US Masters je v současnosti turnajem, který přitahuje pravděpodobně největší pozornost golfové veřejnosti. Turnaj vyvolených je opředen tolika legendami a tradicemi, že se mu nemůže rovnat snad ani nejstarší major planety, britské Open Championship. K posvátné auře Masters nemalou měrou přispívá i to, že se jako jediný z velké čtyřky hlavních turnajů sezony koná vždy na stejném hřišti, Augusta National.

Být alespoň divákem na Masters je snem všech golfových fanoušků, opravdu se však splní jen nepatrnému zlomku, neboť lístky nebylo možné ještě do loňského roku koupit, dědí se v podstatě z generace na generaci. Zahrát si osmnáctku hřiště National je snem každého golfisty, splní se však jen hrstce vyvolených. Hřiště je přísně soukromé a zahrát si jej mohou v podstatě jen členové klubu. Zelené sako vítěze Masters by chtěl obléknout každý profesionální golfista, v historii Masters jej nicméně obléklo alespoň jednou jen 47 nejlepších hráčů. Za to vše může jediná osoba. Nejlepší golfista 20. let minulého století, právník z Atlanty, Robert Tyler Jones Jr., legendární Bobby Jones.

Bobby se narodil v roce 1902, kdy golfovému světu vládl triumvirát Vardon, Taylor, Braid. A golfově se měl čile k světu. Z opakovaných nemocí v dětství se nakonec dokázal vylízat a již v pěti letech dal vzniknout svému prvnímu golfovému hřišti. Postavil si jej s kamarádem a k jeho zahrání mu stačila jediná hůl, úměrně zkrácené železo. Možná zde získal svoji největší budoucí devizu – neskutečný cit pro hru dlouhými železy.
Na rozdíl od Vardona nebo třeba vítězného zázraku z US Open 1913, amatéra Francise Ouimeta, však měl podmínky pro svůj golfový růst ulehčeny. Jeho otec, atlantský advokát, byl sám zarputilým golfistou, a jakmile Bobby povyrostl, tvořili otec a syn nerozlučný flajt hřišť ve státu Georgia.
Většinu rodinných dovolených trávili Jonesovi v East Lake Country Club, kde se také Bobby s golfem seznámil. Pod patronát si jej vzal golfový profesionál, rodák ze samotného Carnoustie, Stewart Maiden. Pod jeho taktovkou pronikal do základů hry tak rychle, že se již ve 14 letech dokázal probít do třetího kola amerického amatérského mistrovství. Všichni zúčastnění tehdejšího Jonesova představení v Merion Cricket Clubu v Pennsylvanii očekávali, že v budoucích letech Jones vystoupá strmě jako kometa. V následujících sedmi letech však Bobby nevyhrál jediný významnější golfový turnaj...

Leckdo bude asi překvapen, Bobby Jones, jehož dnes předchází reputace obrovského gentlemana a golfisty, který ctil do puntíku a za každých okolností golfovou etiketu, byl během oněch sedmi let brán za rozmazleného, věčně podrážděného floutka. Z jeho tehdejší povahy pramenily též nepříliš povzbudivé výsledky, neboť při hře ho dokázala vykolejit i ta nejmenší malichernost. Vše vyvrcholilo v roce 1921 na British Open, kde rozezlen svým výkonem z počátku třetího kola zvedl míček, na kousky rozcupoval skóre kartu a odešel ze hřiště.
Co zapříčinilo proměnu temperamentního Jonese v golfovou ikonu první poloviny minulého století, se dnes můžeme jen dohadovat. Skutečností zůstává, že do sezony 1923 vstoupil zcela proměněný a začaly se dít věci nevídané. V letech 1923–1930 vyhrál celkem 13 majorů: na kontě má čtyři tituly z US Open (a k tomu další čtyři druhá místa), tři tituly z British Open, pět titulů z US Amateur Championships a jeden z Britského amatérského mistrovství.

