Na profesionální okruh vtrhli jako dravá voda. Rory McIlroy, Matteo Manassero nebo Tom Lewis. Spoléhají na perfektně vysoustružený švih, který jim dovoluje soupeřit s ostatními na té nejvyšší úrovni bez ohledu na stále relativně nízký věk. Tom, stejně jako Rory, je dokonalou ukázkou hráče, který umí příkladně využít středu těla, z něhož švih vychází.

Jde o jeden ze současných trendů, který hráčům umožňuje naplno těžit z předností současné výbavy. Dříve jsme na túře vídali řadu samouků s velmi individuálními švihy. K tomu, aby hůl přivedli k míči v kolmé pozici, využívali timing a rychlou práci rukou.
Nyní tu máme zástupy mladíků, jejichž švih je z hlediska techniky takřka bez poskvrnky. Příkladem je i Tom Lewis. Zapojuje silný střed těla jako osu, podél které švih probíhá – ruce, paže a hůl pracují synchronně a reagují na trup. To mu umožňuje vyvinout maximální rychlost během rotace, takže může atakovat hranici 300 yardů, aniž by za to zaplatil menší přesností ran. Je to dáno tím, že úderová plocha zůstává pasivní.

Jako pružina
Všimněte si, jak jsou Tomovy paže natažené a jak se horní část trupu vytáčí do nápřahu. Páteř se přitom nevychyluje a osa zůstává stále nad míčem. Právě takto vznikající pnutí, podobné jako byste napínali pružinu, mezi horní a dolní částí těla generuje sílu a podporují rotační rychlost trupu.
Zrychlení míči při jeho zásahu udělíte postupným zapojováním paží do úderu. Dobře se podívejte, v jaké pozici je šaft hole v momentě, kdy ji Tom spouští dolů. V tom chybuje drtivá většina amatérů, kteří hůl nechají spadnout. Tím se připraví o podstatnou část energie, zrychlení, podmiňující délku ran.

Foto: PING