Každý, kdo propadl golfu, si před sebe postupně staví určité cíle – překonat hranici 100 ran, poté 90, případně 80, nebo vylepšit svůj handicap, kvalitu ran, ... Možností je víc než dost. Velkým milníkem je pro spoustu amatérů pokoření hranice 90 ran. Tenhle cíl ale může být dlouho nepolapitelný. Snaha prolomit tuhle hranici může leckdy trvat roky. A kolikrát není tím největším problémem kvalita ran, ale mnohem víc vlastní psychika.
Co s tím? Jak posílit psychickou odolnost? Možná pomůže i seznam postřehů, frustrací a zkušeností, které golfisté posbírali na své cestě za překonáním hranice 90 ran. A nejspíš je plně pochopí právě hráči, kteří tuhle hranici stále ještě nepřekonali a v mysli se perou s tím, proč je golfoví bohové za něco stále trestají...

Fenomém „Jekyll a Hyde"
Jednou z největších frustrací na cestě zahrát pod 90 ran je fenomén „Jekyll a Hyde", který sužuje naše výsledky. Co se za ním skrývá? Někdy jako by vyrazili na každou devítku dva rozdílní hráči. Jeden docela slušný golfista, který zahraje několik parů a obejde první devítku za 43 ran. Na druhou ale nastoupí totální dřevák, u něhož máte pocit, že drží golfovou hůl poprvé v životě v ruce. Nasbírá na druhé devítce přes padesát ran a devadesátka je v trapu.

Jindy je to naopak, první devítka bídná, na druhé se vzchopíte a poté v klubovně u piva dumáte, proč zase nevyšla šance na překonání vytouženého milníku. Nejotravnější na tom je, že nikdy a nikdo netuší, kdy se objeví Jekyll a kdy Hyde. Oba však ochotně spolupracují tak, aby na golfovém hřišti působili bolest a utrpení.

Proměna v samotného Archiméda
Představte si situaci... Do konce kola zbývají čtyři jamky a máte na dosah vytoužený milník. Najednou se proměníte v samotného Archiméda a začnete počítat, co ještě musím uhrát, abych se dostal pod 90. Hlavou víří různé kombinace a varianty skóre, které nás mohou dovést do magické zóny výsledků začínajících osmičkou.

Počítáte, kalkulujete a najednou jako byste zapomněli švihat golfovou holí. Matematiku jsme možná zvládli, ale na hřišti se to kapánek rozsypalo.

Jamka, která všechno pohřbí
Je jasné, že jamku, na které se všechno pokazí, může zažít i golfista jakékoliv výkonnostní úrovně. I té úplně nejvyšší profesionální. Jenže málokdo to dokáže tak spektakulárně, jako golfisté dobývající hranici 90 ran.

Máte perfektně rozehrané kolo, nasbírali jste pár parů, všechno funguje, jak má. Radost ze hry je doslova ryzí. Blíží se konec kola a víte, že na osmnáctce můžete zahrát i bogey a magická hranice padne.

Jenže na téhle jamce je také aut, nebo vodní překážka, nebo hluboký rough, nebo nepříjemné bunkry kolem greenu. Naprosto cíleně sáhnete do bagu po bezpečné holi, aby se riziko zkázy, co nejvíc omezilo. Vlevo je bezpečno, to dobře víte. Jenže rána letí doprava, mizí v překážce. Druhá rána a ... Přesně totéž. A najednou máte v kartě na čtyparu devět ran a devadesátka je opět v háji. Pravdou ale je, že tahle jedna jamka, může přijít úplně kdykoliv.

Sebevědomí z driving range
Na drivingu jsme každý zabiják. Nebo spíš, máme takový pocit. Pálíte jednu ránu za druhou a máte pocit, že létají přesně tam, kam chcete. Zkrátka na první pohled trénuje na drivingu hráč se singl handicapem.

Na hřišti je ale všechno jinak. Najednou si připadáte jako naprostý začátečník, který se zoufale snaží trefit fervej, či green, nebo aspoň místo, odkud to nebude pouze čirý boj o záchranu. Nejspíš to zná a zažil každý. Není snadné si přenést pohodu z drivingu i na hřiště.

Oslavy, když neztratíme míček
Snaha o pokoření hranice 90 ran je dlouhá a namáhavá. Někdy dlouhý čas nevykazuje žádné známky toho, že by čekání na její překonání mělo skončit. Takže v zájmu zachování určité míry duševního zdraví musíme slavit i malá vítězství.

Jedním takovým vítězstvím je odehrát celé kolo, aniž bychom ztratili jediný golfový míček. Pro špičkové hráče to může znít jako nízký, neřkuli ubohý cíl. Ti přece mění míčky po několika jamkách zcela dobrovolně.

Jenže každý z nás během svých tu delších, tu kratších kariér, přinesl do všech vodních překážek, lesů, vysoké trávy na nejrůznějších hřištích tolik obětí v podobě ztracených míčků, že i takové vítězství má pro nás svou hodnotu. Byť s vědomím, že životnost míčků je tak jako tak omezená. Ale hlavně je to jedna z motivací, proč za pár dní vyrazit na golf znovu.

Připravil: Alois Žatkuliak
Ilustrační foto: IngImage