Kasina APNámět na tento článek mne napadl při sledování 74. ženského US Open, hraného v Country Club of Charleston v Jižní Karolíně počátkem letošního června. Brazilští komentátoři bývají obvykle stejně nejapní jako ti u nás. Jeden se však tomuto trendu vymkl, když konstatoval: „Muži hrající rekreační golf se mohou naučit daleko více, když sledují přenosy ženských turnajů. Tam je vše přece jen o něco blíže jejich možnostem než v současném mužském vrcholovém golfu."

Okamžitě jsem se probudil z klimbání, dal si doušek brazilského míchaného nápoje caipirinha a zažil onen vzácný pocit objevu „heureka". Pak mi došlo, že tento zdánlivý objev je ve skutečnosti tak zjevný, že možná ani nestojí za to se tím nějak široce zabývat. Ovšem skepticismus byl vzápětí vystřídán uvědoměním si, jak velké množství zdánlivě logických a zjevných skutečností a myšlenek bylo a je ve světě ignorováno a jak negativní důsledky má takové opomíjení. A tak jsem se rozhodl poněkud rozvinout několik zdánlivě zjevných jevů, faktů a historií.

Jak to vypadá s délkou a volbou holí na současné LPGA Tour
V době těsně před US Open 2019 vedla průměrnou délku drajvů nejvýznamnější ženské soutěže Anne van Dam z Holandska s hodnotou 286,545 yardu. Hned za ní byla dcera slavného českého tenisty Jessica Korda, jejíž drajvy dosahovaly v průměru délky 284,938 yardu. Také Lexi Thompson se skoro 277 yardy je v porovnání s mužským rekreačním golfem „ranařka".

Není žádným tajemstvím, že současný ženský profesionální golf na nejvyšší úrovni je stále více ovládán hráčkami z Asie. Jsem politicky nekorektním patriotem své rasy, takže mne těší, že alespoň v délkách si dosud vedou dobře holandské a česko-americké geny. Takže jsem sledoval například Jessiku Korda a Lexi Thompson, jejich herní techniku, řešení situací a volbu holí. A u toho jsem zažil další pocit „heureky". Ten brazilský komentátor řekl cosi opravdu moudrého. I muži rekreanti se mají co učit od těch nejlepších ženských golfistek.
Dnešní vrcholové golfistky důsledně používají střední a dlouhá železa tam, kde se před pár lety věřilo, že budou už navždy dominovat pouze hybridy. Prostě delší železa nejsou mrtvá, jak se zdálo před nedávnem. A to považuji za velmi důležité i pro rekreační golfisty i golfistky. Král není mrtev, až žije král!

Nedávno se zdálo, že sám koncept golfového železa v jeho tradiční podobě je na ústupu. Nejdříve zmizela dvojka železo, pak trojka, pak čtyřka a v setech pro rekreanty už leckde mizí i pětka a šestka. Železa byla nahrazována hybridy a ta zbývající se v setech pro rekreanty označovaných jako „super odpouštějící" postupně měnila v bizarní útvary připomínající něco mezi hokejkou a hrablem na sníh nebo řepu napíchnutou na násadě k lopatě.
Již delší čas ve mne uzrávala legitimní otázka, zda s něčím tak ošklivým opravdu lze hrát a mít u toho uspokojení. Ale paradigma šeredných, avšak účinných holí bylo nyní prolomeno a klasická železa neodešla do věčných lovišť. Jen se zdokonalila.
To mne vedlo k závěru, že nejen ve vědě, ale i ve sportu, v jeho metodice a ve vývoji a výrobě sportovního vybavení existují paradigmata. A podobně jako ve vědě se i v golfu na nějaký čas zdá, že převládající paradigma zvítězilo a bude tu navždy. Ovšem pak je opět vystřídáno něčím novým. A tak se na krátkých pár řádek zastavíme u člověka, který pojem střídání paradigmat objevil. Byl to americký vědec T. S. Kuhn.

