Sáhnout do bagu pro tu správnou hůl, to je čas od času pro každého golfistu i golfistku divže ne Sophiina volba. Platí to pro muže, kteří se honí za „chlapskými" vzdálenostmi, i pro ženy, které tu a tam přecení své možnosti třeba při ranách z roughu. To bývá důvodem, proč většina amatérských hráčů sáhne po nesprávné holi. Co s tím? Stručná rada platí především pro pány, snažte se ukrotit své ego.

Na hřišti to zažil každý. Když ne přímo u sebe, tak u kolegů ve flightu. Hráči při pokusu dopálit na green zůstávají velice často krátcí. Důvodů je víc. Od špatné volby hole až po nepovedení provedení úderu. Velice často si ale hráči vyberou hůl, se kterou prostě na green, nebo třeba přes překážku nedostřelí.

Tady je základním problémem, že vesměs neznáme správně své vzdálenosti. A na mysli máme především carry vzdálenost každé hole, tedy vzdálenost, kterou míček skutečně urazí vzduchem. Nikoliv délku s následným doběhem míčku. Ta se totiž může den ode dne měnit v závislosti na stavu hřiště a počasí.

Při silném větru musíme vzdálenosti upravit a zvolit delší či kratší hůl podle toho, jakým směrem fouká. Při vyšších teplotách létá míček obvykle dál než při chladném počasí. To jsou ale věci, které bychom měli mít jakž takž pod kontrolou. Zjistit své skutečné vzdálenosti lze dnes s pomocí technologií, například TrackManem na drivingu, nebo v indoor simulátoru. Stačí na to jednoduchý test. Odehrajte deset ran stejnou holí, vyřaďte nejhorší a nejlepší výsledek a ze zbývajících ran si vypočítejte svou průměrnou carry vzdálenost.

Leckdy ale vstupuje do hry ego. To platí především u mužů. Stačí zaslechnout kolegu na tříparu, že tuhle jamku zvládl sedmičkou železem, a tak se pokusíme trumfnout osmičkou, přestože bychom spíš potřebovali šestku železo. Další kategorie golfistů odmítá akceptovat to, že s přibývajícím věkem přichází o několik metrů. Stále má v paměti, jak kdysi napálil sedmičkou železem 150metrovou ránu. Jenže to bylo před dvaceti lety...

Právě ono ego leckdy přebije chladný a rozumný úsudek. Ať už se týká délky ran, nebo herní strategie. Pokud je jamka navrtaná v přední části greeny, ale také se všechna nebezpečí nachází před greenem, proč riskovat, když můžete zahrát raději delší ránu na střed greenu?

Upřímně řečeno, golfová zkušenost praví, že většina nás hráčů volí hůl podle toho, jakou potřebujeme na dokonalou ránu. Jenže golf není hra dokonalých ran. Možná ta dokonalá vyjde jednou z deseti pokusů, ale ty zbývající budou více či méně nepovedené a skončí kratší, než bychom chtěli a potřebovali.

U žen není ego až tak ve hře, jako spíš špatná volba hole, když přecení své schopnosti zejména při záchranných ranách z roughu, nebo obtížných pozic. Mnoho žen sáhne po hybridu, protože se mylně domnívají, že jde o jakousi „záchrannou" hůl. To platí jen do určité míry. Někdy se dá hybrid použít opravdu velmi efektivně, ale když je míček zapadlý opravdu hluboko, ztrácí hybrid svou účinnost. Abyste dostali míček z takové zapadlé pozice, potřebujete mnohem strmější úhel úderu, a na to hybridy nejsou konstruovány.

Opačným případem je tvrdošíjné odmítání nahrazení obtížně hratelných dlouhých želez právě hybridem. To proto, že si řada hráčů z nějakého důvodu myslí, že bychom přece měli dlouhými železy umět hrát. To už je ve hře už zmíněné ego. Dejte ho stranou, sáhněte po bezpečnější holi a ušetříte stovky ran ročně.

Možná se teď v závěru sezony vyplatí si provést takový malý vlastní experiment. Při každé ráně na green si vezměte záměrně o jednu hůl delší, než si myslíte, že potřebujete. Možná vás výsledek překvapí...

Připravil: Alois Žatkuliak
Ilustrační foto: IngImage