Nakonec našel vřelý vztah i k British Open, stejně jako britští diváci našli vztah k Jonesovi. Šest let po ukončení své kariéry se ocitl se svými přáteli na Old Course, aby si po letech zahrál své oblíbené hřiště, což se velmi rychle rozneslo po městě a okolí. Když Bobby přišel na první odpaliště, čekalo na něj již na dva tisíce nadšených diváků, kterých během dne neustále přibývalo.
Na tento den později vzpomínal slovy: „Hrál jsem tehdy golf, jaký jsem nehrál již čtyři roky a od té doby vlastně také ne. Klidně bych mohl vymazat vše, kromě svých zážitků ze st. Andrews, a přesto bych život mohl považovat za plný a bohatě prožitý.“

I přes své nevídané úspěchy však Jones zůstal amatérem a nikdy nepřijal status profesionálního golfisty. Po své proměně v roce 1922 se navíc z rozmazleného Bobbyho stal onen golfový gentleman. Nic pro něj nebylo přednějšího než pravidla golfové hry a golfová etiketa. Jako amatér za svá vítězství nikdy nepřijal prize money. Po celou dobu své golfové kariéry se věnoval studiu, které završil v roce 1928 právnickým titulem. Od té doby pracoval ve firmě svého otce.
Husarský kousek se mu podařil v roce 1930, kdy během jedné sezony vyhrál všechny čtyři tehdejší major turnaje a dobyl vysněný Grand Slam. Na začátku roku se tehdy vsadil s britskými bookmakery v kurzu 50:1, že v této sezoně Grand Slam získá.
Na konci té nejvelkolepější cesty, kterou kdy sportovec podnikl (alespoň tak jeho pouť rokem 1930 označil The New York Times), se ocitl 27. 9. 1930 v místě, kde se poprvé blýskl ve svých čtrnácti letech. Na hřišti Merion Cricket Club porazil v posledním kole jamkovky amerického amatérského mistrovství Eugena Homanse poměrem 8&7 a dobyl svatý grál, který od té doby nikdo nezískal.

V roce 1930 dosáhl golfového nesmrtelnosti. Ve věku 28 let mu ležel u nohou celý golfový svět a před sebou měl mít ještě stovky turnajů a mnoho titulů. Jones se však rozhodl jinak. Ač navenek velmi přátelský a otevřený člověk, jak k novinářům, tak i k fanouškům a golfové veřejnosti, uvnitř Jonese neutuchající zájem o jeho osobu a s tím související odpovědnost trápil a užíral. Měsíc po zisku Grand Slamu doslova šokoval svět, když oznámil, že končí svoji golfovou kariéru...

Augusta National
... protože však golf miloval, začal krátce po odchodu do sportovního důchodu hledat místo, kam by si mohl jít vždy v klidu zahrát svoji oblíbenou hru se svými přáteli. Jenže kamkoliv přišel, budila jeho přítomnost obrovský rozruch. Proto se v okolí svého rodného města začal porozhlížet po pozemcích, na kterých by mohl vystavit hřiště pro sebe a své přátele, kde by mohl hrát v soukromí a bez jinak všudypřítomných diváků a fanoušků.
Protože v Atlantě nebývá v zimních měsících tak útulno jako v jiných oblastech Georgie, zamířil na východ, kde se 150 mil od Atlanty na hranici států Georgia a South Carolina v údolíčku řeky Savannah nachází město Augusta. Se svým přítelem Ciffordem Robertsem zavítal na doporučení místního rodáka Thomase Barretta na místo o rozloze 148 ha, kterému místní neřekli jinak než škola ovocných stromků.
Bobbyho to místo uchvátilo na první pohled. Po zavřené školce zbylo na pozemku mnoho krásných kvetoucích stromů a keřů. Všemu vévodila úchvatná alej magnólií vedoucí ke starému koloniálnímu stavení – dnešní klubovně golfového klubu Augusta National. Bylo rozhodnuto. Na tomto pozemku s nejnižším bodem ve výšce pouhých 42 metrů nad hladinou moře si Jones postaví své soukromé hřiště. Hřiště, jež vejde do dějin.