Žádné paradigma tu není navždy
Thomas Samuel Kuhn se narodil roku 1922 jako syn průmyslníka v Cincinnati ve státě Ohio. Studoval na Harvardu fyziku, ale nakonec se z něho stal filouof a historik vědy. Přednášel na Harvardu v letech 1951 až 1956, kdy odešel na univerzitu v Berkeley a pak na Princeton. Nakonec od roku 1979 učil na Massachusettském technologickém institutu. Zemřel v roce 1996 ve věku 73 let.
V knize „Struktura vědeckých revolucí" obohatil lidské myšlení zejména o dva prvky. Definoval pojem paradigma a objasnil, že daný stav ve vědě vždy poněkud zaostává za výzvami, které přináší vývoj světa. Zaostávání je především důsledkem toho, že současné elity dovolují používat k řešení vznikajících problémů pouze metody v určitých mezích, uvnitř hranic paradigmatu, který chápou a schvalují a z nějž profitují.

Podle koncepce T. S. Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny. Ke každému paradigmatu patří i soubor povolených metodických pravidel řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek – tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li se mnoho anomálií, vyvstává potřeba hledání nového paradigmatu.
Kuhnova teorie má samozřejmě i kritiky. Já jsem přesvědčen, že věrně odráží fakt, jak lidstvo po celou dobu své historie užívalo jen určitou výseč ze svého potenciálu, protože vždy existují nějaké elity, strážci paradigmatu, kterým vyhovuje zachování statu quo. Jedinou mojí herezí vůči Kuhnově teorii stále se střídajících paradigmat je má víra, že lze aplikovat tento přístup nejen v exaktní vědě, ale rovněž při chápání toho, jak si počínají lidé v sociální, politické a ekonomické oblasti. A také při analyzování vývoje golfu, jeho metodiky a vybavení.

Jak golfisté vnímali vybavení v uplynulých letech
Uvědomil jsem si, že podoba a způsob užívání golfových holí se řídily určitým souborem názorů a preferovaných řešení, která jsou typická pro pojem paradigma. Ostatně vývoj golfového vybavení je rovněž věda. Lze obhájit tezi, že rovněž v oblasti podoby a způsobu užívání golfových holí existuje v určitém časovém úseku dominantní „soubor základních domněnek, předpokladů, představ", ke kterým „patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů".
Jedná se tedy o svého druhu paradigma. A to z definice má své strážce i renegáty. A jako takové je odsouzeno k tomu, aby se přežilo. A bylo nahrazeno něčím novým. Nebo renesancí něčeho, co bylo neprávem zapomenuto.

Paradigma určující, jakými holemi a jak se má hrát, se v průběhu historie golfu měnilo. Během let bylo stále více určováno zájmy výrobců, kteří narůstající měrou dokáží vytvářet prostřednictvím reklamy a médií tlak na myšlení golfistů, zvláště těch rekreačních, s cílem vnutit jim přesvědčení, že právě nové je to nejlepší a je nutno nahradit jím to předcházející, co již golfisté vlastní. Samozřejmě tyto vlivy a faktory nebyly v čase konstantní. Tlak reklamy veřejné i podprahové se v uplynulých 20 letech značně zvýšil. Jste manipulováni, usmívejte se...

Chtěl bych se ohlédnout v čase a zamyslet se nad tím, jak golfisté v různých historických etapách vnímali své vybavení. Které hole ve které etapě byly považovány za snazší k ovládnutí a které bývaly obávané zejména mezi rekreačními golfisty, nemajícími dostatek času trénovat. Které novinky z oblasti golfového vybavení vyvolaly největší naděje a zájem a které části vybavení odnesl čas. A které čas vrátil. Jaké byly hlavní myšlenky a obavy ve vztahu k vybavení v různých etapách.

Do roku 1848
Za úsvitu historie golfu bylo vybavení zcela jiné, než ho známe dnes. Hole se dělily více méně do následujících kategorií:
· longnoses – k drajvování
· bulgers – obdoba pozdějších dřev
· fairway clubs (nebo grassed drivers) – pro středně dlouhé rány
· spoons – pro krátké rány
· niblicks – obdoba pozdějších wedží
· cleek – pro patování

Pokud se budeme držet základní myšlenky a budeme hledat tehdejší paradigma vnímání holí a jejich náročnosti a rizikovosti při hře, vyznačovala se tehdejší etapa dvěma hlavními rysy.

