Jako refrén (zatím) druhá místa – tak zněl podtitul profilu anglického golfisty Roberta Rocka, který jsme v časopise Golf zveřejnili v létě roku 2009 a v němž se dočtete o jeho cestě vzhůru. Zdá se, že jsme měli dobrý odhad. Vloni se dočkal prvního titulu na okruhu a v neděli v přímém souboj udolal i Woodse a nad hlavu pozvedl trofej pro vítěze Abu Dhabi HSBC Golf Championship. Jen tak mimochodem, v letech 2009 a 2010 hrál i v Čeladné.

Zkuste si něco „vyšťárat“ na chlapíka, který se až do roku 2009 pohyboval v podpalubí EPGA a ještě před čtyřmi lety byl až 730. hráčem světa. Vlastně by na něm nebylo skoro nic zajímavého, kdyby znenadání neskočil mezi prvních patnáct borců evropského Race to Dubai…

Do expresu s názvem evropská PGA Tour naskočil rodák z anglického Armitage už v roce 2003. Tehdy nastoupil v zastávce Benson and Hedges International Open, aby si díky sponzorským pozvánkám vysloužil účast nejen v nadcházející sezoně. Od té doby totiž už z rozjetého vlaku nikdy nevystoupil.
Spousta hráčů pošilhávajících po „první evropské lize“ tvrdí, že mnohem složitější než samotné působení na okruhu je vůbec se na něj probojovat. Příběh dvaatřicetiletého Roberta Rocka se však tomuto scénáři trochu vymyká. Na túru se probojoval relativně snadno, když v pozvánku do další sezony proměnil pouhých sedm nabídek, přičemž hned dvakrát zaparkoval v desítce nejlepších! Co na tom, že šlo o druhořadé turnaje série. V dalším období už to ovšem žádná velká selanka nebyla.

Jen to „uviset“
Sportovci to spojení dobře znají – „viset na gumě“. I když jde o výraz používaný v pelotonu cyklistů nebo u běžeckého lyžování, až do loňského roku byl více než výstižný i pro působení anglického golfisty v nejvyšší evropské profi túře. Na chvostu, a přece v balíku s ostatními, tak přesně to s podsaditým borcem vypadalo.
Poprvé se jméno Roberta Rocka objevilo v konečném účtování série v roce 2003, kdy skončil na 116. pozici, a také v následujících pěti letech jeho snahu charakterizovala trojciferná číslice začínající jedničkou: 125-177-114-128-111. Takřka na každém turnaji poloviční naděje na dožití se finálových kol, před čtyřmi lety proložená osmělováním se v podobě letmého nahlédnutí do desítky nejlepších.

Své sny a touhy tehdy popisoval s tradiční špetkou ostrovního humoru. „Jako většina golfových fanoušků jsem měl oči přilepené k obrazovce, když v televizi dávali přenos z Masters, a jako každý profesionální golfista bych si v Augustě jednou rád zahrál. Čeká mě ale ještě dlouhá cesta. Sotva si pozvou hráče, který skončil v Algarve na chvostu výsledkové listiny,“ prohlásil v roce 2004 týden před Masters, bezprostředně po turnaji, na němž uzavíral výčet jmen inkasujících finanční odměnu. Už tenkrát ale bojovně dodával: „Kdybych skončil na Open v pětce, do Augusty se příští rok podívám. Alespoň mám daný cíl!“

Této metě ale zůstal na hony vzdálen. Do hlavního turnaje se ani napodruhé nekvalifikoval, a tak jeho odvážná slova vyvolávala spíš ironický úsměv. Svůj stín na nejstarším majoru překročil až v roce 2006 dělenou 16. pozicí a bylo to jedno z jeho nejlepších umístění v sezoně. Lépe si vedl už jen na Johnnie Walker Championship (T11) a na Irish Open, kde se vůbec potřetí v kariéře dočkal umístění v top 10. Jeho finálových 71 ran tehdy patřilo k nejlepším výsledkům závěrečné rundy, stejně jako sobotních 68 úderů, jimiž si výrazně pomohl ke konečné dělené 5. příčce.

Od dechovky k pohodovému popu
Stále to však bylo ono visení na gumě, přestože dočasný pobyt v desítce nejlepších musel Rockovi zachutnat. Teprve v příštích dvou letech začínal svou hru ladit. Od „středního proudu“ směrem k živelnějšímu rytmu, ale pořád to vypadalo, jako byste rádio přeladili z dechovky k hodně uhlazenému popu ve stylu Michala Davida.
Na této cestě se také pomalu začínal stávat specialistou na Jihoafrickou republiku, zvláště South African Airways Open by soukromě mohl pojmenovat jako „Vzpomínky na Afriku Roberta (nikoli Redforda, nýbrž) Rocka“. A že byly hodně příjemné. Nejprve dělená desátá a rok poté ještě o tři příčky lepší pozice Angličana dobře naladila hned v začátku sezony.

