Titul klubového kapitána patří v britském pojetí golfu k těm nejprestižnějším. Kapitán bývá ve svém klubu nejvyšší sportovní autoritou, garantem výkonnostního růstu, spravedlivým arbitrem i nesmiřitelným supervizorem dodržování pravidel fair play. Přestože jde o funkci, kterou obvykle zastává jen jedna osobnost, bylo na podzim roku 2018 rozhodnuto, že na Kaskádě budou kapitánské povinnosti vykonávat rukou společnou pětadvacetiletý Petr Gál (PG) a o rok mladší Ondřej Symerský (OS).

Prozradíte, jak se stát kapitánem?

PG: Jako hrající profesionál se zkušenostmi jak z Ameriky, tak z nejvyšších evropských profesionálních túr jsem byl docela často zván tady na Kaskádě na dětské kempy, které vedli zdejší profesionálové Petr Moučka s Martinem Laimarem. Chodil jsem tam rád déle než rok, pořád jsem ale cítil, že našemu náhodnému nepravidelnému setkávání něco chybí. Nemělo to žádnou formu, žádný systém, a tak jsme jej s Ondrou začali hledat.

OS: Cílem bylo předávání zkušeností, které jsme s Petrem získali každý za dobu své aktivní kariéry a na European i Challenge Tour, on jako hráč, já jako caddy. Nechtěli jsme však pomáhat pouze vybraným jednotlivcům, ale celému klubu, abychom mu vrátili, co nám kdy dal, a viděli to tu vzkvétat. Tak se zrodila myšlenka specializovaných kempů, kde se neučilo švihat holí, ale jejichž náplní byla ucelená komplexní příprava, zaměřená především na aspekty hry a související efekty. Kempy se líbily, a tak jsme byli na podzim loňského roku požádáni, zda bychom chtěli převzít odpovědnost za hráčskou přípravu a nakonec se stát i kapitány. Tuto výzvu jsme přijali.

Jaké byly vaše první kroky?

PG: Jasně jsme věděli, co je základním cílem. Určitě jsme nechtěli, aby k nám chodily děti jen „plácat do balónů", ale aby je naše společné lekce posouvaly vpřed. Musím přiznat, že koncept a administrativa je především Ondrova záležitost. Já se starám hlavně o stránku golfovou.

OS: Cíl byl jasný, pouze jsme museli hledat formy a vymýšlet, jak konkrétně by měla příprava vypadat. Předávat zkušenosti byla priorita. Děti se také musí chtít zlepšovat samy od sebe, ne pouze na základě přání nás nebo rodičů.

Jaké byly vaše kapitánské začátky a co si pod tou funkcí máme představit?

PG: S autoritou jsme problém neměli. Nejsme jen nějací kluci. Byli jsme s Ondrou dvacátí na Challenge, udělali cut na European Tour v Dánsku, víme, jak se pohybovat na turnajích i jak se na ně připravovat. Trénink totiž není jen o tom jít na driving a „vypráskat" tam šest košíků. Trénink může být i zajímavý a s jeho pomocí se dá posouvat dál.

OS: Kapitánství je administrativně sportovní záležitost. Něco jako sportovní ředitel. Vybíráme reprezentanty do skupin, s kapitány jednotlivých družstev dáváme dohromady jednotlivé sestavy, zajišťujeme ubytování, dopravu a všechny organizační záležitosti, aby se týmy mohly soustředit jen na svůj výkon. Samozřejmě to ale není jen o nás, bez pomoci Petra Vávrů a Tomáše Kroupy by to byla loď bez kormidla.

Viditelným měřítkem úspěchu bývají výsledky. Jaké jsou ty vaše?

OS: Uplynulá sezona byla úspěšná, nejde ale o naše úspěchy, ale úspěchy hráčů, my jim jen vytvářeli podmínky. V rámci kempů jsme se jim věnovali jednou měsíčně, zbytek museli odpracovat sami. Snad jsme jim alespoň pomohli. Ve všech dětských týmových soutěžích jsme se nejenom probojovali z kvalifikací do finále, ale z každého finále jsme přivezli i medaile. Třikrát stříbrnou (čtrnáctky a obě osmnáctky) a jednou bronz v šestnáctkách. Trochu nás zamrzela extraliga, ve které oba týmy sice skončily shodně na pěkném sedmém místě z dvanácti, ale moc nám nefungovalo generační propojení, a tak máme zejména v rámci týmové soudržnosti ještě co zlepšovat.

