Připravit se na rozhovor je tak nějak očekávanou součástí dobrých mravů v novinářské branži. Zkrátka je důležité být v obraze. Něco si „vyguglíte" (úžasné české slovo...), prosvištíte sociálními sítěmi a nějaké ty informace posbíráte. Tudy se ostatně ubíraly i první kroky před povídáním s Petrem Uhlíkem. Člověkem s golfem spjatým už hodně přes čtyři desítky let. A výsledek sběru informací? Pestrá paleta zájmů a aktivit – nadšený hráč golfu, prezident GC Konopiště, žurnalista, modelář a výtvarník. Přidat musíme komentátora TV Golf Channel a čerstvě i kandidáta na prezidenta České golfové federace.

Při pohledu na seznam vašich aktivit mi nedá se nezeptat, čím z toho seznamu se dnes cítíte nejvíc?

Vystudoval jsem obor a po většinu života se žurnalistikou živím, posledních několik desítek let tedy golfovou. Dokonce mne na jednom webu označili za doyena české golfové novinařiny, což zalichotí. (smích) Rozhodně jsem nejdéle sloužícím redaktorem v téhle branži. Komentování televizních přenosů z golfu je jen další z mnoha podob téhle práce. Celé roky jsem o golfu psal, překládal a už dlouho se chystám vydat knihu golfových povídek. Možná si ji budu sám ilustrovat. Ale novinařina je základem.

Kdy vám vlastně golf vstoupil do života?

Psal se rok 1977. Byli jsme na rodinném pobytu v Mariánkách, s bráchou jsme k tomu jako teenageři byli víceméně přinuceni, a tak jsme hledali nějakou zábavu. Nejdřív jsme zkoušeli tenis od svítání do soumraku s přestávkou na oběd, ale to se nedá vydržet věčně. Pak nás napadlo vyjet autobusem nahoru na hřiště, že bychom mohli zkusit golf. Nevěděli jsme o něm tehdy zhola nic. Poslali nás na louku, kde seděl na rybářské stoličce pan Vokoun, vedle sebe měl pár orezlých holí a kýbl s míčky. Hned nás upozornil, že pokud byť jeden míček ztratíme, nepůjdeme domů dřív, dokud ho nenajdeme. Dali jsme mu dvacetikorunu, tehdy ještě papírovou, a začali se učit golf. Tam někde jsem asi překročil bludný kořen nebo spíš Rubikon...

Byl to ten okamžik lásky na první pohled a s trochou nadsázky na celý život?

Pro někoho, kdo má rád sport a je hravý, se jednalo rozhodně o zajímavou zkušenost. Později jsme si s kamarádem napůl pořídili hole a chodili jsme do Motola. Pak se tam přestavovala klubovna a hole i se skřínkou zmizely. Na nové jsem jako středoškolák neměl, a tak to vypadalo, že je s golfem konec. Podruhé mi vnikl do života způsobem hodně kuriózním v roce 1988. Bylo to naprosto neuvěřitelné – v nabídce tehdejší ideově pravověrné Cestovní kanceláře mládeže jsme s bratrem našli golfový pobyt v Šilheřovicích. Spali jsme ve spacáku na půdě klubovny, hole poskládané snad od všech světových značek jsme měli v bagu u hlavy, myli jsme se ve velkém plechovém žlabu jako na vojně. A pořád hráli golf. Zamiloval jsem si hřiště v Šilheřovicích, měl jsem tam i své první klubové členství. Byly dny, kdy jsem ráno v pět vyjel z Prahy, abych v devět stál na odpališti jedničky. Odehrál jsem turnaj, dal si oběd a jel jsem zpátky. Člověk na tak heroické časy rád vzpomíná, dneska bych to už nedal.

Čím vás golf tolik oslovil a dodnes drží?

Nechci opakovat, co už bylo řečeno stokrát... Neznalým možná připadá málo adrenalinový, ale pro mě je ho v golfu až až, i když není prvoplánový – nejde vám o život a ani o zdraví. Souboj se hřištěm, živly a vlastní psychikou je tvrdý. A láká mě i ona kombinace sportu a kumštu. Nemůžete hrát dobře, pokud nejste kreativní, a krátká hra je bez představivosti zcela beznadějná. Hraje se v krásném prostředí, je v něm elegance a spousta příběhů, které tvoří jeho úžasnou historii. Jste navíc součástí komunity, která vyznává určité hodnoty. Mají hluboký smysl – já sám odpovídám za svou vlastní hru, za dodržování pravidel, nemám nad sebou nikoho, kdo mě hlídá. Je jen na mně, jestli mám dost silný charakter, abych si situaci neulehčoval, řečeno s trochou nadsázky s Masarykem – nebál se a nekradl. Úžasná kategorie nejen sportu, ale i uvažování o životě. Golf je naprosto nekompromisní a, pokud to udržíte, i mimořádně čistý. Což je v současné době hodnota dosti vzácná...