A i když to s postupem do závěrečných bojů pořád bylo tak trochu hop nebo trop, vloni už z třiadvaceti vystoupení jen v sedmi případech scházel ve finále. Konečná čtyři umístění v desítce nejlepších včetně dosavadního maxima na Madrid Masters, kde skvělým závěrečným partem v podobě 64 ran poskočil z 11. na dělené 4. místo, nebyla k zahození.
Těžko říct, jak velký podíl má na Rockových výsledcích jeho kedy Jamie Lane, každopádně od července minulého roku, kdy spolu spojili své síly, šla Robertova hra hodně nahoru. „Už jsme zažili pár úspěchů, třeba Robertových sedm pod par ve finále v Madridu, kterými si vloni zajistil účast na túře pro další rok,“ pochvaloval si spolupráci Angličanův nosič holí, který tehdy jen doufal, že jeho chlebodárce na evropském okruhu prorazí a proklestí si cestu do vyšších pater výsledkových listin.

Druhý, a přece tak trochu první…
Nejspíš ale ani on netušil, jak moc za to hráč balancující kolem 100. místa evropského žebříčku vezme hned zkraje letošní sezony. Rocky, jak svého šéfa Lane tituluje, se totiž hned při svém druhém startu pustil do soupeřů s podobnou vervou jako stejnojmenný filmový hrdina do svých soupeřů v ringu.
Na Afred Dunhill Championship už Robert tvrdil muziku, svižnou, tvrdou, údernou, zkrátka rockovou, jak mu ostatně příjmení velí. Sobě i svým nejbližším tak nachystal příjemný šok, ale sám také jeden zažil, když na hřišti Leopard Creek během úvodní rundy náhodně narazil na černou mambu, která patří mezi nejnebezpečnější africké hady. Rozhodně se tím ale nenechal zaskočit. Nakonec skončil jen těsně pod vrcholem, o jednu jedinou ránu. Další příjemná vzpomínka na Afriku.

Následovala nepříliš úspěšná asijská mise, ale po návratu na evropskou pevninu znovu bojoval jako politý živou vodou. Vyjma Open de Andalusia a pak také nezdaru na European Open, kde měli s Lanem slavit výročí zatím úspěšné jednoleté spolupráce, neskončil hůře než jednatřicátý.
Slastné doušky úspěchu pak usrkával v květnu. V italském Turínu na hřišti Royal Parku finišoval pro dělenou 2. pozici, týden nato usiloval na Irish Open o mety nejvyšší znovu. Tentokrát však měl souboj trochu hořký konec, třebaže dosáhl na stejný stupínek jako v Itálii, a dokonce si odvezl vítězný šek. Králem byl někdo jiný – dvaadvacetiletý domácí amatér Shane Lowry, který pro svůj amatérský status musel oželet 500 tisíc euro.
Oba protagonisté šli do finále z děleného vedení, oba zahráli 71, a tak o vítězi rozhodovalo až play-off. Triptych na osmnácté jamce nakonec vyzněl pro Lowryho, majícího v zádech davy domácích příznivců. „Na hřišti byli jen dva lidi, kteří mi přáli vítězství, ale to je v pořádku. Byl bych blázen, kdybych si myslel, že by tomu mohlo být v Irsku jinak,“ popisoval atmosféru závěrečných bojů Rock, který v rozehrávce nejprve zahrál par, pak birdie a nakonec bogey, které ho stálo první titul v kariéře. Náplastí na další druhé místo tak byla Rockovi alespoň jistá účast na letošním Open.

„Čekám na své první vítězství, ale jeden z mých přátel, Oliver Wilson, si v kariéře profesionálního hráče vede mnohem lépe než já, posbíral řadu druhých míst, přesto na první triumf také stále čeká,“ prohlašoval po skončení bojů posmutnělý Angličan, jenž by se jistě nebránil, pokud by kopíroval kroky už ostřílenějšího Wilsona, hájícího vloni barvy Evropy v rydercupové bitvě proti Spojeným státům.
Těžko předvídat, jaká budoucnost Roberta Rocka čeká. Jisté ale je, že právě nyní zažívá svou nejlepší sezonu a v konečném pořadí určitě prolomí bariéru, jež začíná trojcifernou číslicí. Přemění se z komety ve stálici evropské túry? Dočká se vysněného startu v Augustě? Kdo ví. V závětří první desítky evropského žebříčku by však kdysi odvážné sny mohl proměnit v realitu.

STRUČNÉ VYSVĚDČENÍ
ROBERT ROCK
Narozen: 6. dubna 1977
Místo narození: Armitage, Staffordshire, Anglie
Bydliště: Lichfield, Anglie
PRO od: 1995
Vstup na EPGA: 1998
Race to Dubai: 2 (k 31. 1. 2012)
Světový žebříček: 55 (k 31. 1. 2012)
Profesionální vítězství: 2 (2012. Abu Dhabi HSBC Golf Championship, 2011 BMW Italian Open)

Text: Petra Prouzová, foto: Josef Slezák