PG: Při samotném výjezdu už žádný tlak na hráče nevyvíjíme. Nevozíme na soutěže tým, který by se o hráče staral. Takový rozpočet bohužel nemáme. My se snažíme primárně nabídnout to nejlepší zázemí tady v Brně. K dispozici máme špičkového fyzioterapeuta Radka Nekulu, který byl se mnou v Americe, prožil si všechna má zranění a teď se nám stará o celou reprezentaci, propracované kondiční tréninky vedou Lucka Hinnerová a Milan Mojžíš, o golf se stará Kíno. Pokud by se objevil požadavek na cokoli dalšího, co by dávalo smysl, jsme připraveni to zařídit. Na turnaje už ale jezdí s hráči jen kapitáni družstev.

Alespoň je v budoucnosti co zlepšovat...

OS: Tak nějak jsme si s Petrem říkali, že pokud by všechny týmy vyhrály, museli bychom funkci položit, protože končit se má v nejlepším.

PS: Jsme rádi, že jsme byli u toho a že jsme mohli pomoci, je dál na čem pracovat.

Prozradíte svou filozofii a přístup k sestavování týmů?

PG: Hned na začátku jsme se s Ondrou shodli, že nechceme mít v každé věkové kategorii více týmů (A, B, C, D...), aby měl každý hráč jistotu, že bude reprezentovat. Chtěli jsme, aby se hráči museli o místo v týmu prát, snažit se, makat. Výběr konkrétních hráčů do jednotlivých týmů jsme pak dělali společně s kapitány družstev jak s ohledem na aktuální výši hendikepu, tak s přihlédnutím ke hřišti (zejména k jeho délce), které na hráče čekalo.

OS: Možná by se daly poskládat dva týmy, ale jde o přístup. Letos jsme více týmů v jedné kategorii nepřihlašovali, co bude příští rok, teprve rozhodneme. My chtěli dát šanci hráčům, kteří hrají, mají výkonnost. Ne, že by na to ostatní neměli, ale každý růst má své etapy a někdy je potřeba třeba ještě rok, aby hráč vyrostl a sám si byl jistý, že si zaslouží své místo v týmu. Dostat se do týmu, aniž bych se o to musel prát, je podle mě demotivující. Navíc se jedná jen o jednodenní kvalifikaci, ze které pak může stejně postoupit za každý klub jen jeden tým.

Jak vypadá klubová reprezentační pyramida?

PG: Head Pro zodpovědný za kvalitu a úroveň obecného golfového vzdělávání na Kaskádě je Martin Laimar, který se společně s Petrem Moučkou stará jak o základní kurzy a první golfové krůčky dětí v základně pyramidy, tak o sportovní základy u dětí ve věku od sedmi do jedenácti let, které postoupily do vyšší úrovně, tzv. SVG (střediska vrcholového golfu) Junior. Nad ní je už jen tzv. SVG Elite, o který se s Ondrou staráme, a samozřejmě dále reprezentace GCB.

OS: Jak řekl Petr, v SVG Elite sdružujeme nadějné hráče, pro které pořádáme kempy a kteří mají zájem na sobě pracovat. Naše prvotní kritérium byl věk nad dvanáct a hendikep pod deset. V tento okamžik pracujeme s patnáctkou hráčů ve věku 12 až 18 let a průměrným hendikepem 3.

Jaké jsou vaše plány pro blízkou i vzdálenější budoucnost?

PG: Říjen a listopad necháme hráče odpočinout. Na první kemp je pozveme v prosinci, kde nejprve projdou rukama terapeuta, pak kondičního trenéra. Zjistíme, jak na tom jsou, zda někdo něco nepotřebuje. Následovat budou kempy dvakrát za měsíc, vždy o víkendu, vždy zaměřené na něco konkrétního, na putting, na krátkou hru, na výbušnost. Teď přes zimu se budeme hráčům věnovat my, na jaře pak nastoupí Kíno, který povede každý týden pravidelné tréninky.

