Kdo by nechtěl být v jakékoliv lidské činnosti tím úplně prvním, co něčeho významného dosáhl. Golf není výjimkou a tím, kdo může bez jakýchkoliv rozpaků říct, že tohle přede mnou nikdy a nikdo v českém golfu nedokázal, je Filip Jakubčík. Stále teprve 21letý amatér toho má na „svědomí" víc, ale teď v létě se mu povedly hned dva „kousky", dá se říct, jednou ranou. Nejprve ve Švédsku jako první český hráč v historii triumfoval na mistrovství Evropy a jako bonus si zajistil start na nejstarším ze čtveřice majorů, na 153. The Open. Jak jinak, opět jako první český hráč v historii.

Díky úspěchu na červnovém evropském šampionátu, který se letos hrál ve Švédsku, se 21letý golfista posunul už na 7. místo ve světovém amatérském žebříčku WAGR. A jak jinak, takhle vysoko se dosud žádný český golfista nevyšplhal.

Není divu, že se rodák z Holešova a student University of Arizona, kde je nejen oporou místního golfového týmu Arizona Wildcats, ale má za sebou už tři ročníky studia ekonomie, postaral na české golfové scéně o pěkně horké léto a docela velký rozruch. Dá se říct, že jeho zásluhou najednou pronikl golf i do médií, která se golfu obvykle příliš, nebo spíš vůbec nevěnují...

Filipe, pro první otázku si vezmu na pomoc váš medailonek na stránkách ČGF, kde uvádíte, že jste s golfem začal ve dvou letech. Co vám z té doby utkvělo v paměti?

Upřímně, vůbec nic. Nebyl to tehdy ve dvou letech tak docela golf. Vím to z vyprávění, měl jsem plastovou hůl a s ní ťukal do balonu. Až postupně se to v golf vyvinulo.

Jakou tedy máte první vzpomínku na golfové začátky?

To bylo tak v šesti sedmi letech a turnaje série US Kids. Pamatuji si, že jsem hrál mistrovství Evropy na hřišti ve Skotsku, takže hned vzpomínka z kolébky golfu.

Kdy bylo jasné, že golf bude tím vaším sportem číslo jedna?

To bylo podle mě někdy v pubertě, když mi bylo mezi 12 a 15 roky. Tehdy jsem se rozhodl, že golf budu dělat opravdu naplno a vážně. Úplně definitivně pak v Americe. Tam už to bylo zcela jasné.

Měl golf nějakou vážnou konkurenci?

Mě sporty baví všeobecně. Hraju ping pong, tenis, taky basketbal, i když v něm zase až tolik dobrý nejsem. Dělám i bojové sporty, ale ostatní sporty nijak zvlášť netrénuji. Je to spíš o tom, abych se cítil dobře a udržoval se v kondici, protože se to pak promítne i do golfu. A já strašně rád vidím zlepšení v golfu.

Kdo vás ke golfu přivedl?

Táta. Hrával sám golf, byl rekreační golfista, měl handicap 9, takže solidní hráč a golf si užíval. Ale bohužel přestal ve chvíli, kdy já jsem s golfem začal a on se mnou začal objíždět turnaje. Takže na hřišti při hře jsme se vlastně ani nepotkali.

S dovolením ještě jednou využiji informaci z vašeho medailonku. Odtajnil jste tam, že jako talismany máte amulety třetí pentákl Slunce, Horovo oko a cestovní amulet. Máte k nim bližší vztah?

Přiznávám, že nemám. Amulety jsem dostal od rodičů, ti tomu věří, ale já úplně ne. Amulety se mi ale líbí, vypadají hezky, a protože jsem je dostal od rodičů pro štěstí, tak je mám. Ale jak už jsem říkal, věřím spíš sám sobě než talismanům. Je to trochu složitější.

Věřit sám sobě, to je v golfu hodně klíčová vlastnost?

To je v golfu všechno. To ale platí vlastně ve všech sportech. A vlastně úplně ve všem, co děláte.

Kde tu víru v sebe sama, nebo chcete-li, sebevědomí berete?

