Do velkého golfu vlétla před třemi roky jako kometa. Ale nikoliv jako ta, co se objeví jednou za mnoho let, zazáří a zase na dlouho zmizí. Poté, co v červnu 2022 vyhrála ještě jako amatérka turnaj Ladies European Tour v Berouně, přestoupila mezi profesionálky a v dalším sudém roce 2024 přidala druhý titul na LET. Opět v létě, ale tentokrát v Nizozemsku. To bylo razítko na fakt, že Jana Melichová, protože o ní je řeč, patří do společnosti hráček, které vědí, jak chutnají vítězství na velké golfové scéně.

Jenže ke sportu, a golf není výjimkou, patří i prohry nebo období, kdy se nedaří. Nejhorší chvíle jsou ty, kdy zradí vlastní tělo. Právě to byl důvod, proč 28letá česká profesionálka na čas zmizela z výsledkových listin golfových turnajů.

Tím posledním startem byl turnaj La Sella Open loni v září. Stejný turnaj letos v září byl naopak po roce místem jejího návratu. Po roce naplněném operací zraněných zad, dlouhým léčením, rekonvalescencí, rehabilitací, cvičením, ale také pochybami, nadějemi a odhodláním vrátit se zpátky na golfová hřiště. Nejlépe ještě silnější než dřív.
Návrat se Janě Melichové povedl náramně. Při prvním testu, jak na tom její tělo a golf je, na Slovensku při turnaje LET Access Tour skončila druhá. Při prvním ostrém startu na podniku LET, kterým byl turnaj La Sella Open ve Španělsku, skončila sedmá. Po roce bez golfu...
Nejen o povedeném návratu, ale i o tom, co bude dál a co prožívala během roku bez golfu, jsme si s Janou Melichovou povídali...

Co všechno běží hlavou golfové profesionálce, když se po roce, zranění, operaci a dlouhém léčení vrací ke golfu?

Nejvíc asi to, jestli jsem ready. To byla asi ta zásadní myšlenka. Jestli jsem připravená, jestli je moje tělo připravené na ten výkon, jestli je moje hlava připravená a jestli je můj golf na takové úrovni, abych byla schopná hrát dobré výsledky.

Co v takových okamžicích má navrch – obavy, nervózní očekávání nebo třeba radost?

Myslím, že měsíce před turnaji to byly spíš tak trochu obavy, ale potom, když už jsem na turnajích byla, nebo to bylo už těsně před nimi, tak to bylo spíš nadšení, že jsem zpátky. Že už jsem zase tady. Hned na tom prvním turnaji na Slovensku to byla čistě nervozita z toho, že mám před sebou první turnaj po roce. Jinak jsem ale cítila, že tělo drží, že jsem připravená. Tak nějak se mísila nervozita a nadšení z toho, že jsem zase v akci, že konečně hraju a že je to rok, co jsem ho hrát nemohla.

Vzpomenete si na to, co vám proběhlo hlavou na prvním týčku na Slovensku těsně před tím, než jste odpálila první ránu?

Popravdě řečeno, taková myšlenka mi proběhla hlavou o den dřív, když jsem hrála Pro-Am. Stála jsem nad balonem a říkala jsem si: Tak a je to tady. A vůbec nevím, co se stane, jak to bude vypadat. Takže jsem v tom Pro-Amu zahrála na prvních pěti jamkách jen samá bogey. Prostě pět bogey v řadě. Pak jsem se ale rozehrála a bylo to mnohem lepší. Byla jsem ráda, že jsem Pro-Am hrála, protože jsem se nastavila na to, že už mi začíná turnaj. A když opravdu začal, byla jsem rozehraná a vlastně v klidu.

Je vůbec možné být v klidu, když se po roce vracíte na turnaje?

Na návrat jsme se hodně připravovali s trenérem Jirkou Němečkem i mentálním koučem Davidem Bakešem, protože jsme věděli, že takové situace nastanou. Nastavili jsme si nějakou strategii, abych tu nervozitu co nejvíc omezila. To proto, že nervózní jsem byla. Ještě doma před turnajem, protože jsem nevěděla, jak na tom budu. Moc jsem nevěřila, že bych hrála nějak nadmíru dobře. Nějaké obavy tam prostě byly.

Jak taková strategie vypadá?

