Marek s Petrem spolu soutěžili snad úplně ve všem, ale po čase je už omrzelo předhánění se v tom, kdo má lepší mobil, a jali se dokazovat svou nadřazenost v golfu. Jejich řevnivost pomalu a nezadržitelně narůstala, takže po několika měsících se museli dohodnout, že jediný způsob, jak si zahrát a nezabít se, je celou hru zůstat zticha. Hráči neprohodili jediné slovo i tentokrát, ale na předposlední jamce se Marek dostal do ošemetné situace, když se pokoušel vyhrát míč z hlubokého bankru u greenu, a on se mu neustále vracel zpět k nohám.

Při každém jeho pokusu bylo vidět, že chce Petr něco říct, ale vždy když se setkal s Markovým pohledem, tak si to rozmyslel. Až při třetím pokusu Marek nezůstal jen při pohledu a obořil se na svého soupeře: „Myslím, že jsme se domluvili, že budeme na golfovém hřišti zticha!"

To už ale Petr nevydržel: „To dobře vím, Marku, jen jsem ti chtěl říct, že hraješ můj míč..."