Kasina-Ondrej-750Hlupáci mají svým způsobem snadný život. Významná část z nich přijme nějaký jednoznačný soubor názorů a hodnot a s tím si vystačí po celý život. Člověk moudrý, schopný sebereflexe a nezávislého pohledu na svět naopak trpí. Často je zmaten, protože zabloudí v labyrintech hledání, ve snaze najít nové odpovědi. Svět se mění a měníme se i my. Na nové výzvy nám často nestačí staré recepty. Proto jsem se rozhodl přijmout úlohu ďáblova advokáta a navštívit některé teorie golfu a nezávisle s nimi polemizovat.

Rekreační golfisté přeceňují své délky a zůstávají zbytečně krátcí před greenem
Televizní stanice a jejich reportéři nesnášejí hosty, kteří odpovídají způsobem „ano i ne, částečně ano, částečně ne". Naše doba miluje vyhraněné názory. Ale v tomto případě to není možné. Na jednu stranu měli pravdu velikáni golfové minulosti, kteří konstatovali, že naprostá většina rekreačních golfistů si myslí, že hrají delší rány, než je tomu ve skutečnosti. Proto je dobré myslet na tento syndrom přeceňování a během tréninku si neustále ověřovat, jak jste na tom doopravdy a která hůl vám stačí ze které vzdálenosti bez přehnaného optimismu.

Ale – je tu ono ošidné ale. Na hřištích s tvrdým povrchem a s tvrdými greeny může být ukázková rána doprostřed jamkoviště polibkem smrti. Vzpomínám si na jedno české hřiště v době před jeho rekonstrukcí, kdy bylo ještě bez závlahy. Zahrál jsem tam během turnaje vysokou a zdánlivě dokonalou ránu na paru tři, jehož green byl umístěn v poměrně příkrém svahu směřujícím dolů. Míček se ladně vznášel ve výšinách a směřoval ke středu greenu a já se obrátil s pyšným pohledem na spoluhráče, který byl místní a znal dobře, jak to tam chodí. „To skončí v prasečáku," konstatoval lapidárně. A skutečně. Míček dopadl do středu jamkoviště, vyskočil od tvrdého povrchu jako raněný jelen a mohutným obloukem se odporoučel dolů pod svah, kde tehdy byl vepřín.

Vyplývá z toho tedy poučení, že na tvrdých hřištích a greenech a celkově na hřištích, která dobře neznáme, může být skvělou strategií hrát kousek před jamkoviště do bezpečného místa a potom spoléhat na přihrávku. Není to heroické, ale určitě je to efektivní.

Hlava musí být během švihu nehybná
Těžko asi najít spornější poučku. Když se třeba podíváte na staré filmové záznamy některých slavných golfistů, tak zjistíte, že součástí jejich švihového „spouštěcího mechanismu" bylo pootočení hlavy směrem vpravo, tedy od cíle (například Jack Nicklaus). Kdybyste úplně doslovně chtěli plnit instrukci, že hlava musí být zcela nehybná, tak by se většině golfistů podstatně zkrátily drajvy, aniž by se významně zvýšila jejich přesnost.

V případě pohybu či stability hlavy v průběhu golfového švihu je nutno si především uvědomit, že tato součást těla se může pohybovat po různých osách. Její otáčení kolem osy páteře trochu směrem od cíle a pak poněkud směrem k cíli je zákonitým průvodním jevem švihu. (Pokud ovšem nejste hlavní profesí hadí žena nebo hadí muž v cirkuse.)
Rovněž mírný pohyb hlavy směrem k zemi během downswingu nemusí být zásadní chybou. Současná vycházející hvězda světového golfu Joaquín Niemann z Chile například nechá hlavu v průběhu downswingu poklesnout tolik, že komentátoři turnajů PGA Tour nevycházejí z údivu. Ale jemu to funguje.

Horší už je to s pohyby hlavy ve směrech laterálních, neboli od cíle a k cíli v rovině horizontální. To už je nešvar, který může značně zhoršit přesnost zásahu míčku. Každému, kdo chápe mechaniku švihu, je jasné, že v opravdu dobré technice jsou některé zdánlivě nepřirozené situace.
Například ta, kdy se během downswingu hmotnost golfisty přesunuje na přední nohu, boky rotují k cíli a paže prolétají uvolněným prostorem rovněž k cíli – a současně hlava musí trčet vzadu a koukat se dolů. Někomu může připadat, že je to nepřirozené, ale nic lepšího zatím golfisté nevynalezli. Takže stranové pohyby hlavy raději omezte na minimum.
Vůbec největší malér je pohyb hlavy směrem kupředu, k míčku. Z toho často rezultuje šenk. A to je věc tak hrozná, že i nejmoudřejší trenér všech dob Harvey Penick o tom odmítal psát. To si prostě zakažte jako například tvrdé drogy.
Absolutním imperativem je stabilita hlavy při hraní wedží a ran z bankrů. Za každý pohyb hlavy u těchto ran tvrdě zaplatíte.

U rekreačních golfistů se občas vyskytují obávané stavy, kdy po zkažení několika ran dotyčný nebo dotyčná začnou hrát zrychleně a zavírají u toho oči. Tento ustrašený švih či škub bez rytmu a se zavřenýma očima je noční můrou mnoha adeptů golfu. Ale může se to stát i hráčům s léty praxe.
Jako lék doporučuji donutit se dělat cvičné švihy pomalu a v dobrém rytmu. A během těch cvičných švihů důsledně nezavírat oči a sledovat, jak se hlava hole otře o stébla trávy a učeše povrch. Ben Hogan říkával, že se vždy snaží vidět, jak hlava hole udeří míček. V úplně poslední fázi se vám asi ten pohyb nepodaří zachytit. Ale čím déle dokážete sledovat bez zavření očí dráhu hlavy hole k míčku, tím větší je vaše naděje na dobrou ránu.

Převzato z časopisu GOLF 11-12/2020
Díl první, pokračování příště


Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz

Přihlášení Golf News


OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
350 Kč,-

Zahájen prodej voucherů 1fee2hráči na sezonu 2025, které umožňují na vybraných hřištích ve vymezeném čase po uhrazení jednoho fee hru dvěma hráčům. S ...