Kdysi virtuózní a strach nahánějící Tiger Woods zahrál ve druhém kole Phoenix Open 82 ran. Tímto výsledkem samozřejmě neprošel přes „cut" a spustil lavinu spekulací a analýz. Také v hlavách rekreačních golfistů se urodily různé reflexe. Pravděpodobně nejčastější z nich bylo tiché uspokojení nad tím, že v našich dobrých dnech jsme schopni zahrát méně ran než Tiger Woods. Já se však tímto šidítkem neopájím. Proč?

Tiger Woods zažil během Phoenix Open ponížení zejména ze zdánlivě laciných chyb u přihrávek z okolí greenů. Golfovým rekreantům, kteří z toho mají škodolibou radost, tak typickou pro náš region, musím říci, aby se nesmáli předčasně. Přihrávky totiž dříve nebo později poníží každého golfistu. Pokusím se tento problém analyzovat. V případě Woodse nebyl důvodem nedostatek talentu či tréninku, nýbrž přehnané soustředění na technickou (či mechanickou) stránku golfového úderu. Je to jeden ze způsobů, jak se v golfu odrovnat.

Již mnohokrát jsem psal o škodlivosti příliš „technického" myšlení v golfu. Nadměrné soustředění na detaily mechaniky švihu dokáže i vynikající hráče oloupit o přirozenost a uvrhnout ho do sedmého kruhu golfového pekla, v němž se plácají v nových a nových technických změnách, kompenzacích a improvizacích. Velmi výstižně popsal současný Woodsův problém bývalý úspěšný golfový profesionál a vítězný americký rydercupový kapitán Paul Azinger. Konstatoval, že z Woodse, který byl původně jedním z největších umělců této hry, se stal „inženýr" posedlý hledáním nového švihu a novou ideální technikou hry.

Přihrávky – čím menší vzdálenost, tím větší riziko
Tato teorie je vcelku srozumitelná a myslím, že je přijatelná pro většinu golfistů, pokud jde o normální plný švih. Ale v případě krátké hry vstupuje do hry ještě několik dalších démonů. Hlavní z nich se anglicky jmenuje „yips", česky bychom mohli říci třeba „blikance". S nejvyšší pravděpodobností se jedná o problém nervové soustavy, který může přerůst ve fobii, jež ukončila kariéry mnoha slibných golfistů. Během přihrávek a patování totiž golfista využívá daleko jemnější a delikátnější mechaniku. Motorika a koordinace pohybů jsou podstatně zranitelnější než u zažitého plného švihu. Tyto „blikance" před časem málem ukončily kariéru německé hvězdy Bernharda Langera, který jimi trpěl při patování. Nyní tato pohroma postihla Woodse u přihrávek.

Ačkoliv jsou tyto potíže původu neurologického, bohužel je ve většině případů neurologové ani psychologové neumějí léčit. Jsem přesvědčen, že „blikance" u přihrávek jsou ještě horší nežli u patování. Když vás totiž postihne výpadek koordinace u patu, většinou to napraví příští pat, škoda tudíž není tak velká. Avšak pořádný „blikanec" u přihrávky znamená, že budete hrát tu další z větší dálky a z horší pozice, navíc naplněni strachem, který vám do značné míry znemožní byť jen normálně držet hůl.

Jak se tomu bránit?
Jsem přesvědčen, že jste to už všichni zažili na vlastní kůži. Přihrávkové „blikance" paradoxně nejsou tak devastující u golfistů, kteří techniku přihrávek dosud neovládli a obecně přistupují k jakékoliv přihrávce okolo greenu, jako kdyby měli uchopit do ruky prudce jedovatého hada. Rutinní „topaře" a „zakopávače" další selhání nepokoří tak snadno.
Horší je to s hráči, kteří si navykli přesnými přihrávkami kompenzovat minuté greeny. A vůbec největší horor způsobí u hráčů, kteří milují své wedže a s hrdostí hrají mistrovské loby i čipy z těžkých poloh a situací.

Takové přihrávkové zhroucení přijde bez varování. Zkrátka jste zůstali při hře proti větru trošku krátcí před greenem a už si s radostí vyndáváte třeba 54° wedge a těšíte se, jak ten míček ladně vystartuje, kousek před jamkou poskočí a kontrolován zpětnou rotací se pak rychle a spolehlivě zastaví těsně u jamky, pokud do ní nespadne. A pak jednoho dne – úúúúps. Je z toho topanec nebo šenk a míček v hustém rafu, vodě nebo lese. A s tím mizí i jistota a sebedůvěra.
Velmi respektuji individuální techniku hry, zejména osobní techniku v krátké hře. Proto nebudu dávat rady, jak takové rány ideálně zahrát, protože neexistuje žádná univerzálně nejlepší technika pro všechny. Dovolím si pouze nabídnout „balíček první pomoci" pro ty, kteří zítra či v dalších dnech zažijí ten otřesný „blikanec" v krátké hře (u mne to bylo včera)...

Spolknout ego a zkusit minimalistický přístup
Znovu zdůrazňuji, že následující návrhy nepředstavují všeobecný návod na nejlepší krátkou hru, jde pouze o záchranný program pro chvíle ponížení a zoufalství. Jak tedy z toho? Cestu naznačil sám Tiger Woods. Nemusíte ho mít rádi, ale přece jen je to velký golfista. Jakmile wedží prapodivně zkazil několik přihrávek, tak při příští příležitosti vyndal z bagu železo č. 4 a hrál přihrávku jako pat. To je velmi stará, avšak bezpečná technika. Sloužila mi dobře již před více než 30 lety, kdy jsem ji našel v knize Jacka Nicklause. Ale raději to vezmeme systematicky.
Ve chvíli, kdy se naše jistota a sebedůvěra ocitnou v dolní úvrati, je nutno si udělat cosi jako analýzu SWOT (Pozitiva, Negativa, Příležitosti, Hrozby) a pečlivě rozdělit přihrávky do dvou skupin: A) Ty, co se mohou valit či koulet, B) Ty, které nutně musejí letět vzduchem a pokud možno rychle zastavit.

