O golfu se říká mnohé. Že někoho vůbec nezaujme, ale jiného chytí tak pevně, že se stane doživotním golfovým „pacientem". Že umí potrestat i dokonalé rány, že vás jednou totálně zničí, aby vám o pár dní později ukázal mnohem vlídnější tvář. Ti, co mu propadli, mají jednu jistotu – že se ke golfu vrátí, ať už při něm zažili lecjaké „hrůzy" a trápení.

Určitě to zažil každý – hrajete dobře, ale pak přijde poslední jamka a místo potvrzení povedeného dne zapisujete do karty hrozivé číslo. Nebo naopak, nedaří se, nemůžete se trefit a najednou přijde rána, jako z učebnice.

Zkrátka, golf má zvláštní schopnost přitáhnout si nás pokaždé zase zpět, i když nás třeba předtím několikrát bolestivě zničil. V tomhle jsou golfisté tak trochu skoro jako sekta. A jako správné členy golfové sekty si nás tahle hra podmaňuje tím, že nám občas ukáže záblesky velkých okamžiků a čiré radosti, byť je nezřídka střídají momenty soužení, hledání a ztrát.

To ale nic nemění na tom, že se ke golfu stále vracíme, protože to stojí za to i kvůli těm malým radostem, které do nás napumpují dávku dopaminu, někdy adrenalinu, či radostných endorfinů.
Každý golfista to má nastavené trochu jinak, ale těchto pět následujících věcí se určitě řadí k těm, díky nimž nám golf nemůže nikdy zevšednět.

Dokonale trefený drive
Asi každý zažil ten příval adrenalinu poté, co trefil drive přesně středem hlavy hole a míček vystartoval zcela rovně a přesně na cíl. A jen málo věcí, které předčí to, když od spoluhráčů zazní slova chvály. „Paráda." „Bomba." Nebo něco podobného... Vzápětí kráčíte po fairwayi vstříc míčku, žádná stresující cesta po ráně typu: snad se to zastavilo před vodou, nebo když budeme mít kliku, najdeme míček ve vysoké trávě.

Proměněný pětimetrový pat
Dokončit úspěšně dobře rozehranou jamku je vždycky slast. Takový ten pocit úlevy, že jsme nepromarnili šanci. Poté, co odpálíte dobře z týčka, druhou ranou se dostanete na green, cítíte šanci na dobré číslo. S tím přichází tlak a leckdy příliš opatrný pat. Když se ale podaří sebevědomě zahrát pat z pěti a někdy i více metrů a míček skončí v jamce, je to pocit, který by se měl nalahvovat, zazátkovat a prodávat. Pocit nesmírně uspokojující.

Ranní golf na prázdném hřišti
Kdo to zažil, ví, o čem je řeč. Přijet brzy ráno a být první na odpališti. Příroda se probouzí, ptáci zpívají, ranní rosa se třpytí v trávě na hřišti. Tu a tam ještě zahlédnete třeba i vysokou... Navíc víte, že nebudete při žádné ráně čekat, máte před sebou neposkvrněné greeny ani nijak denním provozem opotřebované hřiště. V takové chvíli se zdá, že se nic nemůže pokazit. Ale ano, může.

Vydržet celých 18 jamek
Jednou z věcí, která v golfu hodně potěší, je, když se podaří odehrát kolo, v němž se vyhnete katastrofám a zahrajete v rámci možností hodně dobrý výsledek. A nemusí to být nutně nejnižší skóre v životě. To proto, že každý golfista – a platí to i pro ty nejlepší – má dobré i špatné dny. Někdy je proto mnohem cennější, když se dokážete prokousat se ctí dnem, kdy se až tolik nedaří, ale nesložíte zbraně a nic nevypustíte.

„Analýza" po dohrání kola
Ať už byla hra jakákoliv, ke golfu neodmyslitelně patří rozbor hry po dohrání u piva, či nad kávou se svými spoluhráči. Kdo by si rád nepřipomněl těch svých pár skvělých ran? Ale zrovna tak platí, že i „den blbec" na golfu se snáší snesitelněji, když se rozpustí ve vtipkování a smíchu parťáků, kteří zaručeně někdy zažili totéž. Pořád je to jen hra a povídání, nebo chcete-li, rozbor po hře, se prostě neomrzí.

Připravil: Alois Žatkuliak
Ilustrační foto: IngImage