Jones jako velký milovník Old Course v St. Andrews přizval do Augusty Skota Alistera MacKenzieho. Zvlněný profil ovocnářské školky hrál proslulému architektovi golfových hřišť do karet. Společně s Jonesem se vydali cestou klasického skotského pobřežního linksového hřiště umístěného do vnitrozemí Severní Ameriky. Stopy díla MacKenzieho však dnes z hřiště již vymizely. Úpravy Augusta National započaly v podstatě okamžitě po jeho otevření v prosinci 1932, neboť krátce nato MacKenzie zemřel.
V průběhu dalších let se postupné přestavbě hřiště věnovalo okolo patnácti dalších architektů. Znalci tvrdí, že typické prvky MacKenzieho tvorby již dnes na hřišti v podstatě nenalezneme. I dnes však platí Jonesova slova: „Není zde jediná jamka, na které nelze zahrát birdie, stačí přemýšlet. Jakmile však člověk přestane uvažovat, pak tu není ani jedna, na níž by nemohl zahrát double bogey.“
Augusta National je možná nejznámější hřiště světa. Lví podíl na tom má první major každé golfové sezony, turnaj US Masters. V roce 1934, jen necelý rok po otevření, sezval Jones na hřiště skupinu tehdy nejlepších golfových amatérů i profesionálů na turnaj Augusta National Invitational Tournament, jak se Masters nazývalo do roku 1939. 60 profesionálů a 12 amatérů začalo svoji cestu prvním turnajem na hřišti Augusta National ve čtvrtek 22. 3. 1934 v nezvykle chladném počasí. Vítězem se stal tehdy Horton Smith.
Během let se stal turnaj synonymem pro hřiště Augusta National. Mnohé z dnes používaných názvů dílčích částí osmnáctky jako Amen Corner, Sarazen Bridge, Hogan Bridge a dalších vznikly právě během jednotlivých ročníků Masters tak, jak je přinesla historie. Pojďme se na chvíli po areálu hřiště projít…

Osmnáct jamek v celkové délce 6 798 metrů, par 72 a neoficiální rating 76,2 – to je Augusta National v celé své kráse. Od roku 1935, kdy se první a druhá devítka prohodily, se hřiště hraje v nezměněné podobě. Jak se sluší na ovocnou školku, každá z jamek nese jméno keře nebo stromu, který tu kterou jamku lemuje.
Vše začíná příjezdem ke klubovně proslulou alejí Magnólií. Cesta se nazývá Magnolia Lane, je přes 300 metrů dlouhá a po obou stranách ji lemuje 61 vzrostlých magnólií, mnohé z nich jsou přes 150 let staré.
Klubovna není, jak by se na jihu Spojených států mohlo zdát, dřevěné stavení. Třípatrový dům z roku 1854 má sedm ložnic jak v přízemí, tak v prvním patře, avšak žádnou kuchyni – jídlo se v předminulém století vařilo ve zvláštní budově oddělené od hlavního stavení. Během let samozřejmě doznala klubovna mnoha změn – bylo přidáno zvláštní křídlo, kuchyně, Trophy Room a taktéž grilovací místnost a šatna.
V areálu se dále nachází celá řada menších stavení sloužících pro ubytování členů striktně privátního klubu, který dnes čítá okolo 300 osob. Nejznámější z nich je zřejmě takzvaná Eisenhower Cabin – domek, který byl postaven pro prezidenta USA, generála Eisenhowera, který byl rovněž členem Augusta National.
Hned za klubovnou stojí legendární velký dub, který již přes 150 let dohlíží na dění na přilehlých pozemcích. Zřejmě se velmi divil, když dělníci pod vedením MacKenzieho v jeho těsné blízkosti začali na počátku 30. let minulého století připravovat odpaliště první jamky a jamkoviště devítky.

První jamka, Tea Olive, lehký levý dogleg o délce 407 metrů se hraje mírně do kopce. Nepovedený drajv zachytí bankr na pravé straně ferveje a potíže při nepovedené přihrávce může činit i velký členitý green. Hned na dvojce se hráči dočkají pětiparu se šancí na eagle. Na 525 metrů dlouhé jamce lze s trochou štěstí trefit green již druhou ranou – stačí míček umístit mezi dva bankry střežící green.
Trojka je ze všech jamek nejvíce podobná původní jamce z roku 1933 z pera MacKenzieho. Krátký čtyřpar s greenem svažujícím se zleva doprava považoval tento golfový architekt za téměř dokonalý produkt své práce.
Jestliže vám první tři jamky hřiště nic neříkají, zřejmě vám nebudou blízké ani ty následující. První třípar na hřišti, 220 metrů dlouhá jamka číslo čtyři, ani následující pětka, Magnolia, par 4, nepatří k těm nejznámějším, i když právě pětku chtěl Jones vymodelovat podobou co nejblíže fenomenální Road Hole ze St. Andrews. Na šestce přichází na řadu další třípar s vyvýšeným odpalištěm. Původně se zde pálilo přes potok – ten však neznamenal významnou překážku a v roce 1959 byl zcela odstraněn.
Sedmička, 411 metrů dlouhý čtyřpar Pampas, byla zpočátku jamkou bez kouzla. Úzká fervej obklopená vzrostlými stromy však dnes směřuje ke greenu, jenž byl na popud vítěze prvního Masters později obklopen pěti hlubokými písečnými překážkami.
Poslední dvě jamky úvodní devítky tvoří žlutý jasmín, přes půl kilometru dlouhý pětipar s greenem, který nestřeží bankry, ale uměle vytvořené muldy, a čtyřpar Carolina Cherry s greenem svažujícím se k ferveji.

