Nejpropíranějším golfovým tématem tohoto léta je bezpochyby start kontroverzní turnajové série LIV Golf Invitational. Šňůra zaštítěná ambasadorem Gregem Normanem a dotovaná saudskoarabskými šejky přetáhla z PGA Tour nejedno slavné jméno a stala se nepříjemnou konkurencí pro dosud neohrožený svět nejprestižnější golfové túry.

Což o to, konkurence je zdravá v každém odvětví, a ruku na srdce, ani PGA Tour není dokonalou organizací, byť se jí pod vedením Jaye Monahana ekonomicky relativně daří. Nový projekt s příchutí ropných dolarů má ale dva háčky. Ten první je propírán prakticky od okamžiku, kdy se o Normanově smělém plánu začalo mluvit: Saudská Arábie má právem nálepku země, kde si s lidskými právy dvakrát hlavu nelámou, vyprávět by o tom mohli tamní gayové nebo třeba novináři nepohodlní domácímu režimu. Navíc je tu výrazná vazba na tragické teroristické útoky v USA z roku 2001, však to také američtí golfisté, kteří se na novou štaci nechali zlákat, dostávají od příbuzných tehdejších obětí pořádně sežrat.
Tím druhým problémem je pak logicky poněkud naředěná sportovní kvalita turnajů pod hlavičkou LIV Golf. Počet akcí má sice postupně narůstat, i tak jde ale v podstatě o pár turnajů ročně. Připočtěte si k tomu čtyři majory, na nichž (přinejmenším letos) přeběhlíci startovat mohli, protože je nepořádá přímo PGA Tour, stále vám ale vyjde nějakých dvanáct až šestnáct soutěžních týdnů v roce. Co budou hráči, mezi kterými nechybějí bývalé světové jedničky, podnikat v tom zbylém čase?

Například Dustin Johnson na tuhle otázku trochu nerudně odpověděl, že bude prostě dělat, cokoli se mu bude chtít – třeba rybařit. Jistě, i hráč, který ještě přede dvěma roky v podstatě vládl světovému golfu, si může kariéru naplánovat podle sebe – a když na to přijde, klidně golf pověsit na hřebík. Experti se ale právem ptají, jestli není trochu škoda zahodit ještě před čtyřicítkou svou sportovní motivaci v podstatě do koše. Rozumět se tomu dá u golfistů, jejichž éra už nezadržitelně končí: Sergio García, Lee Westwood, Martin Kaymer a s jistými výhradami třeba i Phil Mickelson jsou v situaci, kdy na PGA Tour moc úspěchů neslaví, těžko se proto divit, že kývli na obrovské, byť ušpiněné peníze.

Co ale takový Brooks Koepka? Američan posbíral ještě před třicítkou čtyři majory, vyšplhal se na vrchol světového žebříčku a byl podle mnohých přímo prototypem golfisty budoucnosti, se skvělými fyzickými i technickými předpoklady. Letošní realita? Bude se – stále ještě v nejproduktivnějším věku, dvaatřiceti letech – utkávat s hráči druhé, ba i třetí a čtvrté kategorie. I v jeho případě samozřejmě platí, že si může se svou kariérou nakládat dle libosti, pro jeho fanoušky je to ale chtě nechtě zklamání.

Až příští rok ukáže, jestli oněch pár opravdu výborných golfistů z prostředí LIV Golf, mezi jinými třeba ještě Abraham Ancer nebo Bryson DeChambeau, bude na majory jezdit v konkurenceschopném stavu. Osobně o tom ale dost pochybuji, protože hrát nějakých deset turnajů do roka a jinak lenošit na rybách je sice pohodlné a v tomto případě i finančně výhodné, ale na střet s těmi opravdu nejlepšími vás to nejspíš nepřipraví. Uvidíme třeba příští rok v dubnu na Masters.

Převzato z časopisu GOLF 7-8/2022