Na prvním místě určitě byla obava nepoškodit míček vyráběný z kůže a peří. Rok 1848 pak nebyl významný jen vlnou revolučních myšlenek a nepokojů v Evropě, ale pro golfisty zejména tím, že byl do hry uveden nový typ míčku, který nahradil ty z kůže a peří. Byl to takzvaný gutty, protože k jeho výrobě sloužil materiál nazývaný gutaperča neboli příbuzný přírodního kaučuku.
Na rozdíl od brazilského kaučuku byla gutaperča objevena v jihovýchodní Asii, konkrétně Malajsii. Získává se podobným způsobem jako přírodní kaučuk z latexu stromu Palaquium gutta (česky se uvádí jako perčovník pravý, též strom gutaperčový). Gutaperča je oproti přírodnímu kaučuku tužší a tvrdší, takže jí Malajci řadu let využívali na rukojeti nožů či bičů, na hole a další. Do Evropy se dostala v roce 1843 a našla uplatnění při výrobě nábytku, rour, tiskařských válců, nepromokavých bot, šperků, pažeb zbraní a golfových míčků.
Ovšem nás teď zajímá doba „před-gutaperčová" do roku 1848. A v té byla hlavní starost golfisty, zejména toho, kdo nebyl boháč, šetřit míček z kůže a peří. Proto bylo používání kovových holí značně omezené, v podstatě zejména na výrobu tehdejších wedží zvaných niblick. Golfisté s nimi hráli, jen pokud to bylo opravdu nutné, například z hustého rafu nebo z tvrdé cesty. Nebylo divu, protože hlavy tehdejších kovových wedží obvykle vyráběli místní kováři a byly značně těžké a surově zpracované. A míček byl drahý a choulostivý klenot.

Další součástí paradigmatu uvažování golfisty o holích v těch dobách určitě představovaly křehké šafty. V Evropě se vyráběly z dostupných dřevin odpovídající pružnosti, zejména z jasanu. Kdyby si někdo chtěl vsadit, že tehdejší golfisté byli daleko pečlivější, pokud se týká rytmu švihu ve srovnání s dneškem, bylo by to laciné vítězství. Neustálé obavy ze zlomení šaftu uspěchaným švihem – takové bylo tehdejší paradigma myšlení běžného golfisty.
Poněkud odolnější byly šafty zhotovené později v Americe z hikory neboli stromu zvaného ořechovec bílý. Nicméně i pak obavy o odolnost šaftu zůstávaly dominantní myšlenkou golfistů.

Po roce 1925
Revoluce v podobě golfových holí zaznamenala důležitý milník v roce 1908, kdy se začala užívat železa s drážkovaným povrchem, který dokázal míčku udělit větší zpětnou rotaci a tím nabídnout i větší délku ran. Samozřejmě tato změna paradigmatu byla umožněna zavedením míčku z gutaperči, který byl schopen tak významnou inovaci vydržet.
Velký zlom představoval rok 1925, kdy se začaly prosazovat kovové šafty. Ty se pak rychle zdokonalovaly, takže uvažování běžného golfisty o jeho vybavení prošlo opravdu revoluční proměnou. V roce 1931 vyhrál Billy Burke US Open s kovovými šafty a změna paradigmatu byla nastartována.
Golfová technika se od té chvíle rozloučila s pomalým, uvážlivým švihem prováděným především rukama a prosadilo se nové paradigma, které vlastně trvá dodnes – dynamický atletický švih, v němž akce paží není dominantní, nýbrž se v něm sčítají akce celého těla. Nastala éra, ve které golfisté už nemysleli, jak chránit své míčky a šafty, nýbrž pouze na to, jak dosáhnout maximální přesnosti a délky ran.

Dlouhá léta se pak ustálil model golfového setu o 14 holích, složený z dřevěných dřev, z želez podobných současným „žiletkám" neboli „hráčským holím", z wedží podle designu, jehož autorem byl Gene Sarazen, a z patru, jenž byl rovněž typu „žiletka" bez doprovodných vylepšení ke zlepšení stability.
Gene Sarazen vyhrál v roce 1932 jak US Open, tak i British Open s přispěním hole nové konstrukce. Byla to sand wedge, kterou významně vylepšil ve spolupráci s firmou Wilson. O důležitosti jeho designu svědčí, že s tím v podstatě hrajeme dodnes.

