Když se v listopadu roku 2017 stal generálním sekretářem České golfové federace, nemohl ani v nejmenším tušit, co se také stane náplní jeho práce a že se golf čas od času dostane spíš na vedlejší kolej. Místo toho bude řešit všemožná omezení a opatření kvůli covidové pandemii, právní kličky tu něco zakazující a jindy povolující. Pravda je, že uplynulé období bylo i v českém golfu lehce turbulentní. To ostatně potvrdil Aleš Libecajt i v rozhovoru pro náš časopis.

V pozici generálního sekretáře ČGF jste čtvrtým rokem. Zkuste přiblížit, jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

To můžu, ale musím to rozdělit na všední dny covidové a necovidové. Dřív jsem si mohl dovolit odstartovat svůj všední den prolétnutím zpravodajských serverů doma a venku, abych si udělal u velkého snídaňového kafe přehled o dění ve sportu a ve světě. Ne proto, abych si vyložil nohy na stůl, ale byl to takový startovací rituál dne. Pak už jsem se mohl věnovat golfovým záležitostem všeho druhu. V době covidu se ale všechno změnilo.

Jak?

Zásadně. Sice jsem opět po ránu prolézal různé servery, ale proto, abych našel informace, co a jak se opět změnilo, abychom na to mohli rychle a adekvátním způsobem zareagovat. Změnilo se složení internetových serverů – nejčastějším byl ten ministerstva zdravotnictví. Nastavili jsme na federaci proces tak, abych všechny záležitosti týkající se covidu převzal na sebe. Musel jsem nastudovat spoustu věcí od toho, co je a byl nouzový stav a co to jsou rozhodnutí vlády, co usnesení a co další opatření, až po rozhodování, co se ještě smí, a co už ne. To jsme vždy řešili s naší právní komisí a snažili se okamžitě vydávat informace specializované na golf. Změnilo se to i v tom, že zaměstnanci a sekretariát museli najet na home office.

Takže stručně řečeno, covid vstoupil do vaší práce a do činnosti ČGF zásadně.

Rozhodně ano. Do běžné agendy vstoupil ještě navíc covid a velice často hodně zásadně.

Do čeho zasáhl nejvíc?

Mně osobně sebral rok života, přidal nějaké šediny, ale zároveň to ve mně rozvinulo schopnost řešit věci s chladnou hlavou.

To chce zevrubnější vysvětlení...

Já se nejdřív vrátím ještě trochu do minulosti. Pamatuji si na svůj první rozhovor pro časopis Golf, když jsem se stal předsedou STK na federaci. Na obálce byl tehdy Tiger Woods a dole byl žlutý proužek a anonce na rozhovor s Alešem Libecajtem s výrokem, že nejsem zastáncem unáhlených rozhodnutí. A teď se vracím do přítomnosti. Všechny ty věci kolem covidu mě naučily zmobilizovat síly a zapnout, když bylo potřeba. Ale zároveň je řešit s rozvahou, s chladnou hlavou, v klidu a s odstupem. Covid mi vlastně tak trochu pomohl v rámci osobního rozvoje a snažil jsem se to přenést i na lidi kolem sebe. A tím se spojuje minulost a přítomnost – i po osmi letech se hlásím k tomu, že vše je třeba řešit s rozvahou, neukvapovat se.

Jaké největší „případy" jste museli v době covidové řešit? Mimo golf se řešili třeba na černo otevřené restaurace. Bylo něco takového i v golfu?

I v golfu byla témata, která nějaký čas rezonovala. Ne otevřené hospody, ale třeba jestli hrát ve dvou, nebo ve čtyřech. Naše právní komise doporučovala ve dvou, ale většina hřišť si to nakonec udělala po svém a hrálo se ve čtyřech. To proto, že měla svůj právní výklad. ČGF s tím nemohla nic moc dělat, protože našimi členy jsou kluby, ale provozovatelé a majitelé hřišť nikoliv. Ale žádné zásadní excesy jsme neřešili. Spíš se u nás sbíhala řada názorů, leckdy protichůdných na téma, zda ve dvou, nebo ve čtyřech, jestli prodávat fee z okénka, nebo mít otevřenou recepci, zda pořádat hendikepové turnaje, zda používat toalety v klubovně... Pro nás bylo nejdůležitější rozhodovat s chladnou hlavou a vzít rozum do hrsti, aby golf mohl, byť třeba omezeně, fungovat.

