Na profesionální scénu přestoupil sice až v červnu letošního roku, ale s jeho jménem je spojeno hned několik historických „nej" českého golfu. Jen tak namátkou, první český golfista, který startoval na US Amateur, první český hráč v top 50 světového amatérského žebříčku WAGR, první Čech, který startoval na turnajích PGA Tour a Korn Ferry Tour, navíc na obou prošel cutem. Už jste asi doma... Povídali jsme si s Jiřím Zuskou, který po pěti letech studií v zámoří na University of Louisville přestoupil mezi profesionály. A řeč byla nejen o tom, nakolik se potkala očekávání s realitou.

V okamžiku, kdy si povídáme, máte za sebou první dva starty na Challenge Tour v roli profesionála. Jak se tedy potkala očekávání s realitou?

Bohužel, na tom začátku se moc nepotkala. Ono to platí v golfu, stejně jako v jiných sportech, můžete mít velká očekávání, ale realita může být úplně jiná. Odehrál jsem dva turnaje a v obou minul cut, takže to určitě není něco, co se mi líbí nebo s čím bych měl být spokojený. Ale tak to je. Během druhého turnaje v Adamstalu už byla hra dobrá, ale ještě jsem se trochu pral s nervozitou po přechodu od amatérů. Potřebuji trochu času, abych se zabydlel.

Navážu na první otázku, bylo nebo je něco, co vás při přechodu mezi profesionály zaskočilo? Něco, s čím jste nepočítal?

Při úvodních dvou turnajích Challenge Tour jsem si všiml, že přemýšlím trochu jinak. A to přitom nebyly moje první profesionální turnaje, které jsem hrál. Odehrál jsem jich dost ještě jako amatér, ale teď jsem si uvědomil, že přemýšlím trošku jinak. V minulosti mi bylo jasné, že žádné peníze vyhrát nemůžu, že hraju pro získání zkušeností. Teď jsem cítil, že k tomu nepřistupuji stejně, i když bych vlastně měl. Už cítím, že tohle je moje práce, že si tím můžu vydělat peníze a moje myšlení se trochu změnilo. Nepomáhá ani to, že nejsem finančně úplně zaopatřený, takže to máte v hlavě. Snažím se s tím prát, z každého turnaje si vzít poučení a stále se zlepšovat.

To vypadá skoro jako začarovaný kruh a víc boj sám se sebou než příležitost ukázat, že umím hrát golf...

To je pravda. Snažíme se sehnat někoho, kdo by mě v začátku podpořil, ale většina lidí nahlíží na sport způsobem – nejdřív něco předveď a pak tě budeme podporovat. Ono to tak asi má být a takový je život. Je to tvrdé, s vědomím, že musím, se nehraje úplně příjemně. Určitě by bylo lepší a příjemnější mít někoho, kdo přijde a řekne: hele, já tě podpořím a ty ukaž, co v tobě je. To by určitě bylo lepší, odpadl by tím stres z toho, jestli si můžu dovolit jet i na příští turnaj.

To nezní úplně optimisticky...

Zatím to ale není ani realita. Díky bohu. Ale jistá obava tam je. Přistupuji k tomu tak, že když se vypracuju a budu mít výsledky, tak budou i finance a lidi ochotní mě podporovat. Je to logické a takový je život. V golfu je to hodně tvrdé. Musím si to prostě oddřít.

Hra pod tlakem není nic, o co by člověk stál, ale o vás se navíc v posledních letech mluví jako o velké naději českého mužského golfu. Vnímáte i tohle?

Jo, jak říkáte, není to poprvé, co to slyším. Můžu to ale brát ze dvou pohledů či směrů. Na jedné straně si můžu říct, ty jo, to mám docela odpovědnost, ale bližší mi je spíš ten druhý pohled, že je to pro mě čest a zároveň výzva být v takové pozici. Nejsem v ní náhodou. Oddřel jsem si to, odehrál jsem si to a také chci naplnit ta očekávání. Ale že bych se tím zabýval, když hraju na turnajích, to ne. Na to nemyslím.

Vrátím se na skok za oceán. Co vám pět let v USA na univerzitě dalo nejvíc?

Nejvíc jsem asi tak nějak zmoudřel. Na hřišti a vlastně i v životě. Na hřišti jsem hodně vyspěl z pohledu herní strategie, jak hřiště hrát. Tak, abych se s co nejmenším rizikem dostával do co nejlepších pozic. Vyspěl jsem hodně i herně a mentálně, ale nejvíc asi ve schopnosti mít herní plán.