Vlastně jsem vůbec neřešila výsledek. Když jsme s Jirkou poslední měsíce chodili hrát, hráli jsme jen jamkovku a počítali jsme jen birdie. Abych se dostala do pohody, prostě jen skórovala a na to se zaměřila. Když jsme večer před turnajem dostali pin pozice, zakreslila jsem si je do knížky a připravila si jamku po jamce, co na které hrát, ránu po ráně, kam chci hrát, abych si připravila šance na birdie. Takže, když jsem nastoupila na první jamce, měla jsem hodně zúžený cíl a omezila tím prostor pro to, abych byla nervózní. Měli jsme jasně danou strategii, na to jsem se zaměřila a držela se jí. Samozřejmě jsem na prvním týčku nervozitu cítila, ale nepohltilo mě to.

Slovensko bylo přece jen ještě prvním testem, ale co ostrý start ve Španělsku? Co tam běželo hlavou na prvním týčku?

To bylo zvláštní, že ten stres byl možná větší než na Slovensku, ale jen na prvním týčku. Odbourala jsem ho tím, že jsem na Slovensku odehrála fakt dobrý turnaj, ne nějaké mistrovství klubu nebo něco takového, ale opravdu kvalitní turnaj. Pomohl mi i ten dobrý výsledek. I to, že ve Španělsku se mnou byl Jirka Němeček. Ze začátku byla nervozita velká a bylo to znát. Proto mi v každém kole trvalo několik prvních jamek, než jsem se dostala do hry. Než opadnul stres. Paradoxně ale musím říct, že hned ten první odpal ve Španělsku byl super. Byla to skvělá rána a hrozně příjemný pocit, že po první odpal na LET po roční pauze byl takhle dobrý.

Jak moc operace a vše, co přišlo potom, změnila váš život? Musela jste hodně věcí měnit?

Musela a hodně. To by ale bylo na dlouho. Skoro na knihu. (smích)

Tak zkuste vybrat to nejpodstatnější...

Tím nejpodstatnějším bylo zjištění, jak moc je tělesná stránka důležitá. Proto jsem začala dělat spoustu dalších věcí a golfová příprava se stala už jen jakousi nadstavbou. Zaměřili jsme se na rehabilitaci, na cvičení, s kondičním trenérem makáme třikrát týdně, k tomu fyzioterapie, cvičím. Mám ranní a večerní rutinu, která trvá hodinu a půl. Vstávám v pět ráno, hodinu a půl cvičím, pak jdu na trénink, kondiční i golfový. Večer pak zase tak hodinu cvičím. V tomhle se to hodně změnilo. Hodně jsme upravovali i golfový trénink, techniku, švih. Bylo to potřeba, protože můj pohyb hodně zatěžoval tělo. Udělali jsme nějaké změny ve švihu a pak už jen ladili. Tím, jak jsem postupně zlepšila kondičku, šlo to ruku v ruce s golfem. Postavili jsme švih na mnohem menším úsilí, ale protože jsem nabrala sílu, hrála jsem mnohem líp. Měnila jsem i turnajovou rutinu. Teď ráno před turnajem vstanu, a když je na hřišti fitko, jdu na hodinu, hodinu a půl cvičit. Nějaká kompenzační cvičení, regeneraci. Ve Španělsku jsme nestrávili tolik času na drivingu, ale mnohem víc na greenech a kolem nich. Řekla bych, že teď dávám pomalu víc času fyzické přípravě než golfové. Na tom jsme se shodli nejen s Jirkou, ale i s dalšími lidmi, že mimogolfová příprava pro mě byla mnohem důležitější. Zapracovala jsem nejen na kondici, ale i na své mentalitě, na hlavě. Golf už byl takové dolaďování, hra s drobnostmi.

Co bylo nejtěžší na roce bez golfu? Přišly i krize?

Přišly. A některé i hodně velké. Jen přemýšlím, jak to podat, aby to neznělo moc depresivně. Měla jsem po operaci, chodila jsem o berlích a měla jsem radost, že bolest je pryč. Na druhou stranu jsem si ale říkala, ok, ale jak to bude vypadat dál. Měla jsem období, kdy jsem opravdu nevěřila, že to půjde dobrým směrem. Začala jsem si o tomhle problému sama víc zjišťovat, víc jsem se do toho ponořila. Třeba do toho, čím si procházel a prochází Tiger Woods, čím si procházel Will Zalatoris. Prostě, čím si procházeli lidi s tímhle problémem.

To jste si našla snad ty nejhorší případy...

No právě. V tomhle je internet hrozný, je to zlo. (smích) Měla jsem těžká období. Po operaci jsem byla na magnetické rezonanci a pořád to vypadalo špatně, pořád to bylo otevřené, pořád vyhřezlé. Vlastně tam nebyl vidět žádný efekt, žádný posun. Měla jsem tři týdny, kdy jsem se zavřela doma, s nikým jsem nekomunikovala. Ani s trenérem, s rodinou. Upadla jsem do beznaděje. Pak na tom musel můj mentální kouč hodně pracovat. Ještě i během rehabilitace jsem dostávala od lékařů různé informace, různé názory, jak dál. Některé byly fakt dost tragické.