O vašem docela širokém záběru jsme se už zmínili. Hráč, golfový novinář, golfový funkcionář, televizní komentátor, malíř... Jak se navzájem tyhle zájmy ovlivňují?

Klíčové momenty byly ovlivněny právě tím – jednalo se o souhru zdánlivě náhodnou, ale nestalo by se to, pokud by k tomu nebyly vytvořené předpoklady. Mnozí asi zažili období onoho prvotního okouzlení golfem. Když jsem na začátku devadesátých let kouzlu golfu propadl znovu, byly to časy, kdy jsem jel autem, podíval se z okna a viděl nějakou louku se skupinou stromů. A hned mi hlavou problesklo – to by byl nádherný třípar. Prostě deformace. (smích) Sháněl jsem si materiály o golfové architektuře a sem tam si namaloval fiktivní vysněnou jamku. Fotografoval jsem a byl okouzlen půvabem golfových příběhů – v tom je tenhle sport nedostižný – a tak jsem začal vydávat časopis GOLF. Psal se rok 1995. Ve stejném roce jsem objevil Konopiště.

Stalo se to při jízdě autem?

Nikoli, ale opět šťastná shoda náhod. Měl jsem chvíli v redakci chlapíka, kterého golf moc nezajímal, zato si každé ráno přinesl všechny možné inzertní noviny rozdávané zdarma. V jedněch byl inzerát, že se hledá využití pro zámeček a devět hektarů pozemků. Bylo to málo, ale říkal jsem si, že aspoň malá devítka by tam být mohla. Nakonec všechno dopadlo jinak, prostoru bylo mnohem víc, ale nebyla to vůbec hladká jízda. V polovině devadesátých let po „kauze Karlštejn" vám nikdo nebyl ochoten půjčit ani korunu. Hledali jsme s kamarádem investora, jezdili k nám z celého světa, slibovali hory doly, ale skutek utek. Už jsme to chtěli zabalit, ale najednou se jako zázrakem objevil solidní partner, dnes vlastník resortu, a věci se daly do pohybu. Konopiště je dneska pojem. Už v něm ekonomicky nefiguruji, ale mám z toho, jak to dopadlo, dobrý pocit.

S dovolením bych se zaměřil na televizi. Bylo vaší touhou či ambicí od začátku komentovat golf?

Vůbec ne. Spíš opět zákonitý sled událostí s prvkem náhody. Dodával jsem krátký magazín o golfu do televize, která se jmenovala Galaxie Sport a sídlila v Hradci Králové. Podařilo se jim získat licenci na golfové přenosy a znali tenkrát jen dva lidi ze svého okolí, kteří něco věděli o golfu – mě a Petra Janoucha, jenž tam komentoval basket. Tak nám řekli, abychom si sedli do studia a okomentovali první golfový turnaj.

Vzpomenete si ještě, který turnaj to byl?

Na to se nezapomíná. The Open v roce 2006 v Royal Liverpool s vítězným Tigerem Woodsem. Vlastně od té doby jsme s Petrem spolupracovníci i přátelé a za chvíli oslavíme dvacet let. Napoprvé to ale byly docela nervy, skok do vody, kterou jsme neznali. Postupem času jsme si zvykli a myslím, že i pod vlivem zahraničních komentátorů si vytvořili vlastní styl. Byla to šťastná náhoda. Je příjemné pohybovat se při práci v prostředí, které znáte a dokážete ho nacítit...

Jak hodně, nebo málo se změnily podmínky při vysílání přenosů?

Obrazem máme stále k dispozici jen to, co vidí i samotný divák. K tomu svoji obecnou znalost, určitou přípravu a základní informace od pořadatelů ohledně délky jamek, pin pozic atd. Když nechcete říkat pouze to, co každý sám vidí, snažíte se odhadnout uvažování hráče s vědomím dané situace a možných rizik, což je na golfu asi to nejzajímavější. Všichni ti hráči, které sledujeme, opravdu umějí hrát golf. Ale v dnešní mimořádně tvrdé konkurenci se úspěch nerodí jen z dobrých ran, ale také ze správného rozhodování, které výborného hráče odlišuje od průměrného. Jak se občas říká, to nejpodstatnější se odehrává někde mezi ušima. Nahlédnout do téhle sféry, která předchází dobré či špatné ráně, v tom je, myslím, půvab komentátorské práce.