A mimo golf vás studium také posunulo?

No to určitě. Když jsem přijel do Ameriky, bydlel jsem s několika spoluhráči, ale pokoj jsem měl sám pro sebe. To mě také hodně osamostatnilo. Večer jsem přišel domů a najednou mi nikdo neuvařil, nikdo mi nevypral. Ty ponožky a slipy, co byly pohozené na zemi, tam byly pořád. Naučil jsem se o sebe sám starat. Moc se mi to líbilo, osamostatnil jsem se a zvykl si na to. V Americe se mi moc líbilo a jednou bych se tam chtěl za golfem zase vrátit.

Už během studií jste dokázal několik věcí, které se jinému Čechovi do té doby nepovedly. Zahrál jste si US Amateur, získal karty na turnaje PGA Tour a Korn Ferry Tour, na obou jste prošel cutem. Zůstanu u obou posledních akcí. Co vám starty na obou turnajích ukázaly?

Obě ty možnosti zahrát si špičkové profesionální turnaje, oba ty starty mi ukázaly, že hra, co mám, už není vůbec daleko. Není to jako v pohádce někde za mnoha horami nebo o několik úrovní výš. Přišlo mi, že jsem byl i lepší než někteří hráči. Myslím, že herně dnes na to už mám, ale mentálně ještě asi úplně ne. Některé věci je ještě třeba vybrousit. To, co jsem si odnesl, je to, že herně už na to mám a že už jsem hodně blízko.

Byl mezi turnajem PGA Tour a Korn Ferry Tour nějak znatelný rozdíl?

Upřímně řečeno, vlastně ne. Turnaj PGA v Portoriku byl menší, protože ve stejném čase se hrál velký Arnold Palmer. V Portoriku to byl turnaj nižší kategorie a přišlo mi, že byl s podnikem Korn Ferry Tour hodně podobný. Nechci, aby moje slova zněla nějak vychloubačně, v Portoriku jsem zahrál dvě kola -2 a -2, hrál jsem dobře, ale nijak zázračně, a dal jsem cut. I to bylo potvrzením, že na to mám, i když nehraju ani svůj nejlepší golf. Na Korn Ferry se mi povedlo první kolo a až později jsem zjistil, že jsem dokonce vedl po prvním kole. Druhé a třetí už tolik nevyšlo, navíc do toho vstoupilo počasí a čtvrté kolo se pak už nehrálo.

Jedna věc byl přestup k profesionálům, ale vy jste změnil i prostředí. V čem jsou golfové Česko a Evropa jiné než Amerika?

Dobrá otázka... Strašně velký rozdíl je v designu hřišť. Podle mě jsou americká hřiště ve srovnání s evropskými jiná. Přijde mi, že evropská jsou starší. Myslím tím, že většinou jsou kratší, ale hodně úzká. Když jsem hrál v Rakousku na Adamstalu, vytáhl jsem tam drajvr jen jednou za kolo, jinak jsem hrál pořád jen nějaká železa z týčka. Evropská hřiště mi přijdou, že nejsou stavěná na moderní golf. Takže některé překážky nedávají moc smysl, některé bankry jsou také mimo. Přijde mi to takové naruby. Když je člověk na amerických hřištích dlouhý, je schopný toho využít. Je ale důležité dodat, že se tímhle porovnáním v žádném případě nevymlouvám. Na konci dne je to pořád stejný golf.

Považoval jste přechod od amatérů k profesionálům za přirozený krok, nebo i tak trochu hru vabank?

Musím říct, že jsem se na přestup moc těšil. Proto golf hraju. Chtěl jsem jít na univerzitu a pak k profíkům. Těšil jsem se na to. Samozřejmě jsem čekal, že to bude těžké, herně i finančně, ale nečekal jsem asi, že až tak těžké.

V době, kdy spolu mluvíme, jste odehrál dva turnaje Challenge Tour na Kaskádě a v Adamstalu. Ani jednou jste nepošel cutem. Co oba turnaje odhalily?

Na Kaskádě jsem cítil, že jsem nebyl moc dobře připravený. Nešlo mi to moc po technické stránce, a když to nejde technicky ani herně, můžete být špičkově mentálně připravený, ale stejně to nepůjde. V Adamstalu to už bylo golfově a herně v pořádku, ale měl jsem zase nějaké bloky v hlavě. Byl jsem trochu víc nervózní a úplně si nevěřil. Takže tam to bylo trochu o hlavě. Byl to ale můj druhý start a já jsem spíš typ, kterému se daří, když má možnost se rozehrát. Když přijde pár turnajů v řadě, rozehraju se a začne to jít.