I takové, že hrozilo, že se ke golfu nevrátíte vůbec?

To ne. Ale musela se srovnávat s různými názory. Nebudu jmenovat, kdo, ale jeden z doktorů mi pár měsíců po operaci řekl, že by mě znovu operoval, že by mi kritické místo sešrouboval. S tím, že můj stav není takový, abych někdy hrála. To bylo něco, na čem jsem musela hodně zapracovat, aby mě takové zprávy nesrážely.

Kdy naopak přišel ten bod zlomu, kdy se vše obrátilo k lepšímu. Kdy jste si řekla půjde to, to dám?

Ty brďo... Byl jeden takový zásadní okamžik, ale něco mu už předcházelo. Prostě jsem se vykašlala na ty horší prognózy, zaměřila jsem se na pozitivní rady a rozhodla se jít konzervativní cestou bez další operace. Začala jsem cvičit, makali jsme ve fitku a tělo se cítilo líp a líp. A přišly i první impulsy, že to jde dobrým směrem. Nebo spíš vědomí, že když tomu věnuji tolik úsilí a energie, že to bude mít žádaný efekt. Po několika měsících jsem pak byla na další magnetické rezonanci, abychom zjistili, jestli se to někam posunulo, a rozdíl byl úplně neuvěřitelný. To byl ten moment, kdy jsem věděla, že to, co dělám, někam vede a budu v tom pokračovat.

Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Platilo to i ve vašem případě?

Vlastně jsem překopala celý svůj přístup ke golfu, přístup ke svému zdraví, ke svému životu. Hodně jsme zprofesionalizovali přípravu. Předtím jsem trénovala to, co jsem měla pocit, že zrovna potřebuju trénovat. Občas zašla do fitka. Teď má příprava opravdovou strukturu. Smysluplnou, funkční. Pravidelně hodnotíme naši práci, upravujeme věci i na základě výsledků. Všechno je to profesionálnější. Změnila jsem přístup i ke svému osobnímu životu, přehodnotila řadu věcí i své priority.

Jaké jsou vaše dnešní priority?

Tou největší prioritou je pořád moje zdraví. Proto v tomto směru dělám první poslední. K tomu směřuje všechno to cvičení, veškeré aktivity, které dělám, abych se cítila dobře zdravotně, fyzicky i psychicky. Má to i pozitivní dopad na golf.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste po operaci poprvé vzala do ruky golfovou hůl a naplno odpálila míček?

To bylo někdy v zimě s Jirkou v City Golf. Trénovali jsme v indooru na simulátoru. Postupně jsme šli krok za krokem. Nejdřív jsem patovala, pak chipovala a říkala si, že to vypadá dobře. Pak jsem začala pálit i železy. V první chvíli nebyl švih moc uvolněný. Měla jsem trochu blok v hlavě. Pak ale najednou přišel moment, kdy jsem najednou zničehonic začala švihat naplno. Koukali jsme na to s trenérem oba a bylo to dobrý. Jako by se nám podařilo prolomit další hráz.

Jaké největší poznání vám rok bez golfu přinesl?

Byla jsem hodně fixovaná na golf. Nosila jsem v hlavě, že bez golfu vlastně nemám nic. Pro mě byl golf jako život. Když ho nebudu hrát, tak nevím, co budu dělat. Obávala jsem se, že se neuživím. Takové myšlenky mi vířily hlavou. Během toho roku jsem si ale uvědomila, že bych si poradila i bez golfu, že bych se uživila, že bych si našla něco i mimo golf a že můj život a moje osobní štěstí není závislé jen na golfu. Dřív se moje spokojenost či nespokojenost odvíjely od toho, jak zrovna hraju. Když jsem hrála blbě, byla jsem nespokojená i ve svém osobním životě. Tady jsem najednou byla schopna to oddělit. Vlastně jsem si uvědomila, že golf hraju proto, že ho opravdu miluji, ale že ho nemusím brát tak, jako že je to jediná věc na světě, na které závisí můj život. A samozřejmě, když budu hrát dobře, tak je to bomba a bonus navíc.

Po Španělsku přišel druhý start na LET ve Francii. Tam jste ale neprošla cutem. Brala jste to jako varování, že návrat nemusí jít až tak hladce?