To byla podoba vybavení ještě v době mých golfových začátků. Golfové sety měly drajvry ze dřeva o velikosti podobné dnešním pětkám dřevům. Tyto drajvry měly v malé dřevěné hlavičce vložené plastové odrazové plošky v místě ideálního úderového těžiště (sweet spot), jež bývaly ukotveny šrouby. Proto se tehdy říkávalo v anglicky mluvících zemích, když se náhodou někomu povedl dobrý drajv, že „to trefil rovnou na šroubky". Nám se to v konci 70. a na začátku 80. let minulého století dařilo jen zřídka.

Kdybych měl shrnout pocity rekreačních golfistů, hrávajících s klasickým setem 60. a 70. let minulého století, tak bych řekl, že převažovaly obavy ze dvou typů holí. Drajv býval považován za rizikový úder, a proto nebyl doporučován začátečníkům drajvr. Mnozí adepti golfu tehdy pod vlivem vlastností vybavení a převládajícího paradigmatu v těch dobách odehráli několik sezon, než si dodali odvahy vytáhnout z bagu drajvr.
Další obávanou holí bývalo železo 1 a 2. Mezi rekreanty se železo 1 objevovalo méně, ale s dvojkou jsme to zkoušeli. Vládlo přesvědčení, že ten, kdo dokáže hrát dobře železem číslo 2, je už opravdový mistr. To se také odrazilo v anekdotě, která říká: „Nikdy nehrajte o peníze s chlápkem, který má ve tváři mnoho vrásek od slunce a v bagu dvojku železo."

Za zmínku stojí rovněž tradiční design patrů z oné doby. Hrával jsem starým patrem Wilson Sam Snead Blue Ridge. S odstupem tolika let a s přihlédnutím k velikosti a vlastnostem současných patrů mne napadá, že tehdejší „blade" patry byly holemi pravdy. Klidně se mohly prodávat s heslem, které razil T. G. Masaryk, že nic co není pravdivé, nemůže být velké.
Patry z této éry vám ihned prozradily chyby v patovacím úderu. Určitě stojí za to pro každého ambiciózního rekreanta, aby si vyzkoušel hru s takovým „patrem pravdy". Asi není lepší cesty, jak zjistit, kde má jeho patovací úder rezervy ke zlepšení.

Od roku 1979
V roce 1979 americká firma TaylorMade uvedla na trh drajvr zhotovený z kovu. Ještě nesl v nápisu na spodní části punc odcházející doby, protože byl označen velkou jedničkou. Lee Trevino vyhrál v roce 1984 s kovovým drajvrem US Open, což je považováno za první oficiální úspěch nového typu hole v turnajích kategorie major.

Zatímco gigant golfového vybavení TaylorMade si odnesl vavříny za první úspěšný kovový drajvr, pak v čele následující revoluce stála firma Callaway v roce 1991. Velmi dobře si pamatuji, jak toužebně jsme v porevolučním období po roce 1990 obdivovali drajvr Big Bertha, který se nám tehdy s jeho 190 kubickými centimetry objemu zdál obrovský. Firma Callaway zvolila komerční název Tlustá Berta podle supertěžkého moždíře (děla) o ráži 42 cm vyvinutého v Kruppových závodech v Essenu v roce 1913. Zdálo se nám tehdy, že s pomocí oné obří Tlusté Berty bychom byli schopni pokořit jakékoliv golfové hřiště.
Když nyní tyto pocity porovnáme se současnými technicky vyspělými drajvry o velikosti 460 kubických cm, jednak to potvrzuje zákonité přežívání paradigmat a současně to vypovídá cosi tragikomického o lidské schopnosti hodnotit vývoj světa a předvídat.

