Vyhrávali majory, sbírali ve velkém trofeje, přesto jejich jména leckdo vůbec nezná. Seznamte se s pěticí hráčů, kteří neprávem patří snad k nejvíce podceňovaným golfistům historie.

Je to trochu nevděčná a subjektivní debata. Mnohé osobnosti v našem článku jistě znát budete a řeknete si, že ten či onen golfista sem nepatří, protože má přece své místo v historii pevně zafixováno. Ale ruku na srdce, když se zeptáte svých známých, patrně se přinejmenším u některých osobností trochu zarazí. Tenhle chlapík že vyhrál stejně majorů jako Ernie Els a Rory McIlroy? Víc než Jordan Spieth a Vijay Singh?
A přitom je to tak. V dějinách golfu se občas skrývají pozapomenuté příběhy a aktéři, na jejichž slávu už sedl prach – a nemusí jít zdaleka jen o hráče z dávných časů začátku minulého století, ale klidně o hvězdy let šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých. Připomeňte si je s námi.

BILLY CASPER
Stejně jako třeba Xander Schauffele pocházel Casper z kalifornského San Diega, ovšem nad o dvě generace mladším krajanem zatím stále vede co do počtu výher na majorech. Absolvent univerzity Notre Dame v Indianě má totiž na kontě dva tituly z US Open (1959 a 1966) a kromě toho i zelené sako z Masters v roce 1970. Především ale nasbíral za svou bohatou kariéru grandiózních jednapadesát (!) vítězství na PGA Tour, což jej mimochodem řadí na sedmou příčku historického pořadí – před Phila Mickelsona, Toma Watsona, Grega Normana či Garyho Playera.
Přesto se na hráče s příznačnou přezdívkou Buffalo Bill často zapomíná ve výčtu opravdových legend, a to je rozhodně škoda. Však také naopak nechybí snad v žádném žebříčku nedoceněných golfistů. Podle pamětníků proslul hlavně famózním patováním a krátkou hrou, navíc šlo o vynikajícího stratéga, který si chytrostí a taktikou dokázal pomoci proti delším soupeřům. A nezapomínejme, že Casper se utkával s generací naprostých ikon v čele s Jackem Nicklausem a Arnoldem Palmerem.

I na tyhle hráče ale dokázal nejednou vyzrát. Nikdy se však nestal miláčkem davů a zářivou hvězdou, zato šlo o nesmírně spolehlivého golfistu, který reprezentoval USA hned na osmi Ryder Cupech a v této nejprestižnější týmové soutěži dodnes drží rekord v počtu kariérních získaných bodů pro americkou stranu! Dvakrát také zastupoval zámořský tým jako kapitán, v pozdějším věku pak pravidelně nastupoval na seniorské túře, kde dokázal vítězit ještě v roce 1989, kdy mu bylo osmapadesát.
Pokud jde o jeho vítězné trofeje na PGA Tour, v letech 1956 až 1971 dokázal pokaždé vyhrát aspoň jednou za sezonu, což představuje třetí nejdelší podobnou šňůru dějin – lepší byli pouze Palmer a Nicklaus. Přesto bývá kromě nich počítán do velké trojice téhle éry Gary Player, nikoli Casper sám. Ten přitom třeba v letech 1964 až 1970 nasbíral o dvě výhry víc než Nicklaus, a dokonce o šest víc než Palmer s Playerem dohromady...

Uznání se ale samozřejmě i tak dočkal. Hned v roce 1978 byl uveden do Světové golfové síně slávy a například v roce 2000 ho v USA vyhlásili patnáctým nejlepším hráčem celých dosavadních golfových dějin. Samotný Casper si z relativního nedostatku uznání asi mnoho vrásek nedělal. Už v polovině šedesátých let konvertoval k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, poslední roky života pak prožil v Utahu, kde v roce 2015 zemřel na infarkt v požehnaném věku 83 let.

LARRY NELSON
Stejný počet trofejí z majorů jako Casper, tedy tři, nasbíral také jeho o dekádu mladší krajan Larry Nelson. Ten pocházel z Alabamy a ke golfu se dostal dokonce až ve svých jednadvaceti letech poté, co se vrátil ze služby vlasti v nechvalně proslulé válce ve Vietnamu.
Talent mu nescházel – hned napoprvé prý zahrál pod sto ran a po devíti měsících už zapisoval skóre kolem sedmdesátky. V seznámení s hrou mu pomohla kniha slavného Bena Hogana Pět základů golfu, kterou údajně znal takřka nazpaměť, a postupně začal kráčet ve stopách svého slavného učitele.

Největších úspěchů se tak logicky dočkal až po třicítce, tedy v 80. letech dvacátého století. Tehdy Nelson postupně triumfoval na PGA Championship 1981, US Open 1983 a opět PGA Championship 1987. Především titulem z domácího mistrovství se fandům zapsal do paměti, protože dokázal dohnat průběžnou ztrátu hned sedmi ran na dalšího Američana Toma Watsona. Na obtížném hřišti v Oakmontu navíc vylepšil tehdejší rekord US Open na posledních šestatřiceti jamkách, když zahrál poslední kola za 65 a 67 ran.
Také Larry Nelson je členem Světové golfové síně slávy, a to od roku 2006. O pět let později obdržel od PGA of America cenu Distinguished Service Award jako ocenění výjimečných lidských i sportovních kvalit a celoživotního zápalu pro golf. Letos sedmasedmdesátiletý bývalý golfista tráví důchod na předměstí Atlanty v Georgii trochu stranou veřejného zájmu, přitom si za svou bohatou kariéru bezpochyby zaslouží respekt.