Popravdě, takhle jsem to nebrala. Jela jsem na druhý turnaj s tím, že chci hrát zase dobře, ale upřímně řečeno, ve Španělsku jsem vydala strašně moc energie. Fyzické i psychické. Navíc se ve Francii naplnila i špatná předpověď počasí a v zimě se s problémy se zády hraje hodně špatně. Cítila jsem, jak mám stažené tělo, nebyla jsem schopná hrát uvolněně se stejnou lehkostí jako ve Španělsku. Proto jsme si řekli, že nebudeme tlačit na pilu, protože jde především o zdraví. Vtipné je, že i přesto, jak jsem hrozně hrála, tak mi cut utekl o jedinou ránu. Na to, jak jsem se cítila a jak málo jsem tomu dala, jsem pořád hrála stabilní golf. Všichni cítíme, že moje hra nebyla nikdy lepší. Nikdy jsem neměla takovou sebejistotu ve svůj golf jako teď.

Co vám ukázaly dosud odehrané turnaje? V čem jste silnější než dřív?

Určitě se cítím mentálně silnější. Špatný výsledek mě nerozhodí tolik jako dřív. Když jsem nastoupila na LET jako nováček, měla jsem pocit, že musím hrát pořád dobře, abych si udržela kartu. Hodně jsem tlačila a neuvědomovala si, že jsou turnaje, do kterých je třeba investovat víc energie, a turnaje, kdy je lepší naopak spíš ubrat a tolik netlačit. Pokud bych odehrála oba turnaje ve Španělsku i ve Francii naplno, mohlo to mít následky. Jak fyzické, tak i mentální. Tím novým poznáním je i to, že si uvědomuji, čemu dát víc energie, kdy přitlačit a naopak, kdy ubrat a příliš netlačit.

Zmínila jste boj o kartu na LET. Jak na tom aktuálně jste?

Díky tomu, že jsem loni vyhrála Dutch Open, tak mám status na Ladies European Tour na dva roky, takže příští sezona není ohrožená. A vlastně ani sezona potom, protože pořád budu mít kategorii vítězka LET, což je nějaká kategorie 6. Je sice horší než plná karta, ale garantuje dost turnajů.

Blíží se sudý rok 2026 a v sudých letech to umíte. V roce 2022 jste vyhrála v Berouně, v roce 2024 v Nizozemsku. Takže rok 2026 bude ve znamení útoku na třetí turnajový titul?

Tak to jsem si vůbec neuvědomila, to mě netrklo. No vida. Ale upřímně řečeno, cítím se tak dobře, že vůbec nepochybuji o tom, že jsem schopna turnaj vyhrát.

S čím půjdete do sezony v příštím roce?

Jsem ráda, že jsem ještě letos stihla odehrát několik turnajů a můžu tak nastoupit do nové sezony úplně připravená. Pokud bych návrat ještě o něco odkládala, bylo by to pro mě o hodně těžší. Sezonu chci začít hned od začátku, ale rozhodně už si nemůžu dovolit hrát tři čtyři turnaje v řadě. Spíš to vypadá, že to budou tak dva, maximálně tři a potom pauza. Ale uvidím, jak to budu zvládat. Určitě to nebudu přehánět.

A co vaše dlouhodobější plány? Třeba start na olympijských hrách v Los Angeles?

Olympijské hry mám v hlavě pořád. To je jeden z mých velkých cílů a turnajů, které chci opravdu zažít. Chtěla jsem jet už do Paříže, ale to vítězství v Nizozemsku přišlo bohužel moc pozdě. Olympiáda je sice až v roce 2028, ale je mojí velkou prioritou. Jak jste říkal, příští rok je sudý, a protože se fakt cítím dobře a nemám o sobě žádné pochybnosti, nemám důvod si myslet, že bych nebyla schopna příští rok vyhrát turnaj. Mám skvělý pocit ze svého golfu i mentálního nastavení.

Je to o tolik jiné než předtím?

Věřím, že ano. Cítím, že dokážu hrát mnohem stabilněji než v předchozích letech. V roce 2024 jsem nedala pět cutů za sebou a pak jsem vyhrála v Nizozemsku. To jsou prostě úlety. Myslím si, že teď to úlety nebudou. Po Španělsku se mě pár lidí ptalo na to, jestli to sedmé místo nebyl spíš úlet. Odpovídala jsem jim, že ten pocit nemám. Že jsme celý rok makali na tom, aby to skončilo právě takhle. Samozřejmě je to příjemné zjištění, když se první start po takové době povede, ale zároveň víme, že to tam prostě je.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jany Melichové
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2025