Ping Zing 2Mí drazí spoluobčané zeleného světa. Vím, že se tímto článkem vydávám na „tenký led", protože vnímání krásy a ošklivosti je aktem značně subjektivním. Co jedněm připadá krásné, ostatní mohou vnímat jako ošklivé. Co jednoho odpuzuje, v jiném může budit důvěru, nebo jej dokonce přitahovat. Berte tedy tento článek spíše jako pohled do historie golfových holí a výpověď o tom, které z nich připadaly ošklivé mně a některým mým zahraničním kolegům. Nejprve se podíváme na železa. Do značné míry lze u vybraných modelů najít rovněž korelaci mezi estetickými prohřešky a slepými uličkami z hlediska fyzikálního.

Pokud nebudete s některými mými závěry souhlasit a bude se vám zdát, že krása a ošklivost jsou relativní, nabídnu vám na podporu vašich pochyb myšlenku autora, který se touto kategorií vnímání hodně zabýval. Oscar Wilde v Esejích o umění napsal: „Žádný objekt není tak ošklivý, aby za určitých podmínek světla nebo stínu nebo v blízkosti jiných věcí nemohl vypadat krásně. Žádný objekt není tak krásný, aby za určitých podmínek nemohl vypadat ošklivě."

Cleveland VAS: nejošklivější železa, která vyhrála major
Název želez VAS tvoří zkratka odvozená od jména „Vibration Absorbing System" neboli Systém absorpce vibrací. V článku zveřejněném na stránce www.pgatour.com v listopadu 2018 vzpomínal konstruktér těchto želez Roger Cleveland na to, jak se profesionálové hrající vybavením firmy Cleveland tvářili, když jim v roce 1979 poprvé ukázal set želez VAS: „Zírali na mne, jako bych měl tři oči, a naznačili, že jsem nejspíš zešílel."

Za radikálnost designu těchto želez ve skutečnosti nese velkou část zásluhy nebo viny francouzská firma Rossingol, která v té době byla vlastníkem golfové značky Cleveland. Francouzi z Rossignolu po designérovi Rogerovi Clevelandovi výslovně požadovali, aby vyvinul něco radikálního, na co bude golfový svět zírat s otevřenými ústy. A Cleveland výzvu přijal a navrhl tvar, o kterém se do té chvíle nikomu nezdálo ani v nejdivočejších snech.
Cílem nebylo pouze šokovat nevídaným tvarem, ale rovněž nabídnout originální zvuk a tlumení vibrací. V tomto směru měli vývojáři z Rossignolu co nabídnout, protože již předtím experimentovali s polymerovými materiály při tlumení vibrací u lyží značky Rossignol. Tvary želez VAS a barva polymerové aplikace na zadní straně želez VAS budou asi navždy vzbuzovat kritiku, ale je nutno přiznat, že významná část lidí, kteří s nimi hráli, potvrdila určitou míru absorpce nežádoucích vibrací způsobených zásahy míčku mimo sweet spot.

Když už tu „skopičinu" firma Rossignol prostřednictvím Rogera Clevelanda vytvořila, bylo cílem donutit některého ze stáje smluvních hráčů značky Cleveland, aby s tím výtvorem hrál na PGA Tour. Do té stáje tehdy patřila uznávaná jména jako například Tom Lehman, Ben Crenshaw, Bob Estes nebo Bruce Fleisher. Všichni odmítli, byť jen vzít železo VAS do ruky. Nakonec se podařilo přesvědčit méně úspěšné hráče PGA Tour, aby to vyzkoušeli. Byli to Corey Pavin a David Edwards.
Corey Pavin se okamžitě stal mezi hráči PGA Tour terčem vtipů, okolo jeho bagu se shlukovali kolegové. Někteří se smáli, jiní – jako například Tom Kite – říkali, že se jim udělalo nevolno. Nicméně v sezoně 1994 odstartoval Pavin pěti umístěními v Top-5. Pak s tím bizarním náčiním vyhrál turnaj PGA Tour v Riviera. Celkově železa Cleveland VAS vyhrála v PGA Tour sedmkrát. Jedním z těchto vítězství byla Coreyho výhra v turnaji kategorie major, na US Open v Shinncock Hills v roce 1995.

S časovým odstupem je zajímavé se zamyslet, proč to byl zrovna Corey Pavin, kdo akceptoval tak nezvyklý a esteticky divný typ želez. V době, kdy se firma Cleveland snažila koupit profesionály, aby hráli s železy VAS, patřil Pavin mezi úplně nejkratší hráče PGA Tour. Pod tímto tlakem byl ochoten uzavřít třeba i smlouvu s ďáblem za pár metrů navíc. Kromě toho byl spíše hráčem fejdu, který zkracuje rány. A design želez VAS s velkým offsetem jednoznačně tíhne k vytváření dró. V jeho osobě Mefisto našel svého Fausta.