Když vás tak poslouchám, hrát špičkový golf není vůbec jednoduché. Máte nějaký recept, jak dostat z hlavy nepovedenou ránu?

Kdybych takový přesný recept měl, rád bych se s vámi o něj podělil. (smích) Mám metody, které většinou fungují. Když se nepovede rána, je důležité si říct, že to nevadí, že jdeme dál. Občas je to ale těžké, když je člověk frustrovaný. To pak nad tím nedokáže jen tak mávnout rukou a říct si, že další rána už bude dobrá. Ale dlouhodobě je to správný přístup, aby se v tom člověk mentálně neutopil.

A co naopak, když se daří. Dá se na takové vlně udržet?

Nóóó... Taky vždycky ne, ale většinou ano. Když je dobrý den a sáhnete na cokoliv, tak to jde. Ale jsou i úplně opačné dny. Ať se mermomocí snažíte, nic nejde. I s tím se člověk ale naučí pracovat. I tohle mě ale na golfu baví, ať už to jde nebo nejde. Je pořád na čem pracovat a v čem se zlepšovat.

Jak byste sám sebe charakterizoval, klidná síla, nebo umíte i vybouchnout?

Já bych to asi spojil, ale většinou z 80 či 90 procent jsem na hřišti docela klidný. Ale sem tam jsem schopný si zanadávat, vybouchnout, ale nikdy neházím holemi nebo že bych hlasitě řval. To ne. Řekl bych, taková klidná síla, která občas bouchne. To asi sedí nejvíc. Ale většinu času jsem kliďas.

Už to tu zaznělo, že golf je nevyzpytatelná hra. Dokážete ještě před první ranou nebo hned po té první odhadnout, jaké kolo odehrajete?

Vůbec ne. Ale po první ráně, nebo dokonce ještě před ní je možné myslet tak, že kolo dopadne špatně. Je strašně jednoduché zahrát první ránu špatně, třeba do autu, a říct si, že dneska to bude den na nic. To je jednoduché. Je to jedna z věcí, na které pracuji, protože to, jak zahrajete první ránu, vůbec nemusí ovlivnit to, jak bude vypadat zbylých sedmdesát. Snažím se dělat vše proto, aby rána, co právě hraji, neovlivnila tu další. Ať už ji zahraju špatně, nebo dobře. Ale abych odpověděl na otázku – první rána by vůbec neměla ovlivnit zbytek dne.

Jak bude vypadat vaše druhá polovina roku?

Nejbližší velkou akcí je pro mě start v srpnu na Czech Masters na Albatrossu. Potom plánuji start na Q-School evropské tour. Čeká mě první stage v Belgii v prvním týdnu v září. Plánuji zkusit i americkou Q-School, takže když se bude dařit, mám turnajový program až do půlky prosince.

S čím budete na konci roku spokojený?

Budu spokojený s tím, když budu mít plnou kartu. Pokud by se mi podařilo uhrát kartu na evropskou sérii nebo na Korn Ferry Tour, bylo by to úplně úžasné, ale budu naprosto spokojený i s kartou na Challenge Tour. Pokud se mi podaří získat plný status kdekoliv, považoval bych to za vítězství.

Zkuste sestavit takový svůj žebříček tří největších úspěchů. Jak by vaše top 3 vypadalo?

Nahoru na první dvě místa bych asi dal cut na PGA Tour a na Korn Ferry Tour. To byly dvě nejlepší soutěže, jaké jsem dosud hrál, a na obou jsem prošel cutem. A třetí, teď mě zrovna nic nenapadá. Ve svém životopise moc vítězství nemám, ale mám hodně druhých a třetích míst. První dvě příčky jsou ale jasné.

Na amatérském žebříčku WAGR jste se dostal nejvýš z Čechů v historii na 49. místo. Co třeba tohle jako třetí místo?

To by asi šlo. (smích) Nejsem si jistý, jestli jsem byl prvním Čechem ve světové stovce, ale určitě jsem si jistý, že jsem první Čech v první padesátce.

Máte nějaký golfový sen?

Mám. Hrát na PGA Tour. Malý kousek už jsem si splnil, protože jsem tam už jeden turnaj hrál. Ale ten sen je myšlený jinak. Tak, že bych chtěl mít plnou kartu na PGA Tour.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Patrik Jeřicha
Převzato z časopisu Golf 7-8/2023