Jak velký rozdíl je, když komentujete sám, nebo ve dvou?

Zcela zásadní, škoda, že nekomentujeme ve dvojici častěji, ale chápu důvody, především ekonomické. Zatímco komentátoři venku pracují v týmu a po velice krátkém čase se střídají, takže se vlastně ani neunaví, u nás je to o dost náročnější. Komentovat ve dvojici je obrovský bonus. Není to jen o tom, že zvládnete zachytit víc informací, ale lidé slyší dva různé hlasy, a taky případné fórky vyznějí lépe, když jeden druhému nahraje na smeč. Velký rozdíl je i v komfortu, když přenos trvá osm a více hodin. Něco sníst, dojít si na toaletu, uvařit si kafe. Tady opravdu platí, že ve dvou se to lépe táhne...

Když už jste to nakousl. Přenos trvá osm hodin a člověk si musí odskočit. Jak se tohle řeší? Reklamní pauza je v takovém případě příliš krátká...

Přenosy standardně trvají kolem pěti hodin, všechno delší už je spíš výjimka. A reklamní pauza opravdu nestačí. Někdy ani na to kafe. Člověk si musí tu chvilku najít, odhadnout podle vývoje přenosu, že teď na pár desítek sekund jeho hlas nebude chybět – jsou tam sestřihy s hudbou, dlouhé tabulky. Jen v samotném závěru turnaje se už nikam neodchází, tam občas člověk jede tak trochu na krev. Stačí, když třeba hráč ve vedení na poslední jamce zahraje někam do problémů, volá se ruling, všechno se o pět deset minut neplánovaně natáhne a drobné drama je na světě. Takže to napětí se nutně nemusí týkat jen hry. (smích)

Dokážete spočítat kolik hodin jste za ty roky už odkomentoval?

Dá se to jen zhruba odhadnout. Komentuji od roku 2006, osmnáct let, turnaje se vesměs hrají od čtvrtka do neděle, čtyři dny řekněme po pěti hodinách. Stovky hodin ročně, takže celkem už asi pořádné tisíce...

A vzpomenete si na nejdelší přenos?

Bylo jich víc. Deseti i dvanáctihodinové klády. To jsou například majory, které děláme ve dvou. Extrémně dlouhé jsou přenosy z Ryder Cupu, kde se první dva dny hraje od rána do večera. Občas zasáhne počasí, přerušuje se a čeká se na obnovení hry. Nedávno na mě shodou okolností vyšly dva přenosy po sobě, takže dvakrát pět hodin v jednom člověku. To je potom maraton, že na konci už trochu odchází hlas i soustředění. Člověk si ale za ty roky vytvoří nějaký mechanismus, jak podobné situace ustát.

Je to pořád takové dobrodružství, nebo už vám golf za tu dobu trochu zešedl?

Je to jako se vším, není každý den posvícení a komentátor si nemůže vybírat. Některé turnaje představují jen jakýsi běžný standard a občas je těžké z nich vykřesat něco navíc. Tam nastoupí v dobrém slova smyslu rutina. Ale na druhé straně jsou top akce, na které se opravdu těšíte, protože tam je všechno – špičkoví hráči, zajímavé hřiště, maximální napětí, prostě parádní drama se vším všudy. V tomto ohledu je vrcholem nejen pro hráče, jak často říkají, ale i pro komentátory právě Ryder Cup. I proto, že hra na jamky je taková „šťavnatější". Hra na rány je klasika, ale tím nejstarším formátem je právě jamkovka. Je možná škoda, že se víc turnajů nehraje v tomhle nejpůvodnějším formátu. Ale chápu, proč to tak je. Na konci turnaje je hřiště skoro prázdné a nejde jen o lidi přímo na hřišti, ale i o ty miliony u televizních obrazovek.

Malinko odbočím, ale ono to vlastně také souvisí. Jak do toho pestrého portfolia aktivit zapadá soukromý život?

Mám naštěstí ohromně tolerantní ženu a dva dospělé syny. Všichni v rodině golf zkusili, někdy je i bavil, ale asi si řekli, že jeden golfový maniak v rodině stačí. Mají své koníčky i profesi, žena pracuje na Univerzitě Karlově, jeden syn je stevardem u zahraniční letecké společnosti a druhý hercem. A teď navíc docela úspěšným...

Vidíte, teprve teď mi docvaklo, že vaším synem je Petr Uhlík, který si zahrál sériového vraha Hojera... Tak to byla role jako hrom.