Beru sebevědomí z tréninku. Čím víc trénuji, tím víc mi roste sebevědomí. Nebo spíš víra v to, co umím. Přiznávám, že trénuji hodně. V podstatě hned, jak mi skončí škola, jdu na trénink. Řekl bych, že do školy jdu většinou tak od osmi do dvanácti, pak na golf a tam jsem do večera. Denně tak šest až sedm hodin.

Trénujete během roku převážně v Americe, kde máte k dispozici týmové trenéry, ale vaším trenérem je tady doma Ondřej Trupl. Kdo má největší podíl na vašem růstu?

Rozhodně Ondra Trupl. Určitě on. Máme sice v Americe k dispozici kouče, ale ne přímo na techniku švihu. Můžeme tam využívat trenéry, ale nemáme žádného stálého. Pomůžou, ale ne nastálo. S Ondrou jsem ale stále v kontaktu. I během roku, kdy jsem v Americe. Posílám mu videa, skoro každý den si voláme, půl hodiny, i hodinu. Prostě spolu trénujeme, byť na dálku.

V Arizoně vedle golfu studujete ekonomii. To není úplně snadný obor. Jak to zvládáte?

Zatím mi to jde v pohodě. Mám za sebou tři ročníky. Není to úplně jednoduché studium, ale myslím, že znalost ekonomiky je dobrá věc do života, kdyby golf třeba nevyšel.

Říká se, že nejde úplně skloubit studium, sladký studentský život a sport. Musel jste něco obětovat?

Ano, studentský život, ale nijak mně to nevadí. Prostě rád trénuju a hraju golf.

V čem je arizonská univerzita lepší než jiné?

Jedním z hlavních důvodů, proč je tu fajn, je počasí. Málo tu prší, dá se hrát celý rok. Jen tu dost fouká, ale zase nejsou žádné hurikány. Ale v Americe je víc škol, které jsou lepší než naše, nebo spíš, hrají ještě lepší golf než my, ale je taky hodně důležité hrát a studovat tam, kde se vám líbí.

Co jste po příchodu na univerzitu do Ameriky začal dělat jinak proti tomu, než jste do USA odešel?

Úplně všechno dělám jinak. Dřív jsem nijak nesledoval statistiky, dělal jsem spoustu jiných věcí a neměl zdaleka tolik času na trénink. Ono mi doma na gymnáziu až tak příliš nezbývalo. V tomhle je Amerika výborná. Za mě nejlepší cesta do velkého golfu. Rozhodně ano.

V čem nejvíc se posunula vaše hra během posledních třech až pěti let?

Především jsem nasbíral spoustu zkušeností. A ty jsem nasbíral hlavně v Americe. Pořád tady můžu hrát s nejlepšími amatéry na světě. To dává člověku nejvíc.

Jaké zkušenosti konkrétně?

Hlavně týkající se strategie hry, přístupu ke hře i k tréninku, k přípravě celkově. A nejde jen herní a fyzickou přípravu, ale i mentální.

Byla některá z těch zkušenosti pro váš golf opravdu zásadní?

Jednou jsem viděl video s Tigerem Woodsem. Říkal na něm, že nemáme hrát turnaje, pokud si nemyslíme, že máme šanci vyhrát. Pro mě byl tenhle okamžik hodně přelomový. Od té doby jdu na hřiště ne s tím, že vyhraju, ale že mám vždycky šanci vyhrát. Tohle video a nový pohled úplně změnily můj přístup ke golfu.

V golfu je to leckdy nahoru a dolu. Jak se perete s tím, když se vám zrovna nedaří podle představ?

Na tom mám recept. Ještě víc trénovat. Někdo třeba zvolí odpočinek, ale já ne. U mě to nefunguje. Já naopak spíš ještě přitlačím v tréninku a zlomím to.

Dobře, co když se ale nedaří během kola. Co s tím?

To se potom snažím hrát chytřeji. Třeba i kratší rány, ne nijak agresívně a musím se obrnit trpělivostí. A pracovat na zlepšení. Nic jiného se s tím dělat nedá. Ale to ani s tím, když to zrovna nejde.

Jste na hřišti klidná síla, nebo umíte i vybouchnout?

Jsem klidná síla. Nerozčiluji se.