Navzdory všem omezením ale golf na rozdíl od řady jiných sportů a aktivit fungoval. A ač to zní paradoxně, možná mu covid i trochu pomohl. Souhlasíte?

V golfu máme jednu velkou výhodu – všichni golfisti jsou registrovaní, takže z tohoto pohledu se jedná o svazové sportování. To bylo důležité například při uvolňování dětských tréninků. Domnívám se, ale nemám to podložené konkrétními čísly, že přibylo rekreačních hráčů, hřiště jsou plnější a ke golfu se vracejí lidé, kteří ho hrát přestali, nebo ho začínají hrát. To, co provozovatelé získali na příjmech od fíčkařů, případně od nových členů, ztratili na příjmech z komerčních turnajů. Nechci hádat, ale z ohlasů, které máme za minulou sezonu, vyplývá, že byla srovnatelná s těmi předchozími. Kdo na covidové restrikce bezpochyby doplácel, byly resorty postavené na wellness, ubytování, kongresech a golf pro ně byl spíš doplňkový. Totéž platí pro příhraniční a lázeňská hřiště. Nejde určitě paušalizovat, ale v globálu golf přežívá docela dobře. Snad budou negativní dopady covid-19 brzy zapomenuty.

Jak si dnes stojí český golf?

Maličko bych odbočil, než se dostanu k odpovědi... Mockrát jsem si v duchu říkal, proč tohle a tohle trvá tak dlouho. Proč se o změnách v amatérském statusu diskutuje tak dlouho, proč trval tak dlouho proces zavedení Světového hendikepového systému nebo proč se tak dlouho řešily změny pravidel. Když ale k těm změnám došlo, tak jsem si vždycky řekl, zaplať pánbůh, že to trvalo tak dlouho, že to má kontinuitu. To nejhorší, co by mohlo golf potkat, jsou nějaké radikální, neprodiskutované a unáhlené změny, třeba i pod tlakem. A teď se vracím k odpovědi... Český golf si stojí přesně tak, jak by měl. Pozvolně se posunuje stále dopředu.

Není to ale pomalu?

Dovolím si použít výrok Petra Dědka, který někdy před osmi lety prohlásil, že se postará o to, abychom tady měli brzy hráče na tour, že postaví hráčský tým. Skutečně to udělal, tým postavil, ale výsledky nepřicházely. To proto, že v golfu je to běh na dlouhou trať. Jde to pozvolnou cestou. Musí se tomu samozřejmě pomoct, mít vizi, prostředky, ale golf nejde nějak znásilnit, aby se vydal na cestu, kam ani nechce jít.

Myslíte, že stav českého golfu je po třiceti letech, kdy si prožil výjimečné obrození, postavilo se množství nových hřišť a přibylo golfistů, adekvátní? Nebo se i něco prošvihlo?

Určitě se ledacos prošvihlo. Objevily se nějaké pokusy o radikální změny, a pak přišel pád na ústa. Ale platí, že golf u nás je na kontinuálním vzestupu.

Vypadá to, že v golfu všechno chvíli trvá. Je to tak?

No to určitě. Když jsem byl v pravidlové komisi R&A, někdy jsem už skoro kvetl z toho, jak bylo všechno na dlouhé lokty, jak putovaly různé návrhy mezi R&A a USGA pořád tam a zpátky. Změna v jedné předložce se řešila čtyři měsíce. Kolikrát jsem si říkal, že to nemůžou myslet vážně. Ale golf je zkrátka a prostě takový.

V čem se golf u nás posunul nejdál?

Snažíme se, aby se posouval ve všech oblastech. Ať je to vnímání golfu veřejností jako vrcholového sportu se vším všudy přes to, že je to sport vhodný pro všechny věkové kategorie, že je zdravý. Snažíme se prezentovat a vychvalovat všechny jeho krásy.

Nicméně na prvním místě je ČGF sportovní federací...