OS: Letos jsme se snažili dělat kempy každý měsíc, bylo jich, myslím, osm, takže tou nejviditelnější změnou bude příští rok jejich struktura. Nebudeme už dělat kempy uprostřed sezony, ale zhustili jsme je do zimní přípravy. Na léto se povedlo i díky panu Plašilovi vyjednat a odsouhlasit spolupráci s Kínem, který má za sebou v přípravě juniorů úctyhodné výsledky. Jeden kemp jsme uprostřed léta ale ponechali. Uskuteční se v Beřovicích v termínu těsně před vrcholem individuálních šampionátů mládeže a stejně jako letos na Čeladné bude mít v náplni především strategii a course management.

Proč padla vaše volba při výběru trenéra na Kína?

PG: Kíno není jen trenér. On vás naučí mít sport rád. Nestojí jen na podložce a nekřičí, že je něco špatně. Na Kínovi je vidět, že ho to baví, že to dělá rád, což děcka vycítí.

OS: Kíno má obrovské zkušenosti, je nějakým způsobem podepsaný pod úspěchy mnoha klubů a hráčů, navíc ho oba s Petrem známe i jako jeho svěřenci, které trénoval. Byl s námi tenkrát dva roky a dokázal nás posunout hodně vysoko. Vyhrávali jsme tituly, vozili medaile, mnoho z nás se jeho zásluhou probojovalo do národní reprezentace.

Mezi vámi a vašimi svěřenci je přibližně desetiletý věkový rozdíl. Vnímáte nějaký rozdíl i na přístupu dětí k tréninku?

PG: Určitě ano. My tenkrát chtěli všichni hlavně hrát, dostat se do reprezentace. Dnes je cílem americká univerzita. Pomocí golfu získat titul z kvalitní univerzity a svět se vám otevře. Je to dle mého názoru skvělá cesta, jak skloubit studium a sport. V dnešní době téměř všichni nejlepší čeští amatéři studují a hrají v USA, nic lepšího si pro český amatérský golf nemůžeme přát.

OS: V tom se s Petrem shodneme. My tenkrát chtěli hrát všechno a reprezentovat klub byla ta největší pocta. Hráli jsme cokoli šlo a kde nás někdo nominoval. Dnes mně připadá, že některé do týmového družstva spíše tlačíme, a berou to jako takové nutné zlo. Rozdíly jsou vidět i v přístupu k tréninku. My tenkrát bývali akčnější. Na golfu jsme byli od nevidím do nevidím, když jsme byli jinde, hráli jsme fotbal, jezdili na kole... Dnes děcka odtrénují a spěchají sednout si někam s mobilem v ruce nebo k počítači. To jde víceméně poznat i na jejich fyzické stavbě, výbušnosti a kondici. Netýká se to všech, ale kdy jindy to nahnat než v jejich věku, kdy bývá jedinou další prioritou škola?

Prozradíte nám i své osobní cíle?

PG: Pro mě to bude dát tělo znovu do pořádku a pokusit se být lepším atletem a sportovcem, jelikož vrcholový golf je velice náročný jak po fyzické, tak po technické stránce. V zimě budu pracovat v indooru na švihu, abych se zvládl připravit na novou sezonu i na sezony nadcházející. Čeká mě poslední rok bakalářského studia na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a potom se budu chtít nějaký čas plně soustředit na svou golfovou kariéru a také na dokončení studia včetně zisku inženýrského diplomu.

OS: Já už mám jasno. Jsem po operaci ramene, pracuji v developmentu jedné brněnské společnosti a práce mě baví. Určitě bych si ale chtěl udělat více času na golf, začít od zimy opět pravidelně trénovat, a když to půjde, stát se nejenom kapitánem, ale i hrající oporou našeho extraligového týmu.

Převzato z Kaskáďana 11/2019
Za rozhovor děkuje Josef Slezák