Gary Player, jedna z velkých golfových legend, kdysi prohlásil, že čím víc trénuje, tím větší má štěstí. Co vy na to?

Souhlasím s tím jen částečně, protože na štěstí moc nevěřím. Mnohem víc na to, co můžu sám dokázat, na své schopnosti. Na štěstí se nedá spolehnout.

Co považujete za své největší golfové zbraně a co je vaší slabší stránkou?

Rány železy do greenu a přesnost, to je moje nejsilnější zbraň. A asi nejslabší stránkou je patování. Není vysloveně špatné nebo slabé, ale ze všech golfových dovedností je u mě podle čísel nejslabší. Patování je v pořádku, ale statisticky je to moje nejhorší stránka. Ne vysloveně slabina.

Progres za poslední roky je ve vaší hře patrný. Po červnovém triumfu na mistrovství Evropy jste se posunul už na 7. místo v amatérském světovém žebříčku WAGR. Tak vysoko se ještě nikdy žádný český golfista nedostal. Jak těžké je zůstat pevně na zemi a nelétat v oblacích?

To je úplně jednoduché. Já žebříčky vůbec nesleduji. Pravdou je, že lidi kolem mě to ale vždycky řeknou, ale jinak žebříčky neřeším. To protože, jestli chci být jednou profesionál, tak bych amatérský žebříček neměl řešit. Ale samozřejmě, žebříček z dlouhodobého pohledu ukáže, zda a jak jste se zlepšili. To ano.

Nicméně jeden žebříček pro vás může být hodně důležitý. Až skončíte příští rok na univerzitě, může vám umístění na žebříčku PGA Tour University otevřít cestu na profesionální tour.

To je ale jiný žebříček. A ano, za rok pro mě bude hodně důležitý, jelikož mi může zařídit kartu na profesionální dráhu. První rok mi vyšel, takže když vyjde ještě jeden, tak by to bylo skvělé. Má to jednu podmínku, musím hrát opravdu hodně dobře.

Nicméně, asi je tenhle projekt PGA Tour pro univerzitní hráče, skvělá věc, protože těm nejlepším otevírá dveře na profesionální scénu?

To rozhodně ano. Nejlepších 25 hráčů v univerzitním žebříčku se díky tomu může dostat na některý z profesionálních okruhů. Ten nejlepší, ale jen jediný, se dostane rovnou na PGA Tour, hráči na druhém místě až desátém jdou na Korn Ferry Tour a ti na 11. až 25. místě získají karty na PGA Tour Americas. Tak uvidíme. Nejdřív ale musím dokončit školu.

V červnu jste se postaral o jeden ze zápisů do historie českého golfu. Vyhrál jste jako první český golfista mistrovství Evropy. Nejspíš si asi budete ještě dlouho v hlavě přehrávat cestu za evropským zlatem?

Upřímně, já už si vlastně nepamatuji, jak jsem zvládl úvodní dvě kola, ale musela být super, protože jsem po nich držel hodně vysoko v pořadí. Třetí kolo bylo asi nejhorší, ale pořád jsem byl vysoko. Ve finálovém kole mi vycházelo úplně všechno. Přitom to nebylo ve Švédsku jednoduché, hodně foukalo, hřiště, na kterém nebylo moc stromů, bylo spíš links. O to víc mě těší, jak se mi to podařilo zvládnout.

Jste pořád ještě na začátku své golfové kariéry. Co pro vás bylo zatím tím největším momentem, úspěchem?

Jednoznačně právě jeden z těch posledních výsledků – vítězství na mistrovství Evropy ve Švédsku. To je rozhodně zatím největší moment mojí kariéry. Navíc s tím bonusem, že jsem získal kartu na The Open. To je pro mě neskutečná věc. Každý amatér sní o tom, že si zahraje na majoru, a mně se to povedlo.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Zdeněk Sluka
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2025

 
FILIP JAKUBČÍK STRUČNĚ
Nejnižší skóre?
64 ran na hřišti Golf Clubu Ropice.

Oblíbené hřiště?
V Česku Kaskáda, ve světě Sage Valley.

Vysněné hřiště?
Augusta National.

Vysněný flight?
Rory McIlroy, Bryson DeChambeau a Tommy Fleetwood.