Přiznávám, že jsem měl trochu strach, aby ho to – právě protože mu to tak šlo – dlouhodobě nezařadilo do škatulky deviantů, ale snad ne. Už si zahrál i detektiva a třeba se ho v dohledné době dočkám i v roli prince, což mu občas žertem předhazuju jako otcovský sen. (smích) Ale vrátím se k původní otázce. Asi po dlouhé době zažívám určitý pocit rovnováhy.

Tak trochu se pokusím využít tuhle odpověď. Přispěl třeba i tenhle stav mysli k tomu, že jste se rozhodl kandidovat na prezidenta ČGF?

Asi to nelze říct takhle jednoduše. Kromě všech už zmíněných aktivit, které s golfem souvisejí, jsem posledních sedm let předsedou kontrolní komise ČGF. Bylo to na popud předchozího prezidenta federace. Poskytlo mi to zajímavé srovnání dvou funkčních období – nejdříve právě Zdeňka Kodejše a po něm Vratislava Jandy. Zajímavé mimo jiné proto, že jsem měl šanci poznat fungování federace i zevnitř, včetně práce jejího výboru. Trochu jiný pohled, než když člověk dvakrát za rok přijde na konferenci.

V čem je to jiné?

Najednou si člověk uvědomí, kolik různých sportovních i jiných aktivit se za činností federace skrývá, jak obtížné je všechno koordinovat, vytvořit kvalitní rozpočet, do něhož zasahuje mnoho vlivů, často těžko předem odhadnutelných, kolik různých názorů se do dění ve federaci promítá...

A co tedy rozhodlo, že jste do kandidatury šel?

Mám za sebou aktuálně 47 let „známosti s golfem" a osahal jsem si ho ze všech stran. Myslím si, že prezident federace má mít odpovídající kvalifikaci pro výkon téhle funkce. Na rovinu říkám – tohle není za odměnu. Zažíváme svým způsobem zlaté časy – české hráčky jsou úspěšné na mezinárodní scéně, vypadá to, že i v mužské kategorii se rýsují zajímavé osobnosti. Ale jde o to, aby se nejednalo jen o krátkodobý vzestup. Nebudeme si nic nalhávat, chybí mladí hráči a celá golfová komunita strašlivě stárne. Je to znát, jak v tradičních klubech klesá počet členů a zachraňují to nově vzniklá centra v místech, která byla golfem nedotčená. Sportovní svaz zkrátka musí udělat maximum proto, aby udržel potřebnou dynamiku svého vývoje. Navíc – což souvisí i s mojí profesí – pořád je nutná i jakási obecná, mediální osvěta.

Přestože píšeme rok 2024?

Zlepšilo se to, ale golf je stále pro spoustu lidí elitářský sport, uzavřená společnost. Když se v české detektivce dohaduje nekalý kšeft, tak je to při golfu. Přestože je to hloupé klišé, stejně jako tlustý doutník v padouchových ústech. Kontroverzní postava má, když nic jiného, alespoň někde nablízku opřené golfové hole. Ale jedna pravda tu je. Pokud budu s někým hrát a jsem už trochu zkušenější hráč, nejpozději po třech jamkách, po hodině hry poznám, s kým mám tu čest. Lidsky, a tedy i obchodně. Golf je spíš takový lakmusový papírek charakteru.

Vraťme se ještě k vaší kandidatuře. Co je pro vás nosným tématem? Co byste chtěl změnit?

Rád bych především zlepšil způsob komunikace se subjekty, které federaci tvoří. Měly by mít silnější pocit, že federace je pro ně nástroj k dosažení jejich cílů, než aby to vnímaly jako rozdělení na „my a oni". Bude důležité zdokonalit tréninkový systém, personálně jej dořešit. Sportovní, výkonnostní golf je priorita. Ten nás reprezentuje navenek. Posílit příjmy svazu, což ale není primárně jen o tom, že český golf potřebuje víc peněz. Samy o sobě bez jasné koncepce nic moc neřeší. Mým cílem je jasně definovat program a pro něj získávat podporu nových partnerů. Tak, aby přicházeli noví hráči, především ti mladí, o něž se budeme umět postarat, vytvořit jim podmínky pro cestu na vrchol. Ale také zajistit, až tam jednou budou, aby to golfu vrátili. V posledním období skončily neúspěchem některé kroky vedoucí ke zviditelnění golfového sportu, k lepší komunikaci s negolfovou veřejností. Tohle „budování značky" je velké téma a ukazuje se, že to za nás nikdo kvalifikovaně neudělá. Přitom je stále co sdělovat – golf má třeba jeden ohromný bonus, který těžko najdete u jiného sportu – golf si spolu zahrají 60letý prarodič s 10letým vnukem. A třeba tenhle přesah ob jednu generaci by měl být známější...