To jednoznačně ano. Když se podíváte do našich stanov, tak dvanáct bodů úvodního článku z osmnácti se bezpochyby plně týká sportu. To, že dbá na dobré jméno, dělá nás lepšími a sami sobě jsme rozhodčími, to rovněž podepisuji, ale golf je především sport. Olympijský sport.

Když hovoříte o golfu jako o olympijském sportu, mohou přinést hry v Tokiu nový impuls pro český golf? Ptám se proto, že na olympijských hrách nebude chybět český zástupce ani v mužském turnaji.

Chceme na to být připravení, proto připravujeme na léto marketingové a promo akce s Ondrou Lieserem a Klárou Spilkovou, kteří nás budou v Tokiu reprezentovat. Se vší odpovědností ale říkám, že neočekávám, že by jejich start měl nějaký dramatický dopad na zájem o golf. Pokud by ale oba, nebo aspoň jeden z nich skončil na stupních vítězů, pak zřejmě ano. Proto na to chceme být připravení.

Ve světě, především v USA a ve Velké Británii registrují obrovský nárůst zájmu o golf. Jak je na tom Česko? Třeba i z pohledu toho, že před lety hlásal projekt Hraj golf, změň život, že přivede ke golfu 100 tisíc golfistů.

V současnosti máme u nás zhruba 52 a půl tisíce registrovaných hráčů. Ale těch sto tisíc golfistů už jsme tady měli. Českou golfovou federací prošlo během let téměř 120 tisíc golfistů. Někdo hrát přestal, někdo zemřel, ale sto tisíc hráčů už jsme měli. Podívat se musíme na jinou věc – loni nám přibylo zhruba čtyři tisíce prvočlenů, ale oproti předchozímu roku se počet hráčů zvýšil jen o 150 hráčů. Tak se musíme ptát, kde jsou ty čtyři tisíce, co odešly? Proč s nimi kluby nepracují, kam se ti lidé ztratili?

Červenec bude v českém golfu ve znamení voleb nového prezidenta federace. Zdeněk Kodejš končí, jeden ze čtveřice kandidátů Petr Dědek odstoupil. Koho budete podporovat vy?

Na to jsem tázán docela pravidelně, kdo je můj favorit. Ale nemyslím si, že bych měl na tohle téma vydávat nějaká svá stanoviska. Určitě však na konferenci vystoupím s tím, co je úkolem sportovního svazu, protože zájmy sportu ze své pozice předsedy STK ČGF hájit musím.

Zeptám se jinak, jsou všichni tři kandidáti zárukou toho, že bude golf pokračovat v nastoupené cestě?

Těžko mohou být zárukou, když jeden z kandidátů tvrdí, že český golf nevzkvétá, že potřebuje zásadní a radikální změny a jiný styl řízení. Dnes už možná nejsou ty výroky tak razantní jako na začátku. Jsme zase u toho, o čem jsme už mluvili. Golf to není místo pro revoluci, ale pro evoluci. Takže pokud bych měl odpovědět na to, koho budu (jménem GC Beřovice) volit ze tří kandidátů, budeme se ve výboru klubu rozmýšlet mezi dvěma.

Trochu změníme téma. Co vy a váš golf?

Každý den, kdy si můžu zahrát, je super. Chodím hrát s partnerkou a snažíme se zahrát si aspoň devítku o víkendu. Většinou v Beřovicích, kde jsem prezidentem klubu. Z této pozice se samozřejmě zajímám i o stav hřiště, takže někdy je z toho taková pracovní devítka. Nezřídka se s někým potkám a často to končí tím, že si musíme jít zahrát. To se ale bohužel povede málokdy.

Říkáte pracovní devítka, takže spíš než na hru, se soustředíte na to, jaké úpravy hřiště potřebuje. Dokážete při golfu vůbec vypnout a hru si užít?

Dokážu. Samozřejmě je ale rozdíl, jestli hraju tu „pracovní" devítku s naším ředitelem, nebo tu jen tak. Určitě umím vypnout. Ideálně brzy ráno, proběhnout hřiště jako první, zase rychle zmizet a na oběd už být doma.

Převzato z časopisu GOLF 6-7/2021
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Aleše Libecajta