18 jamek | par 72 | délka 5 911 m

Gloria Verde 9 jamek | par 35 | délka 2 812 m

Lykia Links Golf 18 jamek | par 72 | délka 5 870 m

Související články:

Údolí Gasteinu: Kdo se zde nudí, je sám nudný Tři perly rakouského údolí Gasteinertal uprostřed Národního parku Velkých Taur, Bad Gastein, Bad Hofgas... Normandie – golf na bitevním poli Na toto hřiště jsem narazil úplnou náhodou. Do Normandie jsem zavítal především kvůli plážím, na kterých 6. 6... Dominikánská republika: Zemský ráj to na pohled. I golfový Dominikánská republika a její golfová hřiště už dávno nepatří do kategorie nedostupných snů. Jezdí sem i... Tyrolsko: Příběh úspěchu Základním stavebním kamenem života každého alpského údolí je rodina, a to v nejširším pojetí včetně prarodič... Pro našince „neznámý“ Quebec Východní část kanadské provincie Quebec, třebaže je Evropě nejblíže z celého severoamerického kontine... Kingsbarns: Golf s úchvatnou scenérií Úžasné! Báječné! Fantastické! Nejkrásnější hřiště, co jsme kdy hráli! Taková a jim podobná hodnocení můž... Do Itálie nejen za golfem Člověk obyčejně dělá něco jiného, než sám chce. Vůbec jsem nechtěla hrát golf, a zatím chodím jako blázen p... Murcar Links: Skrytý klenot východního pobřeží Skotska „Murcar Links je přesně to, co si pod pojmem linksové hřiště představujete,“ tvrdí Paul Lawrie, vítěz Open C... Letham Grange aneb skotská Augusta V článcích o Skotsku si obvykle představujeme linksová hřiště, která jsou golfisty nejvyhledáv... North Berwick: Král skotských linksů Jste-li příznivcem pravověrného linksového golfu, patří North Berwick patrně do vaší top ten. Osmnáctka n...