Velikost a tolerance golfových drajvrů a dřev pak rychle rostly. V roce 2004 přijala USGA pravidlo omezující maximální velikost hlav na 460 kubických centimetrů. S tímto pravidlem žijeme dodnes a já osobně pevně doufám, že nebude prolomeno pro dobro golfu i nás golfistů.
Růst velikosti a výkonnosti drajvrů se totiž dostal do synergie s růstem výkonnosti míčků. To zásadně měnilo podobu hry. V roce 1972 firma Spalding uvedla na trh míček složený ze dvou vrstev. Pak následoval legendární míček TopFlight s povrchem ze surlynu, který splnil dávnou touhu golfistů – větší délky ran.
Vývoj překotně pokračoval až k dnešním míčkům s pěti vrstvami a ke schopnosti výrobců nabízet míčky různých kompresí a vlastností přesně podle potřeb konkrétních profesionálních golfistů nebo motyčkářů s pomalým švihem.

Zatímco rokem 2004 v určitém smyslu nejvyšší golfové orgány světa omezily kvantitativní vývoj drajvrů, potom v oblasti želez pokračoval tento vývoj takovým směrem, který údajně sliboval stále větší toleranci. Přeloženo z eufemismu reklam – lepší výsledky bez lepšího tréninku.
Zdálo se, že koncept tradičního golfového železa postupně zmizí a bude nahrazen něčím esteticky a mechanicky zcela odlišným. Příkladem může být set Cleveland Launcher HB, kde jasně vidíme, že jen čtyři hole se více méně podobají světu, tak jak jsme jej znávali my.

Poučným příkladem přechodné dominance nějakého paradigmatu mohou být rovněž grafitové šafty. Rybáři asi znají společnost Shakespeare, která vyráběla skvělé grafitové pruty. Okolo roku 1968 vyvinula grafitové šafty a představila je na PGA Merchandise Show roku 1970.
V letech 90. minulého století se zdálo, že mít set s kovovými šafty bylo něco jako vyjít si na ulici ve středověkém brnění. Všeobecně se věřilo, že kovové šafty zmizí záhy a navždy. V současné době se stalo něco, co umí historie přímo mistrovsky. Smíšený výsledek. V případě dřev se grafitové šafty prosadily v totální dominanci. Pokud jde o železa a wedže, technický vývoj vyladil kovové šafty do takových kvalit, že si mnoho golfistů uvědomilo jejich přednosti v pocitu a kontrole. Nikdy neříkejte nikdy.

Dnes a zítra
V jakém paradigmatu žijeme nyní a v budoucnu? Když se zamyslím nad hlavními myšlenkami současných rekreačních golfistů, mohu konstatovat, že drajvr se stal z hole obávané holí oblíbenou. Navzdory „stopce", kterou golfové orgány vystavily růstu velikosti drajvrů, se výrobcům podařilo vyvinout hole tak výkonné a tolerantní, že dnes už není naší hlavní myšlenkou dostat míček na fervej, ale spíše kam na ni zahrát v zájmu dobrého úhlu pro další ránu.
Jak jsem již naznačil, také vývoj míčků dospěl do stadia takového komfortu, že si můžeme „na míru" zvolit míček přesně dle naší rychlosti švihu. Rovněž se zlepšila jejich odolnost.

Hybridy tu s námi zůstanou a budeme s nimi hrát. Jen se nevyplnila a nejspíše ani nenaplní předpověď jejich absolutní dominance. Blízká budoucnost bude asi taková, že každý z nás bude mít jeden, maximálně dva hybridy. Budeme je mít rádi, ale už nebudou vnímány jako hůl zázračná, pouze jako užitečná a akceptovaná část setu. Už ne kouzelník, ale dělník. Možná vytlačí dřevo č. 5 tak, jako se to už stalo například v mém bagu. Ale určitě nebudou dobří rekreační golfisté mít v brzké budoucnosti pět a více hybridů místo klastických želez.