RAYMOND FLOYD
Nechybělo mnoho, a tenhle americký golfista mohl patřit do výsostného klubu hráčů, kteří dokázali během kariéry sesbírat kompletní „majorslam". Rodák ze Severní Karolíny má na kontě výhry z PGA Championship (1969 a 1982), Masters v roce 1976 i US Open o deset let později, to už mu mimochodem bylo čtyřiačtyřicet! Jen britské klání mu z velké čtyřky ve výčtu schází, přitom v roce 1978 dělil na The Open druhé místo – dvě rány mu ale na slavném skotském hřišti St. Andrews chyběly na Jacka Nicklause.
Jinak byl ovšem Floyd rozený šampión, však také vyhrál dvaadvacet turnajů PGA Tour a další čtyři tituly na European Tour. Jako dítě měl talent i na baseball a dostal prý nabídku od týmu Cleveland Indians. Pokud jde o golf, zvládal hrát velmi dobře nejen na pravou stranu, ale klidně i jako levák. Po skončení své profesionální kariéry úspěšně pokračoval mezi veterány, na PGA Tour Champions nasbíral čtrnáct výher.

I na něj se přitom často zapomíná, přestože se také on nakonec dostal do Světové golfové síně slávy, to bylo v roce 1989. Ještě o rok později pak senzačně útočil na své druhé zelené sako, když se probojoval až do dodatečného play-off o vítězství na Masters, v němž podlehl Nicku Faldovi. Dělené druhé místo navíc pak bral v Augustě ještě jednou, v roce 1992 za Fredem Couplesem. Téhož roku vyhrál na Doral-Ryder Open svůj poslední turnaj na PGA Tour, což z něj v devětačtyřiceti udělalo jednoho z nejstarších vítězů dějin téhle šňůry.

Otec tří dětí oslavil letos v září dvaaosmdesáté narozeniny a žije podobně jako stovky dalších úspěšných sportovců na Floridě, konkrétně v Palm Beach. Ani někteří jeho sousedé přitom možná netuší, že patří k natolik slavným postavám golfové historie.

PETER THOMPSON
Ještě o jeden titul na majoru víc než Floyd vlastní neprávem pozapomenutý australský hráč, jemuž se kdysi přezdívalo The Melbourne Tiger. Bylo to pochopitelně dávno před tím, než „tygří" přezdívka proslavila někoho jiného, rodák z předměstí Brunswick si ale zaslouží také velký respekt. Peter Thompson byl totiž naprosto neoddiskutovatelným králem The Open v padesátých letech, kdy si do Velké Británie jezdil doslova pro jednu trofej za druhou.
1954 Royal Birkdale, 1955 St. Andrews, 1956 Hoylake, 1958 Lytham St. Annes. Tam všude triumfoval, a to poté, co se předtím stáhl z americké PGA Tour, kde se mu tolik nedařilo. Ostrovní půda byla pro Thomspona naopak zaslíbená, pro svůj pátý major si tam přijel ještě v roce 1965, stylově opět do Birkdale, kde spanilou jízdu kdysi započal.

Nemá ovšem jen tyhle britské tituly. I na PGA Tour se nakonec dočkal úspěchu, konkrétně výhry z Texas International Open, především ale dominoval na domácích australských kláních. Tam a na sousedním Novém Zélandu posbíral bezmála padesátku trofejí, celkem měl profesionálních výher v kariéře hned 98.
Zemřel v červnu 2018 po čtyřletém boji s Parkinsonovou nemocí, golfový svět na něj ovšem pamatoval už předtím, takže i Peter Thompson je od roku 1988 členem Světové golfové síně slávy. Právem.

HALE IRWIN
Tři tituly z US Open rozdělené mezi šestnáct let, to je vizitka rodáka z Joplinu v Missouri. Poprvé se radoval v roce 1974 v New Yorku při slavném ročníku, který býval kvůli extrémně těžkým podmínkám nazýván „masakrem ve Winged Foot". Irwinovi tam na jeho první výhra na majoru stačil dokonce výsledek sedm ran nad par, což tehdy vyrovnalo druhé nejvyšší vítězné skóre dosavadních dějin turnaje.

Zamlada navštěvoval Coloradskou univerzitu v Boulderu a hrál i americký fotbal za tamní tým, golf mu ale šel přeci jen lépe, což potvrzuje i dvacítka vyhraných turnajů na PGA Tour. Na svůj první triumf z US Open navázal po pěti letech dalším v Inverness Clubu v Ohiu a třetí titul pak přidal až roku 1990 na jubilejním devadesátém ročníku hraném tehdy v Medinah. To už bylo Irwinovi pětačtyřicet a stal se tenkrát nejstarším vítězem turnajové historie.

Už to samo o sobě je bezpochyby parádní zápis do dějin, vůbec největší slávu však paradoxně americký hráč získal až na seniorské PGA Tour Champions. Mezi veterány se totiž bez nadsázky stal nejlepším na světě, když v letech 1995 až 2007 postupně zapsal neuvěřitelných pětačtyřicet titulů z této šňůry.
Dlouhá léta v tomto směru neměl vyzyvatele, nejbližší pronásledovatel Lee Trevino skončil na počtu devětadvaceti. Irwina tak nakonec překonal až loni v červenci neméně legendární Bernhard Langer. Tahle nezničitelná německá golfová mašina pak ke svým šestačtyřiceti výhrám stihla docela nedávno, v polovině letošního listopadu, přidat už i tu sedmačtyřicátou na Charles Schwab Cup Championship.
To Irwinovi bude příští rok osmdesát a má už prozaičtější starosti. Golf ale samozřejmě pořád pečlivě sleduje a Langerovi prý hned po překonání svého letitého rekordu neopomněl poslat blahopřejnou esemesku. Sám má ostatně v dějinách golfu dávno nezpochybnitelné místo.

Text: Lukáš Pařenica, foto: Getty Images, Historic Golf Photos
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2024