Železa Cleveland VAS si tak vydobyla postavení, ze kterého asi těžko budou kdy sesazena. Nejošklivější železa, která kdy vyhrála major. Nikdy však nepřinesla firmě Cleveland prodejní úspěch. Podle specialistů v oboru marketingu barev to bylo nejen jejich bizarním tvarem, ale rovněž vinou skutečnosti, že pro polymerový medailon na zadní straně želez VAS byla zvolena fialová barva, která ve spojení se sportovním vybavením prostě psychologicky nefunguje.

L'il David Slingers: čistá ohyzdnost, avšak cenný sběratelský artefakt
Během přípravy podkladů pro tento článek jsem přečetl množství zahraničních textů na téma, která železa jsou nejošklivější v golfové historii. Ve většině těchto hodnocení se na první či druhé příčce umisťují železa s názvem „L'il David Slingers" (https://www.shipsticks.com, https://mygolfspy.com/, https://www.thehackersparadise.com/).
Objevila se v 70. letech minulého století v USA. Od výše uvedených želez Cleveland VAS odlišuje tyto hole skutečnost, že pravděpodobně nikdy nic nevyhrály. Za to však slouží jako memento, jakožto varovná vzpomínka, jak může skončit experimentování, které nerespektuje tradice a vyzývá na souboj přírodu a fyziku. Osobně je považuji za sice málo známý, ale velmi poučný příklad nebezpečnosti pozitivistických směrů myšlení, které v socialistickém táboře našly své vyjádření v hesle „Poručíme větru dešti".

V západním světě se tato nebezpečná víra v bezmezné možnosti vědy projevila mj. i ve vývoji golfového vybavení. S naprostým nedostatkem pokory konstruktéři pohrdli staletími tradice a pokusili se vymyslet tvar golfových želez, který popřel veškerou nenápadnou eleganci dosavadních „žiletek". Výsledkem měla být železa, která by hrála daleko snáze a odstraňovala všechny nároky, které na golfisty kladla hráčská železa s žádným nebo minimálním offsetem. Konstruktéři věřili, že nová železa umožní hrát golf komukoliv rychle a snadno.
Autorem byl americký konstruktér Jim Flood, který byl zodpovědný i za jiné podobné excesy, takže se s jeho jménem setkáme i v příštím díle věnovaném dřevům a patrům. Dnes zůstávají železa L'il David Slingers výstražným památníkem toho, jak se nevyplácí nerespektovat tradice. Hrát s tím sice nelze, ale zahraniční prameny se shodují, že se pro svoji naprosto výjimečnou šerednost stala vyhledávaným sběratelským předmětem.

Když se dívám na jejich neuvěřitelnou míru offsetu, zažívám satisfakci, které by se možná autor měl vyhnout v souvislosti s vlastním dílem. Nicméně nemohu se ubránit uspokojení nad tím, že jsem nedávno v časopise GOLF uveřejnil dva články, ve kterých jsem ostře kritizoval železa s velkými offsety a snad prokázal, jak je to škodlivé pro výkonnostní růst golfistů.

Stan Thompson Ginty Irons: když kýl narazí na dno
Stan Thompson byl člověk, který si zaslouží úctu. Narodil se v roce 1911 v Kansasu. Učednická léta si odpracoval v Kenneth Smith Golf Company a od roku 1937 začal vyrábět hole na zakázku v kalifonrském Beverly Hills. Pak začal zkoušet hole vlastní konstrukce a je nutno přiznat, že zanechal výraznou stopu ve vývoji dřev odvážným designovým prvkem. Ta dřeva nazval „ginty" a od všech předchozích se lišila tím, že měla v dolní části jakýsi výběžek či „kýl", který usnadňoval průchod hole rafem. Tato dřeva se stala velmi populární a později tento konstrukční prvek převzaly jiné firmy, například Cobra.
Vynálezci a konstruktéři, kteří chtějí nabídnout nová řešení, musejí být z definice odvážní a svým způsobem překračovat zavedená paradigmata a riskovat. Bez toho by to nešlo. Nicméně je nutno také vidět odvrácenou stranu této odvahy a nepokory, protože občas některý vynálezce vyzve přírodu a její síly na souboj. A prohraje.

To se přihodilo Stanu Thomsonovi poté, když se pokusil revoluční „kýl", který byl úspěšný u golfových dřev, přenést rovněž do želez. Občas prostě nelze mechanicky aplikovat jeden úspěšný recept v odlišném zadání. Železa Stan Thompson Ginty byla nabízena jako zázračný prostředek pro „unikání z problémů v rafu". To bylo dost možná pravda, pouze tento design ignoroval statistickou realitu, že od průměru směrem nahoru hrají golfisté železy především z ferveje.
A vyčnívající kýl těchto želez dokázal způsobit vážné problémy při kontaktu s fervejí, pokud se golfistovi nepodařilo zasáhnout míček zcela přesně. Měla tendence zbytečně se zarývat a z tvrdšího povrchu a z holin byla hra s nimi velmi problematická.