Podle mého názoru hlavní myšlenky by dnes a zítra měli golfisté věnovat železům a wedžím. Wedže byly, jsou a zůstanou cestou k dobrému skóre. Nejenže se jejich design málo změnil od doby G. Sarazena, autora jejich podoby, ale prostě v případě těchto holí asi nebude možné vynalézt nějaký švindl, který by bohatým lenochům za velké peníze umožnil vypadat jako dobří hráči.
Wedže si musíte pečlivě vybrat a potom s nimi obcovat a trpět tak dlouho, až z toho vztahu vznikne smysluplné soužití. Všem rekreačním golfistům doporučuji prostudovat dostupné prameny na internetu, které jim poradí, jak najít synergii mezi jejich druhem švihu a charakteristikami wedží.
Stručně řečeno – konečný výsledek na každé jamce se většinou rozhoduje ze vzdálenosti pod 50 metrů. A tam vám nikdy nepomohou zázraky techniky. Jen solidní nářadí a mozoly. Jsou cesty, kde neexistují zkratky.

A teď k železům. Celkem nedávno se zdálo, že čtyřka železo je přežitek. Jsem zásadně proti tomuto názoru. Železa klasické konstrukce totiž mají daleko větší schopnosti tvarování stranové křivky a ovládání výšky ran než hybridy. Proto pro dobré rekreační golfisty bude ještě nadlouho železo číslo 4 nepostradatelným pomocníkem při řešení složitých situací, při nichž je zapotřebí například zahrát dlouhou a nízkou ránu pod větvemi.
Myslím, že se záhy přežije pověra, že rekreační hráči by neměli hrát železy, která na první pohled připomínají tenčí „hráčské" žiletky. Věda a technický vývoj dokázaly natolik vyšlechtit konstrukci želez, na první pohled klasických, že se jejich tolerance blíží neohrabaným, ošklivým „bačkorám" označovaným jako maximálně tolerantní.
Mohl bych tady vypočítávat hodně argumentů ve prospěch hezkých klasických želez, ale uvedu jen jeden. Ten nejdůležitější. Každý golfista má rány dobré a špatné. Rány špatné většinou směřují nežádoucím směrem. Proto je docela užitečnou vlastností klasických želez, že nepovedené rány směřující do pekla jsou kratší.

Jako příklad úspěšné fúze tradičních tvarů a maximálního využití vědy lze jmenovat železa Titleist 718 AP2. Vypadají dobře a může s nimi hrát Jordan Spieth na PGA Tour i Franta svou nedělní partičku v Semilech. Z hlediska základní myšlenky změn paradigmatu zde vidím dobrý příklad toho, jak se může nenaplnit prognóza, že cosi bude vystřídáno něčím zcela odlišným. Protože ono „cosi" se může vrátit prošpikováno technologiemi zítřků a u toho si zachovat eleganci včerejšků.

Závěrem bych ještě zmínil skutečnost, že většina golfistů si vytváří vztah důvěry ke svým holím nejen na základě reklamní masáže zdůrazňující spolehlivost a výkon. Důležitým a často pomíjeným faktorem je estetický vjem. Mnoho z nás rekreačních golfistů je dokonce schopno obětovat něco z délky nebo tolerance ve prospěch estetického vjemu, když zakládáme hůl za míček.
Proto si myslím, že blízká budoucnost v rozporu s nedávným paradigmatem nepošle klasická železa na smetiště dějin. Hrabla na sníh, pádla a pálky na kroket budou patřit svým účelům a golfová železa budoucnosti budou v nejúspěšnějších případech docela podobná těm tradičním, ovšem uvnitř nabitá technologiemi, které sice nejsme schopni zcela pochopit, ale můžeme z nich mít užitek a radost. Nikdy nepodceňujte eleganci. Mnozí bořitelé včerejšků nakonec narazili na prostou lidskou touhu po konzervativní kráse.

Text: Ondřej Kašina


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Přihlášení Golf News



Poradna

První dohraný míček nebyl vytažen z jamky před dohráním dalšího

Dobrý den. Dohrál jsem míček do jamky. Nežli jsem ho stačil vyndat spoluhráč také doputoval do jamky. Oba jsme byli n ...

Poradna

Žena, začátečník - nákup holí

Dobrý den, jsem úplný začátečník a ráda bych si pořídila své první vybavení. Na výběr je mnoho možností a nevím jaké. ...

OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
6000 Kč,-

Set želez Exotics EXi (5–PW), shaft UST Mamiya 40 F3 (flex R). Tradiční tvar, menší offset, maximální kontrola i délka. Skvělý poměr cena/výkon! ...