Masters se však tradičně rozhoduje na druhé devítce, jejíž některé jamky znají i ti, kteří o golfovou hůl v životě nezakopli. A hned první čtyři jamky druhé devítky stojí za to. Klubovna hřiště National stojí na návrší, a tak drajv z desátého odpaliště, 452 metrů dlouhého čtyřparu Camelia, může letět vskutku daleko. Tento dlouhý čtyřpar je nejtěžší jamkou hřiště. To však již přichází na řadu jamky 11, 12 a 13. Proslulý Amen Corner.
V dubnu 1958 vyšel v časopisu Sports Illustrated článek Herberta Warrena Winda o proběhlém ročníku Masters. Wind v něm pro kout hřiště, kde se hráči dnes poprvé potkávají s vodou a který tvoří jamkoviště jedenáctky, celá tříparová dvanáctka a odpaliště třináctky, použil název Amen Corner. Když později vzpomínal, proč právě Amen Corner, uvedl, že pojmenování převzal z oblíbené jazzové desky Shouting in that Amen Corner od Mezza Merrowse.
Později však bylo zjištěno, že žádné takové album neexistuje. Wind tak při pojmenování části hřiště, kde se velmi často rozhoduje o vítězi Masters, vzpomenul nejspíše tehdy populární píseň Shoutin´ in the Amen Corner od Andyho Razafa.
Ať tak nebo tak, na jedenáctce, White Gogwood, kde v roce 1987 Larry Mize vyfoukl nikdy se nedočkavšímu Gregovi Normanovi v play-off zelené sako pověstným čipem do jamky, se hráči chystají na druhou ránu ne green a před sebou mají celé slavné prostranství jako na dlani.
Zatímco míří na green chráněný bankrem a malou tůňkou, jen o kousek dále za řevu tribun se jiný flajt pokouší zasáhnout Raeovým potokem a bankry strašidelně chráněný green dvanáctky, a na třináctce si další ze soupeřů chystá co nejdelší drajv, aby si vytvořil alespoň teoreticky šanci pro hru na případný eagle.
Samotný střed Amen Corner, nejkratší par na hřišti, 141 metrů dlouhý Golden Bell, je možná nejznámější jamkou světa. Hráči se musí vyrovnat nejen s Raeovým potokem, bankry před a za greenem a nevyzpytatelným větrem, ale též s greenem samotným, který je velmi úzký a nabízí jen minimální prostor k zastavení míče. Cesta k vlajce vede přes kamenný můstek pojmenovaný po Benovi Hoganovi, jako připomenutí jeho vítězství z roku 1958, kdy stanovil tehdejší rekord hřiště – 274.

Odpaliště čtrnáctky je hned vedle a drajvrem je potřeba hledat střed ferveje. Cesta zpět přes potok vede přes můstek Byrona Nelsona připomínající vítězství tohoto velikána z roku 1937. Před dvěma lety tu Phil Mickelson zahájil útok na svoje třetí zelené sako, když právě na tomto 466 metrů dlouhém pětiparu načal svoji sérii eagle, eagle, birdie. V neděli pak na tomto místě Lefty po drajvu do lesa na pravé straně ferveje vytáhl svoji životní ránu, když dírou mezi stromy poslal míček přes Raeův potok do těsné blízkosti jamky.
Čtyřpar čtrnáctka nechá hráče vydechnout, žádná voda, žádný písek. Par je povinnost, ovšem pokud se podaří položit míček dobře na kaskádovitý green, může být ve hře i birdie.
To se však již hráči blíží do finále. Na řadě jsou jamky, jež většinou definitivně určí vítěze. Patnáctka dovolí hrát na eagle, pokud jde míček druhou ranou za vodní překážku a padne blízko jamky. Právě zde zavelel v roce 1986 Jack Nicklaus v 46 letech k drtivému útoku na svůj poslední titul, zatímco do té doby vedoucí Ballesteros vzápětí míček utopil.
Nejznámější ránu však vyslal na této jamce na green Gene Sarazen. Čtyřkou dřevem zavěsil v roce 1935 albatros z téměř 220 metrů. „Rána, kterou slyšel celý svět“, mu tehdy pomohla k vítězství a na její památku nese Sarazenovo jméno i můstek vedoucí ke greenu patnáctky.
Šestnáctka bývala původně jednoduchý třípar. V roce 1947 bylo však na místě původní ferveje vybudováno jezírko, takže se jamka hraje kompletně celá přes vodu. Ve finále bývá vlajka navrtána vždy těsně u vody na levém okraji greenu. Nicklausovi v roce 1986 po odpalu z týčka vyklouzla z úst pouhá dvě slova: „It is!“ Přesně věděl, že další birdie je jeho.
Se čtyřparovou sedmnáctkou měl historicky největší potíže generál Eisehower. Jeho drajvy se železnou vytrvalostí zasahovaly vysokou borovici na levé straně ferveje. Naštěstí nakonec nedošlo na výslovné prezidentovo přání borovici odstranit, tudíž dvacetimetrový kolos chytá nepřesně zahrané drajvy dodnes.