Browning 440 Irons: tahle zase nehrála z rafu
Železa Browning 440 jsem zařadil hlavně proto, že mi připadalo zajímavé bezprostřední srovnání jejich herních vlastností s železy Stan Thompson Ginty. Zatímco železa Ginty hrála dobře pouze z rafu, železa Browning 440 hrála docela slušně z ferveje, ovšem z rafu vůbec ne. Podle pamětníků dokázala železa Browning 440 vyprodukovat docela dobré rány z perfektně upravené ferveje, ovšem pokud váš míček skončil v rafu, bylo lepší to vzdát.
Tato kreace je rovněž důkazem, že nějaká společnost může být velmi úspěšná v určitém oboru a současně zklamat při pokusu o proniknutí do jiného segmentu. Železa Browning 440 byla výsledkem ambicí belgické zbrojní firmy Browning proniknout do oblasti golfového vybavení. Podle golfových historiků věnovala tato firma vývoji svých želez velkou péči v laboratoři. Na trh byla uvedena v roce 1976.

Jeví se mi, že by nebylo bez zajímavosti si na zkoušku do bagu namíchat směs želez Stan Thompson Ginty a Browning 440 pro specializované úlohy z ferveje a z rafu. Nicméně pro skutečný golf dávám přednost mým železům Mizuno, která fungují dobře v obou situacích.

Ping Zing 2 Irons: i úspěch může být ohyzdný
Je zajímavé, že naprostá většina zahraničních golfových médií, která se zabývala hledáním nejošklivějších želez v historii, zařadila do této kategorie rovněž železa Ping Zing 2. Tento model v roce 1994 vystřídal úspěšný model Ping Zing, se kterým firma Ping do značné míry přepsala paradigma konstrukce a podoby golfových želez a definitivně vpustila do této oblasti poměrně velký offset.
Model Ping Zing 2 navázal na předchozí úspěchy a někteří jej dokonce považují za jedna z komerčně nejúspěšnějších želez v historii. V době uvedení na trh měla největší míru perimetrického vyvážení a byla považována za velmi tolerantní. Nicméně hodnocení pamětníků připomínají, že od osmičky nahoru bývala hra s tímto náčiním problematická, protože extrémní posunutí hmotnosti na okraje hlav holí působilo u krátkých želez snadno vyšší a kratší rány, než hráč zamýšlel. Rovněž byla citlivá na přesný výběr sklonu šaftu (lie) pro konkrétního hráče.
Navzdory komerčnímu úspěchu figurují dnes na seznamech těch nejošklivějších. I úspěšný objekt může být považován za určitých podmínek za estetický přešlap. A to je dobře.

Železa Nike Slingshot: golf snadno a rychle?
Jedním z novějších modelů, který se pravidelně umisťuje v žebříčcích ošklivosti, je Nike Slingshot. Tato železa uvedla na trh firma Nike kolem roku 2005 s jednoznačným zaměřením na začátečníky a rekreanty. Nový model byl doprovázen masivním marketingem, že jsou tu konečně železa, která sama o sobě hrají výš, dále a rovněji, aniž by to vyžadovalo od majitelů nějaké obzvláštní obětování v tréninku a zlepšování kondice. Takhle řečeno to zní stupidně, ale když se taková nabídka pana Mefista zabalí do správných formulací, nachytá se vždycky dost kavek, které uvěří, že se vyplatí si koupit železa, která sice vypadají jako zahradnické nářadí, ale zato údajně okamžitě zlepší délku a přesnost ran.
Byla to železa z kategorie extrémně odpouštějících. Na toto téma jsem napsal již mnoho hany. Velký offset a vestavěná tendence k dró sice mohly udělat zpočátku dojem na některé notorické „šlajzéry", ale v konci konců se jednalo o železa, jejichž fyzikální vlastnosti byly natolik zmanipulované, že to omezovalo jejich možnosti i výkonnostní růst majitelů.

Závěr
Uvedené modely želez dělí mnoho desítek let. Jejich vynálezci a výrobci měli velmi rozdílné podmínky pro práci a rozdílné podmínky materiální pro jejich vývoj. A přece existuje něco, co spojuje tyto kreace, které nakonec před soudem historie neobstály a skončily na seznamech nejošklivějších. To, co zmíněná železa spojuje, je touha jejich návrhářů a výrobců nerespektovat tradice, upoutat pozornost extrémními tvary a nabídnout zázračná řešení bez ohledu na nelítostné zákony fyziky, kde je vždy něco zaplaceno čímsi jiným.
Některé z těchto holí mi připomínají kubánského diktátora Fidela Castra, který po problematickém a spíše propagandistickém útoku jeho skupiny na vládní kasárna Moncada u soudu tvrdil: „Historie mne omilostní." Mýlil se. V delším časovém úseku historie se nakonec ukáže, kdo jaký byl. Kdo věřil v poctivou práci a v evoluci, a kdo se chtěl na výsluní prodrat rychle cestou revoluce.

Text: Ondřej Kašina


Související články:
Poslat na email Tisk Přidat mezi oblíbené TwitterFacebook googleLinkujGoogle Buzz

Přihlášení Golf News


OMEZENÝ POČET ZA SUPER CENY
Kč,-

...