Zní to jako program, máme to brát jako zahájení volební kampaně?

Částečně ano. Rozhodně můj protikandidát ji už zahájil. Navíc způsobem, jímž mě upozornil, že hodlá hrát tvrdě a do značné míry i nekorektně. Vratislav Janda se na mimořádné konferenci ČGF v říjnu naprosto bezprecedentním způsobem opřel do členů výboru, že po celou dobu jeho funkčního období víceméně sabotují jeho pozitivní snahy. Bylo to alibistické prohlášení ve snaze zakrýt fakt, že ze svých původních vizí prakticky nic nesplnil. Vzhledem k tomu, že jsem se většiny jednání zúčastnil, považuji to za úder pod pás. Měl by spíš připustit, že tihle lidé, kteří na rozdíl od něj v golfu dlouhodobě působí, právě svoji zkušenost využili, aby zabránili mnohým nevratným chybám z neznalosti. Devět lidí, devět rovnocenných hlasů. Když to zjednoduším, výbor s prezidentem je osma s kormidelníkem. Kormidelník se možná nejméně nadře, ale musí správně udávat tempo a směr, využít co nejlépe potenciál týmu, který si vybral, sjednotit úsilí, aby loď jela co nejrychleji a po nejlepší dráze. V tom je nezastupitelné umění lodivoda. V tom také byla, bohužel, největší slabina současného prezidenta. Právě zde bych chtěl dosáhnout zásadního posunu.

Je na čem stavět? Jak na tom je podle vás český golf v domácím a evropském měřítku?

Myslím, že v evropském prostředí má pozici dobrou. Na výsledcích v amatérských kategoriích týmů i jednotlivců je posun za poslední roky určitě vidět. Před pár lety by také asi nikoho nenapadlo, že bude tolik českých golfistek hrát na Ladies European Tour, a navíc i vyhrávat. Jsme vnímáni jako stabilní partner v mezinárodních organizacích, na našem území se pořádají významné turnaje, jsme zdatní i v technickém zajištění golfu, kde se opíráme o špičkový server. V domácím prostředí je podstatné, že jsme se dostali mezi prioritizované sporty v systému NSA. To není málo. Dnes už asi nikdo nepovažuje golf za minoritní sport a jde o to si pozici udržet, nebo ještě lépe ji posílit.

To zní sice hezky, golf má za sebou tři desítky let velkého růstu, otevřela se spousta hřišť, přibylo hráčů, nicméně na vrcholové mužské úrovni stále nemáme jediného golfistu. Ano, Ondřej Lieser si zahrál i na olympijských hrách v Tokiu, ale šlo spíš o výjimku. Máte vysvětlení?

Tohle je téma, které by samo o sobě vydalo na několik rozhovorů. Předně – počet lidí, z nichž můžeme vybírat, není zrovna největší. Konkurence v mužském profi golfu je navíc mimořádně tvrdá. Je to riskantní, individuální kariéra, běh na dlouhou trať, kde stačí málo a skončíte neúspěchem doslova životním. Tady se otevírá téma koncepční podpory talentů, jen není snadné takový systém efektivně nastavit. Federace by například mohla metodicky podpořit vznik municipálních golfových center, jednoduchých a místně dostupných, kde by ke golfu mohl „přičichnout" každý, aby základna pyramidy byla co nejširší. Asi bych nebyl tak skeptický a doporučil spíš trpělivost. Myslím, že i tady se blýská na lepší časy.

Bavme se o času, kdy bude mít Česko prvního vítěze na evropské tour. Je to vůbec reálné?

Reálné to určitě je. Vezmu jen poslední turnaj D+D REAL Czech Masters, který dává při početné české účasti možnost srovnání se špičkou. Mrůzek a Zach prošli cutem, Hrubý neprošel o ránu, ale jeho výkon udělal dojem. Někdy je třeba mít i trochu štěstí. Jiří Zuska teď vyhrál turnaj na druhé úrovni kvalifikační školy DP World Tour a postoupil do finále, což je historický moment. Tam se sice do první dvacítky nedostal, ale bude mít možnost hrát s plnou kartou Challenge Tour, což je slibné. Když budu hodně skeptický, tak do deseti let budeme mít vítěze, když optimistický, tak do pěti... I tady může federace ještě leccos udělat. Chtěl bych se na tom podílet – golf mi v životě hodně dal a rád bych mu to vrátil...

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Martin Uhlík
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2024