Poslední jamka hřiště, 425 metrů dlouhý čtyřpar Holly, dokonale prověří nervy adeptů na titul. Špalíry diváků lemované odpaliště tvoří úzkou uličku na fervej obklopenou z obou stran stromy. Pokud se drajv podaří a mine dva bankry na levé straně ferveje, je potřeba ještě přesně zamířit středním železem na green obsypaný diváky. Že nejde o nic jednoduchého, potvrdil ve vzpomínaném roce 1986 Norman, když poslal míček přímo do davu fanoušků – vítězství tak definitivně připadlo Nicklausovi…

Závěrem
… fenomenálnímu Bobbymu Jonesovi tak svět vděčí za velkolepé hřiště Augusta National a nejsledovanější turnaj sezony, US Masters. Jones se Masters účastnil exhibičně každý rok, a to až do sezony 1948. Později mu to již zdraví nedovolilo. Díky těžké nemoci byl upoután trvale na invalidní vozík. Zemřel v prosinci 1971 ve věku 69 let.
Duch Bobbyho Jonese však žije na posvátné půdě hřiště Augusta National dodnes. Nespočet tradicí a téměř kultovních objektů a jejich pojmenování spojených se striktně privátním klubem, a tudíž omezenou hrou na hřišti, činí z osmnáctky a turnaje Masters sportovní událost, jež i v současnosti právem pokračuje ve šlépějích nejlepšího amatérského golfisty všech dob.

Oficiální stránky turnaje zde

Text: Jan Vlášek, foto: Globe Media/Reuters, Antonín Krčmář

Související články:

PGA Tour: Rory se na sedmnáctý pokus oblékl do saka Ne náhodou se říká, že Masters se rozhoduje v neděli na druhé devítce. Na té první a ještě na desáté jamce to to... LPGA Tour: Nezastavitelná Podobně jako na Scottieho Schefflera na nejprestižnější mužské profesionální sérii nemohou soupeři vyzrát, p... PGA Tour: Scheffler zúročil formu Scottie Scheffler potvrdil roli favorita a na Masters dokonale zúročil svou formu z posledního období. Částeč... PGA Tour, DP World Tour: Další španělský dobyvatel Augusty Jon Rahm potvrdil solidní formu a konzistenci a do své sbírky přidal druhý major, když navlékl zelené sako pro v... LPGA Tour, LET: Napínavá bitva o čtvrtý major První dvě kola zvládla Brooke M. Henderson parádně, což se nakonec ukázalo být rozhodující. Některé ze... PGA Tour, DP World Tour: Thomas slaví další major Zdá se, že turnaj PGA Championship je Justinu Thomasovi hodně nakloněný. Ve své sbírce má totiž dva majory a ob... PGA Tour, DP World Tour: Roryho stíhací jízda a parádní představení světové jedničky Žádný jiný hráč v historii nepotřeboval k vystoupání na pozici světové jedničky kratší dobu než Scottie Sch... PGA Tour, EPGA Tour: Lefty přepisoval historii Phil Mickelson zvítězil na PGA Championship, do své sbírky přidal šestý major, ale hlavně se v padesáti l... Masters je pro Matsuyamu odrazový můstek k desítkám milionů dolarů Hideki Matsuyama díky svému historickému triumfu na Masters získal vedle zeleného saka a členstv... PGA Tour, EPGA Tour: Matsuyamův velký triumf Deset let od své první návštěvy Augusty a poté, co se stal na Masters nejlépe umístěným amatérem, slaví Hideki...