Kategorie A
Ve dnech, kdy je naše hra wedžemi skvělá a naše sebedůvěra se dotýká nebe, si často neuvědomujeme, že většina přihrávek nemusí létat do výšek, stačí, aby rolovaly spolehlivě po forgreenu a pak po greenu. Z hlediska statistiky jsou valivé čipy podstatně bezpečnější nežli vysoké loby hrané wedžemi. Pokud je mezi míčkem a greenem volná fervej, nemá cenu dále rozmnožovat tábor masochistů. Prostě vezměme cokoliv od sedmičky až po čtyřku a zahrajme valivý čip. Technika je velmi podobná patu, hlava hole se pohybuje po celou dobu nízko nad povrchem, češe trávu, zápěstí jsou pevná, téměř se akce neúčastní. Celý pohyb řídí hrudník a jeho rotace.

Takto lze s pomocí „záchranné" techniky přestát kritický den a až „blikance" odezní, můžete se vrátit ke své obvyklé technice přihrávek. Je však docela možné, že si z té situace odnesete poučení a naučíte se natolik dělat SWOT analýzu přihrávek, že i v budoucnu – i při plné sebedůvěře – už nebudete hrát loby v situaci, kdy je možná valivá dobíhací přihrávka po rovném a nezáludném terénu.

Kategorie B
Když je v cestě bankr nebo voda, pak míček na green čtyřkou nedokulíte. Ve chvílích přihrávkového zhroucení je nutno velmi dobře analyzovat, která situace si skutečně říká o lob. Pokud není vyhnutí, musíte se pokusit překonat strach, který vás logicky paralyzoval po několika předchozích nezdarech. V podstatě máte dvě možnosti. Buďto si říci, že tu saň pokoříte zrovna tady a teď – a budete se snažit zahrát lob podle všech fundamentů a co nejlépe. Ve chvíli krize doporučuji jen dvě myšlenky: 1) Udělat alespoň malý řízek pod míčkem (snižuje riziko topnutí). 2) Nepoddat se strachu, nezpomalit úder před míčkem, ale naopak akcelerovat konečnou fázi.

Pokud nemáte dost odvahy na další souboj s „drakem", doporučuji vzít wedge od 54° do 60° a namísto klasického lobu zahrát úder podobný valivému čipu (klidné zápěstí, hrana hole češe trávu nízko nad povrchem). Ovšem s tím, že míček si umístíme k pravé patě a šaft wedge skloníme směrem dopředu. Tím snížíte nebezpečí, že míček topnete, a pokud provedete klidný pohyb podobný patu, míček se vznese a – máte-li slušnou wedge – i docela rychle zastaví. Není to srovnatelné s efektností skutečného lobu, který letí k nebi a pak zase dolů, přičemž zůstane stát na místě. Ale výhodou této únikové techniky je, že v případě krize a ne zcela vydařeného kontaktu budete sice dále od jamky, ale stále ještě na greenu, nikoliv v sousední zahradě.

Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters

Související články:

Pozorujte spoluhráčům let míčků, nikoliv švih a výbavu Koncem října se v Amata Spring Coutry Club v Thajsku hrálo amatérské mistrovství Asie a Pacifické oblasti. O hřišti samém by se dalo psát dlouho, je skutečné krásné a například ... Statistiky vyvracejí mýtus, že dřevo 3 je z odpaliště přesnější Mám rád statistiky. V naší post-faktické době jsme totiž vystaveni historicky největšímu přívalu informací, kt... Recept na vítězství = hrát nudně Jednou z knih, která nejlépe popisuje dekadenci soudobé společnosti, je dílo Neila Postmana „Ubavit se k smrti", kde autor analyzuje sílící potřebu lidí nechat se za každou cenu... Užitečné lekce z Oak Hill Když napíšu, že hřiště Oak Hill Country Club v Rochesteru, kde se hrál letošní major PGA Championship, bylo brutálně obtížné, vyzní to jako zjevné až banální. Podstatně objevněj... Jak hrát bez obav Pro úspěch a radost v golfu se musíme naučit přesně rozlišovat strategickou opatrnost od ochromujícího strachu a zbabělosti. Vše se pokusím shrnout do praktických rad. ... Musíš jít po tyči! Mysl rekreačního golfisty je pohříchu velmi náchylná k absorbování nesmyslů, které mají zhoubný vliv na výsledky... Když o něco jde, věřte své přirozené trajektorii Jack Nicklaus opakovaně radil golfistům, aby se naučili přijmout švih a stranovou rotaci, které si toho dne přinesli na hřiště. V případě profesionálů se předpokládá, že ovládaj... Vaše skóre vzniká už před hrou V našich krajích se s oblibou říká, že nejlepším hajným je napravený pytlák. Z hlediska takových přímých nežádoucích zkušeností musím doznat, že jsem v minulosti opakovaně přich... Nepřeceňujte zkažené rány Klasickou nevynucenou chybou rekreačních golfistů je přecenění chybné rány a následné psychické důsledky. Již zmíněný Walter Hagen, který byl de facto zakladatelem profesionální... Max Homa: Jak ustát obtížné chvíle Jsem absolutně posedlý švihem a po každém tréninku probíráme s trenérem data, jenže na hřišti při soutěžním kole...